Tento týden jsme strávili spoustu času pozorováním zamrzajícího Michiganského jezera. Poprvé jsem u něj byla na vycházce v pondělí. Ačkoliv byl krásný slunečný den, nikdo se se mnou nechtěl jít projít, a tak jsem šla sama. Několik desítek či možná stovek metrů od pobřeží byla voda plná malých plovoucích ker, které se vzdouvaly ve vlnách. Byla jsem jako u vytržení - připadala jsem si jako někde na Antarktidě (i když je možné, že tam to vypadá úplně jinak). Po chvíli chůze se mi otevřel pohled směrem na jih, kde se v zapadajícím slunci leskly na obzoru mrakodrapy. Nemohla jsem od jezera odtrhnout pohled (ani foťák) a umínila jsem si, že sem musím vzít i ostatní, že o tuhle podívanou nemůžou přijít. Pak bylo ale dva dny relativně teplo a škaredě, a tak když jsme vycházeli k jezeru ve čtvrtek, měla jsem obavy, že už kry roztály a nebude to ono. Neroztály, naopak, plocha, kterou zabíraly, sahala až k obzoru (ne jen pár desítek metrů). Všimli jsme si, že uprostřed většiny ker je prohlubeň a jak se kry houpají ve vlnách, vždycky naberou trochu vody, která tuto prohlubeň ještě zvětšuje. Vypadají pak jako ledové kotlíky (nebo spíš kotle). Honza a Marta nás celkem brzy opustili a já jsem zůstala s klukama na zcela zamrzlém kousku jezera u pláže. Zamrzlá plocha ale nebyla hladká jako zrcadlo, byly na ní kopečky i jeskyňky, podle toho, jak se naskládalo to, co tam jezero vyplavilo. (Intenzivně se mi vybavila pasáž z Běhounkovy knihy "Trosečníci polárního moře", kde líčí, že za den byli na kře schopni ujít s vybavením asi jen 4 km - číslo si vymýšlím, ale bylo to hrozně málo. Teď si umím mnohem lépe představit, s jakým povrchem museli bojovat.) Pro kluky to byl úplný ráj. Ve čtvrtek podnikli jen průzkum, ale v neděli (kdy už bylo pod -10°C) rozjeli hru, v níž sbírali kusy ledu představující nejprve kosti draka a pak kosti ledového démona a kdybych už strašlivě neumrzala, možná by sbírali dodnes. Zajímavé bylo, že i když nastaly opravdu velké mrazy, jezero od čtvrtka do neděle nezamrzlo víc. Na první pohled to spíš vypadalo, že je zamrzlé méně. Nánosy ker namrzlé ke břehům byly sice větší, ale za nimi byla vodní plocha bez jediného kusu ledu. Možná, že vlny nahnaly kry ke břehům, a ty tam díky velkému mrazu stihly přimrznout.
Během jednoho ze všedních večerů tohoto týdne proběhla velká debata o tom, jak se k sobě vzájemně chovat - nejprve mezi mnou a Václavem, postupně se ale přidávali další členové rodiny, protože Vašík měl pocit, že ho na každém z nich něco rozčiluje (v čemž ovšem není sám). Konflikty zůstávaly nedořešené, lidé zranění, a tudíž často nedůtkliví a já občas rozžhavená do běla. Výsledkem debaty bylo, že nám Václav zkusí vysvětlovat, co ho štve, abychom ho lépe chápali, a že se (Václav, já i ostatní) pokusíme po konfliktu co nejrychleji omluvit. Aby se na situace nezapomínalo, zavedla jsem na ledničce "zeď nářků", kam může každý napsat, co považuje za nedořešené. "Zeď" se moc neuchytila, ale omlouvat se nám myslím daří daleko častěji než dřív (alespoň mě a Vašíkovi, ostatní na tom tolik pracovat nepotřebují).
V pátek jsme byli v knihovně, což děti strašně obrblaly (byla hrozná zima a fičel severák), ale vypůjčili jsme tam několik skvělých komiksů (které jsem vygooglila jako doporučené). Trilogii Nameless City Marta přečetla během neděle - ležela na posteli, vyhřívala se na sluníčku, četla a skoro předla blahem. Václav zas přečetl během pár dní Catstronauts. Kdyby to tak skvěle šlo i s normálními anglickými knížkami...
V sobotu jsme vyrazili do Mattiessen State Parku, což je maličká oblast poblíž Starved Rocks (od nás asi 2 hodiny jízdy autem na JZ). Celý park je vlastně jeden jediný kaňon, kterým za normálních okolností protéká řeka a je v něm několik vodopádů. Cesta vede chvíli vodou po dřevěných špalících, chvíli ve svahu okolo. Protože už ale docela dlouho mrzlo a už třetí den bylo pod -10°C, byla řeka zamrzlá a my jsme mohli jít skoro celou dobu po ledu. Karlík se dokonce naučil klouzat. Byli jsme nadšení a když za chvíli začalo sněžit, byl nejnadšenější ze všech Honza. Kaňon má dvě části oddělené vodopádem. K dolní části je nejprve potřeba sestoupat po dřevěných schodech, které byly zasypané namrzlým sněhem, a tudíž docela nebezpečné. Nad schody jsme potkali výpravu, která se nemohla rozhodnout, jestli se odváží k sestupu nebo ne. Když viděli, že schody sfrčely nejen děti, ale nakonec i já, odvážili se. Stálo to za to. Před vodopádem oddělující obě části kaňonu totiž byly ve skalách senzační průchozí jeskyně a malé průzračné jezírko zamrzlé místy až ke dnu. V ledu byla spousta listů, bublinek a otisků na pozorování. Vrcholem všeho bylo, když se Honza odvážil vyšplhat na plošinku za téměř zamrzlý vodopád. Nakonec jsme se tam vyškrábali všichni. Připomnělo mi to dokument o Johnu Muirovi, který objevil a prozkoumal přírodu Yosemitů. Ten totiž taky lezl za vodopády, aby zjistil, "jak to asi vidí voda". John Muir viděl v přírodě otisk Boží a chtěl jej zprostředkovat každému, kdo o to bude stát. Sám byl totiž v dětství donucen naučit se zpaměti 2/3 Bible, což nepovažoval za šťastný způsob cesty k víře. Proto bojoval za to, aby se Yosemity staly národním parkem. Ale zpět do Mattiessen parku: ze zamrzlého vodopádu přece jen trochu stříkala voda, takže když jsme zpoza něj vylezli, namrzly nám postříkané části oblečení - např. Marta nemohla pohnout rukou, protože jí ztvrdly rukavice. Po cestě zpátku k autu jsme si čím dál víc uvědomovali, jaká je nám zima, a byli jsme rádi, že si v autě zatopíme. Děti ale prohlašovaly, že sem chtějí v zimě ještě jednou, že to stojí i za tu dlouhou cestu. To však ještě nevěděly, že domů pojedem o hodně déle - sněžilo totiž čím dálo hustěji, takže se cesta protáhla na tři hodiny. V jednu chvíli jsme před sebou viděli v levém pruhu auto, které dostalo smyk, jezdilo doleva doprava a nemohlo s tím nic dělat. Naštěstí se nakonec zastavilo o svodidla, pravděpodobně bez větší úhony, a nikdo další do něj nenarazil.
Žádné komentáře:
Okomentovat