8. - 14. 2. aneb Parent-teacher conferences - příprava na in-person learning - problém s grantem - výlet do Wisconsinu

 

V úterý byly "parent - teacher conferences", tedy něco jako "hovorové hodiny" na zoomu. O Martě jsem se nedozvěděla skoro nic, jen pan učitel ze Social Studies velmi chválil její předvánoční projekt "How a bill becomes a law". Říkal, že se na video díval několikrát, měl z něj radost a byl skoro dojatý, což zní trochu zvláštně ale asi ho dojala Martina snaha. Dala si na tom opravdu záležet. Karlík byl taky velice pochválen - už jsme se společnými silami naučili všechna písmenka (jejich názvy i to, jak se vyslovují) a navíc pozná asi 20 krátkých často používaných slov (I, like, it, in, go, ...). Začíná i trošku číst, alespoň kratší slova... ovšem ne vždy ví, co čte. A taky začíná s panem učitelem víc komunikovat - např. když pan učitel jednou  zaznamenal Karlovu naštvanou grimasu, zeptal se ho, proč je "upset" a Karel mu vysvětlil, že "this zoom is too long". Začínám se tedy při zoomech stahovat do pozadí, nicméně má přítomnost v místnosti je nutná, protože jinak by Karel místo školy skákal na posteli a bojoval s neviditelnými nepřáteli. Jediný, kdo nebyl pochválen, byl chudák Vašík. Ukázalo se totiž, že jeho samostatnost má své hranice - např. se mu často stane, že zapomene odeslat úkol (udělá ho, ale už ho neodešle), navíc dělá spoustu chyb z nepozornosti a hodně věcí odflákne. Tak trochu jsem to tušila, přesto mě to rozladilo... a jeho to rozladilo ještě víc, protože má pocit, že se snaží. Od té doby mu tedy zase kontroluju alespoň úkoly z hlavních předmětů a to, že odevzdává všechno. Zpočátku to šlo hodně ztuha, Vašík propadal záchvatu vzteku přibližně každých 5 minut, teď je trošku pečlivější, takže mu toho tolik nekritizuju a on je spokojený, že se zlepšuje. 

Kromě úterních "conferences" proběhlo v poslední době ještě spousta zoomů týkajících se "návratu" do školy (in person). Všechny naše děti měly mít stejné učitele jako doposud, což trochu zmenšovalo jejich obavy. V úterý večer po hovorových hodinách byla ale ještě narychlo svolána speciální schůzka s Karlíkovou paní ředitelkou, kde nám oznámila, že Karlíkova třída nebude mít Mr Spicuzzu, ale novou paní učitelu Ms Nord. Mr Spicuzza se ze zdravotních důvodů rozhodl zůstat doma na zoomu. Většinu maminek (včetně mě) to dost rozhodilo. Děti Mr Spicuzzu milují a moc se na něj těšily. Mr Spicuzza bude ale ze začátku přítomen ve třídě alespoň na obří obrazovce, ("so you will see a giant Mr Spicuzza!", vysvětlila dětem Ms Nord, čímž je dost pobavila), poté bude převelen do jiné třídy, jejíž paní učitelka odejde na mateřskou.

Kvůli chystanému návratu dětí do škol se z původně plánovaného čtyřdenního volna (pátek a pondělí byly svátky) stalo volno šestidenní, od středy do pondělka. Přemluvila jsem Honzu, abychom aspoň na pár dní někam vyjeli. Moc se mu nechtělo, nejraději by zůstal doma a pracoval. Je teď uvázán ve spoustě projektů a vždycky je alespoň v jednom z nich zdánlivě neřešitelný problém. Navíc se ve středu dozvěděl, že grantové agentuře se nelíbila jeho zpráva o výsledcích grantu za minulý rok a zvažuje, zda mu grant nezastaví, což ho dost rozhodilo. Ne, že by to byl nějaký velký finanční problém, spíš měl pocit, že se opravdu snaží (podobně jako Vašík po hovorových hodinách) a pracuje poctivě a vlastně neví, co by měl dělat jinak (na rozdíl od Vašíka). Agentura měla tři námitky, nejvíce kritizovala nesprávné poděkování v článcích (což Honza bez výhrad uznává) a pak také jeho stáž v USA a to že z projektu odešel jeden jeho kolega. Honza se ke všem námitkám nějak vyjádřil a teď nezbývá než čekat, co na to komise.

Když jsme se rozhodovali, kam jet, nebylo tu ještě zas tak moc sněhu, a tak jsme chtěli co nejvíc na sever, za sněhem, lesy a kopečky. Nakonec jsme našli přes "Vrbo" (zkratka pro "Vacation Rentals By Owners", něco jako airbnb) srub za necelých 600 dolarů na tři noci... což byl další důvod, proč se Honzovi nechtělo ("v takovém světě, kde chtějí za noc ve srubu 200 dolarů, já žít nechci"). V porovnání s ostatními možnostmi ubytování to ale byla dobrá cena a hlavně, nakonec se nám tam všem tak líbilo, že to byly dozajista dobře vynaložené peníze... Náš srub byl součástí "města" Silver Cliff, které se rozkládá kolem wisconsinské "silnice C" (asi 4,5 hodiny jízdy od Evanstonu). Průjezd tímto městem vypadá tak, že jedete celkem hustým lesem a přibližně jednou za 500 či více metrů minete dřevěný dům. Alespoň polovina z nich vypadá neobydleně, asi čekají na letní příliv turistů. Město totiž leží u řeky Peshtigo River, která je rájem pro rybáře a vodáky. (Na jednom ze zmíněných opuštěně vypadajících dřevěných domů stojí hrdý nápis "radnice".) Náš srub ležel úplně u řeky, a to na překrásném místě, kde se řeka dělila do několika užších ramen, z nichž ta krajní byla zamrzlá, takže se dalo přejít na některé ostrůvky. Na jednom z nich jsme hned při první vycházce objevili zbytky ohlodané srnky - podle okolních stop to vypadalo na vlka nebo kojota. Vycházka trvala asi 35 minut a za tu dobu jsme stihli všichni slušně zmrznout a Karlík s Václavem si stihli nabrat sníh do bot. Těšili jsme se zpátky do srubu. Moc teplo tam ale nebylo - byla tam dvě malinká topná tělesa a jeden malý krb, a taky několik velikánských oken na verandu, z nichž některými pěkně táhlo. Vzhledem k tomu, že po celé 4 dny, co jsme tam byli, byly nejvyšší denní teploty kolem -15°C a nejnižší noční i -24°C, měl krb co dělat, aby nad ním ten průvan nezvítězil. Ale zvládl to. Druhý den večer už jsem si u něj i sundala mikinu... Jinak byl srub skvělý - dole byla kuchyňka a obýváček s již zmíněným krbem, knížkami, pohovkou, křesly, kytarou, puzzle, deskovými hrami a DVD přehrávačem (to všechno jsme využili), nahoře byly dvě malé ložnice a koupelnička, a to vše bylo spojeno schody, na nichž se dalo perfektně bojovat.  Navíc Honza celou dobu vařil, takže pro nás ostatní to bylo "all inclusive"... Druhý den dopoledne svítilo sluníčko a my jsme nedočkavě vyrazili na výlet (slovo "nedočkavě" se ale vztahuje jen na dospělé). Ještě v Evanstonu jsme si na internetu vyhledali několik možných oblastí s "traily" pro pěší, nakonec jsme se ale nechali zlákat letáky a mapkami, které ve srubu připravili majitelé, a vyrazili jsme po "silnici I" (která ani nebyla v "mapách.cz") do Mc Clintock County Parku, z nějž měla vést asi 4 mílová trasa proti proudu řeky k vodopádu "Strong Falls" v Goodman County Parku. Vyšlapaných bylo prvních 200 metrů, poté to asi turisté před námi vzdali a otočili, takže jsme si 30 cm závěje museli prošlapávat sami. V -15°C to není zas tak náročné, protože sníh je lehounký - stačí do něj jen kopnout a rozletí se, přesto jsme nešli ani zdaleka tak rychle, jako po tvrdém povrchu a po chvíli jsme byli zpocení, jak myši. Horko ale brzy vyprchalo během čekání na Karlíka a Václav úpěl zimou stále hlasitěji. Když jsme navíc po dvou hodinách zjistili, že jsme ušli teprve 2 míle, Honza zavelel k návratu. Mně se zpočátku moc nechtělo, chtěla jsem vidět ty vodopády a vymýšlela alternativní - leč nejistou - zpáteční trasu po silnici, ale nakonec jsem byla ráda, že jsme to otočili. Myslím, že takhle to bylo na hranici toho, co jsme byli schopni zvládnout bez dramatu. Jít dál by znamenalo doufat, že děti budou mít dost sil a vůle přemáhat zimu - a pokud ji podědili po mně, byla by to lichá naděje. Nekrásnějším, ale zároveň nejnáročnějším, úsekem bylo Bobří jezírko, na němž byly dvě části bobří hráze. Pěkně tam fučelo a bořili jsme se až po pas. Karlík byl hrdina, skoro vůbec si nestěžoval a za poslechu pohádky "O Plaváčkovi" postupoval vytrvale vpřed. (Byla radost mu vyprávět - slyšel totiž pohádku poprvé, takže občas komentoval, co by podle něj postavy měly dále dělat, a v závěru se  hlasitě smál králi, který musel do smrti převážet pocestné místo převozníka.) Po cestě zpět jsme se zastavili v místní hospodě, kde se Honza potřeboval podívat na wifi kvůli problémům s grantem. Když se vrátil, popisoval, že u baru sedělo pět místních, pili, probírali život a ani jeden z nich - obsluhu nevyjímaje - neměl roušku, takže za jediného exota byl on. (Taky tu jsou ještě pořád u mnoha domů volební cedule "Trump".) Odpoledne nás čekal už mnohem teplejší srub než včera, čtení, zpívání, horká čokoláda na americký způsob (s marshmallowny a šlehačkou) a deskovky. Bylo prima, že tu měli i takové, které jsme mohli hrát i s Karlíkem, např. "jenga věž" nebo "uno". Večer jsme se dívali na film "Harriet" o černošce, která uprchla z otroctví do Pensylvánie a pak pomáhala k útěku dalším členům své rodiny a přátelům. Převedla jich takto 70, přičemž každá cesta znamenala 100 mil tam a 100 mil zpět. Film není po umělecké stránce nijak skvělý, je ale natočen podle skutečné události, což na nás všechny silně zapůsobilo. Karlík následnou debatu o otroctví shrnul větou "Já to všechno úplně chápu, protože mě už to vysvětlili na seesaw"... což je aplikace, do níž učitelé dětem vkládají různá vzdělávací videa a děti přes ni odevzdávají úkoly. K filmu jsme přišli taky přes školu: Martě v hudebce pouštěli píseň z traileru (https://www.youtube.com/watch?v=sn19xvfoXvk) a jí se písnička tak zalíbila, že si vyhledala slova a naučila se je (alespoň refrén). Teď už je umíme všichni. Před spaním jsme se ještě vyšli podívat před chatu na hvězdy. Už se ale začínalo zatahovat a skoro celou sobotu hustě sněžilo. Vycházku jsme tentokrát udělali mnohem kratší a po ušlapanější cestě (Governor Thompson State Park). Odpoledne jsme podnikli ještě jeden krátký průzkum okolí "naší" řeky pod srubem. Bylo to mnohem lepší než ve State Parku, ale tma nás brzy zahnala zpět. Tentokrát byla noční obloha jak z planetária (jak pravily děti). V neděli jsme se sbalili, uklidili a hrozně neradi se rozloučili s chatou. Byli bychom tu nejraději zůstali. Po cestě domů jsme se chtěli ještě projít na "Butler Rock", další místo, které nás zaujalo v turistických letácích. Honza měl skvělý nápad vzít s sebou boby (které by jinak zabíraly dětem v autě místo na nohy úplně zbytečně). Na skálu vedl uzounký, jen částečně prošlapaný chodníček, nahoře byl krásný výhled a cesta dolů se ukázala jako skvělá (byť trochu nebezpečná) sáňkařská dráha vyžadující kličkovat mezi stromy. Cesta domů byla zdlouhavá, ale díky Harrymu Potterovi se to dalo zvládnout. Když jsme dorazili do Evanstonu, začalo hustě sněžit a během dalších 36 hodin napadlo asi 40 cm sněhu. Byli jsme rádi, že jsme doma.

Za největší úspěch celé akce považuji to, že nám děti výslovně děkovaly, že jsme je tam vzali.

1. - 7. 2. aneb Zamrzající Michiganské jezero - debata - komiksy - Mattiessen State Park

 

Tento týden jsme strávili spoustu času pozorováním zamrzajícího Michiganského jezera. Poprvé jsem u něj byla na vycházce v pondělí. Ačkoliv byl krásný slunečný den, nikdo se se mnou nechtěl jít projít, a tak jsem šla sama. Několik desítek či možná stovek metrů od pobřeží byla voda plná malých plovoucích ker, které se vzdouvaly ve vlnách. Byla jsem jako u vytržení - připadala jsem si jako někde na Antarktidě (i když je možné, že tam to vypadá úplně jinak). Po chvíli chůze se mi otevřel pohled směrem na jih, kde se v zapadajícím slunci leskly na obzoru mrakodrapy. Nemohla jsem od jezera odtrhnout pohled (ani foťák) a umínila jsem si, že sem musím vzít i ostatní, že o tuhle podívanou nemůžou přijít. Pak bylo ale dva dny relativně teplo a škaredě, a tak když jsme vycházeli k jezeru ve čtvrtek, měla jsem obavy, že už kry roztály a nebude to ono. Neroztály, naopak, plocha, kterou zabíraly, sahala až k obzoru (ne jen pár desítek metrů). Všimli jsme si, že uprostřed většiny ker je prohlubeň a jak se kry houpají ve vlnách, vždycky naberou trochu vody, která tuto prohlubeň ještě zvětšuje. Vypadají pak jako ledové kotlíky (nebo spíš kotle). Honza a Marta nás celkem brzy opustili a já jsem zůstala s klukama na zcela zamrzlém kousku jezera u pláže. Zamrzlá plocha ale nebyla hladká jako zrcadlo, byly na ní kopečky i jeskyňky, podle toho, jak se naskládalo to, co tam jezero vyplavilo. (Intenzivně se mi vybavila pasáž z Běhounkovy knihy "Trosečníci polárního moře", kde líčí, že za den byli na kře schopni ujít s vybavením asi jen 4 km - číslo si vymýšlím, ale bylo to hrozně málo. Teď si umím mnohem lépe představit, s jakým povrchem museli bojovat.) Pro kluky to byl úplný ráj. Ve čtvrtek podnikli jen průzkum, ale v neděli (kdy už bylo pod -10°C) rozjeli hru, v níž sbírali kusy ledu představující nejprve kosti draka a pak kosti ledového démona a kdybych už strašlivě neumrzala, možná by sbírali dodnes. Zajímavé bylo, že i když nastaly opravdu velké mrazy, jezero od čtvrtka do neděle nezamrzlo víc. Na první pohled to spíš vypadalo, že je zamrzlé méně. Nánosy ker namrzlé ke břehům byly sice větší, ale za nimi byla vodní plocha bez jediného kusu ledu. Možná, že vlny nahnaly kry ke břehům, a ty tam díky velkému mrazu stihly přimrznout.

Během jednoho ze všedních večerů tohoto týdne proběhla velká debata o tom, jak se k sobě vzájemně chovat - nejprve mezi mnou a Václavem, postupně se ale přidávali další členové rodiny, protože Vašík měl pocit, že ho na každém z nich něco rozčiluje (v čemž ovšem není sám). Konflikty zůstávaly nedořešené, lidé zranění, a tudíž často nedůtkliví a já občas rozžhavená do běla. Výsledkem debaty bylo, že nám Václav zkusí vysvětlovat, co ho štve, abychom ho lépe chápali, a že se (Václav, já i ostatní) pokusíme po konfliktu co nejrychleji omluvit. Aby se na situace nezapomínalo, zavedla jsem na ledničce "zeď nářků", kam může každý napsat, co považuje za nedořešené. "Zeď" se moc neuchytila, ale omlouvat se nám myslím daří daleko častěji než dřív (alespoň mě a Vašíkovi, ostatní na tom tolik pracovat nepotřebují).

V pátek jsme byli v knihovně, což děti strašně obrblaly (byla hrozná zima a fičel severák), ale vypůjčili jsme tam několik skvělých komiksů (které jsem vygooglila jako doporučené). Trilogii Nameless City Marta přečetla během neděle - ležela na posteli, vyhřívala se na sluníčku, četla a skoro předla blahem. Václav zas přečetl během pár dní Catstronauts. Kdyby to tak skvěle šlo i s normálními anglickými knížkami...

V sobotu jsme vyrazili do Mattiessen State Parku, což je maličká oblast poblíž Starved Rocks (od nás asi 2 hodiny jízdy autem na JZ). Celý park je vlastně jeden jediný kaňon, kterým za normálních okolností protéká řeka a je v něm několik vodopádů. Cesta vede chvíli vodou po dřevěných špalících, chvíli ve svahu okolo. Protože už ale docela dlouho mrzlo a už třetí den bylo pod -10°C, byla řeka zamrzlá a my jsme mohli jít skoro celou dobu po ledu. Karlík se dokonce naučil klouzat. Byli jsme nadšení a když za chvíli začalo sněžit, byl nejnadšenější ze všech Honza. Kaňon má dvě části oddělené vodopádem. K dolní části je nejprve potřeba sestoupat po dřevěných schodech, které byly zasypané namrzlým sněhem, a tudíž docela nebezpečné. Nad schody jsme potkali výpravu, která se nemohla rozhodnout, jestli se odváží k sestupu nebo ne. Když viděli, že schody sfrčely nejen děti, ale nakonec i já, odvážili se. Stálo to za to. Před vodopádem oddělující obě části kaňonu totiž byly ve skalách senzační průchozí jeskyně a malé průzračné jezírko zamrzlé místy až ke dnu. V ledu byla spousta listů, bublinek a otisků na pozorování. Vrcholem všeho bylo, když se Honza odvážil vyšplhat na plošinku za téměř zamrzlý vodopád. Nakonec jsme se tam vyškrábali všichni. Připomnělo mi to dokument o Johnu Muirovi, který objevil a prozkoumal přírodu Yosemitů. Ten totiž taky lezl za vodopády, aby zjistil, "jak to asi vidí voda". John Muir viděl v přírodě otisk Boží a chtěl jej zprostředkovat každému, kdo o to bude stát. Sám byl totiž v dětství donucen naučit se zpaměti 2/3 Bible, což nepovažoval za šťastný způsob cesty k víře. Proto bojoval za to, aby se Yosemity staly národním parkem. Ale zpět do Mattiessen parku: ze zamrzlého vodopádu přece jen trochu stříkala voda, takže když jsme zpoza něj vylezli, namrzly nám postříkané části oblečení - např. Marta nemohla pohnout rukou, protože jí ztvrdly rukavice. Po cestě zpátku k autu jsme si čím dál víc uvědomovali, jaká je nám zima, a byli jsme rádi, že si v autě zatopíme. Děti ale prohlašovaly, že sem chtějí v zimě ještě jednou, že to stojí i za tu dlouhou cestu. To však ještě nevěděly, že domů pojedem o hodně déle - sněžilo totiž čím dálo hustěji, takže se cesta protáhla na tři hodiny. V jednu chvíli jsme před sebou viděli v levém pruhu auto, které dostalo smyk, jezdilo doleva doprava a nemohlo s tím nic dělat. Naštěstí se nakonec zastavilo o svodidla, pravděpodobně bez větší úhony, a nikdo další do něj nenarazil.

25. - 31. 1. aneb Spousta sněhu - zimní radovánky - dům z filmu Sám doma - Field Museum

 

 

Konečně jsme se dočkali opravdové spousty sněhu! Padal celé úterý a pak znovu o víkendu. Napadlo celkem asi 30 cm, což - pravda - nezní nijak světoborně, ale důležité je, že neroztál, drží už asi 14 dní a občas ještě něco připadne. Při prvním chumelení jsme odpoledne vyrazili do parku - a byla to docela náročná cesta. Lidi ještě nestihli sníh odházet, takže jsme se "brodili závějemi”. V parku si děti mimořádně převzal Honza. Chystala se totiž sněhová bitva a na ty je Honza daleko lepší než já. Přesto prohrál 5:6. Já jsem si vyšla na vycházku po golfových hřištích, všechno vypadalo pod čerstvým sněhem jako znovustvořené a hrozně krásné. Není divu, že při prvním sněžení studenti všech věků přestanou dávat pozor a koukají z okna. Myslím, že to podvědomě vnímají jako zázrak - stejně jako já. Jak to vidí ti, co musejí sníh odklízet, nevím. Cestou jsem potkala jednoho běžkaře - právě vyjížděl z golfového hřiště na nedotčenou bílou ulici.

Začaly nám tedy ty pravé zimní radovánky. Václav začal budovat sněžný bunkr, s čímž mu Marta i Karlík vydatně pomáhali. Chodili tam dokonce o 45 minutové přestávce na oběd. Pro svůj bunkr si zvolili místo, na nějž sněžné pluhy nahrnovaly sníh ze silnice. To byla výhoda i nevýhoda - výhodou bylo, že o sníh nebyla nouze, při každém dalším sněžení ale pluhy bunkr částečně zničily a muselo se začít znovu. Po třetím zničení to děti přestalo bavit a přesunuly se pod obýváková okna. Tam si každý z nich postavil svůj sněžný dům (i se střechou) a Marta s Vašíkem své domy ještě chránili obrannou zdí. Taky jsme se znovu vydali sáňkovat na Mount Trashmore, ale děti byly trochu zklamané, protože oproti minulé výpravě tam bylo strašně moc lidí.

Jak už jsem psala v minulém blogu, o víkendu jsme shlédli film Sám doma. Ve filmu je scéna, v níž hlavní hrdina jde do kostela. Dětem se ten kostel zdál povědomý - tvrdily, že vypadá jako kostel v sousedním "městečku" Wilmette, a tak Honza zasedl ke googlu a zjistil, že mají pravdu. Kostel je od nás asi 3 km. Začali jsme tedy pátrat i po adrese domu hlavního hrdiny a i ten je nedaleko, asi 9 km od nás ve "městě" Winnetka (671 Lincoln Avenue). Na čtvrteční odpoledne jsem tedy naplánovala výpravu autobusem do Winnetky a pak pěšky přes obě "pamětihodnosti" až domů. Vašíkovi to ovšem nepřipadalo jako dobrý nápad a dával nám to najevo všemi dostupnými způsoby, Karlík zas smutnil, že s ním nikdo nehraje dračák (já ho s ním většinou hrát nemůžu, protože to prý není dostatečně bojovné). Cesta zasněženými uličkami by sama o sobě byla krásná, pokud by si ovšem člověk zvládl odmyslet chlapeckou část výpravy. Trochu jsem litovala, že jsem nešla sama s Martou nebo s Honzou... Taky byla třeskutá zima, asi -10°C. Díky všem nepříznivým vlivům jsem nakonec vyměkla a slíbila dětem, že u kostela zavoláme tátovi, aby pro nás přijel autem. Bohužel mi ale za pár minut volal zpět, že nemůže najít klíče od auta - zůstaly totiž od včerejška v batohu, který jsem měla s sebou. Nedalo se tedy nic dělat, museli jsme zatnout zuby a dorazit až domů - a kupodivu se tím nálada zlepšila. Ze začátku jsme běželi, abychom se zahřáli, pak už jsme jen rychle šli a představovali si teplou večeři a horkou čokoládu. Nakonec to bylo prima. Uvažuju, že bych na stejnou trasu někdy vytáhla i Honzu (resp. jen Honzu).

Korona-situace v Illinois se pomalu ale celkem vytrvale zlepšuje, a tak byla znovu otevřena některá muzea, např. Field Museum of Natural History, kde jsme byli v sobotu. Rozhodli jsme se jet autem, protože je to daleko rychlejší a i s placením parkovného to pro 5 lidí nevyjde dráž než MHD. Mělo to jen 2 háčky - najít místo k parkování a doběhnout z něj do muzea bez bund (protože v muzeu kvůli koronaviru nefunguje šatna a tahat s sebou celý den bundy se nám nechtělo). Chvíli to vypadalo docela dramaticky - Honza nás vyhodil poblíž muzea, takže jsme proti severáku kráčeli ve svetrech jen pár minut. Sám ale pořád nešel, ačkoliv čas, na nějž jsme měli koupeny vstupenky, se už nebezpečně blížil. Nakonec jsme šli dovnitř sami a Honza mezitím brázdil chicagské ulice. Zdálo se totiž, že na ulici se dá všude parkovat jen dvě hodiny a parkovací domy vypadaly zavřeně. Nakonec se jeden z těch zavřených zázračně otevřel, a tak Honza přišel jen o prohlídku starověkého Egypta (která mě ani Martu s Vašíkem zas tak moc neoslovila a ani Karlík se mi nezdál bůhvíjak zaujatý. Nakonec se k ní ale ve vzpomínkách pořád vracel.) Potom jsme všichni společně vyrazili do části zvané Evolving Planet, v níž se člověk "prochází po Zemi" od pravěku až do starověku. Je to velice působivé, procházet přesličkovými pralesy a vidět kolem sebe mamuty či dinosaury, a je to taky moc hezky udělané i co se týče "vzdělávací" hodnoty. Informací je tam tak akorát - asi tolik, kolik se toho člověk kdysi učil (to je neuvěřitelné, kolik jsem toho zapomněla!) - a to podaných co nejnázornější formou. Např. v části týkající se vymírání druhů po dopadu meteoritu v druhohorách byl svítící obrázek mnoha různých zvířat, na němž jich po zmáčknutí knoflíku zůstala jen asi desetina - stejně jako na Zemi. Taky tam byly krátké animované filmy, které vysvětlovaly, jak funguje přírodní výběr, jak se stejný druh může následkem geografického oddělení (např. oddělení litosférických desek) změnit ve dva hodně odlišné druhy atd. Honza, který četl knihu o evoluci, by určitě řekl, že to bylo strašně zjednodušené, ale pro základní představu to stačilo. Vrcholem "pravěké" části muzea je téměř kompletní kostra tyranosauřice Sue a 3D film o titanosaurech, který se nám ale líbil mnohem míň než výstava. Během odpoledne jsme pak ještě prošli část věnovanou Indiánům (v ní jsme zhlédli krátký film o tom, proč se lidé začali shlukovat do měst, a kdybychom chtěli, mohli jsme si na každém kroku přečít, jak by asi vypadal náš obvyklý den, kdybychom žili v té době), část věnovanou drahým kamenům (Karlík byl uchvácen velkými zlatými nugety), část o cestování Pacifikem (dozvěděli jsme se, že na Marshallových ostrovech Američané testovali atomovou bombu a málokteré tamní miminko se pak dožilo jednoho roku), o užitkových rostlinách (kakao, gumovník, ...). Na konci už jsme byli úplně uchození, ale stálo to za to. Myslím, že v rámci biologie a dějepisu by se dala v muzeu strávit spousta dní a kdybych bydlela v Chicagu, asi bych si pravidelné vzdělávací návštěvy naordinovala jako novoroční předsevzetí (na "x" let dopředu). Je to nádhera se něco dozvídat - škoda, že v době školní docházky si to často neuvědomujeme.