Moc se nechce, ale musím psát. Je to už taková
povinnost. Zvlášť potom, co Petra zápisky z Chicaga svázala do
knihy a darovala mi je k Vánocům. Náš blog se tím vyzdvihl z
kategorie nezávazných žblebtů na internetu k literatuře vázané
do černých desek se zlatým písmem. Když se nám občas podaří
si místo hádek, práce nebo flákání večer sednout a bavit
se spolu, občas zápisky otevřeme a čteme si. Od té doby už psát
musím.
Vyrazil jsem zase do Minneapolis. Budu tu do 21.
července, úplně sám, bez Petry i bez kolegů z Brna. Pro ty, co
mají pocit, že tu utrácím jejich drahocenné daně, tak je to
samozřejmě pravda, ale snažím se za ně podat maximální výkon.
Práci však zatím nechám stranou, mám pocit že na ni stejně
ještě přijde později. Teď tedy k té zábavě.
V Amestrodamu mi zapomněli kufr. V Minneapolis jsem
tedy byl jeden den a noc bez kufru, jen s příručním zavazadlem.
Měl jsem k dispozici odbornou knihu o mechanice, potom knížku od
Škvoreckého, počítač a asi 15 párů ponožek. které se mi
nevešly do kufru. No, příště se budu balit trochu uvážlivěji
a s takovou variantou počítat. Musel jsem se smát, protože
spoustě kolegů z práce už někdy kufr zpozdili a oni na to pořád
nadávají. Mně se to ještě nikdy nestalo a vždy jsem se u debat
o zpožděných zavazadlech cítil jako zelenáč, který ještě nic
nezažil. Dá se říct, že jsem jim záviděl, bylo mi trapné že
jsem netrpěl jako oni. Takže zelenáč už nejsem a nezávidím.
Přijel jsem s dvěmi předsevzetími, něco
pořádného pracovně vykonat a dále cvičit. O té práci tedy
někdy jindy, ještě jsme pořád u zábavy. Takže to cvičení.
Nejprve jsem to musel odložit, protože s 15 páry ponožek nelze
jít běhat ani plavat. Kufr dorazil až druhý den za tmy, takže
jsem slavnostně vyběhl třetí den ráno. Klasika, první 4
kilometry jsem se plácal po rameni a říkal si co že to na tom
běhání vlastně je. V bodě obratu, na Stone Arch Bridge mi
zatuhly nohy a přemýšlel jsem, jak se dostanu domů. Takže čtvrtý
den jsem, ještě s bolavými stehny, zvolil kratší trasu na
Witch's hat. I tak jsem málem nedoběhl, takže dnes jsem si dal
pauzu a šel jsem plavat. Měsíční permanentka stála asi 40
dolarů, plán je chodit plavat každý den 1km, tak doufám že
alespoň třikrát vyrazím.
Plave se nedaleko odtud. Minulý rok jsem tam byl
jednou s Mirkem. Ta budova je ale zakletá. Minule jsme tam asi 10
minut chodili, náhodou jsme našli jakousi šatnu a pak i bazén.
Nikdo po nás nic nechtěl, takže jsme si mysleli, že je to zdarma.
Ale nebylo, jak nás ujistil další den kolega v práci. Prostě
jsme našli nějakou cestu, která obcházela vrátnici. Dnes jsem to
trefil podle záměru architekta. Na vrátnici jsem zaplatil a řádně
vešel hlavním vchodem. Hned potom jsem se ztratil. Je tam obrovská
posilovna a tou jsem se prodral k šatnám. Tam ovšem nešla zamčít
skříňka. Peníze a batoh jsem si tedy uložil do uzamykatelné
skříňky v posilovně, v šatně se pak převlékl do plavek a s
botami a oblečením v ruce vyrazil hledat bazén. Vypadá to jako
sranda, ale nebyla. Bloudil jsem polonahý po chodbách a při každém
průchodu dveřmi jsem se děsil, jestli jsou oboustranné, tedy
otevíratelné z druhé strany. No a ty předposlední nebyly.
Vítězně jsem skončil u bazénu, ale cesta zpět byla nenávratně
zavřena. V klidu jsem odplaval svůj kilometr, sebral boty a
oblečení a začal řešit jak zpátky. Po chvíli neúspěšného
hledání jsem se zeptal - kde je, prosím, šatna? Slečna mi
ochotně poradila, jenže mě navedla do úplně jiné šatny, než
jsem byl. Protestoval jsem, ale ona tvrdila, že tady žádná jiná
není. Rozhodl jsem se, že se problém bude jistě řešit lépe
oblečený než v plavkách, a tak jsem změnil svršky a vydal se
dále. Po chvíli neúspěchů jsem objevil cestu ven. Stál jsem
před budovou s mokrými plavkami, peníze, batoh a permanentka byly
vevnitř, ve skříňce v posilovně. Takže jsem jako ... oslovil
paní co mi před chvílí prodala permanentku, že ji mám zamknutou
v posilovně se všemi věcmi a jestli by mě pro ni nepustila
dovnitř. Zajímalo by mě, jaká je ta správná cesta do bazénu.
Zítra mám v plánu vyrazit znovu (nohy ani ruce neprotestují),
takže se pořádně připravím a zeptám se zavčas.
Víc historek už nemám, snad jen že čtu
toho Škvoreckého a je to perfektní. Ve škole nás vždycky učily,
že hlavní postavou je Dan Smiřický. Z toho, co vždycky učitelka
říkala, jsem měl pocit, že je to takový Mirek Dušín a měl
jsem k tomu odpor. Ale není. Je celkem snadné se s ním ztotožnit.
Hodně se tam píše o válce, komunismu, emigrantské komunitě a
vysokoškolském prostření v Kanadě. Ale opravdu zajímavě a
zábavně. Sedne mi to, doporučuji. Hltám to jako detektivku.
S pozdravem, Honza
