"Výpisky" z knihy Positive discipline

V nějakém záznamu jsem psala, jak mi Marta "vybrala" v knihovně knížku o výchově, a jak se mi ta knížka moc líbí. Jedna kamarádka se pak v emailu ptala, jestli bych o knížce nemohla říct víc. Tak jsem se odhodlala udělat jakýsi "výpisek", který jsem jí poslala, a pak mě napadlo, že by to třeba mohlo zajímat víc lidí, takže patříte-li mezi ně, zde vám ho předkládám v původní emailové nezměněné podobě.

"Zdravím do Brna, a odpovídám tak po šílené době na Tvůj mail, kde ses mě ptala, o čemže je ta kniha o výchově. Přiznávám, že jsem tu odpověď pořád odkládala hlavně proto, ze vůbec nevím, jak do toho. Kniha je z roku 2006, napsala ji Jane Nelsen, jmenuje se Positive Discipline a má lehce přes 300 stránek, přičemž na většině stránek jsou zajímavé věci, takže fakt nevím, jak to smrsknout do jednoho mailu. 

(Nakonec je to šíleně dlouhé, omlouvám se, ale ... znáš mě, jak jednou začnu, nevím, kdy skončit ...)

Autorka tvrdí, že v dnešní době tradiční výchova skrze tresty a odměny už moc nefunguje, děti se buď příliš zaleknou, a pak jsou nesebevědomé a stávají se z nich "závisláci" na názorech ostatních (na nic nemají svůj vlastní názor, vše dělají kvůli pochvale ... až do dospělosti), nebo to v nich vyvolá touhu po rebelii (to dřív nebylo, protože kultura byla všeobecně založena na strachu z autorit. Autoritám se nedomlouvalo - ať už ta autorita byl učitel, rodič, šéf v práci, ženy neodmlouvaly mužům - myšleno manželům, apod.) Podobně autorka odmítá výchovu pomocí tzv. logických důsledků, protože ve většině případů "logické důsledky" vůbec nejsou logické, ale jsou to jen tresty, kterým se říká jinak. Logické důsledky navrhuje použít jen tehdy, pokud vyplývají zcela přirozeně ze situace (dítě často nestihne autobus do školy ... rodiče místo toho, aby jej odvezli, ho nechají přijít pozdě a jednou si projít celou zkušeností až do konce...pak se teda musí společně zasednout ke stolu a vymyslet, jak takovýmto situacím předejít, čemuž ovšem nesmí předcházet řeči typu "my jsme ti to říkali apod" ...o těchhle "mítincích" snad později). Pozitivní disciplína vychází z toho, že "misbehaving chlid is discouraged child", a že se nám dítě svým chováním snaží jen říct, že by chtělo mít pocit "belonging and significance" (asi to budu psát takhle poloanglicky, ať nejsem zbytečně nepřesná). Pokud se nám tenhle pocit podaří znovu navodit, jsme za vodou (to je naprostý opak toho, jak je používán trest. Je tam krásná věta "where did we ever get the crazy idea that in order to make children do better, first we have to make them feel worse?" Na malé děti prý často pomůže obyčejné objetí - i v kuriózních situacích, když mají např. záchvat vzteku - autorka doporučuje říct "let me know when you are ready for hug".) Při metodách, které používáme, si máme vždycky zkontrolovat, že jsme: 1. "kindness and firmness at the same time", 2. že podporujeme pocit "belonging and significance", 3. že naše metoda má dlouhodobý efekt (to tresty nemají - pomůžou většinou okamžitě, ale nezamezí tomu, aby se podobná situace opakovala ještě stokrát) a že děti učíme "social and life skills for good character" (k tomu lze říct, že autorka považuje za dobré děti co nejvíce zahrnout do běžných domácích prací od úplně nejútlejšího věku - mazání chlebů na snídani u ní zvládají myslím už tříleté děti ... kromě toho, že to rodičům - poté, co věnují čas na učení - výrazně pomůže, zvyšuje to u dítěte pocit "belonging and significance", protože bez toho, aby splnilo svůj Úkol, by se rodina neobešla. Jedna ne přímo "skill", ale asi věc dobrá pro život je snažit se brát chyby - včetně např. špatně řešených konfliktů - jako "wonderful opportunities to learn" ... a to u sebe i u dětí ). 

Při řešení konkrétního konfliktu či problému pak autorka navrhuje následující postup: 1. pokusit se pochopit a pak vyjádřit, jak se asi muselo během konfliktu dítě cítit - a říct to před dítětem nahlas, 2. povykládat o podobné situaci ze svého dětství, 3. vyjádřit své pocity během konfliktu, 4. vyzvat dítě k tomu, že společně vymyslíme řešení. Takhle to zní asi trapně, Nelsen tam dává příklad s puberťačkou, u které rodiče objevili flašku s alkoholem a strašně se kvůli tomu pohádali. Pak si maminka uvědomila, že si dcera může připadat tak, že se o ni matka zajímá jen tehdy, když je nějaký průšvih a po "cooling off period" (viz následující odstavec) tam "hodila zpátečku" (1. vyjádřila tuto domněnku a zeptala se, zda se dcera skutečně cítí takto, 2. řekla jakousi svou podobnou zkušenost, 3. omluvila se za své předchozí chování a řekla, že důvod, proč se zajímá o flašku s alkoholem, je ten, že má dceru ráda a nechce, aby měla nějaké problémy ... říct, že důvod je, že mám dceru ráda je velmi účinný nástroj ke smíru ... dětem to prý většinou nedojde, že je mají rodiče rádi ... holt se prostě necítí "belonging, significance" a navíc ještě nemilovaní, 4. a pak se jí dcera úplně normálně svěřila a nějak to vyřešily).

Problém je, že děti nás někdy v inkriminovaný moment nejsou ochotny poslouchat (jsou bez sebe vzteky ... a my někdy taky). 
Na tohle autorka navrhuje tzv "cooling off period". Doporučuje vytvořit místo (případně místa - pro každého jiné), kam se děti či rodiče budou moci jít uklidnit než se začne problém řešit (u rodičů navrhuje záchod - dá se zamčít...doporučuje vybavit ho knihovničkou s příjemnou literaturou, u dětí nějaké speciální místo v jejich pokoji, či jen pokoj jako takový). Vtip je v tom, že aby to fungovalo, nikdo nesmí být na tohle místo posílán "za trest", ale musí to být pro něj pouze možnost, jak se uklidnit - pomocí věcí, které má rád a které ho baví (Nelsen varuje před frází "tak si to běž pěkně do svého pokoje rozmyslet" - dítě se začně rýpat ve svých pocitech a rozmyslí si akorát to, že rodiče jsou fakt hrozně nespravedliví). 

K řešení některých konfliktů nebo problémů, které se týkají více lidí (v rodině či ve třídě) doporučuje Nelsen tzv. "class/ family meetings" (napíšu jen o těch "family". Je to trochu americké, ale věřím, že když to dělají Američani, funguje to. Nejsem si ale jistá, jestli by to u nás nebylo trochu násilné.) Tyto schůzky mají svého "předsedu" (vždy někdo jiný z rodiny - myslím, že to v knize zvládají děti od 5 let) a sekretáře (zapisuje, na čem se rodina dohodla) a mají svůj přesný řád. Na začátku každý z rodiny udělá nějaký "compliment" všem ostatním členům rodiny (děti si to musí během týdne zapisovat nebo zakreslovat, jinak to zapomenou - jsou tedy nuceny neustále sledovat pozitivní chování svého okolí, což je samo o sobě prospěšné). Pak se diskutuje "agenda" - tj. seznam problémů, který vznikl během minulého týdne. Na tento seznam může každý napsat, co chce. Děti tam píšou hlavně věci, které nebylo možné vyřešit v danou chvíli např. pro nedostatek času (spěchalo se do školy, ...). Pak se tam píšou věci, které děti případně rodiče neumí či nemohou samy/i vyřešit a potřebují k tomu tedy pomoc ostatních. V případě, že je problém stále nevyřešen, se jde dokola po členech rodiny a každý navrhne nějaké řešení. Pak se jde dokola ještě jednou, protože někdy při nápadech ostatních někdo dostane ještě lepší nápad. Z navržených řešení si pak lidé, kterých se problém týká, vyberou to, které se jim nejvíc líbí (to vše zapíše "sekretář"). Důležité je, že řešení mají být skutečně řešení (tj. má se hledat cesta, jak např. předejít tomu, aby podobná situace nenastala, popř. co dělat, když nastane), nikoliv převlečené tresty. Předtsavuju si to tak, že když např. dítě sní před večeří čokoládu, není řešením nechat ho bez večeře, ale jde o to vymyslet, jak to vyřešit (Nelsen tvrdí, že často přijdou s nejlepším nápadem děti samy - taky proto, že se jim lépe dodržuje něco, co vymyslelo jiné dítě, než co vymysleli rodiče) - např. víc se dopoledne nasvačit, sníst místo toho půlku jabka, najít jinou zábavnou činnost (televize?) , při které se na hlad zapomene, ...nebo zkrátka něco přijatelného pro dítě i rodiče. Na závěr "family meetingů" se navrhuje naplánovat společnou rodinnou akci, příp. akce na příští týden (popř. aspoň rámcově na příští měsíc, ...). Zase se brainstorminguje, a z napsaného se vybírá.

Může se stát, že problémy s dětmi mají pořád stejný charakter. Autorka tvrdí, že je to tím, že dítě má tzv. "mistaken goal" vyplývající z "mistaken belief", neboli že mylně věří nějaké strategii, která mu pomůže cítit se "belonging a significance". Strategie jsou čtyři a projevují se takto: 1. dítě vyžaduje neustálou pozornost (věří, že je "belonging" jen tehdy, když mu rodiče či učitelé věnují pozornost . Pomáhá vytvořit si "tajný nonverbální signál" - třeba ruku na srdce - který se ukáže vždycky, když si dítě žádá o pozornost a znamená třeba "mám tě rád". Dál pomáhá vyčlenit si na dítě pravidelně nějaký čas - častost a délka závisí na věku dítěte, takže když pak vyžaduje pozornost v době, kdy se nám to nehodí, jde říci, "teď nemůžu, ale těším se na 6 hodin večer, až budeme společně ...."). 2. "to be boss"(věří, že je "belonging" jen tehdy, když všechno řídí. Rodičům se radí pokud možno "withdraw" z konfliktu, uklidnit se, být "kind and firm", jednat místo toho, aby mluvili, rozhodnout se, co budou dělat místo toho, aby se snažili donutit dítě dělat to, co chtějí oni, a vytvořit si s dětmi pomocí brainstormingu např. během family mítinků tzv. "routine charts", které popisují, co je potřeba v konfliktních situacích dělat - typicky večer před uložením do postele, ráno před odchodem do školy, ale i odpoledne po příchodu ze školy. Místo hádání se pak může rodič jednoduše říct "co je další položka v "routine chart"?" a je to. rafy lze dělat i s předškoláky - můžou je kreslit. Dál je dobré děti "přesměrovat" pozitivním směrem). 3. "revenge" (dítě nevěří, že je "belonging", ve skutečnosti se cítí být zraňováno, a tak podobně zraňuje ostatní. Pomáhá vyjádřit, že vidíme, že dítě se cítí být zraněné a "can we talk about it?", dál povzbuzovat). 4. "assumed inadeqacy" (dítě nevěří, že by vůbec mohlo být "belonging", připadá si, že není možné, aby vlůbec mohlo něco dělat dobře, a tak se snaží přesvědčit svým chováním ostatní, aby od něho nic neočekávali - všechno už dopředu vzdává, nesnaží se. Rodičům se radí ukázat víru, že to dítě nakonec zvládne, dál přestat kritizovat, oceňovat každý pokrok - je jedno jak malý, nelitovat dítě a asi ani sebe, nevzdávat to, vymýšlet příležitosti, v nichž by dítě mohlo mít úspěch, stavět na jeho zájmech, povzbuzovat - povzbuzovat - povzbuzovat.) Vtipné je, že všechny 4 "mistaken goals" se můžou projevit v dané situaci stejným chováním, takže je někdy poněkud těžké rozeznat, o jaký z "goalů" jde. Nelsen tvrdí, že nejlépe se to pozná podle našich rodičovských pocitů. V 1. případě se cítíme naštvaní, "irritated", vinní. V 2. případě se cítíme "provoked, chellenged, threatened, defeated" (asi to budu psát úplně anglicky ... je zřejmě důležité přeložit si to správně, a to si nevezmu na triko). V 3. případě se cítíme "hurt, disappointed, disbelieving, disgusted" a ve 4.případě "despair, hopeless, helpless, inadequate".

Řekla bych, že to je to hlavní, co mě z knihy zaujalo (jsou tam samozřejmě ještě jiné části - např. zvláštnosti každého dítěte, podle toho, kolikáté je v sourozeneckém pořadí, jakési "lifestyle priorities" rodičů, které mě ale moc neoslovily. Co mě oslovilo, ale už nemám síly to popisovat, protože je toho hodně, jsou spousty konkrétních návrhů, co dělat, když ... se děti perou (nezasahovat - říct, že věříme, že jsou schopny si to vyřešit samy. Když zasahovat, řešit to s oběma dětmi stejně - ať už jsme viděli cokoliv. Př. starší brácha bouchne miminko - oba odvedeme do jejich postele s tím, že není čas na praní - nejprve se věnujeme tomu, kdo podle nás začal - asi se necítí "belonging and significance", tak to v něm potřebujeme obnovit - a řekneme mu, že až bude ready, půjdeme spolu vyzvednout z postýlky miminko. Zní to divně, ale jsou pro to jakési důvody - nevíme, kdo skutečně začal, tímto jednáním neposilujeme v mladším sourozenci provokování jako jednání, jak se zbavit staršího, ve starším neposilujeme pocit, že jsme nespravedliví a že on vždycky za všechno může), jak co nejvíc zpříjemnit ukládání sobě i dětem ("routine charts", kvalitní "bedtime sharing" - rodina sdílí své nejlepší a nejhorší zážitky celého dne - každý člen řekne své. Když se děti necítí "belonging and significance", po uložení pořád otravují - chtějí pít, čůrat, ...), ...

Dívala jsem se, že na "http://www.bookfayre.cz/books/name/jane_nelsen.1083700.html.cs" stojí knížka 479 Kč, což mi přijde hodně (hlavně proto jsem to psala tak podrobně - ať se kdyžtak třeba můžeš kvalifikovaně rozhodnout). Mě ale zaujala natolik, že si ji tu asi koupím, nebo ofotím, takže když budeš mít zájem, přivezu ji za rok do Brna.

Mějte se krásně 

Petra"