Než skutečně začnu psát o desátém týdnu, musím udělat pořádek v předchozích zápisech (kdyby to Honza četl, určitě byse smál, že "už zase dělám pořádek"). Minulý týden došlo trochu ke zmatku a - jak jsem byla upozorněna - chvíli se nezobrazoval záznam "devátý týden", a když se zobrazil, byl před "výpiskem z knihy Positive discipline", takže si toho možná někdo nemusel všimnout. Ale je tam.
Desátý týden byl ve znamení Halloweenu. Moje původní představa, že nás se to netýká, rychle vzala za své. Nejen, že Halloweenu byly už měsíc plné obchody, ale během předchozích týdnů se i předzahrádky začaly pomalu ale jistě plnit lebkami, hroby, nebo alespoň duchy, později také dýněmi, které mají oproti hrobům i duchům mnohem menší trvanlivost. O Halloweenu se taky už několik týdnů mluvilo v rámci "volného tématu" na konverzaci - všechny maminky pořád řešily, co bude mít jejich dítě za masku - až jsem to začala řešit taky. Abych ale začala nějak systematicky, nejprve se pokusím vysvětlit, o co jde, respektive jakou představu se mi o tom podařilo vytvořit seskládáním různých střípků informací. Původně šlo o slavení slavnosti všech svatých (což něco jako All Hallows Eve), časem se ale zkomolilo nejen název (Hallows Eve - Halloween), ale i obsah slavnosti. Někdy na počátku se začaly před domy dávat dýně, z nichž je vyřezaný obličej -představuju si, že to jednou někoho napadlo, a protože to bylo hezké a dýní bylo na podzim dost, postupem času se to stalo celonárodním zvykem. Možná to mělo připomínat duše či duchy, ale kdo ví. Od té doby došlo k samozřejmě k různým "zdokonalením". Prvním zdokonalením je zvyk, že děti chodí v kostýmech po ulici, u každého domu zaťukají a řeknou "trick or treat", což znamená něco jako "(ukažte) kouzlo nebo (dejte) pohoštění". Nevím, jestli kouzla byla vůbec někdy v módě, současným dětem ale jde zcela jednoznačně o pohoštění, kterým je vždycky nějaká sladkost ("candy"). Kostýmy měly možná kdysi něco společného s duchy, teď se ale chodí i za různé pohádkové postavy, filmové hrdiny, princezny, zvířata či dýně. Další "zdokonalení" spočívá v tom, že domy se teď zdobí nejen dýněmi, ale i výše zmíněnými zakoupenými náhrobky apod. Navíc někteří lidé ještě pouštějí různé strašidelné zvuky jako rozléhající se hysterický smích, takže do některých domů bych se bála i já. Domy se začínají zdobit jeden až dva týdny předem a Martulce v této době stačily k vystrašení i samotné dýně. Naštěstí Honza vymyslel, že jim budeme mávat. Ukázalo se, že to byl výborný nápad - z původně obávaných míst s dýněmi se tak postupem času stala místa vyhledávaná, navíc je tato technika použitelná pro boj se strachem z jakýchkoliv živých tvorů - strategie je udělat si z nich kamaráda.
Když se i na našich kolejích objevila pozvánka na "Halloween party", začali jsme řešit kostým (proč to množné číslo?). Po průzkumu second handů, v nichž byly všechny kostýmy kýčovité a nejlevnější z nich stály cca 10 dolarů, jsem se rozhodla vyrobit Martě vlastní kostým, který sice nebude tak dokonalý jako všudepřítomný kostým spidermana, ale zato se na jeho výrobě bude moci Marta podílet, nebude ji to nikde tlačit, nebude muset mít pytel přes hlavu a podobně. Původní vize byla nabarvit bavlněnou plínku na modro, polepit ji žlutými hvězdičkami a vystříhnout v jejím středu otvor na hlavu. Zdálo se to být jednoduché. Tato verze ale neprošla, protože Martulce se pod plínkou ztrácely ručičky, což ji rozčilovalo. Takže nakonec jsem plínku rozstřihla a ušila sukýnku a pláštík (ten jsem taky předělávala, protože jeho prvotní podoba stále ještě nedávala dostatečný prostor ručičkám). Barvení nakonec také nebylo tak jednoduché, protože jsem neobjevila normální batikovací barvu, ale pouze "barvu na všechno", která byla dost hustá, takže i po zředění se musela na oděvy nanášet štětcem. Nanášely jsme s Martou v koupelně obě. Když jsme poprvé pokapaly podlahu, utřela jsem to toaletním papírem, a to Martulku inspirovalo natolik, že už pak až do konce nedělala nic jiného. (Ona teď vůbec ráda utírá - u stolu má za sebou plínku, a občas se stane, že když jí něco kápne, sama si ji vezme a začne utírat. Utírá teda i nudle, čímž nadělá víc škody než užitku, ale co.) Nabarvené oděvy jsme nechaly sušit nad vanou, která pak nějakou dobu odolávala našim pokusům o umytí, ale už je to dobré. Výroba kostýmu dále obsahovala vystřihování a lepení hvězdiček a autovýlet do Targetu pro barevně vhodnější bodyčko (zácpa, otáčení na čtyřproudé silnici, neměly jsme dost benzínu, takže mé vůbec první tankování, a to bez odborného dohledu). Celkem vzato, kromě pravidlených aktivit (playgroup apod.) jsme počátkem týdne nedělaly nic moc jiného.
Opravdový Halloween byl sice až v sobotu, ale na našich kolejích se slavilo už ve čtvrtek, asi proto, aby v sobotu mohli všichni někam vyrazit. Oslava sestávala z krátké party - děti v kostýmech, někdy strašidelných, a rodiče v civilu se sešli v nevelké místnosti, kde hrála nahlas dospělácká hudba, takže všechny děti mladší tří let byly vyděšené nebo alespoň značně zaražené. Hudba nebyla nejvhodnější ani pro rodiče, protože díky tomu, že jsou tu všichni cizinci, mají obvykle dost co dělat, aby si vzájemně rozuměli, i když je okolo ticho. Jinak se ale organizátoři snažili - místnost byla docela hezky vyzdobená, každé dítě dostalo balíček sladkostí a rodiče si mohli brát různé brambůrky, coly apod. Druhá fáze oslavy spočívala v samotném "trick or treatrování" - děti chodily po domě a ťukaly na dveře, které byly označené papírem "happy halloween" (ten dostali všichni z kolejí od organizátorů party pár dní předem - a mohli se rozhodnout, jestli si ho nalepí či nenalepí na dveře, podle toho, zda chtějí či nechtějí, aby za nimi děti chodily "trick or treatovat"). Honza šel s Martou taky na pár míst, já jsem doma rozdávala sladkosti cizím dětem (moc jich nepřišlo - neměli jsme ještě před dveřmi dýni, která zřejmě fungovala jako lepší poznávací znamení než papír). Marta se docela bála, celou dobu se držela Honzy za ruku, i když normálně nejen že chodí po chodbě sama, ale často se tváří, jakoby jí ta chodba patřila (každému daruje úsměv, pozdraví ho "hi" a opakuje to tak dlouho, dokud jí ten člověk je ochoten věnovat pozornost). Jakmile ale přišli domů, byla v sedmém nebi, než jsme stačili vyvinout nějakou strategii, co se sladkostí týče, spoustě z nich už prokousla obaly a začala je systematicky likvidovat - její strategie byla jasná - chtěla všechny hned a nejlépe ještě všechny současně.
V pátek jsme měly schůzku s "American International Women" u jedné z nich doma, vyřezávaly se tam dýně, peklo dýňové cukroví a dýňová semínka a byla by to idyla, nebýt toho, že to bylo přes poledne, kdy už byla Martulka unavená, takže když jsem se jí nevěnovala, brečela. Na setkáních s "American International Women" a konec konců i na "ejmenování" je bezva, že se dostaneme do amerických domů - všechny mají ohromné prostory pro hosty, mj. jídelnu a strašně moc pohovek, ale některé jsou celé krásné a útulné, některé jsou krásné a neútulné a některé jsou jen velké. Tenhle dům byl krásný, obrovský a útulný - hlavně když vonělo cukroví a když se zapálily svíčky ve všech vyřezaných dýních - měl tři nebo čtyři pohovky, nekonečně mnoho křesel, klavír, dva velké jídelní stoly a spoustu serepetiček, které se by daly lehce rozbít, kdybychom chtěly (naštěstí jsme nechtěly). Původně mi připadalo, že jsem díky Martulčině únavě z akce nic moc neměla, ale poté, co jsem celé sobotní dopoledne strávila vařením dýňové polévky, opékáním semínek a pečením apple pie (jablečný koláč podobný štrůdlu, jen těsto je mnohem křehčí), mi došlo, že mě atmosféra pátečního setkání asi dost inspirovala. Mohla jsem si to dovolit - Honza byl s Martulkou celé dopoledne v Ymce na Family fun. Vyřezané dýni začal Honza říkat "pan Pumpkin" (tj. pan Dýně). Marta se to od něho téměř ihned naučila a navíc si pana Pumpkina hrozně zamilovala - každé ráno prvně běžela pozdravit pana Pumpkina, když se loučila s Honzou, který odcházel do práce, mávala ihned i panu Pumpkinovi, a to asi dvakrát déle než Honzovi, a večer jsme pana Pumpkina rozžínali k modlení místo svíčky. Včera jsme ho vyhodili, protože už smrděl, ale Martulka ho ráno a večer ještě stále hledá.
"Na čumendu" opravdického "trick or treatování" jsme vyrazili v sobotu ve čtyři hodiny odpoledne do ulic Wilmette (sousední "obec", jejíž hranice s Evanstonem je ale k nerozeznání). Bydlí tam naše učitelka z konverzace, která všechny své žákyně pozvala, že si u ní můžeme "trick or treatnout", a pak si projít okolní ulice - prý to tam žije daleko víc než v Evanstonu, který je plný cizinců. A taky že jo. Byli jsme hrozně překvapení, kolik dětí tam pobíhalo. Na některých ulicích byly vyloženě davy. A děti byly velmi efektivní - běhaly od domu k domu, u každého laply "candy" a byly tytam, na nějaké děkování většinou nebyl čas. Rodiče, kteří stáli na chodníku, sice děkování připomínali, ale většinou už bylo pozdě - děti křikly "thanks" směrem k již zavřeným dveřím a hnaly se dál. S Martou jsme byly asi u trojích dveří - pochopila velice rychle, o co jde, děkovat ještě neumí a "trick or treat" taky ne, takže celou akci zvládla obvykle beze slova - zatímco ji dopělí obdivovali, jaká je roztomilá holčička a jaký má krásný kostým, prohrabala krabici s "candies", vybrala si, otočila se a šla. Moc jsme si to užili. Večer jsme měli stylově dýňovou polívku, nestylově játra a stylově apple pie, vše za částečného osvětlení panem Pumpkinem, takže si troufám tvrdit, že leckterý Američan oslavil Halloweena hůř než my.
Zdálo by se, že větších akcí už bylo tento týden dost, ale v neděli nás čekala ještě party u profesora Bažanta, kam pozval celou svoji "research group" (výzkumnou skupinu). Bažant bydlí na lukrativním pozemku přímo u břehu jezera, dům ani zahrada ale nejsou vůbec honosné, jen pohled na jezero je perfektní - zvlášť když vyjde měsíc. Mám-li být upřímná, dům manželů Bažantových zatím řadím do skupiny "pouze velkých" domů. Všichni členové research group si na party mohli přivést, koho chtěli. Vzhledem k tomu, že ženatý je jen jeden člověk ze skupiny a že jen jeden další má přítelkyni, byla tam velká převaha mužů (9) a ještě větší převaha vědců (Chrisova přítelkyně dělá taky materiálové inženýrství a Juyova žena právě dodělala PhD. na nějakém humantiním oboru). Navíc všichni umí dobře anglicky, takže jsem se po dlouhé době zase dost styděla. O většině lidí, s nimiž se stýkám, už vím, že jim nevadí, že mluvím jak Massa Bob - buď jsou na tom podobně, nebo mi pomáhají, a vždycky jsme rádi, když si rozumíme. Tady to bylo jiné - tady jsem nesplňovala standard, je ale možné, že to nikomu kromě mě nevadilo, nevím. Paní Bažantová je hrozně hovorná, celkem milá a ne zcela organizačně nadaná. Docela dost času jsme strávili tím, že jsme někde stáli a zcela evidentně se mělo něco dít, ale ono se to ještě nedělo. Musím ale přiznat, že její postavení hostitelky jí dost ztěžoval její manžel, který se vždycky někde s někým zakecal, a pak se na něj čekalo - s druhým kolem focení, se zahájením jídla, s rozloučením před odchodem. Paní Bažantová zase dost často někde pobíhala (rozumějte něco chystala), a my jsme tak byli ponecháni na pospas sami sobě. Honzovi kolegové jsou bezvadní. Když vtipkujou o Martě, rozumím jim a umím i odpovídat (cca 5 minut z celé tří hodinové návštěvy). V jiných situacích přibližně vím, o čem mluví, a když výjimečně něco řeknu, většinou se do toho zamotám. Profesor Bažant s Honzou a se mnou prohodil osobně asi dvě věty. Je milovník vážné hudby, má doma reprodukce různých starých obrazů, sbírá staré knihy (např. z 18. století), a ze všech těchto oblastí si pamatuje spousta informací, zatímco my máme vážnou hudbu rádi, ale téměř u ničeho kromě Mé vlasti si nepamatujeme název (zvláště někteří), obrazy se nám líbí a rádi chodíme do galerií, ale než jsme si vybavili, kdo namaloval Slunečnice, už jsme vypadali jako totální ignoranti, a staré knihy nás vůbec nezajímají... takže jsme nebyli zrovna dobří společníci. Jinak ale Honza byl celkem často součástí skupiny, ke které Bažant hovořil... což píšu proto, aby bylo jasné, že jsme nepůsobili dojmem, že nás vůbec nic nezajímá - možná jen dojmem, že o ničem nic nevíme. Já jsem se většinu času někde honila za Martulkou, která se docela rychle aklimatizovala a prováděla podrobný průzkum celého přízemí, občas jsme něco prohodili s někým z kluků a občas jsem se bavila s paní Bažantovou na některé z jejích pochůzek. Vrcholem večera pro nás bylo, když profesor Bažant hrál na klavír. Marta začala celkem spontánně tancovat, tak jsem se připojila, a bylo. Nikdo další nás tedy nenásledoval, ale myslím, že ostuda to nebyla. Uvědomuju si, že většina lidí tam byla tak nějak sevřená - včetně mě. Možná to dělá strach z Bažanta a vůbec celá jeho osobnost. Říká se o něm, že je perfekcionista, takže chyby a nevědomosti do jeho světa vůbec nepatří. Prý se to ale se stářím zlepšuje. Za důkaz toho by se dala považovat jeho hra na klavír, která byla moc milá, ale určitě ne dokonalá. Jeho žena pak říkala Vítkovi, že to cvičil v průběhu předchozích tří dnů... připadám si velmi poctěna, že také kvůli mě sedmdesátiletý profesor cvičí na klavír, aby mi to pak předvedl, i když musí vědět, že to není na jedničku s hvězdičkou. Po profesoru Bažantovi usedl ke klavíru Vítek, který umí hrát skutečně dobře, včetně improvizací, takže je možné, že profesor Bažant už nikdy nikomu nezahraje, což je škoda. Na konci celé party jsme se dozvěděli, že jsme právě oslavili čtyřicetileté působení profesora Bažanta na Northwestern University (a my jsme si říkali, proč mají na lampě balónky s nápisem "40 years - ZPB - Northwestern", pozn. ZPB = Zdeněk P. Bažant). Pocity mám ještě stále smíšené. Další party prý bývá před Vánocemi. Tak uvidíme.
(Psáno Petrou, schváleno Honzou)
Žádné komentáře:
Okomentovat