12. týden 9. - 15. 11. aneb Story time - nákupy - dušičkový nápoj - oběd - cyklovyjížďka - State Beach Park - závěr

Týden plný nevýznamných maličkostí. V pondělí ráno jsme byly s Martou na tzv. "story time" v evanstonské knihovně. Je to aktivita pro děti různých věkových kategorií, během níž pan knihovník čte nějaké dětské knížky, říkají se říkadla, zpívají se písničky, při některých se trochu "tancuje", při některých "účinkují" loutky a nakonec si děti chvilku hrají s hračkami - a všechno je to pro obyvatele Evanstonu zdarma. Teď na podzim to bylo čtyři pondělky po sobě, další kolo bude až po novém roce. Celá akce trvá vždycky půl hodiny a slouží ke cti pana knihovníka, že všechny děti mu po celou dobu věnují pozornost - některé dokonce vstanou z maminčiných kolen a přijdou si až k němu, takže se na něj pak dívají ze 2 cm. To ale není Martin případ - ona se pana knihovníka bojí, takže vždycky, když na ni promluví, začne natahovat. Jinak ale, když je v dobré náladě, opakuje po něm u písniček a říkadel různé tleskání, plácání do kolen apod. - ostatní děti jsou vesměs mladší, takže Marta je v tomhle ojedinělá. Mně se pan knihovník naopak moc líbí - nepochopte to špatně, ale velmi mi imponuje, že je to chlap (všechny jiné aktivity, kam chodíme, vedou ženy a navštěvují také jen ženy). Je trochu neohrabaný, což je ale u všech dětských tanečků docela roztomilé ... takže už se těším na zimní pokračování - jen doufám, že nám tam nenastrčí nějakou ženskou.

V pondělí také proběhla velká nákupní akce - řekla jsem o našem superlevném obchodu Cecílii a Adrianě, se kterými chodím mj. do konverzace, takže jsme jely v sestavě 3 maminky + 3 děti + 2 auta, celé nám to trvalo snad o polovinu déle než normálně, ale všichni jsme byli myslím spokojení.

S Cecílií a Kassie jsme také ve čtvrtek uspořádaly akci "vaření ekvádorského dušičkového nápoje", který se skládá z vývaru ananasové kůry, citrónové kůry a skořice, rozmixovaných borůvek a ostružin a kousků jahod a ananasu, vše mírně dochucené cukrem a zahuštěné moukou. Nápoj je fialový a v Ekvádoru, odkud je Cecílie, se pije jen na dušičky. Jsem ráda, že nejsem z Ekvádoru, protože takhle ho můžu pít klidně non stop. Dětem během vaření zhýrale jela televize (vařilo se u Cecílie a mám pocit, že u nich jede televize téměř pořád) nebo písničky z počítače, pak si ale taky pojezdily s autíčky, vařily a kreslily - bohužel Marta využila situace a během pěti sekund pokreslila fixou (omyvatelnou) zeď. Zprvu se zdálo, že zeď je omyvatelná jen od znečištění určitého typu, k němuž fixy nepatří - vyzkoušely jsme asi 4 čisticí prostředky a nic - po 24 hodinách (doufám že ne nepřetržitého mytí) mi ale Cecílie hlásila, že už je to dole.

 

HONZOVA VSUVKA

Protože dr. Wu  odjížděl tuto sobotu do Číny, uspořádali jsme v pátek slavnostní oběd. A tím slavnostní myslím skutečně okázalý. Vyrazili jsme dvěma auty do centra Chicaga. Zastavili jsme přímo před restaurací (řidiči pak zaparkovali auta do 7. patra garáže, protože nikde jinde nebylo místo),  a už v tu chvíli bylo jasné, že se nejedná o žádnou čtvrtou cenovou skupinu. Vevnitř jsme pak prošli pod vedením elegantního číšníka po měkoučkých kobercích k našemu stolu. Hned nás všechny zaujala nejen stěna přes dvě patra vyplněná přihrádkami s víny, ale zvláště gymnastka, která před touto stěnou cvičila na jakési pohyblivé závěsné konstrukci sestavu. Číšník se nám poté představil a vysvětlil systém: každý jsme dostali kolečko z jedné strany zelené a z druhé červené. Podle toho, jakou barvu budeme mít před sebou tak nám budou přidávat. Zelená znamená ANO, červená NE, už mám dost. Nejprve jsme se  osvěžili zeleninovými saláty, a pak to začalo. Měl jsem asi 8 druhů masa, mezi nimi i jehněčí. Fungovalo to tak, že nás neustále obcházeli různí číšníci s masem nabodnutým na dlouhé tyči. Tyč vždy opřeli o tác a odřezávali maso podle přání (pořádně propečené, medium a krvavé). Já jsem si jen vzal kleštičky, na půl odřezaný kus do nich uchopil a číšník dokončil řez. Úplně jsem se přecpal, ani na večeři jsem pak nic nejedl. Jediná škoda, že to stálo hodně peněz - 50 $. Ale když to srovnám s oslavou dokončení Ph.D. dr. Yu, kdy se udajně platilo na jednoho 140 $, vyvázl jsem z toho ještě dobře.

V sobotu byl obzvláště krásný a teplý den - jen na tričko s dlouhým rukávem, a Honza se chystal jít do práce - a tak jsem se dohodla s Thawivann, že si od ní půjčím kolo se sedačkou pro děti a vyjedu si aspoň kousek podél pobřeží. Když jsem došla k Thawivann, zjistila jsem, že jim opravují vchodové dveře, takže jsem se musela krást dvorem jako zloděj. Naštěstí mě tam zahlédl jeden z Thawivanniných synů, řekl, že maminka není doma, zavolal tatínka, který pak musel přestěhovat polovinu garáže, aby našel všechny věci, které jsem si chtěla půjčit a když jsme to konečně všechno měli, Marta se rozhodla, že nikam nepojede. Chvíli to vypadalo na patovou situaci, nakonec se mi ale podařilo ji s rozinkami usadit do vozíku (nikoliv do sedačky), který není nijak krytý, není moc odpružený a v originále je pro dvě děti, takže když tam sedí jen jedno, padá během jízdy směrem ke středu vozíku (ale je připoutané, takže bezpečné to je - jen ne moc pohodlné). Z popisu je asi jasné, že na žádné rychlé ježdění to tedy nebylo. Chodníky, cyklostezky i silnice jsou tu mnohem horší než u nás, takže pokud jsem nechtěla z Martulky vytřást duši, musela jsem hezky pomalu. Marta také zřejmě není cyklodítě - vydržely jsme jet asi 50 minut s desetiminutovou přestávkou na prozkoumání vozíku, pokus o tlačení vozíku a o chůzi podél vozíku (jako podél kočárku) - naštěstí to bylo shledáno jako nepohodlné a dál jsme mohly pokračovat zase kolmo. Jízdu jsme zakončily v parku, který měl zas trošinku jiné atrakce než naše parky, hlavní atrakcí ale byl o něco starší chlapeček, takže o nápady, co dělat, nebyla nouze (lození po čtyřech po různých rantlech, závody 3-2-1 teď ... závodili každý zvlášť, rozhazování listí). Marta měla ve všech činnostech několikatminutové zpoždění, což jí ale nevadilo. Cestou zpátky usnula a když se asi potřetí vzbudila na drncáku, dala jsem jí dudlík a pokojně jsme dojely až k Thawivann. Tam to zase chvíli vypadalo, že domů nepojedeme s kočárkem, ale jedině na kole - tentokrát se Marta nechala přemluvit Thawivanniným džusem, který pak doma vyblinkala. Bezva den.

Zlákáni sobotním teplem jsme v neděli vyrazili na větší výlet - do State Beach Parku, který je asi hodinu cesty autem na sever. Ranní zima ale nezmizela, přešla v polední zimu, navíc u jezera pěkně profukovalo, takže jsme nakonec byli venku necelé dvě hodiny a do auta jsme lezli s pocitem, že jsme provětraní až dost. Po cestě zpět jsme objevili naprosto úžasný park pro děti, který se ale ukázal být výborně použitelným i pro rodiče. Obsahoval totiž lanové týpí s houpacími sítěmi v různých výškách a deseti metrovou "rozhlednu", ze které vedly dva tobogány. Do auta jsme opět lezli totálně zmrzlí a teď i řádně unavení. Na tomto výletě taky Marta propadla vášni řízení - ve třech blocích "řídila" celkem dobrých 45 minut. Mám teď trochu pocit, že tatínek začíná být ten nejlepší ze všech - když řídí táta, je to šíleně přitažlivá činnost, kterou je potřeba vyzkoušet hned, jak je to jen možné (čili až na parkovišti - ale vysvětlit to nám trvalo nejmíň deset minut), když řídím já do obchodu, Marta mi maximálně "řekne", že řídím, ale víc se o to nezajímá (naštěstí).

Následující dva týdny asi nebude o zážitky nouze - čeká nás návštěva Jitky s Honzou a Thanksgiving - už teď máme asi 3 pozvání na různé akce, které se jej týkají, takže už začínám vymýšlet, jak se slušně anglicky odmítá (se slušným vyjadřováním tu mám největší problém - zatím jsem pořád ráda, když druhý pochopí, co myslím, takže na zdvořilostní fráze si většinou vzpomenu až ex post).

11. týden 2. - 8. 11. aneb Úvod - kostel - schůzka s Bažantem - pouštění draka - birthday party - grilování - Marta

Popis jedenáctého týdne začínám s pocitem, že se vlastně nic moc nestalo, tak uvidíme, kolik hodin u počítače se z toho nakonec vyklube - pro pisatele i pro čtenáře.

V pondělí večer jsem byla v chicagské katedrále na mši, která se konala při příležitosti dušiček, takže se na ní hrálo Faurého Requiem. Ačkoliv jsem vůbec nerozuměla kázání a hudbu jsem poslouchala taky jen na půl ucha, moc se mi to líbilo. Je pro mě osvěžující být v kostele, který skutečně vypadá jako kostel, a kde skoro nikdo není rozjásaný, naopak, všichni se snaží být nenápadní - no jako u nás. Nevím, jestli jsem už někdy psala o kostele, kam chodíme v neděli - je to studentský kostel, který je od nás pěšky 10 minut bez Martulky a 25 minut s Martulkou. Jak si asi můžete domyslet z předchozího, nevypadá tenhle kostel zvnějšku vůbec jako kostel - nemá ani věž, ale přiznávám, že zevnitř je docela pěknej - styl hodně vzdáleně připomíná salesiánský kostel v Žabinách. Kněz během mše sedí v první lavici - pokud tedy nemá v popisu práce zrovna "účinkovat", zato na boku vpředu stojí téměř celou dobu sbor čtyř až šesti lidí, který mnohohlasně a většinou pěkně zpívá různé písně, které jsou většinou velmi durové a pozitivní, a taky hodně hlasité, včetně "Beránku Boží". Písně navozují atmosféru pospolité rozjásanosti. Kázání "našeho" kněze mám docela ráda - je takový střízlivý. Poměrně často ale nějaký kněz "hostuje" - někdy to vypadá trochu jako show s nahraným smíchem (zvlášť, když tomu knězi úplně nerozumíte). Lidi jsou tady asi nachystaní se smát, protože každý vtípek - a v kázání musí být aspoň jeden - hned následuje úplná salva smíchu. Abych nepřeháněla - všichni se nahlas a ze srdce zasmějí tomu, čemu by se u nás každý jen usmál. Je fajn to všechno vidět a někdy to člověku dodává pozitivní energii, ale teď jsem ve fázi, kdy se těším na uzavřené Čechy. Neustálé rozjásanosti nevěřím.

V úterý měl Honza další schůzku s Bažantem, kam si nachystal podrobnější prezentaci než obvykle (vždycky jeden ze skupiny má svoji prezentaci podrobnou - i s ukazováním obrázků a vysvětlováním). Schůzka dopadla dobře a Bažant řekl, že na to, že je tu Honza dva měsíce, je to "very good job". Minulý týden měl Honza vůbec pocit, jak se mu v práci daří, takže chodil z práce taky téměř rozjásaný. Ke konci týdne ale odhalil kdesi jakousi chybu, se kterou se teď moří, takže určitě nehrozí riziko, že by ta rozjásanost trvala věčně.

V sobotu jsme vyrazili pouštět draka. Postavit draka v USA není nic jednoduchého - hlavně proto, že musíte sehnat provázek. Normální provázek jsme ještě neviděli, nakonec se Honza spokojil s pevnější vlnou. Drak neměl namalovaný obličej - báli jsme se, že by to nevydržel místní hedvábný papír - zato měl ocas z úvodních stránek článku jakéhosi Panga, který Honza zrovna studoval, protože by na něj měl navazovat. Za vhodné místo k vypuštění byla vybrána louka ve "Forest Preserve" (viz náš první výlet do lesa), za vhodného asistenta byl vybrán Vítek Šmilauer - resp. Honza mi řekl, že ho chce někam vytáhnout, protože tu asi nemá o víkendech moc co dělat. Drak lítal s dopomocí obou pánů, já jsem s Martulkou blbla na louce a na draka se mi podařilo zaměřit její pozornost asi dvakrát na jednu sekundu. Myslím, že je to pro ni něco jako letadlo - podívá se, že letí, ale nevidí důvod, proč by mu měla věnovat nějakou delší pozornost.

Večer jsme měli u nás na kolejích další oslavu prvních narozenin - tentokrát Brazilce Vincenta. Moc neznáme ani jeho, ani jeho rodiče, ale byli jsme pozvaní, tak jsme přišli. Na oslavě byla spousta malých dětí, mezi jinými roční Calvin od Kassie, téměř tříletý Santiago od Cecilie, a pak ještě dvě starší brazilské děti, cca 5 a 8 let, které neznáme. Po překonání počáteční nesmělosti se tato skladba ukázala jako velmi dobrá - všechny děti se svorně honily po chodbě - Marta přepínala z chození na lození po kolenou podle toho, koho zrovna honila - maminky je sledovaly a tatínci si v klidu popovídali v místnosti, kde se měla párty konat a která po odchodu dětí a maminek zela téměř prázdnotou.

V sobotu bylo lehce pod dvacet stupňů, takže Honzu napadlo, že bychom v neděli přece jenom mohli zkusit typicky americkou zábavu - grilování (asi před měsícem jsme to totiž zavrhli s tím, že je na to už zima). Na oslavě jsme tedy zlanařili ještě Cecilii a jejího muže Carlose (který dělá taky materiálové inženýrství, jen u jiného profesora), Honza jel v noci ze soboty na neděli koupit maso a uhlí, a v neděli v jedenáct už jsme si to šinuli naším autem, které vezlo kromě již zmíněných osob ještě Vítka, Martu a Santiaga - celkem tedy 5 dospělých a dvě děti, a to vše zřejmě zcela legálně. Honza totiž objevil, že náš kufr má v sobě zabudována ještě dvě sedadla i s bezpečnostními pásy. Pasažéři na nich sice sedí proti směru jízdy a mají tam skutečně málo prostoru, zato si užijí velkou legraci s řidiči za nimi jedoucích vozidel, kteří jsou z nich paf. Grilování se moc vydařilo - trochu jsme se báli, jaké to bude - ještě nikdy v životě jsme negrilovali, a taky jsme ještě nikdy v životě nebyli nikde venku s nějakou cizineckou návštěvou. Především mužská část výpravy se však pobavila zřejmě skutečně dobře - umějí anglicky natolik, že si i něco řeknou. Já a Cecília si něco řeknem, když máme obě dost trpělivosti čekat, než se ta druhá vymáčkne, popř. než pochopíme, co ta druhá chce říct. S pány se bavit anglicky moc nemůžem - tolik lidí už tolik trpělivosti zkrátka nemá. Velkou část času zřejmě mluvil Carlos o Ekvádoru, odkud jsou, velkou část času mluvil taky Vítek, jak je to u něj obvyklé. (Uvědomuju si, že se nám obvykle nějaká akce vydaří tehdy, když je na ní kromě nás přítomný někdo hodně hovorný, který umí rozproudit konverzaci - oběd s Carigem a Petrou Sheaffovou, návštěva Thawivann a Johna Spaldingových, grilování s Cecílií, Carlosem a Vítkem). Maso bylo dobré, děti si hrály v listí, teplota 21 stupňů Celsia. Paráda.

Chtěla jsem ještě psát o Martě - chtěla jsem vás totiž uklidnit, že není úplně vzorově hodná holčička, jak to tady už nejmíň měsíc popisuju. V průběhu uplynulých čtrnácti dnů se má spolupráce s ní stávala zase poněkud komplikovanější, několikrát jsme nad úklidem deseti kostek strávily desítky minut, protože žádná z fint, které se v minulosti osvědčily, tentokrát nefungovala, každý den jsme prodělaly nějaký "záchvatík" (anglicky "temper tantrum"), odpověď "ne" už nepřicházela jen na otázky, ale i na oznamovací věty, takže jsem se zvolna začínala obávat, že mi končí mateřská idyla. Dneska to ale všechno bylo zase o poznání lepší - tantrumík jen jeden a rychle zlikvidovaný, Marta mi pěkně pomáhala v kuchyni a nejmíň na čtvrtinu otázek mi dnes odpověděla "jo", takže odvolávám všechny pomluvy. Sice to není vzorově hodná holčička (má teď ráda chlapeckou společnost a chlapecké činnosti - honění se a řvaní), ale (pro mě) je pořád nejlepší ze všech. (Maminky, berte prosím jako nadsázku!) 

10. týden 26.10. - 1.11. aneb Minulé zápisy - o Halloweenu - kostým - Halloween party - vyřezávání dýně - trick or treatování - party u prof. Bažanta

Než skutečně začnu psát o desátém týdnu, musím udělat pořádek v předchozích zápisech (kdyby to Honza četl, určitě byse smál, že "už zase dělám pořádek"). Minulý týden došlo trochu ke zmatku a - jak jsem byla upozorněna - chvíli se nezobrazoval záznam "devátý týden", a když se zobrazil, byl před "výpiskem z knihy Positive discipline", takže si toho možná někdo nemusel všimnout. Ale je tam.

Desátý týden byl ve znamení Halloweenu. Moje původní představa, že nás se to netýká, rychle vzala za své. Nejen, že Halloweenu byly už měsíc plné obchody, ale během předchozích týdnů se i předzahrádky začaly pomalu ale jistě plnit lebkami, hroby, nebo alespoň duchy, později také dýněmi, které mají oproti hrobům i duchům mnohem menší trvanlivost. O Halloweenu se taky už několik týdnů mluvilo v rámci "volného tématu" na konverzaci - všechny maminky pořád řešily, co bude mít jejich dítě za masku - až jsem to začala řešit taky. Abych ale začala nějak systematicky, nejprve se pokusím vysvětlit, o co jde, respektive jakou představu se mi o tom podařilo vytvořit seskládáním různých střípků informací. Původně šlo o slavení slavnosti všech svatých (což něco jako All Hallows Eve), časem se ale zkomolilo nejen název (Hallows Eve - Halloween), ale i obsah slavnosti. Někdy na počátku se začaly před domy dávat dýně, z nichž je vyřezaný obličej -představuju si, že to jednou někoho napadlo, a protože to bylo hezké a dýní bylo na podzim dost, postupem času se to stalo celonárodním zvykem. Možná to mělo připomínat duše či duchy, ale kdo ví. Od té doby došlo k samozřejmě k různým "zdokonalením". Prvním zdokonalením je zvyk, že děti chodí v kostýmech po ulici, u každého domu zaťukají a řeknou "trick or treat", což znamená něco jako "(ukažte) kouzlo nebo (dejte) pohoštění". Nevím, jestli kouzla byla vůbec někdy v módě, současným dětem ale jde zcela jednoznačně o pohoštění, kterým je vždycky nějaká sladkost ("candy"). Kostýmy měly možná kdysi něco společného s duchy, teď se ale chodí i za různé pohádkové postavy, filmové hrdiny, princezny, zvířata či dýně. Další "zdokonalení" spočívá v tom, že domy se teď zdobí nejen dýněmi, ale i výše zmíněnými zakoupenými náhrobky apod. Navíc někteří lidé ještě pouštějí různé strašidelné zvuky jako rozléhající se hysterický smích, takže do některých domů bych se bála i já. Domy se začínají zdobit jeden až dva týdny předem a Martulce v této době stačily k vystrašení i samotné dýně. Naštěstí Honza vymyslel, že jim budeme mávat. Ukázalo se, že to byl výborný nápad - z původně obávaných míst s dýněmi se tak postupem času stala místa vyhledávaná, navíc je tato technika použitelná pro boj se strachem z jakýchkoliv živých tvorů - strategie je udělat si z nich kamaráda.

Když se i na našich kolejích objevila pozvánka na "Halloween party", začali jsme řešit kostým (proč to množné číslo?). Po průzkumu second handů, v nichž byly všechny kostýmy kýčovité a nejlevnější z nich stály cca 10 dolarů, jsem se rozhodla vyrobit Martě vlastní kostým, který sice nebude tak dokonalý jako všudepřítomný kostým spidermana, ale zato se na jeho výrobě bude moci Marta podílet, nebude ji to nikde tlačit, nebude muset mít pytel přes hlavu a podobně. Původní vize byla nabarvit bavlněnou plínku na modro, polepit ji žlutými hvězdičkami a vystříhnout v jejím středu otvor na hlavu. Zdálo se to být jednoduché. Tato verze ale neprošla, protože Martulce se pod plínkou ztrácely ručičky, což ji rozčilovalo. Takže nakonec jsem plínku rozstřihla a ušila sukýnku a pláštík (ten jsem taky předělávala, protože jeho prvotní podoba stále ještě nedávala dostatečný prostor ručičkám). Barvení nakonec také nebylo tak jednoduché, protože jsem neobjevila normální batikovací barvu, ale pouze "barvu na všechno", která byla dost hustá, takže i po zředění se musela na oděvy nanášet štětcem. Nanášely jsme s Martou v koupelně obě. Když jsme poprvé pokapaly podlahu, utřela jsem to toaletním papírem, a to Martulku inspirovalo natolik, že už pak až do konce nedělala nic jiného. (Ona teď vůbec ráda utírá - u stolu má za sebou plínku, a občas se stane, že když jí něco kápne, sama si ji vezme a začne utírat. Utírá teda i nudle, čímž nadělá víc škody než užitku, ale co.) Nabarvené oděvy jsme nechaly sušit nad vanou, která pak nějakou dobu odolávala našim pokusům o umytí, ale už je to dobré. Výroba kostýmu dále obsahovala vystřihování a lepení hvězdiček a autovýlet do Targetu pro barevně vhodnější bodyčko (zácpa, otáčení na čtyřproudé silnici, neměly jsme dost benzínu, takže mé vůbec první tankování, a to bez odborného dohledu). Celkem vzato, kromě pravidlených aktivit (playgroup apod.) jsme počátkem týdne nedělaly nic moc jiného. 

Opravdový Halloween byl sice až v sobotu, ale na našich kolejích se slavilo už ve čtvrtek, asi proto, aby v sobotu mohli všichni někam vyrazit. Oslava sestávala z krátké party - děti v kostýmech, někdy strašidelných, a rodiče v civilu se sešli v nevelké místnosti, kde hrála nahlas dospělácká hudba, takže všechny děti mladší tří let byly vyděšené nebo alespoň značně zaražené. Hudba nebyla nejvhodnější ani pro rodiče, protože díky tomu, že jsou tu všichni cizinci, mají obvykle dost co dělat, aby si vzájemně rozuměli, i když je okolo ticho. Jinak se ale organizátoři snažili - místnost byla docela hezky vyzdobená, každé dítě dostalo balíček sladkostí a rodiče si mohli brát různé brambůrky, coly apod. Druhá fáze oslavy spočívala v samotném "trick or treatrování" - děti chodily po domě a ťukaly na dveře, které byly označené papírem "happy halloween" (ten dostali všichni z kolejí od organizátorů party pár dní předem - a mohli se rozhodnout, jestli si ho nalepí či nenalepí na dveře, podle toho, zda chtějí či nechtějí, aby za nimi děti chodily "trick or treatovat"). Honza šel s Martou taky na pár míst, já jsem doma rozdávala sladkosti cizím dětem (moc jich nepřišlo - neměli jsme ještě před dveřmi dýni, která zřejmě fungovala jako lepší poznávací znamení než papír). Marta se docela bála, celou dobu se držela Honzy za ruku, i když normálně nejen že chodí po chodbě sama, ale často se tváří, jakoby jí ta chodba patřila (každému daruje úsměv, pozdraví ho "hi" a opakuje to tak dlouho, dokud jí ten člověk je ochoten věnovat pozornost). Jakmile ale přišli domů, byla v sedmém nebi, než jsme stačili vyvinout nějakou strategii, co se sladkostí týče, spoustě z nich už prokousla obaly a začala je systematicky likvidovat - její strategie byla jasná - chtěla všechny hned a nejlépe ještě všechny současně.

V pátek jsme měly schůzku s "American International Women" u jedné z nich doma, vyřezávaly se tam dýně, peklo dýňové cukroví a dýňová semínka a byla by to idyla, nebýt toho, že to bylo přes poledne, kdy už byla Martulka unavená, takže když jsem se jí nevěnovala, brečela. Na setkáních s "American International Women" a konec konců i na "ejmenování" je bezva, že se dostaneme do amerických domů - všechny mají ohromné prostory pro hosty, mj. jídelnu a strašně moc pohovek, ale některé jsou celé krásné a útulné, některé jsou krásné a neútulné a některé jsou jen velké. Tenhle dům byl krásný, obrovský a útulný - hlavně když vonělo cukroví a když se zapálily svíčky ve všech vyřezaných dýních - měl tři nebo čtyři pohovky, nekonečně mnoho křesel, klavír, dva velké jídelní stoly a spoustu serepetiček, které se by daly lehce rozbít, kdybychom chtěly (naštěstí jsme nechtěly). Původně mi připadalo, že jsem díky Martulčině únavě z akce nic moc neměla, ale poté, co jsem celé sobotní dopoledne strávila vařením dýňové polévky, opékáním semínek a pečením apple pie (jablečný koláč podobný štrůdlu, jen těsto je mnohem křehčí), mi došlo, že mě atmosféra pátečního setkání asi dost inspirovala. Mohla jsem si to dovolit - Honza byl s Martulkou celé dopoledne v Ymce na Family fun. Vyřezané dýni začal Honza říkat "pan Pumpkin" (tj. pan Dýně). Marta se to od něho téměř ihned naučila a navíc si pana Pumpkina hrozně zamilovala - každé ráno prvně běžela pozdravit pana Pumpkina, když se loučila s Honzou, který odcházel do práce, mávala ihned i panu Pumpkinovi, a to asi dvakrát déle než Honzovi, a večer jsme pana Pumpkina rozžínali k modlení místo svíčky. Včera jsme ho vyhodili, protože už smrděl, ale Martulka ho ráno a večer ještě stále hledá.

"Na čumendu" opravdického "trick or treatování" jsme vyrazili v sobotu ve čtyři hodiny odpoledne do ulic Wilmette (sousední "obec", jejíž hranice s Evanstonem je ale k nerozeznání). Bydlí tam naše učitelka z konverzace, která všechny své žákyně pozvala, že si u ní můžeme "trick or treatnout", a pak si projít okolní ulice - prý to tam žije daleko víc než v Evanstonu, který je plný cizinců. A taky že jo. Byli jsme hrozně překvapení, kolik dětí tam pobíhalo. Na některých ulicích byly vyloženě davy. A děti byly velmi efektivní - běhaly od domu k domu, u každého laply "candy" a byly tytam, na nějaké děkování většinou nebyl čas. Rodiče, kteří stáli na chodníku, sice děkování připomínali, ale většinou už bylo pozdě - děti křikly "thanks" směrem k již zavřeným dveřím a hnaly se dál. S Martou jsme byly asi u trojích dveří - pochopila velice rychle, o co jde, děkovat ještě neumí a "trick or treat" taky ne, takže celou akci zvládla obvykle beze slova - zatímco ji dopělí obdivovali, jaká je roztomilá holčička a jaký má krásný kostým, prohrabala krabici s "candies", vybrala si, otočila se a šla. Moc jsme si to užili. Večer jsme měli stylově dýňovou polívku, nestylově játra a stylově apple pie, vše za částečného osvětlení panem Pumpkinem, takže si troufám tvrdit, že leckterý Američan oslavil Halloweena hůř než my. 

Zdálo by se, že větších akcí už bylo tento týden dost, ale v neděli nás čekala ještě party u profesora Bažanta, kam pozval celou svoji "research group" (výzkumnou skupinu). Bažant bydlí na lukrativním pozemku přímo u břehu jezera, dům ani zahrada ale nejsou vůbec honosné, jen pohled na jezero je perfektní - zvlášť když vyjde měsíc. Mám-li být upřímná, dům manželů Bažantových zatím řadím do skupiny "pouze velkých" domů. Všichni členové research group si na party mohli přivést, koho chtěli. Vzhledem k tomu, že ženatý je jen jeden člověk ze skupiny a že jen jeden další má přítelkyni, byla tam velká převaha mužů (9) a ještě větší převaha vědců (Chrisova přítelkyně dělá taky materiálové inženýrství a Juyova žena právě dodělala PhD. na nějakém humantiním oboru). Navíc všichni umí dobře anglicky, takže jsem se po dlouhé době zase dost styděla. O většině lidí, s nimiž se stýkám, už vím, že jim nevadí, že mluvím jak Massa Bob - buď jsou na tom podobně, nebo mi pomáhají, a vždycky jsme rádi, když si rozumíme. Tady to bylo jiné - tady jsem nesplňovala standard, je ale možné, že to nikomu kromě mě nevadilo, nevím. Paní Bažantová je hrozně hovorná, celkem milá a ne zcela organizačně nadaná. Docela dost času jsme strávili tím, že jsme někde stáli a zcela evidentně se mělo něco dít, ale ono se to ještě nedělo. Musím ale přiznat, že její postavení hostitelky jí dost ztěžoval její manžel, který se vždycky někde s někým zakecal, a pak se na něj čekalo - s druhým kolem focení, se zahájením jídla, s rozloučením před odchodem. Paní Bažantová zase dost často někde pobíhala (rozumějte něco chystala), a my jsme tak byli ponecháni na pospas sami sobě. Honzovi kolegové jsou bezvadní. Když vtipkujou o Martě, rozumím jim a umím i odpovídat (cca 5 minut z celé tří hodinové návštěvy). V jiných situacích přibližně vím, o čem mluví, a když výjimečně něco řeknu, většinou se do toho zamotám. Profesor Bažant s Honzou a se mnou prohodil osobně asi dvě věty. Je milovník vážné hudby, má doma reprodukce různých starých obrazů, sbírá staré knihy (např. z 18. století), a ze všech těchto oblastí si pamatuje spousta informací, zatímco my máme vážnou hudbu rádi, ale téměř u ničeho kromě Mé vlasti si nepamatujeme název (zvláště někteří), obrazy se nám líbí a rádi chodíme do galerií, ale než jsme si vybavili, kdo namaloval Slunečnice, už jsme vypadali jako totální ignoranti, a staré knihy nás vůbec nezajímají... takže jsme nebyli zrovna dobří společníci. Jinak ale Honza byl celkem často součástí skupiny, ke které Bažant hovořil... což píšu proto, aby bylo jasné, že jsme nepůsobili dojmem, že nás vůbec nic nezajímá - možná jen dojmem, že o ničem nic nevíme. Já jsem se většinu času někde honila za Martulkou, která se docela rychle aklimatizovala a prováděla podrobný průzkum celého přízemí, občas jsme něco prohodili s někým z kluků a občas jsem se bavila s paní Bažantovou na některé z jejích pochůzek. Vrcholem večera pro nás bylo, když profesor Bažant hrál na klavír. Marta začala celkem spontánně tancovat, tak jsem se připojila, a bylo. Nikdo další nás tedy nenásledoval, ale myslím, že ostuda to nebyla. Uvědomuju si, že většina lidí tam byla tak nějak sevřená - včetně mě. Možná to dělá strach z Bažanta  a vůbec celá jeho osobnost. Říká se o něm, že je perfekcionista, takže chyby a nevědomosti do jeho světa vůbec nepatří. Prý se to ale se stářím zlepšuje. Za důkaz toho by se dala považovat jeho hra na klavír, která byla moc milá, ale určitě ne dokonalá. Jeho žena pak říkala Vítkovi, že to cvičil v průběhu předchozích tří dnů... připadám si velmi poctěna, že také kvůli mě sedmdesátiletý profesor cvičí na klavír, aby mi to pak předvedl, i když musí vědět, že to není na jedničku s hvězdičkou. Po profesoru Bažantovi usedl ke klavíru Vítek, který umí hrát skutečně dobře, včetně improvizací, takže je možné, že profesor Bažant už nikdy nikomu nezahraje, což je škoda. Na konci celé party jsme se dozvěděli, že jsme právě oslavili čtyřicetileté působení profesora Bažanta na Northwestern University (a my jsme si říkali, proč mají na lampě balónky s nápisem "40 years - ZPB - Northwestern", pozn. ZPB = Zdeněk P. Bažant). Pocity mám ještě stále smíšené. Další party prý bývá před Vánocemi. Tak uvidíme.

(Psáno Petrou, schváleno Honzou)