Když jsme se v pondělí vraceli z Voyagers National Parku a mně se nechtěla vykládat v autě pohádka, prohlásila Marta vyčítavě: "Mami, ty se nám vůbec nevěnuješ, ty se věnuješ pořád jen tátovi." A v tomto "nevěnování" jsem pokračovala i v úterý - tentokrát ne kvůli "tátovi", ale kvůli plánované večerní návštěvě. Měli k nám přijít na večeři Le-ovi a doma samozřejmě totální popříjezdový i jiný výbuch. Nakonec jsme všichni své role (uklízeče, resp. sirotečků) celkem zvládli, děti to přestalo bavit až půl hodiny před návštěvou, ale to už naštěstí přišel Honza a chvíli s nimi pobyl venku. Návštěva proběhla bez faux pas - žádné brečení, jen jeden Martin krátký záchvatík vzteku - ale že bych si nějak extra popovídala, na to nějak nebyl čas. Honza hodnotil návštěvu jako velmi dobrou, hovor též, takže snad se všichni ostatní dospělí dobře pobavili. Děti dostaly od Le-ových dárky, Marta téměř princeznovské šaty, Vašík tričko se surfařem. Oba z toho byli docela unešení. Martulka mi každých pět minut chodila hlásit další výhody šatů ("mají krátké rukávy, takže v nich nebude vedro", "mají spodničku"), bohužel však stejně často objevovala i nevýhody ("nebude v nich moct chodit ven... ale ona v nich CHCE chodit ven", "až bude chodit do školy, budou jí už malé"). O Václavově tričku jsme si vykládaly s Martou před spaním - že je na něm surfař ("ale to se může utopit!"), že se nemůže utopit, protože kdyžtak bude plavat ("ale to mu může uplavat ten surf!") a že si ten surf bude držet a zase na něj vyleze. Vašík si z toho bohužel odnesl hlavně to, že surfař spadne a to mu šrotovalo v hlavičce pořád dokola. "Pán spadne", říkal naříkavým hláskem, "nespadne", já na to, "bude plavat". Časem se z toho vyvinul Vašíkův monolog "pán - spadne - plavat - zase - vyleze - neboj se", který si před usnutím zopakoval asi tisíckrát a vrací se k němu dodnes. Děti - tedy kupodivu hlavně Marta - se "domaminkovávaly" ještě několik dní, ale už je to dobré. Řekla bych, že tu Martě trochu chybí společnost (podobně jako mně), takže jsem pro ni nutná jako herní partner mnohem častěji než v Brně. Pro Václava ta změna oproti Brnu není tak velká.
Ve čtvrtek jsme vyrazili i s Honzou na prohlídku Weismanova muzea, které je součástí univerzity. Je to muzeum moderního umění, ale oproti Walker muzeu, v němž jsem byla o dva týdny dříve, je toto umění starší, a tedy méně moderní, a je ho tu mnohem méně. Obojí hodnotím ze svého pohledu jako výhodu. Líbilo se mi, že tu měli docela dost "místních" obrazů - různé pohledy na Mississippi, na Minnehaha Falls, na nichž jsme pak byli v sobotu, fotky z městských zákoutí okolo již zrušených mlýnů, kde jsme byli na vycházce... To samo o sobě dokládá, že toto muzeum není tak supermoderní - protože na obrazech ještě něco doopravdy je. Muzeem jsem procházela s Martou a byla to docela zábava. Snažila jsem se jí o každém obraze říct třeba jednu větu ("paní, která vychází tiše z pokoje, asi jí tam usnulo miminko, tak ho nechce vzbudit") a znovu jsem objevila, že mám z obrazů mnohem víc, když o obrazech vyprávím - ať už malým dětem (teď Martě nebo kdysi asi pětiletému bráchovi), nebo Honzovi (tam to tedy ale samozřejmě vypadá jinak). Asi nejen myslím skrze slova, ale taky tak cítím... Každopádně jsem byla z muzea velmi dobře naladěna, zatímco Honzy se to bohužel při nejlepším vůbec netklo. Martulka i Václav to přežili bez problémů.
Na páteční večeři jsme byli pozvání k Samuelu Kaovi, který u nás byl na večeři o dva týdny dříve. Už jsem psala, že je členem tzv. "recovery" církve "of Minneapolis", která má asi 30 členů, jenž se scházejí ke společné večeři, modlitbě a zpěvům (kdo je obeznámen s chicagským slovníkem, jde o "ejmenování") právě v páteční večery. Takže na jeden z nich jsme se teď dostali i my. Měla jsem docela hrůzu z toho, jak to děti přežijou, a před večeří to taky vypadalo dost bledě. Ale ukázalo se, že měly jen hlad. Po večeři začali přítomní muži s náboženským programem (žena tam kromě mě nebyla) a děti do toho pobíhaly od větráku k hračkám a zpět. Ječely ale jen trochu, tak mi to nakonec přišla jako nejméně rušivá činnost, kterou tam mohly dělat... Zpět k dospělým. Kromě nás jich bylo na večeři jen pět - kromě Samuela ještě jeho syn, další dva studenti a jeden pán středního věku. Večeře byla výborná. Už minule jsem psala, že Samuelova žena je teď na delší dobu na Taiwanu, odkud oba pochází, takže Samuel je na dům a vaření sám. Měla jsem pocit, že na domě je to vidět, ale na večeři rozhodně ne. Na stole stála spousta mís s nejrůznějšími jídly - polévkou, rýží, masem, tofu atd., z nichž si každý bral, kolik chtěl. U toho se zcela světsky povídalo o sportu a o zvycích v různých zemích - jeden ze studentů totiž taky nebyl Američan, byl z Afriky, ale bohužel jsme ani na druhý pokus neporozuměli, z kterého státu. Po večeři pak jeden ze studentů hrál na kytaru z církevního zpěvníčku, který už jsme znali od Thawivann a všichni zpívali. Na zpěvníčku je srandovní, že jsou v něm náboženské písně na melodie, které my máme spojené spíš s táborákem - např. Černý muž pod bičem otrokáře žil. Ale to už jsme taky znali z Evanstonu od Thawivann. Ačkoliv mě tam tehdy popuzovala přímočarost a nekomplikovanost textů písní a snad i celého přístupu k víře, tady mi to přišlo docela pěkné, že se tu sejde pár adolescentů s muži o generaci staršími a necvičenými hlasy zpívají o Bohu. Možná ale, že v tom sehrála velký vliv nostalgie. Po zpěvu si samozřejmě přítomní starší muži vzali Honzu "do parády" a ptali se ho, kdy se stal "saint" (= svatý), což oni ovšem chápou na rozdíl od katolíků "jen" jako doopravdy věřícího člověka, který "žije z víry". A když jim řekl, že se zatím "saint" nestal, nastala klasická přednáška o tom, jak se to má s Bohem a člověkem, vedená podle nám již známé brožurky "The mystery of human life". S Honzou jsme se shodli, že spousta věcí je podnětná a věříme, že pravdivá, ale celkově je to opravdu moc nekomplikované, než abychom to takhle mohli přijmout (což ovšem nic neříká o tom, jestli je tento přístup správný nebo ne) - teda hlavně Honza. Nicméně navzdory tomu to Honza zvládl skvěle, nediskutoval (nemá to cenu - to už jsme zjistili s Thawivann), jen poslouchal, a tak jsme skončili "už" o čtvrt na deset. Naštěstí nás Samuel odvezl autem domů. Samuel nám začal být moc sympatický - píše krátké maily, které jdou hned k jádru věci, výborně vaří a na obou návštěvách se asi velmi snažil, aby nám bylo příjemně a abychom si trochu popovídali, ale přitom nebyl nijak dotěrný. jsme zváni i na tento pátek, ale moc se nám nechce. Uvidíme, jak to dopadne.
V sobotu dopoledne pršelo, ale vzhledem k tomu, že to bylo tento týden asi čtvrté deštivé dopoledne, a všechna ostatní přešla v odpolední vedro, nenechali jsme se zviklat a po brzkém obědě jsme vyrazili na Minnehaha Falls. Je to asi 30 metrů vysoký vodopád na stejnojmenném potoku, který vtéká na jihu Minneapolis do Mississippi. Kolem je park, který má "civilizovanou" a "divokou" část. Civilizovaná část je nad úrovní vodopádu. Jsou tu asfaltové chodníčky a mostky s výhledem na vodopád, dají se tu zapůjčit šlapací vozíky - jeden třeba pro šest lidí, je tu občerstvení a tančí tu novodobí Indiáni za doprovodu bubnů. Divoká část je pod vodopádem a je to taková oáza přírody uprostřed velkoměsta. Dá se tu jít kolem potoka od vodopádu až k Mississippi, prvně po širší písčité cestě (Marta se pak večer modlila "aby tu cestu vybetonovali, aby nelezl písek do sandálů"), pak po uzounkém křivolakém chodníčku, kam se vydal jen Honza - bez kočáru. V potoce se dá koupat, stavět hráze z kamenů (Václav) a nechat se obublávat vodou v malých peřejích (Marta). Sobotní idyla. Po vodopádech jsme měli v plánu projít přilehlou městskou částí až k jezeru Nokomis a tam se znovu vykoupat. Čekali jsme, že cesta půjde po nepříjemně velké ulici a bude potřeba ji přežít, ale nakonec to byla krásná vycházka čtvrtí moc pěkně udržovaných domků a trávníků. Jezero Nokomis je blízko letiště, takže nad ním každou chvíli přeletí docela nízko obrovské letadlo. Je to působivé... Každé jezero z těch, co jsme viděli, má něco - jezero Harriet je skoro uprostřed "přírody", u jezera Calhoun jsou trávníky na sezení a pěkné dětské hřiště, ale je to v docela rušné části města, Nokomis je takový kompromis s převlékací místností jako bonus (jinde se musí převlékat v kadibudkách nebo jet v plavkách už z domu).
V neděli vyrazil Honza s dětmi do Children's muzea (= dětské muzeum) a já jsem měla volno. Ačkoliv Honza prohlásil, že pokud o tom bude muset psát, už raději nikdy nikam nepůjde, předávám mu slovo: Do dětského muzea jsme jeli asi 40 minut autobusem. Po cestě jsme snědli značnou část našich krekrů (zlatých rybiček) poslední záchrany, takže na cestě zpět pak citelně chyběly. Muzeum bylo spíše pro starší děti než Marta, protože většina atrakcí byl nějaký fyzikální/logický úkol na stole. A s pobíhajícím Vašíkem nebyl moc čas vysvětlovat, co a jak se má dělat. Takže jsme to spíš procházeli sem a tam a lezli do všech děr, sahali na všechny hejblátka a mačkali všechna možná tlačítka. Děti to celkem bavilo. Po obědě se mi podařilo Václava uspat a s Martou jsme se pak hodinu věnovali míchání těsta z mouky, cukru, škrobu, vody a dalších příměsí. Dost ji to bavilo. Těsto jsme nakonec vyváleli a vykrajovali zvířata. Z odpoledne stojí za zmínku hlavně mraveniště se spoustou úzkých a klikatých chodbiček na prolézání. Obě děti se ze začátku dost bály se tam vydat. Nakonec ale podlehly objevitelské vášni a zmizely v útrobách atrapy. Za chvíly slyším z jednoho zamřížovaného okénka - "tady jsem". Byl to Václav, který se chtěl pochlubit, kam až dolezl. Pak už to hlásil z každého okénka. V pět hodin jsme muzeum opustili a vyrazili unaveni na náročnou cestu domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat