Honza začal tenhle týden pořádně pracovat a na mě nějak začala dopadat tíha všedních dní. Vybaleno už bylo, uklízet se ještě nemuselo, v parku před domem bylo celé dny mrtvo a začínalo to tam žít až večer, kdy už nebylo takové vedro. Střídali jsme tedy tento park s van Cleve's parkem (velký park, o němž jsem psala minule), ale otázka, co tu budem pro pána krále celých těch šest týdnů dělat, neodbytně ťukala na dveře. I děti, které se první týden zdály být na vrcholu blaha, že nic nemusejí a volba celodenního programu je jen na nich, už začaly být trochu otrávené. Otázka se začala řešit, aniž bychom si toho všimli, v úterý při večeři.
Na úterní večeři jsme totiž pozvali Izraelky, které nás první den zachránily od stanování před uzamčeným domem. Jsou to dvě sestry, které obě pracují v Izraeli na univerzitě. Tenhle rok si vybraly sabatikl (v Izraeli placený rok volna, pravděpodobně míněný na výzkum) a odjely celkem s pěti dětmi sem. Jedna z nich tu pokračovala ve výzkumu (byla tu před 15 lety na PhD, tak tu asi má nějaké styky), druhá se starala o děti. Děti byly ve složení 1 x holky dvojčata ve věku 6 let, jedna jejich šestiletá sestřenice, jedna desetiletá holka a její stejně starý bratranec. Před rokem prý neuměly anglicky ani slovo, teď se krásně domluví. Všechny děti jsou moc příjemné, i když každé jinak (některé holky jsou spíš zdrženlivé, některé extrovertní). Abych řekla pravdu, vlastně jsem byla až do večeře v kontaktu spíš s nimi než s jejich maminkami. Občas se k nám připojily, když jsme s Martou dělaly venku "úkoly" (sešitek s úkoly pro předškoláky, které teď u nás hrozně letí. Jsou tam úlohy typu přeškrtni věc, která mezi ostatní nepatří apod.). Mnohé z úkolů jsem překreslovala i 3x, aby každá předškolačka měla svůj vlastní papírek. Marta byla myslím ráda, že je o její činnost takový zájem, ale že by to někdy vyústilo v nějakou samostatnou dětskou hru, to ne. Jen jednou se jí podařilo prorazit svůj blok, a to, když jsme hrály na žraloka - já jsem byla žralok a holky mě lovily, smažily a jedly. Při této hře se Marta držela spíš ostatních lovců než žraloka... Po poněkud dlouhé odbočce zpět k večeři. Udělala jsem palačinky, dle internetu pro 12 lidí (bylo nás 11 i s Vašíkem) a během půl hodiny v dětech úplně všechno zmizelo. My jsme se pak večer s Honzou dojídali těstovinami, co dělaly chudinky Izraelky nevím. Každopádně při večeři nám řekly docela obsáhlý seznam toho, kam se tu dá všude podívat, což bylo velice přínosné. Jinak byly obě dost odměřené a společensky to moc vydařené nebylo, ačkoliv jsme se s Honzou dost snažili. Nicméně Martulce posílené palačinkami se podařil zatím jediný pořádný průlom do dětského světa a vydržela s holkama řádit až do pozdního večera... Oproti Brnu jsme se tu vůbec výrazně časově posunuly. (Naše) děti bývají venku do osmi nebo do půl deváté (ostatní děti ještě třeba o hodinu a půl déle), takže usínají před půl desátou, když to jde dobře (a to většinou jde, večer jsou úplně vyřízené).
Na středu jsem od úterka ještě nestihla vymyslet žádný akční plán dle izraelského mustru, ale po lehce depresivním začátku týdne jsem byla odhodlaná podniknout jakoukoliv "akci" za hranice dosavadních zážitků. Zní to dost honosně, ale v praxi jsme se byly podívat za Honzou na univerzitu. Univerzitní areál je moc pěkný, Honza tentokrát pracuje nad zemí, nikoliv pod zemí, jako když tu byl minule. Na chodbě před jeho kanceláří jsme potkali nejslovutnějšího vědce zdejšího stavebního inženýrství Roberta Ballariniho. Nejprve to teda vypadalo, že nám vynadá, co tam děláme, ale možná se mi to jen zdálo, protože pak nás vzal k sobě do kanceláře a dal Martě kalkulačku, která se sama otevírá a z víčka po otevření vznikne takový stojánek, na který se dá kalkulačka postavit. Martulka z toho byla úplně unešená a pořád na tom chtěla počítat různé příklady, ačkoliv neumí číslice a spolehlivě sčítá jen do tří, při maximálním soustředění do pěti. Za chvíli tedy došla na lepší zábavu, na kterou si vystačí sama - napíše tam strašně vysoké číslo a pak jen okouzleně poslouchá, jak je to hodně, když jí ho čtu. Jinak jsme u Honzy viděli laboratoř, kde se dělají pokusy. Je to obrovská hala vysoká dvě patra, ve které je spousta nosníků, lan, kýblů apod., což bych souhrnně popsala jako obrovský binec. Byla jsem tím docela překvapená. Na odpoledne byla předpověď 102°F, což je asi 39°C, takže jsme se šli zchladit do brouzdaliště ve van Cleve's parku. Asi bych měla zdůraznit, že je to prostě normální součást parku, asi jako prolízky, takže žádné vstupné, žádná omezení. Chcete-li se koupat v oblečení, můžete. Je to moc příjemné, jen děti byly tradičně mezi ostatními dětmi, které se docela druží, dost zaražené.
Večer jsem konečně vymyslela pořádnou akci na čtvrtek - výlet autobusem k jezeru Harriet. Je to jedno ze tří jezer ve městě, v nichž se dá koupat. Ke všem těmto jezerům jede MHD, takže mám v plánu vyzkoušet je nakonec všechna. Poblíž jezera Harriet slibovali na internetu ještě růžovou zahradu a park. Na zastávku autobusu jsme dopoledne dorazili pět minut před domělým odjezdem. Když jsme tam čekali už skoro 20 minut, přičemž autobusy měly jezdit po čtvrt hodině, začala jsem pochybovat a rozhodla jsem se jít po trase autobusu o něco dopředu, kde jsem si byla jistá, že jedou všechny odnože naší čtverky (autobus číslo 4 má k číslu totiž ještě písmenka F, K a B - myslím, a v čem se tahle písmenka liší jsme ještě nestačili postřehnout, pravděpodobně jedou část cesty každý jinak). Když jsme ušli 2 zastávky, vzpomněla jsem si, že nemáme vodu a šla ji koupit do nejbližšího obchodu. Tam jsem se dozvěděla, že tudy autobus opravdu jezdí, takže hurá. Marta mě ukecala ještě na koupi ledňáků a sotva jsme je rozbalili, objevil se autobus. Naštěstí nás ale vzal i s ledňáky. Ty se nakonec ukázaly být skvělým strategickým tahem, protože Vašíkovi vydržel ten jeho na 20 minut z celkem 35 minut jízdy. Zbylých 15 minut jsem vykládala pohádku o koblížkovi a Vašík na mně vesele poskakoval. Moc nechápu, jak jsme s ním mohli zvládnout 6,5 hodiny v letadle. Když jsme vystoupili z autobusu, Václav v kočárku usnul a my jsme měli s Martou čas na klidnou procházku tzv. Peace garden (= zahrada pokoje). Byla to maličká zahrada trochu v japonském stylu, s vodopády, skalkami, "cikcak" mostem, po kterém nemůže přejít zlo, protože to prý chodí jen rovně (to nás nepřekvapilo, protože jsme to viděli už v japonské části Chicago Botanical Garden). Co mě překvapilo, byl fakt, že mezi kytkami byla spousta těch, co u nás rostou normálně na louce - řebříček, který dosahoval výše pasu, kakost luční, mateřídouška, zvonky, které měly květy 4 x větší než u nás, to vše pečlivě vysázeno do záhonků kolem skalek. Bylo to moc hezké. V jedné části zahrady byla socha, na jejímž vrcholu byl "origami" jeřáb. Kolem něj bylo asi 12 kamenů s cedulkami, které vysvětlovaly jednotlivé kroky toho, jak se tento jeřáb dá poskládat z papíru. Byla jsem hrdá, že se nám podařilo. Prý když člověk poskládá takových jeřábů 1000, splní se mu přání... Když jsme měli jeřába hotového, všimla jsem si, že sloup, na němž stojí socha, se skládá ze stejných kroků, které musíte udělat, abyste jeřába poskládali. Dobrý nápad... Růžová zahrada obsahuje asi 60 záhonů různých druhů růží, některé nevídaných barev, třeba tmavě fialová. Odtud už bylo nedaleko k jezeru a jen o trochu dále k pláži. Byla zdarma (v Chicagu se v létě platí), bez plavčíka (což v Chicagu v létě je), byl tu trochu špinavější písek než v Chicagu a ve vodě rostlo docela dost řas, ale my jsme byli spokojení. Vašík asi strašně dlouho nebyl v bazéně, takže nějak zapomněl, jaké to je... vždy, když měl mít ponořeného něco víc než kotníky, křičel "pomóc". Naštěstí mu nikdo nerozuměl. Střídali jsme "plavání" (Marta styl pejsek s křidélky, já chodím po dně a držím v náručí Vašíka, který řve "pomóc") se stavěním písečných hradů s vodními příkopy. Aby se Vašík vyhnul nebezpečí styku s vodou, posílal s kyblíčkem do vody mě, já jsem mu ji nabírala a on ji mohl lít do příkopů v klidu a bezpečí. Cesta zpět byla až na autobus bezproblémová, do autobusu budu muset nakoupit pro příště nějaké zobání, abychom to my i ostatní cestující lépe přežili.
V pátek večer byla rozlučková párty s Izraelkami - v sobotu večer měly odjíždět na měsíční cestu po amerických národních parcích, ze které se vrátí jen na skok pro zavazadla, a pak už poletí domů. Byla to veliká hostina v prostoru mezi naším a vedlejším blokem domů, každý z obyvatelů přinesl něco dobrého, hrála se přehazovaná, děti se pokoušely o badminton a byla to asi ohromná zábava nebýt toho, že nálada všech členů naší rodiny byla pod psa. Na Martulku dopadla asi opět tíha vyčlenění z kolektivu a neschopnost se do něj začlenit, takže se každou chvíli rozbrečela, Honza byl nervózní z práce a já z Marty a z Honzy. Nakonec to společensky nejlíp zvládl Václav. Má výhodu, že nemá pocit, že by měl mluvit lépe anglicky. To my všichni ostatní máme. Mluvíme totiž hůř než všichni ostatní zdejší obyvatelé.
V sobotu Honza ráno vyrazil do půjčovny pro auto. Přijel s krásným novým modrým chevroletem, který měl klimatizaci. Ačkoliv jsme asi před měsícem měli s Honzou rozhovor, jak je ta klimatizace strašně neekologická, v domě už klimatizujem o sto šest. V autě, které stálo jen chvíli na slunci a už se v něm skoro nedalo sáhnout na pásy, aniž by se člověk spálil, jsme ji pustili taky. Je to příliš silné pokušení. Vlastně jsme asi ani vážně neuvažovali, že bychom ji nepoužili, je to jako přemýšlet, jestli nepůjdeme do místa vzdáleného 50 km pěšky. Jde to, ale už je to za hranicí "zdravého rozumu". Otázka je, jestli je ten rozum opravdu zdravý, nebo jen převálcovaný všeobecným míněním... Cílem naší jízdy byla jedna část Minnesota Valley Wild Refuge, tzv. Lousville Swamp (= Lousvillská bažina). Byli jsme vybaveni dlouhými kalhotami, a repelentem, ale brzy po vstupu do bažiny jsme zjistili, že to bude i tak zkouška pevné vůle. Kupodivu Marta vesele žvatlala o tom, jaká je to nevýhoda, že jsou tu ti komáři, ale že je zase výhoda, že tu uvidíme zvířátka (viděli jsme totiž hned na začátku na stromě dva mývaly, spoustu ptáků a spoustu stop, kromě zřejmě mývalých i jelení.) Vašík v nosičce taky neprotestoval. Tak jsme s Honzou zatnuli zuby a tvářili se, že komáři jsou jen malá nepříjemnost. Zastavit na odpočinek se ale dalo až asi po 2 km, a to ještě jen na pět minut, jinak by nás komáři snad sežrali. Mimo většinou pěkně upravené stezky okruhu, po kterém jsme šli, to byla kolem fakt docela divočina, divočejší než jsem kdy viděla u nás. A to bylo cca 200m od železnice. Připadám si trochu blbě, že o tom tak básním - a básnila jsem i když jsme byli v Chicagu - ale asi jsme s Honzou oba získali pro některé věci slabost: pro americké silnice, pro příjemné lidi, kteří se tváří, že je zajímá, co říkáte, i když to logicky vzato nemůže být pravda - protože jsou to třeba letušáci v letadle, pro divokost přírody (z níž jsme teda viděli samozřejmě jen nepatrný kousek). Asi je to pořád velká generalizace na základě několika málo zážitků, ale pro slabost už to stačí... Zpět do pralesa. V druhé půli okruhu už se stezka zdála civilizovanější, bylo tu méně bažin, a tedy i méně komárů. Když nás však cesta dovedla k výtoku rybníka, ukázalo se, že budeme muset přebrodit cca 5 míst, kde se protrhla hráz a kudy unikala voda. Honza vzal Vašíka do nosičky, Martu do náruče a na mě zbyly jen jeho a moje boty. Oba jsme ale měli občas co dělat, abychom udrželi stabilitu. Skončili jsme na druhé straně rybníka špinaví od hlavy k patě, boty - naše i dětské, byly hrozně zablácené a v zápalu boje jsme je samozřejmě nechali klinkat kolem našich kalhot a triček. Počet komárů se na druhé straně zase zvýšil, došlo nám pití a Martulce došla energie, takže bylo skvělé, že Honzovi nedošly nápady na pohádky (máme to v podstatě rozdělené, táta pohádky vymýšlí, máma povídá ty známé. Naštěstí pro mě v sobotu byly požadovány vymyšlené.) Když jsme došli k autu, venkovní teploměr ukazoval 110°F (cca 43°C, auto ale stálo na slunci) a my jsme byli pevně rozhodnutí zastavit někde v Mac Donaldu na colu a zmrzlinu. Mac Donalda jsme nenašli, zato jsme našli něco podobného, kde jsme se zjevili jako Jožin z bažin, rodiče vyzunkli cca za 2 minuty třičtvrtě litru coly a šli si pro další a děti nekonečně dlouho ucucávaly šíleně sladký mléčný shake. Byl to vydařený výlet.
V neděli jsme byli v kostele, který nás nijak neokouzlil. Odpoledne jsme chtěli projít jakýsi historicky naučný okruh podél řeky, ale nakonec se ukázal být moc dlouhý, spěchali jsme totiž na oslavu narozenin jedné malé Vietnamky. Došli jsme tedy jen k vodopádu svatého Antonína, na který se dá jít podívat pěkně zblízka, a pak to obrátili zpět. Na vyhlídce u vodopádu mě nezaujal ani tak vodopád, jako kytky (už zase). Roste jich tu divoce spousta, a krásně voní. Jsou těsně vedle elektrárny a nedaleko rušné ulice plné restaurací, obchodů, kin. Natrhali jsme si velkou kytku domů do skleničky, natrhali jsme velkou kytku i oslavenkyni. Už zase, "divočina".
Oslava narozenin pak byla také výborná. Rodiče oslavenkyně nachystali živé kytky a provázky, takže holky si upletly věnce do vlasů (nebo tím pověřily maminky). Vypadalo to jako hostina ve starověkém Římě. Navíc si děti mohly do vlasů nastříkat různé barevné spreje a vrcholem zábavy bylo kromě balónků malování na tělo. K barvám na tělo měli hostitelé připravenou i knížku, z níž si každé dítě vybralo nejprve malý obrázek, který mu některý dospělý namaloval na ruku. Stály se na to dlouhé fronty. Jak oslava pokračovala, děti se osmělovaly čím dál víc, po jedné ruce měly pokreslenou i druhou a pak nějaký odvážlivec prolomil ledy a nechal si pokreslit obličej. Ostatní se samozřejmě nenechali zahanbit. Několik dětí hostitelce říkalo, jak se jim ta oslava líbí. Myslím, že se jí to skutečně moc povedlo. Děti si to užily. Mně tu společensky pořád ještě není úplně volně a díky brzkému odjezdu asi ani nebude - mám pocit, že na tak krátkou dobu nemá smysl snažit se někoho získat pro nějaký bližší vztah. Ale trochu jsem pokonverzovala a pak jsem docela dlouho kreslila dětem na ruce a obličeje, tak jsem nakonec své místo na oslavě přece jen našla. Honza se docela dlouho bavil s nějakýma chlapama a vypadal taktéž docela spokojeně, Marta byla nadšená, že má na obličeji kočku a v hlavě třpytivou korunku a Vašík po oslavě nemohl usnout do čtvrt na jedenáct. Takže prima víkend.
Žádné komentáře:
Okomentovat