Týden plný nevýznamných maličkostí. V pondělí ráno jsme byly s Martou na tzv. "story time" v evanstonské knihovně. Je to aktivita pro děti různých věkových kategorií, během níž pan knihovník čte nějaké dětské knížky, říkají se říkadla, zpívají se písničky, při některých se trochu "tancuje", při některých "účinkují" loutky a nakonec si děti chvilku hrají s hračkami - a všechno je to pro obyvatele Evanstonu zdarma. Teď na podzim to bylo čtyři pondělky po sobě, další kolo bude až po novém roce. Celá akce trvá vždycky půl hodiny a slouží ke cti pana knihovníka, že všechny děti mu po celou dobu věnují pozornost - některé dokonce vstanou z maminčiných kolen a přijdou si až k němu, takže se na něj pak dívají ze 2 cm. To ale není Martin případ - ona se pana knihovníka bojí, takže vždycky, když na ni promluví, začne natahovat. Jinak ale, když je v dobré náladě, opakuje po něm u písniček a říkadel různé tleskání, plácání do kolen apod. - ostatní děti jsou vesměs mladší, takže Marta je v tomhle ojedinělá. Mně se pan knihovník naopak moc líbí - nepochopte to špatně, ale velmi mi imponuje, že je to chlap (všechny jiné aktivity, kam chodíme, vedou ženy a navštěvují také jen ženy). Je trochu neohrabaný, což je ale u všech dětských tanečků docela roztomilé ... takže už se těším na zimní pokračování - jen doufám, že nám tam nenastrčí nějakou ženskou.
V pondělí také proběhla velká nákupní akce - řekla jsem o našem superlevném obchodu Cecílii a Adrianě, se kterými chodím mj. do konverzace, takže jsme jely v sestavě 3 maminky + 3 děti + 2 auta, celé nám to trvalo snad o polovinu déle než normálně, ale všichni jsme byli myslím spokojení.
S Cecílií a Kassie jsme také ve čtvrtek uspořádaly akci "vaření ekvádorského dušičkového nápoje", který se skládá z vývaru ananasové kůry, citrónové kůry a skořice, rozmixovaných borůvek a ostružin a kousků jahod a ananasu, vše mírně dochucené cukrem a zahuštěné moukou. Nápoj je fialový a v Ekvádoru, odkud je Cecílie, se pije jen na dušičky. Jsem ráda, že nejsem z Ekvádoru, protože takhle ho můžu pít klidně non stop. Dětem během vaření zhýrale jela televize (vařilo se u Cecílie a mám pocit, že u nich jede televize téměř pořád) nebo písničky z počítače, pak si ale taky pojezdily s autíčky, vařily a kreslily - bohužel Marta využila situace a během pěti sekund pokreslila fixou (omyvatelnou) zeď. Zprvu se zdálo, že zeď je omyvatelná jen od znečištění určitého typu, k němuž fixy nepatří - vyzkoušely jsme asi 4 čisticí prostředky a nic - po 24 hodinách (doufám že ne nepřetržitého mytí) mi ale Cecílie hlásila, že už je to dole.
HONZOVA VSUVKA
Protože dr. Wu odjížděl tuto sobotu do Číny, uspořádali jsme v pátek slavnostní oběd. A tím slavnostní myslím skutečně okázalý. Vyrazili jsme dvěma auty do centra Chicaga. Zastavili jsme přímo před restaurací (řidiči pak zaparkovali auta do 7. patra garáže, protože nikde jinde nebylo místo), a už v tu chvíli bylo jasné, že se nejedná o žádnou čtvrtou cenovou skupinu. Vevnitř jsme pak prošli pod vedením elegantního číšníka po měkoučkých kobercích k našemu stolu. Hned nás všechny zaujala nejen stěna přes dvě patra vyplněná přihrádkami s víny, ale zvláště gymnastka, která před touto stěnou cvičila na jakési pohyblivé závěsné konstrukci sestavu. Číšník se nám poté představil a vysvětlil systém: každý jsme dostali kolečko z jedné strany zelené a z druhé červené. Podle toho, jakou barvu budeme mít před sebou tak nám budou přidávat. Zelená znamená ANO, červená NE, už mám dost. Nejprve jsme se osvěžili zeleninovými saláty, a pak to začalo. Měl jsem asi 8 druhů masa, mezi nimi i jehněčí. Fungovalo to tak, že nás neustále obcházeli různí číšníci s masem nabodnutým na dlouhé tyči. Tyč vždy opřeli o tác a odřezávali maso podle přání (pořádně propečené, medium a krvavé). Já jsem si jen vzal kleštičky, na půl odřezaný kus do nich uchopil a číšník dokončil řez. Úplně jsem se přecpal, ani na večeři jsem pak nic nejedl. Jediná škoda, že to stálo hodně peněz - 50 $. Ale když to srovnám s oslavou dokončení Ph.D. dr. Yu, kdy se udajně platilo na jednoho 140 $, vyvázl jsem z toho ještě dobře.
V sobotu byl obzvláště krásný a teplý den - jen na tričko s dlouhým rukávem, a Honza se chystal jít do práce - a tak jsem se dohodla s Thawivann, že si od ní půjčím kolo se sedačkou pro děti a vyjedu si aspoň kousek podél pobřeží. Když jsem došla k Thawivann, zjistila jsem, že jim opravují vchodové dveře, takže jsem se musela krást dvorem jako zloděj. Naštěstí mě tam zahlédl jeden z Thawivanniných synů, řekl, že maminka není doma, zavolal tatínka, který pak musel přestěhovat polovinu garáže, aby našel všechny věci, které jsem si chtěla půjčit a když jsme to konečně všechno měli, Marta se rozhodla, že nikam nepojede. Chvíli to vypadalo na patovou situaci, nakonec se mi ale podařilo ji s rozinkami usadit do vozíku (nikoliv do sedačky), který není nijak krytý, není moc odpružený a v originále je pro dvě děti, takže když tam sedí jen jedno, padá během jízdy směrem ke středu vozíku (ale je připoutané, takže bezpečné to je - jen ne moc pohodlné). Z popisu je asi jasné, že na žádné rychlé ježdění to tedy nebylo. Chodníky, cyklostezky i silnice jsou tu mnohem horší než u nás, takže pokud jsem nechtěla z Martulky vytřást duši, musela jsem hezky pomalu. Marta také zřejmě není cyklodítě - vydržely jsme jet asi 50 minut s desetiminutovou přestávkou na prozkoumání vozíku, pokus o tlačení vozíku a o chůzi podél vozíku (jako podél kočárku) - naštěstí to bylo shledáno jako nepohodlné a dál jsme mohly pokračovat zase kolmo. Jízdu jsme zakončily v parku, který měl zas trošinku jiné atrakce než naše parky, hlavní atrakcí ale byl o něco starší chlapeček, takže o nápady, co dělat, nebyla nouze (lození po čtyřech po různých rantlech, závody 3-2-1 teď ... závodili každý zvlášť, rozhazování listí). Marta měla ve všech činnostech několikatminutové zpoždění, což jí ale nevadilo. Cestou zpátky usnula a když se asi potřetí vzbudila na drncáku, dala jsem jí dudlík a pokojně jsme dojely až k Thawivann. Tam to zase chvíli vypadalo, že domů nepojedeme s kočárkem, ale jedině na kole - tentokrát se Marta nechala přemluvit Thawivanniným džusem, který pak doma vyblinkala. Bezva den.
Zlákáni sobotním teplem jsme v neděli vyrazili na větší výlet - do State Beach Parku, který je asi hodinu cesty autem na sever. Ranní zima ale nezmizela, přešla v polední zimu, navíc u jezera pěkně profukovalo, takže jsme nakonec byli venku necelé dvě hodiny a do auta jsme lezli s pocitem, že jsme provětraní až dost. Po cestě zpět jsme objevili naprosto úžasný park pro děti, který se ale ukázal být výborně použitelným i pro rodiče. Obsahoval totiž lanové týpí s houpacími sítěmi v různých výškách a deseti metrovou "rozhlednu", ze které vedly dva tobogány. Do auta jsme opět lezli totálně zmrzlí a teď i řádně unavení. Na tomto výletě taky Marta propadla vášni řízení - ve třech blocích "řídila" celkem dobrých 45 minut. Mám teď trochu pocit, že tatínek začíná být ten nejlepší ze všech - když řídí táta, je to šíleně přitažlivá činnost, kterou je potřeba vyzkoušet hned, jak je to jen možné (čili až na parkovišti - ale vysvětlit to nám trvalo nejmíň deset minut), když řídím já do obchodu, Marta mi maximálně "řekne", že řídím, ale víc se o to nezajímá (naštěstí).
Následující dva týdny asi nebude o zážitky nouze - čeká nás návštěva Jitky s Honzou a Thanksgiving - už teď máme asi 3 pozvání na různé akce, které se jej týkají, takže už začínám vymýšlet, jak se slušně anglicky odmítá (se slušným vyjadřováním tu mám největší problém - zatím jsem pořád ráda, když druhý pochopí, co myslím, takže na zdvořilostní fráze si většinou vzpomenu až ex post).
Žádné komentáře:
Okomentovat