Poslední týden (14. - 21. 7. 2014)

Poslední týden už jsem se strašně těšil domů. Ale pracovně to nebylo špatné, a se sportem jsem taky zabral. Plavání kraulu je pořád bída, ale snaha zůstává. Posilovna už mě moc nebaví, a navíc mi společnost těch namakaných svalovců zrovna moc příjemná není. Asi jim částečně závidím, a částečně si říkám co je to proboha za lidi kteří tráví každý večer takto. Jediná rozumná odpověď je, že je to někdo jako já (když jsem na cestách), tedy někdo bez přátel, rodiny, zázemí. Někdo kdo v posilovně zabíjí čas, aby nemusel na pokoji úpět. Třeba to tak není, třeba to jsou profesionální sportovci trénující na olympiádu (což je možné, universita má velmi dobrou sportovní divizi), anebo to ty lidi dokonce baví. Ještě jsem šel párkrát běhat (zvláštní spojení - šel běhat), na Witch's Hat a v neděli na rozloučenou na dlouhý běh přes historický Stone Arch Bridge a okolo Mississippi. Celkově jsem za ten měsíční pobyt svaly nenabral, uběhnu méně nebo stejně jak předtím, jen to plavání je asi lepší. Spíše  si vezu domů špeky, jak jsem pořád pil Colu a podobné americké humusy. Tyhle mi ale bohužel, na rozdíl od hamburgerů, ještě chutnají.

Ve středu jsem byl na večeři se Samuelem. Seznámila nás s ním po emailu Thawivann; je to křesťan jak poleno, ale myslím že nemá tak silné sklony k šíření víry, což jsem ocenil. Přivedl si s sebou ještě jednoho mladého kluka z komunity, Kaleba. Rozpovídali jsme se nakonec celkem dost, možná jsem kecal hlavně já. Probírali jsme typicky mužské téma - záchranu světa skrze politiku. Samuel je z Tchaiwanu, Kaleb američan a já evropan, tak nám dlouho trvalo porovnávání systémů a různé dotazy a odpovědi jak to kde funguje. Samuel občas vytasil citát z bible, ale umírněně. Opravdu příjemný večer.

Čtvrtek byl jazzový večer. Těšil jsem se na New Orleans Jazz. Hráli to v jakémsi parku na jihu, takže jsem tam cestoval skoro hodinu autobusem. Ale zklamalo mě to. Přišli mi nesehraní, jednotlivě byli asi dobří muzikanti ale dohromady jsem cítil rezervy. Navíc to byl takový hodně starý jazz, přišlo mi to až příliš lidové. Rychle jsem to zabalil a vyrazil nakupovat dárky.

V sobotu jsem byl ještě na kole, asi 25 mil okolo asi 6 jezer v Minneapolis. Opět se mi vraceli vzpomínky jak jsme se tam koupali s Martou. Výlet se povedl hlavně díky nádherným cyklostezkám. Kéž by takové měli i v Brně. Večer jsem byl pozván na večeři k Jia-Liang a Mňau. Měl jsem tam dvě piva a jednu whisky, takže už tušíte že to byl povedený večer, alespoň pro mě. Ale myslím že i pro hostitele. Přinesl jsem nějaké dárky a ty sklidily úspěch. Rozhovor byl otevřený, zábavný a zcela bez trapného mlčení. Asi se už dobře známe a nebojíme se.

A zbývá už jen neděle + pondělí spojené cestou do jednoho dlouhého dne. Vše bylo bez problému až na letištní kontroly. Začalo to v Minneapolis, když jsem si zvážil kufr a zjistil že je moc těžký. Tak jsem ho otevřel, vyndal černý sprchový gel a hodil ho do koše. A to už na mě zpovzdálí volá letištní asistentka, co že to vyhazuji. Jestli je to prý "remote control", tedy dálkové ovládání. Asi k bombě nebo k čemu, to ale neřekla. Tak jsem jí vysvětloval že to bylo jen mýdlo. Zcela jsem ji nepřesvědčil, ale nechala mě jít. Tak jsem dorazil až na kontrolu zavazadel. A tam si mě odchytli, odvedli stranou a že mám něco v kufříku. Takže asistent v rukavicích otvírá kufr a vy se jen díváte. U toho je ještě potřeba odpovídat na stupidní dotazy typu: "Je v kufříku něco, co by mě mohlo zranit?" a podobně. Ukázalo se, že problémem jsou 4 svíčky, které jsem koupil domů jako dárek. Myslel jsem, že mi je zabaví, ale chlápek z nich setřel vzorky a vložil je do nějaké mašinky, asi na chemický rozbor nebo co. Naštěstí to byly opravdu jen svíčky. Zbytek cesty jsem bezpečnost letecké dopravy nijak neohrožoval (nebo na to alespoň nikdo nepřišel), až ve Vídni při odchodu si mě odvedli stranou a že prý co mám k proclení. Čekal jsem kompletní prohledávaní kufrů, ale moje inteligentní a upřímné odpovědi celníka nejspíše uklidnily, takže nakonec zavřený kufr pouze proskenoval očima přes plastový obal a pustil mě.

Teď už sedím v autobuse z Vídně a nemůžu se dočkat domova. Cestu do USA v nejbližší době neplánujeme, možná za dva roky jestli vyjde projekt. To je ale velká loterie. Takže děkuji za virtuální podporu, ale minimálně na dva roky se odmlčuji.

Díky Honza

PS: Ještě jsem minule zapomněl zaznamenat vtipnou historku z parku Itasca. K večeru, když už jsem byl hodně unavený a spěchal na západ slunce, tak na silnici zastavila paní ve velkém SUV, vystoupila a ptala se mě kde je registrace do kempu. Suverénně jsem jí poradil, už jsem to měl všechno prochozené, ať pokračuje dál po silnici v mém směru. Poděkovala mi a lezla zpět do auta. To už jsem ale pohotově zareagoval a zeptal se jí, jestli by mě tam nezavezla, abych si ušetřil čas a síly. Bylo to asi 1.5 míle, přišlo mi že paní má dost místa, navíc že jsem jí pomohl, a navíc ti Američani jsou takoví vstřícní. Už jsem se hrnul k nastupování, ale paní na mou otázku suše řekla: "Ne, sory.", zabouchla dveře a odjela. Celkem mě to vykolejilo, ale co jsem mohl dělat než jít dál. Asi po 50 metrech mi došlo, že jsem jí poradil špatně, řekl jsem jí aby jela na opačnou stranu než byla ta registrace. Takže to byla taková moje pomsta upečená ještě dříve než bylo za co se mstít. Ani mi té paní nebylo líto.

U pramenů Mississippi (9. - 13. 8. 2014)

Hlavní událostí posledních dní je výprava do státního parku Itasca. Půjčil jsem si auto, sbalil se, a v pátek kolem poledne vyrazil. Je to bohužel dost daleko, asi 250 mil, takže mi cesta trvala přes 4.5 hodiny. Celkem jsem si ji ale vychutnal, hned v Minneapolis jsem naladil skvělou jazz stanici (88.5 FM, až tady někdy budete), která sice vydržela jen 100 mil, ale pak to ani s country radiem nebylo úplně zlé. Navíc jezdit po Americe autem je pro mě pořád silný zážitek. Ke konci už jsem byl trochu ve stresu, že je hodně hodin, že už bude zavřená registrace, obsazená místa na spaní a pod. Ale bylo to vše bez problému.

Koupil jsem za 2 x 16 dolarů 2 x spaní v divočině u Jeleního jezera (Deer lake), asi 1.5 míle od parkoviště. Protože jsem neměl batoh, musel jsem věci (stan, spacák, karimatku, jídlo, ...) přenášet nadvakrát.  Po cestě jsem ještě vyšplhal na ocelovou věž postavenou za účelem detekce požárů. Ční vysoko nad koruny stromů a je z ní nádherný výhled na lesy a jezera všude okolo, jako z letadla. Večer jsem zavěsil jídlo na strom kvůli medvědům, vykoupal se v jezeře a zapálil oheň. Mimochodem, na zapálení ohně jsem musel koupit plynový zapalovač jako na sporák, s bezpečnostní pojistkou, protože normální sirky nebo zapalovač tady snad kvůli bezpečnosti vůbec neprodávají, nebo alespoň nevím ho je sehnat.

A teď odstavec o té nejpodstatnější věci v celém parku, o komárech. Věděl jsem, že tam budou, tak jsem se vybavil repelentem. Koupil jsem malé balení, přeci jen to je jen na víkend a na jednu osobu, ale hned první večer jsem pochyboval, jestli to bude stačit. Byli všude. Přeci jen to bylo lepší než tenkrát ve Finsku, ale hrozné to bylo dost. Repelent (na krabičce udávají výdrž až deset hodin) vydržel vždy asi 10 minut. Jedinou obranou byl pohyb, to štípaly jen občas. Pořád ale všude bzučeli a naráželi do mně. Takže celý pobyt bylo potřeba něco dělat, hýbat se. Nejhorší bylo jít na záchod. Koupání byla vlastně taková obrana. Rychle se vysvléci a skočit do jezera, ponořit hlavu a byli pryč. Doufal jsem, že oheň také pomůže, že v tom dýmu nebudou létat. Trochu to pomohlo, ale na posezení nebo vaření jsem neměl nervy. Takže jsem přiložil, skočil do stanu a na oheň koukal přes síťku.

Další havětí o které se musím zmínit jsou klíšťata. Je to sice trochu nechutné, ale přesto: jsou strašně veliká, člověk je nahmatá dokonce přes tričko. A bylo jich tam moc, vytahoval jsem jich asi 10. Výhodou je, že jak jsou velká, jdou lehce chytit a vytrhnout. Jen jsem měl vždycky pocit, že jim mezi kusadly zůstal po vytrhnutí i kus kůže ... Medvědy ani jinou větší zvěř jsem naštěstí odstraňovat nemusel.

První ráno jsem se probudil pozdě, asi v 9:45. Protože nešlo snídat (kvůli komárům), tak jsem už v 10:00 rázoval s hejnem komáru v těsném závěsu na cestě. Stan a vybavení jsem nechal na místě, šel jsem nalehko. Trasu jsem si naplánoval dostatečně dlouhou, abych nemusel proboha nikde čekat až bude noc. Hodně jsem se koupal v jezerech (asi v pěti, ve vodě nejsou komáři) a odpočinek šel udělat v kempu (také bez komárů, nejspíš díky kosení). Rychle jsem vyměnil repelent za mechanickou ochranu - bundu. Takže jsem se hrozně v tom vedru potil. Ušel jsem asi 40 km, byl jsem dost hotový. Ale přebrodil jsem Mississippi a bylo mi jen po kolena. Večer jsem to zakončil na té věži pozorováním západu slunce.

Druhé ráno jsem vstal brzy, zabalil stan (už tolik nežrali, buď jsem si zvykl nebo víc foukalo) a dal věci do auta. Teď se držte, dobrovolně jsem jel autem do kostela na mši. Kázání jsem perfektně rozuměl a bylo více než dobré. Nechtělo se mi ještě domů, tak jsem si půjčil kajak a hodinu kajakoval po jezeře Itasca, dojel jsem k odtoku Mississippi, celkem mi to myslím šlo. Nadchlo mě to, a tak jsem si ještě půjčil kolo a projel si nádhernou Wilderness drive, takovou asfaltovou cestu, kde se z auta můžete nabažit divočiny - to je myšleno trochu ironicky, ale trochu je to i pravda. Pak mě už čekala jen cesta domů. Těšil jsem se na jazz rádio a nezklamalo. Silně ale zklamal hamburger u Wendy's. Při prvním pobytu v Americe jsem mohl mít hamburger tak tři dny po sobě, než mě přestal chutnat. S roky se to zhoršovalo. Teď jsem zvládl sotva tři kousnutí a pak přemýšlel, jestli to nevyhodit. Nojo, asi jsem čím dál moudřejší. Ještě jsem po cestě zvládl outletové centrum, kde jsem fakt levně koupil nějaké oblečení. Přijel jsem úplně vyřízený, vrátil auto a na ubytovnu se dostal ve 22:30.

 A ještě něco musím napsat. Zase o plavání. Budovu aquatic centra znám už nazpaměť, tentokrát jsem se ale cítil jako blbec až v bazénu, když jsem zkoušel kraul. Měřil jsem si časy. Kraul na 25 yardech asi za 45 sekund, prsa 20 sekund. To mi přišlo divné, zas tak hrozně jsem kraul neplaval. Zkusil jsem to asi třikrát, než mi došlo v čem je problém. Bazén byl na šikmo, kraul jsem vždy plaval jedním směrem, tím do kopce, no a prsa nazpět, z kopce. Takže jsem to otočil a  časy se otočili také. Kraul mám pořád pomalejší, ale ne o tolik.

Za týden jsem doma. Už se nemůžu dočkat, hodně se mi stýská. Ale už jen týden ...

Honza

PS: Kromě toho že ten bazén byl určitě do kopce, tak jsem tam vystopoval vodní proud, který jednou pomáhal a jednou brzdil.

Den nezávislosti a další (29. 6. - 8. 7. 2014)

Minule jsem zapomněl napsat o cestě letadlem. Vedle mě seděl mladý američan, který si pořád objednával koktejl Bloody Mary. Dali jsme se do řeči. Normálně v letadle piju nealko a víno, ani jsem nevěděl, že si můžu objednat koktejl. Na američanovu radu jsem si ale za chvíli objednal také jednu Bloody Mary. Teď bych asi měl napsat, že je to hrozně dobré, ať si to také koupíte, a říkat si, že v tom utrpení nejsem sám. Ta Bloody Mary je totiž nechutná. Ale před milým američanem jsem musel (jasně že nemusel, ale měl jsem pocit že by to byl trapas) předstírat jak si to užívám. Nepijte to, je to hrůza. A ještě něco z cesty. Při vstupu do USA se vyplňují  papírky, kde se uvádí co do země přivážíte. Naštěstí jsem měl daleko méně peněz, než limit 10tis. dolarů, ale jídlo jsem měl (polévky v sáčku a svačinu z domu), a to se musí přiznat. No, nepřiznal jsem to, ale u pohovoru s policistou jsem byl silně nervózní. Zvlášť potom, co jsem na přímou otázku odpověděl že jídlo nevezu a pak jsem taky zapřel alkohol. Přitom jsem měl v kufru flašku vína. Vše jsem naštěstí úspěšně propašoval.

Od minulého týdne se toho moc neudálo. Přes den pracuju v kanceláři (sice bez okna, ale v patře -2, minule jsem byl v -7 hluboko pod zemí, povýšil jsem). Většinou se mi daří večer zajít do bazénu a do posilovny a občas jít běhat. Mimochodem jak jsem psal o těch chodbách k bazénu, tak už jsem to zvládl. Nejlepší na tom je, že se tak opravdu chodit má. Jedny dveře po cestě v nekonečných chodbách za vámi zapadnou a nemůžete zpět. Když jsem se na to ptal na vrátnici, tak mi dali číselný kód, kterým lze ty dveře otevřít a dostat se zpět do šatny. Škoda, že ten kód nedávají rovnou při prvním vstupu, ale až poté, co si užijete to bludiště. V bazénu vždy plavu kilometr a ze začátku jsem byl nadšený, jak mi to jde. Měl jsem to uplaváno za cca. 24 minut a moc jsem se ani nesnažil. Z omylu mě vyvedlo, když jsem si přečetl, že to není bazén délky 25 m ale 25 yardů, tedy 22.86 m což na tom kilometru dělá rozdíl 85.6 m. Naštěstí pak otevřeli i 50 m bazén (překvapivě opravdu v metrech a ne v yardech), kde jsem včera plaval na rychlost a zvládl jsem to za 24.5 minuty, ovšem byl jsem úplně hotový. Stejně tak v posilovně je to bída. Vždy musím nejprve ze strojů na kterých chci cvičit sundat všemožné obrovské a těžké činky, dám si tam malé a lehké a stejně to skoro nezvednu. 

V Minneapolis každý den probíhají v podvečer koncerty pod širým nebem, které jsou zdarma. Těšil jsem se na jazz, takže jsem sledoval kdy bude. První jsem bohužel propásl, ale druhý, u jezera Harriet kde pár dní předtím mluvil Obama, už jsem nezmeškal. Hudba sice nebyla podle očekávání, ale i tak to bylo pěkné. Navíc jsem objevil historickou železnici, kterou dříve jezdili lidé do centra, a které mě za dva dolary povozila také. Složení lidí ve vagónu: spousta dětí nadšených do vlaků s maminkami projevujícími silný nezájem a já. Asi proto, že jsem tak vyčníval, se se mnou dala do řeči obsluha vozu. Včera jsem vyrazil na další jazz, ale koncert se nekonal, nikdo tam nebyl. Zřejmě kvůli počasí, předtím byla vydatná bouřka. Poslední jazz je příští čtvrtek, dokonce se to jmenuje New Orleans jazz, tak mám ještě jednu šanci.

V pátek byl Den nezávislosti. S kolegou Jia-Liang (číňan se kterým tu spolupracuji), jeho ženou Mňau (foneticky, nevím jak se to píše) a dcerou Melody jsme vyrazili na historickou pevnost Fort Snelling. Byla to sranda, Jia-Liang přitáhl takovou pojízdnou ledničku ve které byly sendviče a chlazené pití. Pak si tam sedli na lavičku a v podstatě tam tři hodiny seděli. Já si zatím prošel pevnost. Po obědě bylo v plánu jít okolo Mississippi na vodopády Minehaha, asi 2.5 míle. Po 300 metrech chůze se ale Jia-Liang i s rodinou otočili, že už je Melody moc unavená a že se vrátí do auta. Tak jsem šel sám.Evidentně mají úplně jiný přístup k trávení volného času. Prý dokonce nikdy nespali ve stanu. Večer mě pak pozvali na večeři, to bylo moc příjemné.  
V průběhu výletu jsem vzpomínal jak jsme na Fort Snelling byli před dvěma lety s Petrou a dětmi. Vůbec mě tu celkem dohání vzpomínky, třeba na Stálkov. Každé léto mi teď cestu na tábor znemožní nějaká zahraniční cesta, ale s dětmi jsem tam byl letos na víkend v červnu. Rád bych se tam zase co nejdřív podíval.  

O víkendu jsem vyrazil na kolo, které mi půjčil Jia-Liang. Plán byl jet asi 11 mil na západ do obchodu Toys"R"Us, kde jsem měl za úkol koupit dětem nějaké hračky. Potom asi 20 mil okruh okolo jezera a na kole nebo autobusem zpět. Vyrazil jsem ale hodně pozdě, foukal silný protivítr, kolo bylo horské a valilo se na silnici přímo odpudivě a ještě mi bylo malé. Takže jsem to úplně schvácený u obchodu otočil a jel zpět. Přijel jsem na pokraji vysílení, zklamán že 22 mil  (35 km) mě může takhle vyřídit. Naštěstí se po započítání odboček a bloudění ukázalo, že to bylo celkem 56 km, takže jsem si oddechl.


Pracovně došlo k pokroku. Po teoretickém průlomu v prvním týdnu dlouho trvalo řešení naprogramovat. To je teď hotové a probíhá testovací fáze. Předběžné výsledky nevypadají úplně špatně, ale pořád je to hodně otevřené. Držte mi palce.

V pátek vyrážím na tři dny sever do lesů okolo Duluth a jezera Superior. Těším se.

Honza

Další výprava za kapitalismem (24. - 28. 6. 2014)

Moc se nechce, ale musím psát. Je to už taková povinnost. Zvlášť potom, co Petra zápisky z Chicaga svázala do knihy a darovala mi je k Vánocům. Náš blog se tím vyzdvihl z kategorie nezávazných žblebtů na internetu k literatuře vázané do černých desek se zlatým písmem. Když se nám občas podaří si místo hádek, práce nebo flákání  večer sednout a bavit se spolu, občas zápisky otevřeme a čteme si. Od té doby už psát musím.

Vyrazil jsem zase do Minneapolis. Budu tu do 21. července, úplně sám, bez Petry i bez kolegů z Brna. Pro ty, co mají pocit, že tu utrácím jejich drahocenné daně, tak je to samozřejmě pravda, ale snažím se za ně podat maximální výkon. Práci však zatím nechám stranou, mám pocit že na ni stejně ještě přijde později. Teď tedy k té zábavě.

V Amestrodamu mi zapomněli kufr. V Minneapolis jsem tedy byl jeden den a noc bez kufru, jen s příručním zavazadlem. Měl jsem k dispozici odbornou knihu o mechanice, potom knížku od Škvoreckého, počítač a asi 15 párů ponožek. které se mi nevešly do kufru. No, příště se budu balit trochu uvážlivěji a s takovou variantou počítat. Musel jsem se smát, protože spoustě kolegů z práce už někdy kufr zpozdili a oni na to pořád nadávají. Mně se to ještě nikdy nestalo a vždy jsem se u debat o zpožděných zavazadlech cítil jako zelenáč, který ještě nic nezažil. Dá se říct, že jsem jim záviděl, bylo mi trapné že jsem netrpěl jako oni. Takže zelenáč už nejsem a nezávidím. 

Přijel jsem s dvěmi předsevzetími, něco pořádného pracovně vykonat a dále cvičit. O té práci tedy někdy jindy, ještě jsme pořád u zábavy. Takže to cvičení. Nejprve jsem to musel odložit, protože s 15 páry ponožek nelze jít běhat ani plavat. Kufr dorazil až druhý den za tmy, takže jsem slavnostně vyběhl třetí den ráno. Klasika, první 4 kilometry jsem se plácal po rameni a říkal si co že to na tom běhání vlastně je. V bodě obratu, na Stone Arch Bridge mi zatuhly nohy a přemýšlel jsem, jak se dostanu domů. Takže čtvrtý den jsem, ještě s bolavými stehny, zvolil kratší trasu na Witch's hat. I tak jsem málem nedoběhl, takže dnes jsem si dal pauzu a šel jsem plavat. Měsíční permanentka stála asi 40 dolarů, plán je chodit plavat každý den 1km, tak doufám že alespoň třikrát vyrazím. 

Plave se nedaleko odtud. Minulý rok jsem tam byl jednou s Mirkem. Ta budova je ale zakletá. Minule jsme tam asi 10 minut chodili, náhodou jsme našli jakousi šatnu a pak i bazén. Nikdo po nás nic nechtěl, takže jsme si mysleli, že je to zdarma. Ale nebylo, jak nás ujistil další den kolega v práci. Prostě jsme našli nějakou cestu, která obcházela vrátnici. Dnes jsem to trefil podle záměru architekta. Na vrátnici jsem zaplatil a řádně vešel hlavním vchodem. Hned potom jsem se ztratil. Je tam obrovská posilovna a tou jsem se prodral k šatnám. Tam ovšem nešla zamčít skříňka. Peníze a batoh jsem si tedy uložil do uzamykatelné skříňky v posilovně, v šatně se pak převlékl do plavek a s botami a oblečením v ruce vyrazil hledat bazén. Vypadá to jako sranda, ale nebyla. Bloudil jsem polonahý po chodbách a při každém průchodu dveřmi jsem se děsil, jestli jsou oboustranné, tedy otevíratelné z druhé strany. No a ty předposlední nebyly. Vítězně jsem skončil u bazénu, ale cesta zpět byla nenávratně zavřena. V klidu jsem odplaval svůj kilometr, sebral boty a oblečení a začal řešit jak zpátky. Po chvíli neúspěšného hledání jsem se zeptal - kde je, prosím, šatna? Slečna mi ochotně poradila, jenže mě navedla do úplně jiné šatny, než jsem byl. Protestoval jsem, ale ona tvrdila, že tady žádná jiná není. Rozhodl jsem se, že se problém bude jistě řešit lépe oblečený než v plavkách, a tak jsem změnil svršky a vydal se dále. Po chvíli neúspěchů jsem objevil cestu ven. Stál jsem před budovou s mokrými plavkami, peníze, batoh a permanentka byly vevnitř, ve skříňce v posilovně. Takže jsem jako ... oslovil paní co mi před chvílí prodala permanentku, že ji mám zamknutou v posilovně se všemi věcmi a jestli by mě pro ni nepustila dovnitř. Zajímalo by mě, jaká je ta správná cesta do bazénu. Zítra mám v plánu vyrazit znovu (nohy ani ruce neprotestují), takže se pořádně připravím a zeptám se zavčas.

 Víc historek už nemám, snad jen že čtu toho Škvoreckého a je to perfektní. Ve škole nás vždycky učily, že hlavní postavou je Dan Smiřický. Z toho, co vždycky učitelka říkala, jsem měl pocit, že je to takový Mirek Dušín a měl jsem k tomu odpor. Ale není. Je celkem snadné se s ním ztotožnit. Hodně se tam píše o válce, komunismu, emigrantské komunitě a vysokoškolském prostření v Kanadě. Ale opravdu zajímavě a zábavně. Sedne mi to, doporučuji. Hltám to jako detektivku.

S pozdravem, Honza