Osmý týden byl týden nákupů, kakání na nepravděpodobných místech a bivakování pod stanem. Nákupy: jak jsem již psala, předchozí týden se tu denní teploty (limitně) blížily nule, noční zřejmě klesly i pod nulu, a my jsme chtěli jet na dva dny do Wisconsinu - teď natvrdo přiznávám, že pod stan, což asi nebylo z předchozích zápisů zřejmé. Z toho všeho vyplynula nutnost obstarat Martulce skutečně zimní výbavu. Se sháněním zimní bundy, oteplovaček a pletených i "lyžařských" rukavic jsem začala už v pondělí. Dopoledne půlhodinka pěšky do jednoho sekáče, v něm asi hodina - když už jsem tu byla, chtěla jsem obhlídnout i jiné věci, které bychom mohli v nejbližší době potřebovat...ale skoro nic mě nechytlo za srdce, i když velikostně by něco z toho šlo, takže jsem to ve své nerozhodnosti pořád přehrabovala a nakonec odešla s oběma typy rukavic a pyžamem s dlouhým rukávem. (Martulka se moc pěkně sama zabavila vystavenými dětskými knížkami.) Do oběda ještě nějaký čas zbýval, takže jsme se vydaly vlakem do druhého, strašně malého sekáče, kde jsem se opět přehrabovala, Marta začala být unavená a měla hlad, navíc tam bylo málo místa na její manévrování, takže nakonec jsem koupila jedny lacláče (červené, jak to správné americké holčičky nosí) a odtáhly jsme na zastávku vlaku, Marta pobrekávající, já znechucená svojí absolutní neschopností rychlého rozhodování a tím, že jsem koupila v podstatě samé blbosti. Jakoby nám nestačilo nákupní dopoledne, vyjely jsme hned po odpoledním spinkání do celkem levného obchoďáku "Target". Cesta autem v dopravní špičce, která je celé odpoledne, trvá asi půl hodiny. Musíme se ale pochlubit, cesty autem po městě už obě zvládáme docela dobře, problémy vždy přislíbím vyřešit na další červené a Marta to celkem akceptuje. Jestli mi dopoledne připadalo, že jsem nerozhodná, v Targetu jsem předvedla naprostý vrchol bezradnosti. Bundičky mi připadaly buď málo teplé, nebo byly dvojvrstvé, což se zas špatně obléká. Navíc jsem zjistila, že Martulka už má tak velké břicho, že přes něj bundu pro 1,5 roční děti nezapne a že má problémy i se světle modrou bundou pro děti dvouleté, která byla do té doby mým favoritem. Oblékala jsem ji a zase svlékala snad stokrát, fakt se divím, že to tak dobře zvládla (Marta, nikoliv bunda). Pro Martu byl ovšem obchoďák hotový ráj. Procházela se mezi regály, občas něco z dětského oblečení vyrabovala, ale protože nebyla sama (a taky proto, že jsem ji často ztratila z dohledu), přestala jsem to po nějaké době řešit, zřejmě jsou tu na tohle zvyklí. Několikrát jsem se nechala rozmýšlením natolik unést, že jsem pak Martu musela hledat v úplně jiném oddělení. A do téhle nerozhodné idylky přišlo to kakání. Neměla jsem samozřejmě s sebou žádnou náhradní plínku (vždyť jedem jen na chvilku nakupovat, že), takže mi připadalo, že nezbývá nic jiného, než že to Martulka bude muset přežít v té špinavé až domů. A ona se taky původně tvářila, že to zvládne... dokud chodila. Jenže pak už byla unavená, já jsem ji posadila do košíku ... a pořád nám zbývalo koupit ještě bodyčka, podívat se, jestli nemají pro Honzu nějakou mikinu či svetr k narozeninám a jestli nemají plavky (které jsem si minulý týden zapomněla v Ymce a oni mi je tam během několika málo hodin ukradli). Jo, a taky jsme musely koupit na víkend termosku a ideálně ještě haloweenský kostým pro Martu (hrozí nám nějaká party). Hm. Sezení ve špinavé plínce spolu s únavou udělalo po chvíli své a až v momentě, kdy jsme byly obě už dost nanervy, mě napadlo, že by tu přece mohli mít i plínky (a měli) a já bych mohla přebalit na záchodě! Paní u pokladny se mě při placení s úsměvem zeptala "How are you?" ... jako by jí to z Martulčina výrazu nebylo jasné. Cesta zpět byla v pohodě, jen Honza už trnul strachy, protože jsme se vrátily asi o půl deváté. Poprvé v životě celý den chození po obchodech (shopping), pro Američana asi nic nezvyklého, pro mě horor. (Délka tohoto líčení naprosto odpovídá délce celého procesu a neschopnost vyjádřit se stručně naprosto odpovídá mé neschopnosti rozhodnout se.) K nakupování už jen tolik - v úterý jsme jeli s Martou a Vítkem Šmilauerem na pravidelný nákup potravin (celé "pospinkací" odpoledne), ve středu jsem byla sama kupovat plavky + nakonec Honzovi svetr (celý večer), v pátek nakupování hračky pro Calvina k narozeninám - (celé "pospinkací" odpoledne), vše autem. Uvědomila jsem si, kolik mi auto ušetřilo (resp. stále šetří) nervů. Jinak by každý nákup vybavení byl celodenní akcí typu IKEA (viz první týden) a každý nákup potravin by byl provázen nekonečným rozhodováním, kolik toho koupit, abych to zároveň unesla a zároveň nám to vystačilo nejlépe na týden. Takže jsem stále vděčnější Honzovým rodičům, že nám na to auto půjčili. Máme ho od 25. září a už jsme najeli asi 800 mil (přes 1200 km)- tedy samozřejmě ne jen po obchodech.
Ve středu bylo "ejmenování" u nás doma. Až na to, že se Martulka hned první paní zalekla tak, že se mě pak nechtěla pustit, tudíž jsem musela všechno servírovat jednou rukou, to proběhlo celkem v pohodě. Marta teď má z některých neznámých lidí opět záchvaty panického strachu, na které pomůže jen chytnutí do náručí, a to nejde vždycky. Když jsme jeli nakupovat s Vítkem, měla první záchvat, když se objevil ve dveřích... záchvat trval během jízdy výtahem, cesty k autu a skončil až když se Vítek posadil na místo spolujezdce, tudíž se ztratil z dohledu. Další záchvat začal, když jsme u obchodu vystoupili a Marta zjistila, že tam Vítek pořád je. Během nákupu si ale zvykla, a když jsme se před dveřmi loučili, už mu říkala "bye" více než přátelsky. Podobný průběh to mělo s ejmenovacími dámami - po první hodině v mé náruči se na jejich přítomnost adaptovala, a nakonec za nimi málem vyrážela na chodbu, aby se řádně rozloučila ("bye"). "Bye" je teď Martino oblíbené slovo. Někdy říká "bye" třeba i uprostřed návštěvy, až to skoro vypadá, jako by přítomným chtěla naznačit, ať už jdou domů.
V pátek jsem byla s Martulkou a s International American Women (spolek, s nímž už proběhla seznamovací káva, viz pátý týden) na obědě v čínské restauraci v čínsko vietnamské čtvrti. Původně jsem myslela, že se po čtvrti aspoň trochu projdem, ale některé International Women už mají s chozením problémy, takže jsme ušly cca 150 metrů do restaurace a pak 150 metrů zpět. Oběd byl moc dobrý, seděly jsme kolem kulatého stolu, v jehož prostředku byl otáčecí pidistoleček. Na ten nám servírovali spousty čínských jídel, která objednávala jedna Taiwanka, my jsme si od každého daly něco málo na talířek a otočily stoleček k další stolovnici. Uprostřed oběda řekla Marta "kaka" a mě došlo, že jsem se z pondělka nepoučila a že jsem už zase zapomněla doma náhradní plínku. Navíc v čínských restauracích nemají na rozdíl od všech ostatních amerických institucí na dámském záchodě přebalovací pulty, takže jsme veškerou očistu musely provést na mramorovém obložení umyvadel. Marta prvně řvala, ale pak mi začala ukazovat světýlka na stropě a vypadala spokojeně. Jak tak ležela s nahým zadkem u umyvadla, přemýšlela jsem, co dál. Neměla jsem žádnou rozumnou alternativu, venku zima - chodit v počůraných gatích by bylo jednak zdraví ohrožující, jednak bychom se asi mezi International Women už nemohly nikdy ukázat (organizátorky jsou fakt dámy)... a pak mě napadlo, že je jistá velmi malá pravděpodobnost, že by plínky mohla mít maminka chlapečka, co jsou mu dva roky a osm měsíců ... a ono fakt jo. Ještě, že se nám to nestalo v ČR, tam už by byly všechny takhle staré děti "potty trained" (omlouvám se za ten amerikanismus, ale tohle úzloví se mi hrozně líbí, znamená to něco jako "trénovaný na nočník"). Martulka po návratu z koupelny jen zářila a dávala si do nosu, takže všechny dámy otáčely stolečkem pořád jenom k nám. Vydařená akce.
Výlet do Wisconsinu jsme po pečlivém studiu předpovědi počasí naplánovali na neděli a pondělí s tím, že v sobotu půjde Honza do práce. Sobotní večer jsme pak strávili na Calvinových (chlapeček od Kassie) prvních narozeninách. Všem kromě oslavence se akce aspoň trochu líbila - byly tam šíleně sladké americké dortíky a spousta nafukovacích balónků, oslavovat přišli i Calvinovi američtí sousedé (ani jsem nevěděla, že by u nás na kolejích ještě nějaký Američan bydlel ... a oni tam byli hned tři!) a zpívalo se stylově Happy birthday. S úplně správnou americkou výslovností jsem to snad ještě nikdy neslyšela - u birTH..., skutečně dávají jazyk mezi zuby, při kterémžto zvuku se nedá zpívat, takže to zní trochu jako pomlka, při maximálním využití představivosti jako brumendo.
V neděli "ráno" jsme v 10:30 vyrazili do state parku Kettle Moraine do Wisconsinu. Park nám doporučil Craig, který nám také půjčil dva spacáky. Stan a tři karimatky zapůjčila Petra Sheefova a od Thawivann jsme měli půjčenou nosičku pro Martu. Všichni nám to nabídli sami od sebe, bez nějakého žádání, a všechny věci si prý můžeme nechat celou dobu, co budeme v USA... je tu o nás zkrátka postaráno, věci nám padají do klína, aniž bychom pro to něco dělali. Před půl druhou jsme byli na parkovišti u výchozího bodu tzv. Zilmer Trails ("Zilmerovy stezky"). Za parkování se platilo 10 dolarů, a to dost kuriózním způsobem. Člověk je hodil do jedné z obálek, které byly k dispozici pod informativní cedulí o tom, kolik máte zaplatit. Pořád jsme si nezvykli, že se tady všude platí za parkování poměrně velké sumy, a dělá nám problém se s těmi penězi rozloučit, obzvláště, když to nikdo nehlídá. Pak jsme si ale řekli, že to musíme brát tak, že je to na údržbu parku, zaplatili a vyrazili na výlet. Krajina je tu opravdu moc pěkná, je to vidět už při příjezdu autem po tzv. Kettle Moraine Scenic Drive (něco jako silnice s výhledy na Kettle Moraine). Mně to trochu připomíná listnatou a plošší Šumavu - vždycky sem tam pár domků a jinak louky a lesy, výhledy. Když člověk vystoupí z auta a vydá se na výlet pěšky, uvědomí si, jak je tu hrozně členitý terén, samé trochu nahoru, trochu dolů. Ideální na běžky nebo, jak podotkl Honza, na orientační běh. Asi za to může ledovec, který tu kdysi byl. Procházka byla tak krásná, že během ní Honzu napadlo, že bychom nemuseli spát v kempu, jak jsme původně zamýšleli, ale mohli bychom spát u tzv. shelteru (přístřešek), který jsme potkali po cestě. Možná se ten nápad zrodil už před vycházkou - v momentě placení parkovného. Doma jsme se dívali na internet a za dopředu objednané místo ke stanování chtěli v kempu asi 40 nebo 50 dolarů, takže finanční stránka celé idey hrála jistě nezanedbatelnou úlohu. A jak Honza řekl, tak jsme učinili. Došli jsme asi 2 km do auta pro věci (dva velké batohy a obrovský igelitový pytel se spacáky ... nedostali jsme k nim od Craiga obaly) a s věcmi jsme táhli 2 km zpět k shelteru. Tam Honza postavil stan, Martulka chodila kolem a tvářila se důležitě a já jsem fotila. Aby bylo aspoň nějaké drama, zničili jsme jednu tyčku od stanu. Naštěstí ale pořád šla použít... v přístřešku by se dalo spát jen v nejvyšší nouzi - neměl dveře a měl dvě sice dlouhé, ale zato úzké dřevěné lavice asi metr nad zemí, na zemi pak byla pěti centimetrová vrstva prachu. K večeři jsme měli z domu uvařený guláš, který od rána ještě nestačil úplně vystydnout. Po něm jsme si ještě vyšli na 150 metrovou vycházku s baterkou, pouštěli po potoce lístečky, dívali se na večernici a vzpomínali (někteří), kdy jsme byli naposledy pod stanem. Při ukládání jsme se tvářili, jako že se nic neděje a všechno je normálka - modlení, prohlížení knížky, ... ale za sebe musím říct, že jsem byla přece jen napjatá, jak tu noc Marta zvládne. A zvládla ji dobře. Kromě jedné asi hodinové epizody, kdy jí pořád nešlo znovu usnout, spala celou noc. Spánek během epizody jsme nakonec přivolali pitím - byla to jediná chvíle, kdy se Marta plně vzbudila, usmála se na nás, ukázala na hrnek, řekla "toto", pak ho celý vyzunkla a do minuty spala. Možná jste si všimli, že jsme měli jen dva spacáky - jako správní mastňáci jsme si s sebou ale vzali ještě dvě peřiny a deku, něco z toho jsme použili na izolaci od země, pod jednou peřinou spal zcela navlečený Honza. Nám, co umíme mluvit, bylo celkem teplo, Martě podle teploty rukou snad taky. Docela dobře jsme zvládli i ráno, i když Martulce během balení stanu a věcí asi trochu zmrzly ručičky (rukavice po chvíli svléká, budeme muset trénovat), takže pak byla trošku ukňouraná. Ale po poledním 15 minutovém spánku se to spravilo. Ještě musím dodat, že další dramatický prvek našeho bivakování byl, že u shelteru jsme byli načerno - správně má člověk zřejmě někde získat povolení, ale to by musel dopředu vědět, že tam chce spát. Kdyby strážci parku chtěli, nebylo by těžké nás podle auta stojícího na parkovišti vystopovat. Ale zřejmě nechtěli. Zpět k programu pondělního dopoledne. Poté, co jsme dorazili k autu, jsme si na teploměru přečetli, že je 9 stupňů Celsia, zaradovali se, že jsme nejeli minulý víkend, ale přesto si pořádně zatopili a popojeli na (neplacené) parkoviště u lesa prošpikovaného dalšími traily. Odpoledne jsme ještě vylezli na rozhlednu a prošli si nejkratší trasu na dalším z míst, odkud vedly značené stezky. Na trailech je fajn, že jsou zřejmě stavěny pro průměrného Američana - nejdelší okruhy měří osm kilometrů a na každém místě se najde nějaký okruh, který je dlouhý jen něco přes kilometr. S Martulkou většinou volíme kombinaci tras, která vychází tak na 6 km. Většinu z toho se Marta samozřejmě nese. Další možnost je nechodit pěšky, ale projezdit kraj na koni (po tzv. horse trailech) nebo na horském kole (tzv. loops). I když nejsem příznivcem horských kol, tady by to byla paráda. Cestičky jsou klikaté nejen vertikálně, ale i horizontálně a navíc hrozně úzké, takže člověk musí být pořád napjatý, co přijde. Odjížděli jsme moc spokojení - že se nám to tak vyvedlo, a taky že už nás do jara žádná podobná akce nečeká.
P.S.: Odkazuji vás na fotky, které jsou na adrese http://picasaweb.google.com/HonzaElias. Myslím, že jsou výstižnější, než slova.
(Psáno Petrou, ostatní už spí.)
Žádné komentáře:
Okomentovat