8. - 14. 3. aneb Do školy s úsměvem - Vítek - střelba a Shruti - policejní historky - Trail 606 - příjemná neděle

 

Mám pocit, že od začátku našeho pobytu zde pořád dokola píšu, kdo se kdy z čeho hroutil nebo naštval, a jak jsme se tyto situace snažili řešit. Takže s radostí zaznamenávám, že děti teď chodí do školy s úsměvem na líci, obzvlášť Václav. (Karlíkovi se do školy pořád nechce, ale ten se zase s úsměvem na líci vrací.) Možná  je to jarním počasím, možná tím, že klukům svědčí nový režim, kdy se musí do práce nutit jen půl dne a druhou půlku dne jsou ve škole, kde dělají prostě to, co jim paní učitelka řekne, takže odpadá rozhodování, zda úkol udělat hned nebo ho odložit na později. Václav teď online hry (pokud vím) už vůbec nehraje a vypadá to, že se i snaží být systematičtější, takže kontrola jeho úkolů už není tak úmorná - pro mě ani pro něj.

Já jsem udělala malinkou změnu v běhu všedních dnů: kromě čtvrteční výuky matematiky "domškoláka" Pavlíka jsem se ještě zavázala trénovat na přijímačky se synem  kolegyně Peti Smělíkové. Vytvořili jsme tak s Peťou jakousi reciproční výměnu vědomostí - Peťa dělá s Martou v neděli angličtinu a já v pátek s jejím Vítkem matematiku. Jsem docela ráda, že s Pavlíkem a Vítkem můžu na chvíli přepnout do jiné role, než je matka v domácnosti a její nekonečný kolovrátek každodenních úkonů (úkoly s klukama - úklid - vaření - úklid - úprk do školy - park - 10 minut anglického hovoru s každým dítětem - vaření - úklid - čtení na dobrou noc a zase dokola...)

Díky hezkému počasí jsem se odhodlala k novému pokusu o pravidelné setkávání s Karlíkovými spolužáky a poslala jsem všem rodičům email s návrhem, že se můžeme scházet každý pátek hned po škole v Penny Parku. Emailová odezva byla docela nadšená, z prvního setkání ale nakonec sešlo. V pátek v poledne nám totiž došla od školského okrsku zpráva, že v jeho oblasti nastala nějaká "police situation" a že školy budou mít zvýšená bezpečnostní opatření. Jedna investigativní maminka nám pak při čekání na děti před školou řekla, že "police situation" znamená konkrétně postřelení tří mladých lidí, z nichž dva zemřeli, a že střelec ještě nebyl dopaden. Většina rodičů tak usoudila, že park nechají na jindy. My jsme ovšem do parku aspoň na chvíli museli, protože jsme tam měli sraz s Martou. Musím přiznat, že jsem si oddechla, když dorazila. Původně jsem chtěla jít hned po Martině příchodu domů, ale chvilku po ní přijela na kole Karlíkova spolužačka Anandini s maminkou Shruti (která nečeká před školou, protože Anandini nechodí do školy "in person", a tak se nedozvěděla, o jak závažnou situaci jde). Rozhodli jsme se tedy v parku ještě chvíli zůstat. Nakonec se to protáhlo na hodinu, hlavně proto, že Shruti se ukázala jako vynikající společnice -  z lidí, s nimiž jsem se tu letos seznámila, je mi asi nejblíž, navzdory tomu, že je z Indie (např. Patrizia i Susan jsou Evropanky, a tak by si člověk mohl myslet, že k sobě budeme mít díky kulturnímu "backgroundu" blíž, ale kulturní "background" asi není všechno). Kluci během té doby ukázali Anandini jakousi super tajnou skrýš, do které se dá dostat jen plazením po břiše (a to jen pokud je vám méně než 13 let) a zdálo se, že si to taky docela užili. Jen Marta skuhrala, že je jí zima.

Střílení v Evanstonu ale nás i děti docela zneklidnilo. O týden později mi jiná maminka vykládala, že to není úplně ojedinělý případ a že se často policie snaží, aby se o těchto situacích vůbec nevědělo (ona sama věděla o dvou "ututlaných" případech). Tahle informace se mi trochu spojila s čerstvým zážitkem ze shlédnutí talk show Johna Olivera "Last week tonight", která byla tentokrát zaměřena na policejní zásahy proti údajným držitelům drog. Dříve mohla policie udělat razii v domě člověka podezřelého z držení drog bez toho, aby nejprve zazvonila či zaklepala. Prostě vyrazila dveře a šla na to. To se teď změnilo - minulé léto během takovéto razie totiž policisté zastřelili neozbrojenou černošku ležící v posteli, protože na ně vytáhl zbraň její partner. V domě se ale nakonec žádné drogy nenašly, takže černoška zemřela úplně zbytečně. Tato situace asi není zcela ojedinělá - případů, kdy se policie splete je spousta (částečně díky tomu, že podnět k razii jí může dát úplně kdokoliv a ona si moc neověřuje, zda je oprávněný). V pořadu byl mimo jiné zvukový záznam situace, kdy jinou černošku přepadla policie nahou ve sprše v jejím bytě ve 2 hodiny v noci, nasadila jí želízka a až potom se ptala, zda tam bydlí "ten a ten" (podezřelý). Ukázalo se, že ne a žena na ně trochu hystericky (ale slušně) křičela, že jsou ve špatné domě. Dostalo se jí odpovědi, že tedy dobře, "že ale na ně přece nemusí řvát, když se vlastně nic neděje". Přitom zmíněný podezřelý si toho času odpykával trest ve věznici vzdálené 200 km... Je jasné, že se lidé v takto vyhrocených situacích chtějí chránit, a tak ti, kteří mají zbraň, ji často vytáhnou nebo rovnou použijí. To zase zpětne nutí policisty ke střelbě a situace je tak extrémě nebezpečná pro všechny zúčastněné - civilisty i policisty. John Oliver tvrdí, že jediné řešení je domovní prohlídky kvůli drogám vůbec nedělat. Tolik policejně - bezpečnostní vsuvka... Snad je ještě dobré dodat, že to, že v obou případech šlo o černošky není náhoda - člověk se tu opravdu cítí mnohem bezpečněji, když je bílý.

V sobotu jsme se byli projít na "Trail 606". Je to asi 2,5 mílová chicagská stezka pro chodce a cyklisty postavená na úseku bývalé železnice. Před 11 lety tu ještě nestála, a tak jsme na ni byli zvědaví. Nakonec to nebylo žádné terno - hodně betonu, málo zeleně - líbilo se nám ale posezení na mostě s výhledem na bulvár pod námi. Dali jsme si tam svačinku a poslouchali Queeny, kteří hráli z přenosného rádia pánovi, co seděl vedle.  Po cestě zpátky jsme odbočili do Humbolt Parku, kde nás oslovila česko-polská rodina - jejich holčička zaslechla, že se naše děti baví česky a přišla si popovídat. Marta s Václavem vzali do hry ji i její bratry a rozvinuli jejich české kořeny hrami typu "cukr-káva-limonáda". Honza v parku zahlédl a vyfotil sokola (asi). Byl to příjemný den.

Ještě příjemnější ale byla neděle. Po dopoledním kostele, angličtině a skypech nastalo odpolední bezvládí. Bylo hezky teploučko, a tak Marta vyrazila ven si kreslit. Kluci ji následovali - jen co Vašík dodělal úkoly z češtiny a cvičné přijímačky do 5. třídy z matematiky. Oboje dělá o víkendech pravidelně už docela dlouho a v obojím dělá pokroky, i když pořád ne takové, jak by si představoval, což ho někdy štve. Tentokrát mu to ale docela šlo, a tak se dostal ven rychle. Kluci střídali kreslení s bojem v přilehlých keřích a byla to fakt idyla. S Honzou jsme ji završili tím, že jsme šli v podvečer běhat do Skokie Lagoons - bylo tam hodně bahna, ale pak už jen my, srnky a zapadající slunce. Zkrátka neděle, jak má být.

1. - 7. 3. aneb Penny Park - Ryerson - kavárny s klukama - sobota - Palos Park

Všední dny teď probíhají pořád stejně - Marta je celé dny ve škole, kluci mají dopoledne zoomy a úkoly a po obědě jezdí taky do školy. Hned po vyučování obvykle chodíme do Penny Parku, kde čekáme na Martu. Penny Park je kousek od klučičí školy, a tak se tam často sejde více Karlíkových spolužáků. Pro většinu z nich je Marta úplná hvězda, pro ty zbylé je hvězda Václav... takže to obvykle dopadá tak, že jsou oba obloženi menším či větším chumlem dětí, pro které vymýšlejí a organizují různé hry. Zatím je to baví, asi i díky jarnímu počasí, ze kterého jsme po zimě pořád ještě rozjaření. 

Jedno odpoledne jsme si po škole dokonce vyjeli do Ryerson. Dojeli jsme tam ale až po půl páté, pak jsme strávili docela dlouhou dobu u "horalských" pevností (Marta nám tam zorganizovala improvizovanou překážkovou dráhu) a než jsme pak obešli naše obvyklé kolečko, byla tma. Když už jsme byli skoro u parkoviště, zaslechla jsem nesrozumitelné hlášení z megafonu a v té chvíli jsem si uvědomila, že se po setmění zavírá závora na příjezdové cestě. Vyslali jsme tedy dopředu nejrychlejšího člena týmů - Martu, aby případně vyjednala, že na nás mají se zavíráním počkat. Václav a já s Karlíkem za ruku jsme pospíchali za ní. Když jsme přichvátali na parkoviště, stálo tam policejní auto. Marta jim ale už předtím vysvětlila situaci, takže na moji omluvu řekli jen "all right", počkali si, až nastoupíme a odjedeme. Pak ale jeli těsně za námi a strašně mě oslňovali, takže jsem v tom stresu projela "stopku"... oni naštěstí museli u stopky zastavit nejen kvůli stopce, ale i kvůli zavření závory, a tak jsem na to šlápla a odjela.

Kluci měli z minulého týdne slíbenou návštěvu kavárny. Vzala jsem tam každého zvlášť, a tak i konverzace byla pokaždé jiná - Václav přišel s otázkou, jestli by se nedostatek pitné vody a vody k zavlažování nedal řešit odsolováním a distribucí mořské vody, Karlík po prvních pěti minutách naprosté konsternace z kavárenského prostředí navrhl, že budeme hrát dračák. S Martou jsme minulý týden probíraly vztahy a přístup ke škole a k rozhodování. Svět je zkrátka pestrý a poskytuje nepřeberně mnoho námětů.

V sobotu dopoledne jsme se s Honzou a několika brněnskými kamarády účastnili české šifrovací hry Sendvič. Bylo to fajn, i když nám to šlo nějak hůř něž obvykle. Děti mezi tím skypovaly s kluky Kynclovými, pak s dětmi Vrbkovými a Marta měla na zoomu angličtinu s Peťou Smělíkovou. Bylo to skoro stejně technicky i organizačně náročné, jako online výuka - v každém pokoji komunikoval někdo jiný přes nějakou jinou platformu. Odpoledne k nám přišla Joyce a pekly s Martou cupcaky a já jsem byla sama v kostele svaté Gertrudy. Klavíristka první půlku mše strašně kašlala, až jsme po ní všichni nervózně pokukovali, hrála ale krásně a stejně krásné byly i její dvojhlasy s hlavní zpěvačkou. Na konci kněz poblahopřál dvěma přítomným k narozeninám a celý kostel jim zpíval "Happy birthday to you" - normálně se v kostele zpívat nesmí (kvůli covidu), takže to byl docela emocionálně silný okamžik. Byla to jedna z nejkrásnějších mší, které jsem tu zažila.  

Při pátrání, kam bychom mohli jet v neděli na výlet, se mi podařilo najít místo, které je jen 55 minut autem. Jmenuje se Palos Park a je to docela rozsáhlý komplex turistických cestiček ("trailů"). Honza si ze mě dělá legraci, že nacházím čím dál bližší destinace a že v červnu třeba najdu něco, co bude od nás jen čtvrt hodiny. V Palos Parku jsou stejné listnaté lesy jako všude jinde, pár vodních ploch jako skoro všude jinde a teď pozor - docela strmé kopečky. Šli jsme asi šestimílový okruh, celkem členitým terénem. Karlík měl s sebou hraničářskou pláštěnku a velkou část cesty strávil tím, že se nám v ní schovával. Když to udělal poprvé, Honza, který šel vpředu, ho přešel a když došel k rozcestí a Karlík pořád nikde, začal pobíhat po lese a volat. To byla největší pocta, které se mohlo Karlovým hraničářským schopnostem dostat. (Pro ty, kteří "náhodou" neznají soubor knih "Hraničářův učeň": hraničářská pláštěnka je zelenošedý maskovací pláštík s kapucí sloužící k tomu, aby jeho majitel splynul s přírodou... samozřejmě za předpokladu, že zná další hraničářská pravidla - např. nikdy se nehýbej, i když si myslíš, že tě ostatní musí vidět. Naše děti všechna tato pravidla zkoušejí v praxi a musím uznat, že docela fungují.)

22. - 28. 2. aneb Emocionální propady - holčičí kavárna - Honzův grant - Tallgrass Prarie - Marble Challenge

Jen co vyprchal adrenalin z počátku "in person" školy, začaly na děti doléhat negativní stránky nové situace. Marta si přijde znovu "mimo" - ve třídě se sice nikdo s nikým zas tak moc nedruží, ale venku před školou potkává skupinky kamarádů, které jí připomínají, jak moc jí chybí její české kamarádky. Václav zase bojuje se svojí nezadržitelnou touhou během dopoledne hrát online hry. Nevěnuje jim zas tak moc času, ale stejně ho zdržují, a pak má co dělat, aby do oběda všechno stihl - dělá pak úkoly narychlo, tudíž si pro ušetření času moc nečte zadání, takže místo některých úkolů dělá něco jiného, a když pak přijde "matka - kontrolorka", je z toho pěkný výbuch... Asi k nejhlasitějšímu výbuchu došlo v pátek, když měl Karlík v jiném pokoji zrovna hodinu s paní Barbour. Prý to bylo tak hlasité, že jí musel vysvětlit, že "mom is yelling on Vaclav". Styděla jsem se celý zbytek dne a teď se snažím víc hlídat - a asi se víc snaží i Václav, protože následující týden tři dny z pěti vůbec nehrál. Musím říct, že mi ke zklidnění taky pomohlo Václavovo vyprávění o spolužákovi Roniem, který docela často ve škole spí, protože prý bývá vzhůru do tří do rána, ačkoliv jeho sestra-dvojče je vždycky čilá jako rybička. Řekla bych, že podstata jeho problému bude stejná jako u Václava, jen je to problém podstatně větších rozměrů.

Marta měla tu výhodu, že se zhroutila zrovna den předtím, než mi Honza řekl, že si mám udělat "volný večer", takže vznikl báječný nápad, že spolu půjdeme do kavárny. Covidová situace se tu totiž z neznámých důvodů hodně zlepšila, takže některé podniky už umožňují jíst vevnitř  - samozřejmě jen velmi omezenému počtu zákazníků, kteří se předem registrují. Marta měla úžasný borůvkovo-banánový koktejl a já po třičtvrtě roce capuccino. K tomu jsme si daly čokoládové cupcaky, které byly o hodně horší než Ty, co dělá Marta. To všechno dohromady spolu se zpáteční cestou kolem jezera nám dost spravilo náladu. Kluci mají slíbenou kavárnu během příštího týdne.

Aby těch emocionálních propadů nebylo málo, Honza dostal v pátek večer dlouho očekávanou zprávu od grantové komise (viz předminulý týden). Sice nakonec potvrdila, že grant může pokračovat, ale neuznali mu ani jeden z pěti článků, což znamená velký problém. Za letošní rok, který je posledním rokem projektu, by totiž asi nebylo možné napsat dostatečný počet článků k tomu, aby grant prošel závěrečným hodnocením. Honzu to hodně rozhodilo - opět ani ne tak proto, že by tento konkrétní grant neprošel, ale spíš proto, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, protože má najednou pocit, že by měl pracovat nějak jinak, ale neví jak.  Mluvil o tom s několika kolegy. Ti ho vesměs uklidňovali a radili mu, aby v příští zprávě všechno znovu pořádně vysvětlil. A jeden kolega mu dokonce nabídl, že mu s tou zprávou pomůže. Řekla bych, že Honzovi hodně pomohlo už jen to, že to řekl.

Celý týden svítilo sluníčko a teploty se přes den držely nad nulou, a tak jsme se těšili, že v sobotu vyrazíme zas někam do přírody. Tentokrát jsem vygooglila místo zvané "Midewin National Tallgrass Prarie" (2h autem), kde je mj. obrovská ohrada s bizony. Ti tam tedy bohužel v době našeho výletu nebyli (asi byli schovaní za kopečkem), ale i tak to byla krásná vycházka. Děti se držely celou dobu pospolu a rozvíjely nějaký detektivní příběh, jehož hlavními hrdiny byli jejich plyšáci. Vydrželo jim to dokonce i na celou cestu autem zpět. My s Honzou jsme šli vpředu a jen občas jsme zkontrolovali, že se děti nikde nezasekly. Když už jsme byli u auta, děti nikde. Neobjevily se ani po pěti minutách, což už nám připadalo divné. Navíc už nebylo daleko do soumraku. Vydali jsme se tedy zpět a za běhu zjišťovali, zda nám fungují mobily a zda se tedy můžeme při pátrání rozdělit. Nakonec to nebylo potřeba - ukázalo se, že děti odbočily k domnělému parkovišti o 50 metrů dříve, než měly, a tak se dostaly na cestu, která po dvou mílích dorazila k úplně jinému parkovišti. Po chvíli chůze se jim ale nelíbil směr cesty, a tak když je Honza uviděl, už se vracely.

Podstatnou část neděle strávili Marta a Vašík dolaďováním svých projektů do soutěže "Marble Challenge". Soutěž organizuje evanstonská knihovna (pokud jsem to dobře pochopila) a  jejím cílem je postavit během šesti týdnů z kartonů a jiných lehce dostupných materiálů dráhu pro kuličku. Dráha musí obsahovat alespoň pět různých designových prvků (např. tunel, trychtýř, obyčejná rampa, schody ...), z toho jeden musí být poháněný programovacím motorkem. Motorek, tavnou pistoli, kuličky, i lepicí pásky účastníci dostali, stačilo tedy sehnat dostatek kartónů. Na zimu to byla úplně skvělá činnost, Martu i Václava to moc bavilo. Jak je v naší rodině zvykem, na začátku si nepřečetli pořádně zadání, a tak když jsme chtěli v neděli projekt odeslat, zjistilo se, že zmíněných pět designových prvků je potřeba vybrat ze seznamu již vymyšlených prvků, a teprve pak je možné přidávat svoje vlastní. Nebyl to ale velký problém, tunel, rampu, schody a motorový prvek už měli, stačilo dodělat startovací bránu. Václav měl kromě toho ve své dráze "mlýn", Marta "houpačku", "auto" a "lanovku". Fotky nejsou úplně výstižné, ale na https://petraajan.rajce.idnes.cz/ se můžete podívat na výsledná videa (jméno a kód pro vstup do alba najdete v našem srpnovém mailu).

15. - 21. 2. aneb Sníh - Marta ve škole "in person" - školní autobusy - kluci ve škole "in person" - Black History Scavenger Hunt

V úterý měla začít škola "in person". Celé pondělí ale řádila "snow storm" (sněhová bouře). Zní to trochu dramatičtěji, než jaké to ve skutečnosti bylo, celý den ale opravdu hustě sněžilo a fučelo -  nechtěla bych v tom řídit, natožpak jít delší dobu pěšky. Napadlo asi 40 cm sněhu, takže sněžné pluhy projížděly stále znovu a znovu stejnou trasu a stále měly co odklízet. Kvůli špatné průjezdnosti ulic byla proto "in person" škola odložena na středu a v úterý zůstaly děti ještě na zoomu. Odpoledne už nesněžilo, a tak jsme vyrazili ven. Nejprve jsme zvolili cestu "alley" (to jsou úzké uličky za domy, kde jsou popelnice a vjezdy do garáží). Byli jsme první, kdo tudy procházel, a brodili jsme se sněhem po kolena. Pak už jsme šli raději po ulici, stejně ale chodníky některých domů ještě nebyly odklizené. Václav vynalezl skvělou zábavu - rozběhnout se a skočit po zádech do závějí. Část sněhu se ale pak svezla na chodník, což ničilo práci odklízečů. Poté, co Václav viděl, že sníh musejí odhrabávat i místní děti, uznal, že se skákáním počkáme, až budeme mimo chodníky. Dočkal se brzy - skončili jsme na velké travnaté ploše patřící Northwestern university, která je obvykle plná sportovců. Teď tu nebyl vůbec nikdo, takže jsme měli cca 4 hektary plochy jen pro sebe. Dělali jsme kotouly, pokoušeli se o salta, ale největší úspěch měly improvizované scénky z různých filmů (Gandalf padá do hlubin Morie, ...). Škola nakonec nazačala ani ve středu, ale až ve čtvrtek (district to sdělil nám i učitelům mailem v úterý o půl šesté večer, takže někteří učitelé přišli ve středu ráno do školy, tam se obrátili a šli zase domů).

Od čtvrtka tráví Marta ve škole celý den - od 8:30 do 15:35. Pěšky jí to z domu trvá 45 minut, proto jsme doufali, že by mohla alespoň ráno jet školním autobusem. První den ale autobus nepřijel, a tak ji nakonec dovezl Honza autem (které si nejprve vykopal lopatou ze závějí). Kvůli covidu district  zavedl povinnost vyplnit každé ráno online formulář, že dítě nemá teplotu a je bez koronavirových příznaků (první den jsme teplotu všem dětem opravdu změřili, teď už to neděláme a Marta i Václav si formulář vyplňují a odešlou sami). Po odeslání formuláře se na obrazovce objeví QR kód, který by děti teoreticky měly ukazovat při vchodu do školy. První den se o to škola možná opravdu snažila, protože nechala všechny studenty stát venku, podle jména je třídila do dvou skupin, jejichž význam Marta nepochopila, a pak si zřejmě chtěla brát a ověřovat jednoho studenta po druhém. Bohužel už u toho prvního to nefungovalo, takže zbytek studentů čekal venku v -10°C asi 25 minut. Pak všechny nahnali dovnitř (během čehož se obě skupiny smíchaly) a řekli jim, že mají jít do svých tříd. Marta byla ve škole poprvé, kromě čísla učebny nevěděla vůbec nic, a tak se zeptala prvního dospělého, který byl po ruce. Ten jí řekl, že má jít nahoru. Nahoře u tříd žádná čísla nebyla, zeptala se tedy jiného dospělého. Ten se tvářil, že je úplně blbá a máchl rukou směrem dozadu. Tam ale bylo místností celkem pět (neočíslovaných) a nikdo v nich jí nebyl povědomý (protože pro "in person" výuku jsou studenti v úplně jiných skupinách než byli online). Nakonec Marta zjistila, že čísla učeben jsou překryta jinými papíry, a v 9:00 se konečně ocitla na správném místě. Mission successfull! V online systému jí už ovšem mezitím naběhla zameškaná hodina. Během vyučování je ve třídě 6 studentů, každý sedí u samostatné lavice kolem níž je na zemi vyznačeno "území", na němž se může pohybovat. Překročit toto území mohou, jen pokud potřebují na záchod, takže na nějaké seznamování to moc není. Proto všichni sedí, hledí do zdi, do iPadů nebo do knížek a rozhovor se rozběhne jen tehdy, když ho iniciuje nějaký učitel. Na tělocvik, Social Studies, Science a angličtinu jim chodí učitelé přímo do třídy, z francouzštiny, matematiky a "art" mají učitele, kteří jsou na zoomu (stejně jako doposud). Živá výuka přináší některé výhody: lépe se udržuje pozornost a např. v tělocviku se hrají různé pohybové hry, které jsou docela fajn (když byl tělocvik na zoomu, Marta se u něj česala, stlala, popřípadě ještě ležela v posteli, protože pan učitel celou dobu jen mluvil.) Přináší to ale i nevýhody: přes roušky je učitelům hůř rozumět a víc se pozná, když Marta hned nepochopí, co má dělat - na zoomu chvíli vyčkávala a většinou se pak nějak chytla, aniž by si toho učitelé všimli, tady se jí většinou hned ptají, co je za problém. Ona jim to pak musí složitě vysvětlovat, oni jí přes roušku a "bezpečnou vzdálenost" nerozumějí atd... Celkově je tenhle režim pro Martu určitě náročnější, ale zas je ráda, že si od nás odpočine.

Kluci mají "in person" školu jen odpoledne, na dopoledne mají zadané úkoly a musejí absolvovat několik zoomů: jednu angličtinu s paní Barbour, tělocvik a jeden další "umělecký" předmět (hudebka, výtvarka, ...). Škola má začínat v devět, ale s úkoly začínáme raději o čtvrt na devět, abychom to do oběda v klidu stihli. Po obědě by měl kluky do školy odvézt školní autobus. To se ale ukázalo být největším kamenem úrazu tohoto nového režimu. Pár dní před začátkem školy jsme totiž dostali od districtu email, že Karel může jezdit školním autobusem, a to ráno v 8:54 do školy a odpoledne v 15:35 ze školy. Pokud je některá informace nesprávná, máme to prý obratem sdělit. Napsala jsem tedy, že Karel ráno školu vůbec nemá a že by potřeboval jezdit do školy odpoledne - pokud tedy nějaký autobus pojede. A připojila jsem ještě dotaz, že mám další dvě děti, ohledně jejichž cestování školním autobusem jsem žádné informace nedostala - mohou i ony jezdit školním autobusem? Žádná odpověď. Den před školou přišel další mail, opět jen ohledně Karla, že autobus bude jezdit do školy i odpoledne, a to mezi 12:45 a 13:00. První den školy jsme tedy ve 12:40 přišli s klukama na zastávku. Čekala tam s námi ještě jedna starší holka. Ve 13:00 autobus stále nikde, všude byla ale ještě spousta sněhu, takže jsme si říkali, že má asi zpoždění. Ve 13:10, kdy klukům začíná vyučování, jsme to ale vzdali, nasedli do auta a odjeli do školy autem. U prvních dveří zavřeno, u druhých paní, která nás poslala zpět k prvním dveřím, v nich tatáž paní se seznamem studentů, který nebyl seřazen podle abecedy ani zarovnán vlevo, takže se v něm jen velmi těžko něco hledalo. Václava jsme našli, Karla ne. I tak ho ale paní vzala dovnitř a zavedla ho do třídy. Václav měl jít do třídy sám. Byl ovšem ve stejné situaci jako Marta - ve škole v životě nebyl. Stejně jako ona to ale zvládl bravurně - doptal se. Odpoledne mi psala maminka Karlíkovy spolužačky, že měli taky problémy s autobusem, ale že zavolala šéfovi "odboru dopravy" a ten pro holčičku poslal náhradní autobus. Rozhodla jsem se tedy šéfovi také zavolat, zeptat se, proč autobus nepřijel a ujistit se, že zítra přijede. Řekl mi, že je sníh, takže autobus jel asi jinudy a že zítra by to mělo být ok. Když už jsem ho měla "na drátě", vymámila jsem z něj také informaci, že Václav autobusem jezdit může, ale Marta ne, protože už je na middle school. Další den se ovšem situace opakovala, jen s tím rozdílem, že jsme čekání vzdali už ve 13:00, abychom autem dojeli do školy včas. Odpoledne jsem napsala email tentokrát do školy, říkala jsem si, že možná bude mít větší páky než já. Dostala jsem rychlou odpověď, že mail přeposílají na odbor dopravy. Abyste věděli, jak to s autobusy dopadlo, musím přeskočit do dalšího týdne. V pondělí je škola distančně, takže autobus nebyl potřeba, v úterý opět nepřijel. Opět jsem napsala mail na odbor dopravy, opět žádná odpověď. V úterý jsem rovněž byla poučena výše zmiňovanou maminkou, že když je nějaký problém, volá už přímo autobusové společnosti, což je zřejmě jiná instituce, než odbor dopravy. Ve středu jsem se tedy vybavila telefonem a během půlhodinového čekání dvakrát volala, jestli autobus přijede. Vždy mi bylo řečeno, že za dvě minuty bude u nás. No, nebyl. Přijel až 13:10, ale přijel. Paní řidička říkala, že na zastávce byla ve 12:30 a když tam nikdo nebyl, odjela. Ale že na nás tedy příště počká... Když jsem se vrátila domů, napsala jsem znovu na odbor dopravy a přeposlala email paní sekretářce ze školy. Ta jej přeposlala paní ředitelce a panu zástupci. Také jsem psala omluvné maily učitelům a oni je také také přeposlali paní ředitelce i panu zástupci. Chudák paní ředitelka ze mě musela mít asi oči navrch hlavy. Nicméně výsledek byl, že ve čtvrtek i v pátek autobus přijel, a to i v normální dobu (cca kolem 12:40). Mission successfull 2!

Kluci to ve škole zvládají dobře. Na Karlíkovi tedy bylo první den po škole vidět, že je mu do pláče: připadalo mu to dlouhé (2 h 20 min) a jelo se bez přestávky, takže se prý nemohl napít. Když jsem mu vysvětlila, že pít může v průběhu, bylo to druhý den už bez problémů a teď, po dalším týdnu školy, se mi zdá čím dál tím spokojenější a s radostí mi hlásí, co dělali a komu s čím pomohl. Jen se mu do školy nikdy nechce, protože by si raději doma hrál nebo skládal puzzle (jeho nová vášeň, složil už i 750 dílků). Václavovi to vyloženě svědčí, doma totiž už zase bojuje s tím, aby místo úkolů nehrál online hry (úkoly tedy vždy nakonec dodělá, ale díky "ztracenému" času končí později, což ho pak samotného štve). Takhle jeho boj trvá jen dopoledne, odpolední soustředění jde ve třídě samo. Václav i Karlík mají oproti Martě výhodu, že mají stejné spolužáky jako na zoomu, a mají s nimi myslím celkem dobré, i když nijak silné vztahy. Po vyučování čekám na kluky před školou a jdeme do blízkého parku, kde čekáme na Martu. Pak si většinou chvíli všichni hrají a poté jdeme pěšky domů - cca 45 minut (když jdu sama, je to 25 minut... ale to většinou popobíhám, protože nestíhám.) První den jsme šli snad hodinu, všude byly závěje sněhu po kolena. Připadala jsem si jak v 19. století... Velká výhoda je, že za tohoto režimu jsou děti po návratu ze školy už "vyvenčené" a já je nemusím nutit k žádné fyzické aktivitě, čemuž jsem upřímně ráda. Jediná nevýhoda je, že občas přijdeme ze školy třeba o tři čtvrtě na šest, a to je jim pak někdy líto, že jim už pak nezbývá moc času na domácí hraní.

V sobotu dopoledne jsme vyrazili na akci organizovanou rodiči z klučičí školy "Evanston Black History Scavenger Hunt". Museli jsme obejít 9 míst spojených s historií černochů v Evanstonu a splnit na nich různé úkoly, např. udělat 10 "jumping jacků" a natočit z toho video nebo z různých indicií zjistit adresu, dojít tam a odeslat GPS souřadnice. Dostali jsme se tak k domu, v němž byla první černošská nemocnice, k místu, kde bydlela první černošská rodina, která přicestovala do Evanstonu z nedaleké Kenoshi vlakem i se svými ovcemi a dobytkem, a taky do nově otevřeného obchodu s čokoládou, jehož vlastníky jsou "people of color" (jak se teď nově politicky korektně říká). Každé dítě si tam koupilo čokoládovou medaili, čímž byl úspěch akce zajištěn. Nachodili jsme asi 6 mil (a potkali rodinu, která trasu objížděla autem... stejně jako většina ostatních). Odpoledne jsme se už sami s Honzou vydali na další procházku - od domu z filmu Sám doma zpět domů (to je skoro jazykolam!). Vrátili jsme se docela uchození, ale spokojení, že jsme byli chvíli sami.