Mám pocit, že od začátku našeho pobytu zde pořád dokola píšu, kdo se kdy z čeho hroutil nebo naštval, a jak jsme se tyto situace snažili řešit. Takže s radostí zaznamenávám, že děti teď chodí do školy s úsměvem na líci, obzvlášť Václav. (Karlíkovi se do školy pořád nechce, ale ten se zase s úsměvem na líci vrací.) Možná je to jarním počasím, možná tím, že klukům svědčí nový režim, kdy se musí do práce nutit jen půl dne a druhou půlku dne jsou ve škole, kde dělají prostě to, co jim paní učitelka řekne, takže odpadá rozhodování, zda úkol udělat hned nebo ho odložit na později. Václav teď online hry (pokud vím) už vůbec nehraje a vypadá to, že se i snaží být systematičtější, takže kontrola jeho úkolů už není tak úmorná - pro mě ani pro něj.
Já jsem udělala malinkou změnu v běhu všedních dnů: kromě čtvrteční výuky matematiky "domškoláka" Pavlíka jsem se ještě zavázala trénovat na přijímačky se synem kolegyně Peti Smělíkové. Vytvořili jsme tak s Peťou jakousi reciproční výměnu vědomostí - Peťa dělá s Martou v neděli angličtinu a já v pátek s jejím Vítkem matematiku. Jsem docela ráda, že s Pavlíkem a Vítkem můžu na chvíli přepnout do jiné role, než je matka v domácnosti a její nekonečný kolovrátek každodenních úkonů (úkoly s klukama - úklid - vaření - úklid - úprk do školy - park - 10 minut
anglického hovoru s každým dítětem - vaření - úklid - čtení na dobrou noc a zase dokola...)
Díky hezkému počasí jsem se odhodlala k novému pokusu o pravidelné setkávání s Karlíkovými spolužáky a poslala jsem všem rodičům email s návrhem, že se můžeme scházet každý pátek hned po škole v Penny Parku. Emailová odezva byla docela nadšená, z prvního setkání ale nakonec sešlo. V pátek v poledne nám totiž došla od školského okrsku zpráva, že v jeho oblasti nastala nějaká "police situation" a že školy budou mít zvýšená bezpečnostní opatření. Jedna investigativní maminka nám pak při čekání na děti před školou řekla, že "police situation" znamená konkrétně postřelení tří mladých lidí, z nichž dva zemřeli, a že střelec ještě nebyl dopaden. Většina rodičů tak usoudila, že park nechají na jindy. My jsme ovšem do parku aspoň na chvíli museli, protože jsme tam měli sraz s Martou. Musím přiznat, že jsem si oddechla, když dorazila. Původně jsem chtěla jít hned po Martině příchodu domů, ale chvilku po ní přijela na kole Karlíkova spolužačka Anandini s maminkou Shruti (která nečeká před školou, protože Anandini nechodí do školy "in person", a tak se nedozvěděla, o jak závažnou situaci jde). Rozhodli jsme se tedy v parku ještě chvíli zůstat. Nakonec se to protáhlo na hodinu, hlavně proto, že Shruti se ukázala jako vynikající společnice - z lidí, s nimiž jsem se tu letos seznámila, je mi asi nejblíž, navzdory tomu, že je z Indie (např. Patrizia i Susan jsou Evropanky, a tak by si člověk mohl myslet, že k sobě budeme mít díky kulturnímu "backgroundu" blíž, ale kulturní "background" asi není všechno). Kluci během té doby ukázali Anandini jakousi super tajnou skrýš, do které se dá dostat jen plazením po břiše (a to jen pokud je vám méně než 13 let) a zdálo se, že si to taky docela užili. Jen Marta skuhrala, že je jí zima.
Střílení v Evanstonu ale nás i děti docela zneklidnilo. O týden později mi jiná maminka vykládala, že to není úplně ojedinělý případ a že se často policie snaží, aby se o těchto situacích vůbec nevědělo (ona sama věděla o dvou "ututlaných" případech). Tahle informace se mi trochu spojila s čerstvým zážitkem ze shlédnutí talk show Johna Olivera "Last week tonight", která byla tentokrát zaměřena na policejní zásahy proti údajným držitelům drog. Dříve mohla policie udělat razii v domě člověka podezřelého z držení drog bez toho, aby nejprve zazvonila či zaklepala. Prostě vyrazila dveře a šla na to. To se teď změnilo - minulé léto během takovéto razie totiž policisté zastřelili neozbrojenou černošku ležící v posteli, protože na ně vytáhl zbraň její partner. V domě se ale nakonec žádné drogy nenašly, takže černoška zemřela úplně zbytečně. Tato situace asi není zcela ojedinělá - případů, kdy se policie splete je spousta (částečně díky tomu, že podnět k razii jí může dát úplně kdokoliv a ona si moc neověřuje, zda je oprávněný). V pořadu byl mimo jiné zvukový záznam situace, kdy jinou černošku přepadla policie nahou ve sprše v jejím bytě ve 2 hodiny v noci, nasadila jí želízka a až potom se ptala, zda tam bydlí "ten a ten" (podezřelý). Ukázalo se, že ne a žena na ně trochu hystericky (ale slušně) křičela, že jsou ve špatné domě. Dostalo se jí odpovědi, že tedy dobře, "že ale na ně přece nemusí řvát, když se vlastně nic neděje". Přitom zmíněný podezřelý si toho času odpykával trest ve věznici vzdálené 200 km... Je jasné, že se lidé v takto vyhrocených situacích chtějí chránit, a tak ti, kteří mají zbraň, ji často vytáhnou nebo rovnou použijí. To zase zpětne nutí policisty ke střelbě a situace je tak extrémě nebezpečná pro všechny zúčastněné - civilisty i policisty. John Oliver tvrdí, že jediné řešení je domovní prohlídky kvůli drogám vůbec nedělat. Tolik policejně - bezpečnostní vsuvka... Snad je ještě dobré dodat, že to, že v obou případech šlo o černošky není náhoda - člověk se tu opravdu cítí mnohem bezpečněji, když je bílý.
V sobotu jsme se byli projít na "Trail 606". Je to asi 2,5 mílová chicagská stezka pro chodce a cyklisty postavená na úseku bývalé železnice. Před 11 lety tu ještě nestála, a tak jsme na ni byli zvědaví. Nakonec to nebylo žádné terno - hodně betonu, málo zeleně - líbilo se nám ale posezení na mostě s výhledem na bulvár pod námi. Dali jsme si tam svačinku a poslouchali Queeny, kteří hráli z přenosného rádia pánovi, co seděl vedle. Po cestě zpátky jsme odbočili do Humbolt Parku, kde nás oslovila česko-polská rodina - jejich holčička zaslechla, že se naše děti baví česky a přišla si popovídat. Marta s Václavem vzali do hry ji i její bratry a rozvinuli jejich české kořeny hrami typu "cukr-káva-limonáda". Honza v parku zahlédl a vyfotil sokola (asi). Byl to příjemný den.
Ještě příjemnější ale byla neděle. Po dopoledním kostele, angličtině a skypech nastalo odpolední bezvládí. Bylo hezky teploučko, a tak Marta vyrazila ven si kreslit. Kluci ji následovali - jen co Vašík dodělal úkoly z češtiny a cvičné přijímačky do 5. třídy z matematiky. Oboje dělá o víkendech pravidelně už docela dlouho a v obojím dělá pokroky, i když pořád ne takové, jak by si představoval, což ho někdy štve. Tentokrát mu to ale docela šlo, a tak se dostal ven rychle. Kluci střídali kreslení s bojem v přilehlých keřích a byla to fakt idyla. S Honzou jsme ji završili tím, že jsme šli v podvečer běhat do Skokie Lagoons - bylo tam hodně bahna, ale pak už jen my, srnky a zapadající slunce. Zkrátka neděle, jak má být.
Žádné komentáře:
Okomentovat