V úterý byly "parent - teacher conferences", tedy něco jako "hovorové hodiny" na zoomu. O Martě jsem se nedozvěděla skoro nic, jen pan učitel ze Social Studies velmi chválil její předvánoční projekt "How a bill becomes a law". Říkal, že se na video díval několikrát, měl z něj radost a byl skoro dojatý, což zní trochu zvláštně ale asi ho dojala Martina snaha. Dala si na tom opravdu záležet. Karlík byl taky velice pochválen - už jsme se společnými silami naučili všechna písmenka (jejich názvy i to, jak se vyslovují) a navíc pozná asi 20 krátkých často používaných slov (I, like, it, in, go, ...). Začíná i trošku číst, alespoň kratší slova... ovšem ne vždy ví, co čte. A taky začíná s panem učitelem víc komunikovat - např. když pan učitel jednou zaznamenal Karlovu naštvanou grimasu, zeptal se ho, proč je "upset" a Karel mu vysvětlil, že "this zoom is too long". Začínám se tedy při zoomech stahovat do pozadí, nicméně má přítomnost v místnosti je nutná, protože jinak by Karel místo školy skákal na posteli a bojoval s neviditelnými nepřáteli. Jediný, kdo nebyl pochválen, byl chudák Vašík. Ukázalo se totiž, že jeho samostatnost má své hranice - např. se mu často stane, že zapomene odeslat úkol (udělá ho, ale už ho neodešle), navíc dělá spoustu chyb z nepozornosti a hodně věcí odflákne. Tak trochu jsem to tušila, přesto mě to rozladilo... a jeho to rozladilo ještě víc, protože má pocit, že se snaží. Od té doby mu tedy zase kontroluju alespoň úkoly z hlavních předmětů a to, že odevzdává všechno. Zpočátku to šlo hodně ztuha, Vašík propadal záchvatu vzteku přibližně každých 5 minut, teď je trošku pečlivější, takže mu toho tolik nekritizuju a on je spokojený, že se zlepšuje.
Kromě úterních "conferences" proběhlo v poslední době ještě spousta zoomů týkajících se "návratu" do školy (in person). Všechny naše děti měly mít stejné učitele jako doposud, což trochu zmenšovalo jejich obavy. V úterý večer po hovorových hodinách byla ale ještě narychlo svolána speciální schůzka s Karlíkovou paní ředitelkou, kde nám oznámila, že Karlíkova třída nebude mít Mr Spicuzzu, ale novou paní učitelu Ms Nord. Mr Spicuzza se ze zdravotních důvodů rozhodl zůstat doma na zoomu. Většinu maminek (včetně mě) to dost rozhodilo. Děti Mr Spicuzzu milují a moc se na něj těšily. Mr Spicuzza bude ale ze začátku přítomen ve třídě alespoň na obří obrazovce, ("so you will see a giant Mr Spicuzza!", vysvětlila dětem Ms Nord, čímž je dost pobavila), poté bude převelen do jiné třídy, jejíž paní učitelka odejde na mateřskou.
Kvůli chystanému návratu dětí do škol se z původně plánovaného čtyřdenního volna (pátek a pondělí byly svátky) stalo volno šestidenní, od středy do pondělka. Přemluvila jsem Honzu, abychom aspoň na pár dní někam vyjeli. Moc se mu nechtělo, nejraději by zůstal doma a pracoval. Je teď uvázán ve spoustě projektů a vždycky je alespoň v jednom z nich zdánlivě neřešitelný problém. Navíc se ve středu dozvěděl, že grantové agentuře se nelíbila jeho zpráva o výsledcích grantu za minulý rok a zvažuje, zda mu grant nezastaví, což ho dost rozhodilo. Ne, že by to byl nějaký velký finanční problém, spíš měl pocit, že se opravdu snaží (podobně jako Vašík po hovorových hodinách) a pracuje poctivě a vlastně neví, co by měl dělat jinak (na rozdíl od Vašíka). Agentura měla tři námitky, nejvíce kritizovala nesprávné poděkování v článcích (což Honza bez výhrad uznává) a pak také jeho stáž v USA a to že z projektu odešel jeden jeho kolega. Honza se ke všem námitkám nějak vyjádřil a teď nezbývá než čekat, co na to komise.
Když jsme se rozhodovali, kam jet, nebylo tu ještě zas tak moc sněhu, a tak jsme chtěli co nejvíc na sever, za sněhem, lesy a kopečky. Nakonec jsme našli přes "Vrbo" (zkratka pro "Vacation Rentals By Owners", něco jako airbnb) srub za necelých 600 dolarů na tři noci... což byl další důvod, proč se Honzovi nechtělo ("v takovém světě, kde chtějí za noc ve srubu 200 dolarů, já žít nechci"). V porovnání s ostatními možnostmi ubytování to ale byla dobrá cena a hlavně, nakonec se nám tam všem tak líbilo, že to byly dozajista dobře vynaložené peníze... Náš srub byl součástí "města" Silver Cliff, které se rozkládá kolem wisconsinské "silnice C" (asi 4,5 hodiny jízdy od Evanstonu). Průjezd tímto městem vypadá tak, že jedete celkem hustým lesem a přibližně jednou za 500 či více metrů minete dřevěný dům. Alespoň polovina z nich vypadá neobydleně, asi čekají na letní příliv turistů. Město totiž leží u řeky Peshtigo River, která je rájem pro rybáře a vodáky. (Na jednom ze zmíněných opuštěně vypadajících dřevěných domů stojí hrdý nápis "radnice".) Náš srub ležel úplně u řeky, a to na překrásném místě, kde se řeka dělila do několika užších ramen, z nichž ta krajní byla zamrzlá, takže se dalo přejít na některé ostrůvky. Na jednom z nich jsme hned při první vycházce objevili zbytky ohlodané srnky - podle okolních stop to vypadalo na vlka nebo kojota. Vycházka trvala asi 35 minut a za tu dobu jsme stihli všichni slušně zmrznout a Karlík s Václavem si stihli nabrat sníh do bot. Těšili jsme se zpátky do srubu. Moc teplo tam ale nebylo - byla tam dvě malinká topná tělesa a jeden malý krb, a taky několik velikánských oken na verandu, z nichž některými pěkně táhlo. Vzhledem k tomu, že po celé 4 dny, co jsme tam byli, byly nejvyšší denní teploty kolem -15°C a nejnižší noční i -24°C, měl krb co dělat, aby nad ním ten průvan nezvítězil. Ale zvládl to. Druhý den večer už jsem si u něj i sundala mikinu... Jinak byl srub skvělý - dole byla kuchyňka a obýváček s již zmíněným krbem, knížkami, pohovkou, křesly, kytarou, puzzle, deskovými hrami a DVD přehrávačem (to všechno jsme využili), nahoře byly dvě malé ložnice a koupelnička, a to vše bylo spojeno schody, na nichž se dalo perfektně bojovat. Navíc Honza celou dobu vařil, takže pro nás ostatní to bylo "all inclusive"... Druhý den dopoledne svítilo sluníčko a my jsme nedočkavě vyrazili na výlet (slovo "nedočkavě" se ale vztahuje jen na dospělé). Ještě v Evanstonu jsme si na internetu vyhledali několik možných oblastí s "traily" pro pěší, nakonec jsme se ale nechali zlákat letáky a mapkami, které ve srubu připravili majitelé, a vyrazili jsme po "silnici I" (která ani nebyla v "mapách.cz") do Mc Clintock County Parku, z nějž měla vést asi 4 mílová trasa proti proudu řeky k vodopádu "Strong Falls" v Goodman County Parku. Vyšlapaných bylo prvních 200 metrů, poté to asi turisté před námi vzdali a otočili, takže jsme si 30 cm závěje museli prošlapávat sami. V -15°C to není zas tak náročné, protože sníh je lehounký - stačí do něj jen kopnout a rozletí se, přesto jsme nešli ani zdaleka tak rychle, jako po tvrdém povrchu a po chvíli jsme byli zpocení, jak myši. Horko ale brzy vyprchalo během čekání na Karlíka a Václav úpěl zimou stále hlasitěji. Když jsme navíc po dvou hodinách zjistili, že jsme ušli teprve 2 míle, Honza zavelel k návratu. Mně se zpočátku moc nechtělo, chtěla jsem vidět ty vodopády a vymýšlela alternativní - leč nejistou - zpáteční trasu po silnici, ale nakonec jsem byla ráda, že jsme to otočili. Myslím, že takhle to bylo na hranici toho, co jsme byli schopni zvládnout bez dramatu. Jít dál by znamenalo doufat, že děti budou mít dost sil a vůle přemáhat zimu - a pokud ji podědili po mně, byla by to lichá naděje. Nekrásnějším, ale zároveň nejnáročnějším, úsekem bylo Bobří jezírko, na němž byly dvě části bobří hráze. Pěkně tam fučelo a bořili jsme se až po pas. Karlík byl hrdina, skoro vůbec si nestěžoval a za poslechu pohádky "O Plaváčkovi" postupoval vytrvale vpřed. (Byla radost mu vyprávět - slyšel totiž pohádku poprvé, takže občas komentoval, co by podle něj postavy měly dále dělat, a v závěru se hlasitě smál králi, který musel do smrti převážet pocestné místo převozníka.) Po cestě zpět jsme se zastavili v místní hospodě, kde se Honza potřeboval podívat na wifi kvůli problémům s grantem. Když se vrátil, popisoval, že u baru sedělo pět místních, pili, probírali život a ani jeden z nich - obsluhu nevyjímaje - neměl roušku, takže za jediného exota byl on. (Taky tu jsou ještě pořád u mnoha domů volební cedule "Trump".) Odpoledne nás čekal už mnohem teplejší srub než včera, čtení, zpívání, horká čokoláda na americký způsob (s marshmallowny a šlehačkou) a deskovky. Bylo prima, že tu měli i takové, které jsme mohli hrát i s Karlíkem, např. "jenga věž" nebo "uno". Večer jsme se dívali na film "Harriet" o černošce, která uprchla z otroctví do Pensylvánie a pak pomáhala k útěku dalším členům své rodiny a přátelům. Převedla jich takto 70, přičemž každá cesta znamenala 100 mil tam a 100 mil zpět. Film není po umělecké stránce nijak skvělý, je ale natočen podle skutečné události, což na nás všechny silně zapůsobilo. Karlík následnou debatu o otroctví shrnul větou "Já to všechno úplně chápu, protože mě už to vysvětlili na seesaw"... což je aplikace, do níž učitelé dětem vkládají různá vzdělávací videa a děti přes ni odevzdávají úkoly. K filmu jsme přišli taky přes školu: Martě v hudebce pouštěli píseň z traileru (https://www.youtube.com/watch?v=sn19xvfoXvk) a jí se písnička tak zalíbila, že si vyhledala slova a naučila se je (alespoň refrén). Teď už je umíme všichni. Před spaním jsme se ještě vyšli podívat před chatu na hvězdy. Už se ale začínalo zatahovat a skoro celou sobotu hustě sněžilo. Vycházku jsme tentokrát udělali mnohem kratší a po ušlapanější cestě (Governor Thompson State Park). Odpoledne jsme podnikli ještě jeden krátký průzkum okolí "naší" řeky pod srubem. Bylo to mnohem lepší než ve State Parku, ale tma nás brzy zahnala zpět. Tentokrát byla noční obloha jak z planetária (jak pravily děti). V neděli jsme se sbalili, uklidili a hrozně neradi se rozloučili s chatou. Byli bychom tu nejraději zůstali. Po cestě domů jsme se chtěli ještě projít na "Butler Rock", další místo, které nás zaujalo v turistických letácích. Honza měl skvělý nápad vzít s sebou boby (které by jinak zabíraly dětem v autě místo na nohy úplně zbytečně). Na skálu vedl uzounký, jen částečně prošlapaný chodníček, nahoře byl krásný výhled a cesta dolů se ukázala jako skvělá (byť trochu nebezpečná) sáňkařská dráha vyžadující kličkovat mezi stromy. Cesta domů byla zdlouhavá, ale díky Harrymu Potterovi se to dalo zvládnout. Když jsme dorazili do Evanstonu, začalo hustě sněžit a během dalších 36 hodin napadlo asi 40 cm sněhu. Byli jsme rádi, že jsme doma.
Za největší úspěch celé akce považuji to, že nám děti výslovně děkovaly, že jsme je tam vzali.
Žádné komentáře:
Okomentovat