Všední dny teď probíhají pořád stejně - Marta je celé dny ve škole, kluci mají dopoledne zoomy a úkoly a po obědě jezdí taky do školy. Hned po vyučování obvykle chodíme do Penny Parku, kde čekáme na Martu. Penny Park je kousek od klučičí školy, a tak se tam často sejde více Karlíkových spolužáků. Pro většinu z nich je Marta úplná hvězda, pro ty zbylé je hvězda Václav... takže to obvykle dopadá tak, že jsou oba obloženi menším či větším chumlem dětí, pro které vymýšlejí a organizují různé hry. Zatím je to baví, asi i díky jarnímu počasí, ze kterého jsme po zimě pořád ještě rozjaření.
Jedno odpoledne jsme si po škole dokonce vyjeli do Ryerson. Dojeli jsme tam ale až po půl páté, pak jsme strávili docela dlouhou dobu u "horalských" pevností (Marta nám tam zorganizovala improvizovanou překážkovou dráhu) a než jsme pak obešli naše obvyklé kolečko, byla tma. Když už jsme byli skoro u parkoviště, zaslechla jsem nesrozumitelné hlášení z megafonu a v té chvíli jsem si uvědomila, že se po setmění zavírá závora na příjezdové cestě. Vyslali jsme tedy dopředu nejrychlejšího člena týmů - Martu, aby případně vyjednala, že na nás mají se zavíráním počkat. Václav a já s Karlíkem za ruku jsme pospíchali za ní. Když jsme přichvátali na parkoviště, stálo tam policejní auto. Marta jim ale už předtím vysvětlila situaci, takže na moji omluvu řekli jen "all right", počkali si, až nastoupíme a odjedeme. Pak ale jeli těsně za námi a strašně mě oslňovali, takže jsem v tom stresu projela "stopku"... oni naštěstí museli u stopky zastavit nejen kvůli stopce, ale i kvůli zavření závory, a tak jsem na to šlápla a odjela.
Kluci měli z minulého týdne slíbenou návštěvu kavárny. Vzala jsem tam každého zvlášť, a tak i konverzace byla pokaždé jiná - Václav přišel s otázkou, jestli by se nedostatek pitné vody a vody k zavlažování nedal řešit odsolováním a distribucí mořské vody, Karlík po prvních pěti minutách naprosté konsternace z kavárenského prostředí navrhl, že budeme hrát dračák. S Martou jsme minulý týden probíraly vztahy a přístup ke škole a k rozhodování. Svět je zkrátka pestrý a poskytuje nepřeberně mnoho námětů.
V sobotu dopoledne jsme se s Honzou a několika brněnskými kamarády účastnili české šifrovací hry Sendvič. Bylo to fajn, i když nám to šlo nějak hůř něž obvykle. Děti mezi tím skypovaly s kluky Kynclovými, pak s dětmi Vrbkovými a Marta měla na zoomu angličtinu s Peťou Smělíkovou. Bylo to skoro stejně technicky i organizačně náročné, jako online výuka - v každém pokoji komunikoval někdo jiný přes nějakou jinou platformu. Odpoledne k nám přišla Joyce a pekly s Martou cupcaky a já jsem byla sama v kostele svaté Gertrudy. Klavíristka první půlku mše strašně kašlala, až jsme po ní všichni nervózně pokukovali, hrála ale krásně a stejně krásné byly i její dvojhlasy s hlavní zpěvačkou. Na konci kněz poblahopřál dvěma přítomným k narozeninám a celý kostel jim zpíval "Happy birthday to you" - normálně se v kostele zpívat nesmí (kvůli covidu), takže to byl docela emocionálně silný okamžik. Byla to jedna z nejkrásnějších mší, které jsem tu zažila.
Při pátrání, kam bychom mohli jet v neděli na výlet, se mi podařilo najít místo, které je jen 55 minut autem. Jmenuje se Palos Park a je to docela rozsáhlý komplex turistických cestiček ("trailů"). Honza si ze mě dělá legraci, že nacházím čím dál bližší destinace a že v červnu třeba najdu něco, co bude od nás jen čtvrt hodiny. V Palos Parku jsou stejné listnaté lesy jako všude jinde, pár vodních ploch jako skoro všude jinde a teď pozor - docela strmé kopečky. Šli jsme asi šestimílový okruh, celkem členitým terénem. Karlík měl s sebou hraničářskou pláštěnku a velkou část cesty strávil tím, že se nám v ní schovával. Když to udělal poprvé, Honza, který šel vpředu, ho přešel a když došel k rozcestí a Karlík pořád nikde, začal pobíhat po lese a volat. To byla největší pocta, které se mohlo Karlovým hraničářským schopnostem dostat. (Pro ty, kteří "náhodou" neznají soubor knih "Hraničářův učeň": hraničářská pláštěnka je zelenošedý maskovací pláštík s kapucí sloužící k tomu, aby jeho majitel splynul s přírodou... samozřejmě za předpokladu, že zná další hraničářská pravidla - např. nikdy se nehýbej, i když si myslíš, že tě ostatní musí vidět. Naše děti všechna tato pravidla zkoušejí v praxi a musím uznat, že docela fungují.)
Žádné komentáře:
Okomentovat