Šestý týden 30.9. - 5.10. aneb Marta - oběd s Craigem - babička a Chicago - výlet na Indiana Dunes - Petra a práce

Minulý týden mi Jitka (sestra) řekla, že přestávám psát o Martě. "Když ona je teď hrozně hodná," snažila jsem se bránit. "Tak piš o tom, jak je hodná," odpověděla Jitka nekompromisně. Dnes se o to tedy pokusím, i když musím přiznat, že je mnohem jednodušší psát o problémech a konfliktech než o bezkonfliktním a harmonickém životě, a se záživností čtení to bude možná podobné. Protože podzim už tu začíná vystrkovat růžky (teploty jsou kolem 15°C a často hrozně fouká), snažím se chodit s Martou do parků, co to jen jde, protože tuším, že už to dlouho nepůjde. (Marta je venku díky chladnějšímu počasí méně aktivní, v kočárku zvládáme mnohem větší úseky než dříve, a já si to docela užívám.) V parcích jsou důmyslné PROLÉZAČKY, nejsou dřevěné, jako u nás, jsou většinou z umělé hmoty - takže jsou asi ošklivější, zato účelnější. Většinou jde o nějaký velký "hrad", na nějž se dá vylézt různými cestami (po schodech, po více či méně visutých žebřících, nevisuté žebříky bývají často alespoň nějak vypoulené, ...) a z nějž se dá také různými cestami dostat dolů - obvykle po skluzavce - jednoduché či ve tvaru šroubovice. Jednotlivé hradní věže jsou odděleny pevnými či visutými mosty nebo ručkovacími tyčemi. Řekla bych, že děti si tu - na rozdíl od našich prolézaček - docela máknou. Hradní věže bývají dost vysoké - některé mají podlahu výše než 164 cm (měřeno srovnávací metodou). Od konce srpna, kdy jsme přijeli, udělala Martulka ve zlézání prolézaček velký pokrok. Ze začátku jsme ji museli nahoru vždy doprovázet, posadit na klouzačku, seběhnout dolů a odtud ji povzbuzovat, aby sjela. Teď už dlouho leze po schodech sama - po čtyřech - a sama si i sedá na skluzavky a sjíždí dolů. Stačí, když to kontrolujeme zespodu (což je někdy docela hluboko pod ní - ze začátku jsem měla strach, ale ona je naštěstí ještě stále "bezpečné" dítě, které se nevrhá nikam po hlavě). Od pondělka Marta zkouší zdolávat schody se zábradlím přiměřené výšky jako člověk, tj. vzpřímeně. Jinak jsme v průběhu minulých týdnů zaznamenali, že UMÍ SAMA VYLÉZT NA lavičku (moc nevíme jak, lavička je jí po prsa), do kočárku (když jsem vysávala, potřebovala si tam vzít krekry, které často vozíme s sebou, abychom překonali nudné pasáže našich cest ... v kočárku ji nalezla babička, které se zdálo, že je Martulka nějak dlouho potichu) a na houpacího "koně" v místní herně pro děti (jezdí na něm tryskem jako Vinnetou). Taky má ráda MÍČE. V pondělí jsme spolu házely kaštany "na cíl" (pískoviště 4x10 metrů). Martulka si vždycky došla od pískoviště asi 7 m k místu, odkud jsem házela já, a pak se přibližovala tak dlouho, dokud se vzdálenost nesmrskla na 20 cm, odkud se trefila třemi kaštany ze čtyř. Házení jí tedy moc nejde, zato si vymyslela pěknou indoorovou hru - popohánění míče smetáčkem. Čas od času si Martulka vzpomene, že má PANENKU, a to se pak o ni docela pěkně stará - dělá jí "malá", ale ze všeho nejraději ji krmí a bohužel i napájí. Všechny tyto činnosti si zkouší také na mladších dětech, dostane-li k tomu příležitost. Co se týče herny pro děti (tzv. "playroom"), jsme zřejmě jediné dvě osoby, které se snaží po sobě UKLÍZET. Přišla jsem na to, že nejlepší je jít příkladem... většinou stačí, když začnu házet věci do určených krabic a Martulka mi přijde pomoct. Když nepřijde, hrajeme hru na letadlo (to je Marta, já jsem motor, který ji udržuje ve vzduchu), které rekognoskuje terén, vezme, na co přijde, a pak to háže ze vzduchu do krabice. Je to naprosto nejspolehlivější způsob započetí úklidu (přemlouvání a plácání přes ruku, když házela věci schválně jinam, jsem taky zkoušela a nikam to nevedlo), akorát trochu zatěžuje motor. Doufám, že časem dostanu nějaký oddechovější nápad. MLUVENÍ zatím nic moc, ale lepší se to - hlavně v tom smyslu, že již dříve vyslovované slabiky mají teď ještě mnohem více významů, než dříve. Onehdá jsme například seděli na liduprázdném nádraží na lavičce a čekali na vlak a Martulka mi říká "pá". Většinou to znamená pán, paní, pálí (jídlo, když je horké ... od té doby, co se to naučila, ji pálí úplně všechno), dvakrát po sobě to znamená papat nebo pá pá, ale zdálo se mi, že nic z toho se nedá v této situaci použít. Začala jsem ji tedy přemlouvat, že tam žádný pán není, ale ona trvala na svém. A pak mi došlo, že "pá" je nově taky pták - a když jsem se skrčila, abych měla Martulčin rozhled, skutečně jsem uviděla na střeše jakéhosi přístěnku sochu ptáka... Dále umí "tata", "toto", "ta" (znamená tam nebo tady), "teta", "baba" a konečně došlo i na "mama". Sobě zřejmě říká "ma" - a možná i díky tomu má občas trošku chaos v tom, kdo je máma a kdo je Marta (hlavní důvod asi je, že když při slově máma ukazuju na sebe, ona to napodobí a ukáže taky na sebe). Dál se snaží o "vlak" (jezdí nám pod okny tak každých 10 minut), umí "há" (hrát si) a naučila se "hi" (anglicky ahoj na uvítanou) a "bye" (ahoj na rozloučenou). Když má chuť, říká to úplně neznámým kolemjdoucím - někteří jí nerozumí, tak musím trochu překládat, ale ti, kteří rozumí, jsou z ní úplně paf... což ji motivuje k dalším pokusům.

A teď k událostem minulého týdne. Na úterý nás pozval Craig ("proděkan", který byl u nás asi před 3 týdny s manželkou na večeři) na oběd do restaurace. Chtěl nás tu seznámit s Češkou, která je v USA už asi 15 let. Jmenuje se Petra Sheaffova (provdala se za Američana, ale trvala na příponě "ová" ... což ji dost vystihuje. Snaží se být velmi originální a daří se jí to.) Oběd byl bezvadnej - byli jsme v restauraci Olive Mountain, kuchyně alá Střední východ. K obědu si můžete dát některé z cca 25 menu, které stojí kolem 7 dolarů. Přitom pití a předkrm (polévka nebo "hummus", což je dle slovníku arabská pasta z cizrny, nebo ještě cosi jiného) jsou v ceně. Navíc je v ceně to, že vás číšník usadí u stolu, nabídne vysokou židličku pro dítě a plastový kelímek a po odchodu dítěte zřejmě dost dlouho uklízí rýži, která je všude okolo (rýže ze Středního východu se vůbec nelepí, jiné přílohy než rýže neexistují, teda kromě humusu a chleba, ale ten není nic moc). Jinde dostanete za 7 dolarů sendvič, který někdy není moc dobrý a rozhodně se nepřejíte (říká Honza). Konverzaci u stolu obstarávala z 90% Petra (Scheaffova, samozřejmě), což bylo fajn. Po nás ostatních se chtělo jen občas se zasmát, nebo nanejvýš mít nějakou vtipnou připomínku, což podle mého odhadu vyhovuje Craigovu naturelu a zcela jistě mé znalosti angličtiny. Honzovi to možná vyhovovalo o něco méně než nám, ale přežil to, ani se nemusel moc snažit. Craig i Petra jezdí rádi do přírody, takže nám slíbili zapůjčit různé spacáky apod., až budeme někam chtít jet my (uvažujeme, že bychom jeli tento víkend do jednoho "státního" parku do Wisconsinu). Navíc při hovoru o chicagské galerii "Art Institute" nám Craig nabídl, že bychom tam někdy mohli zajít spolu - prý tam chodí s manželkou Jennifer každý měsíc. Zdálo se mi to jako velmi gentlemanská nabídka vzhledem k tomu, že viděl Martulčino minirodeo u stolu (byla celkem hodná, ale bylo to na ni dlouhé...) a že bylo jasné, že bychom ji vzali s sebou. Tak snad někdy, až začne pořádná zima (všichni říkají, že je to tu krušné a když vidím začátek podzimu, docela jim věřím).

  

Ve středu měl být podle předpovědi téměř jediný hezký den v celém týdnu, takže jsme se s babičkou rozhodly jet poprvé do centra Chicaga. Udělaly jsme si vyhlídkovou vycházku podél řeky, pak jsme si prohlídly Millenium park, a pak jsme tak dlouho hledaly zastávku autobusu, který by nás dovezl k Sears Tower, že už se nám zdálo rychlejší k ní dojít. Nebyla to pravda - příště pojedem. Chicago je strašně hlučné, chodníky nejsou moc široké a chodí tam hodně lidí. Růžový kočárek pro panenky jsme sice prozřetelně nechaly doma, ale i tak nebylo úplně jednoduché zajistit Martulce životní prostor, když už bylo neudržitelné vézt ji nadále v kočárku (zavedly jsme teď systém "dojedeme k tamtomu semaforu, a když budeš chtít pořád chodit, budeš...". Zatím se docela osvědčuje - a já vždycky tiše jásám, když se za semaforem na nějaké chození ještě aspoň na chvíli zapomene). Sears Tower už babička absolvovala sama, my jsme jely domů - prohlídka je dlouhá a my už jsme tam byly. Asi bychom správně měli být po celý zbytek dne v napětí, zda babička dorazí v pořádku domů, ale nebyli jsme (veškeré napětí za nás obstarala babička sama - byla z toho nesvá už od rána; trasu jsme spolu ale prošly na mapě a v reálu jsme se po cestě "tam" dívaly na všechny rohy - tedy vlastně roh - kde se zatáčí, takže mně bylo jasné, že to dobře dopadne.) Od té doby z babičky alespoň z mého pohledu spadly veškeré obavy, že se ztratí. Ve čtvrtek si zopakovala sobotní cestu do botanické zahrady, tentokrát sama autobusem (v sobotu jsme některé části zahrady vynechali) a v pátek jela do Chicaga do již zmiňovaného Art Institute - opět zcela sama. Co se týče Chicaga, je teď z nás nejvíce orientovaná - po návratu mi začala popisovat, jak nešla po ulici Monroe, ale po Adams a já jsem vůbec nevěděla, která bije. A taky toho nejvíce viděla.

  

V sobotu jsme podle plánu č. 1 chtěli jet na výlet do "státního" parku (= přírodní park, který je asi méně významný než národní park) Indiana Dunes, což jsou písečné duny na jižním břehu Michiganského jezera. Hlásili ale déšť, takže plán č. 2 byl jet tam v neděli. V sobotu ráno však bylo hezky, takže jsme podle plánu č. 3 vyrazili, a to s nejméně hodinovým zpožděním, oproti odjezdu podle plánu č. 1. Protože jsme spěchali, rozhodli jsme se jídlo koupit "někde tam". Mělo to být cca 1,5 hodiny autem po dálnici. Dálnice ale byla kolem Chicaga dost ucpaná, navíc jsme někde během jízdy v jednom z celkem 8 až 16 pruhů přehlédli rozdělení dálnice a vydali se delší cestou. Asi po 2 hodinách jsme zahlédli ceduli Indiana Dunes a mysleli si, že máme jízdu za sebou. A tak jsme odbočili na první Indiana Dunes (mrtvo ... byla to pouze okrajová část, mapka říkala, že hlavní část je dále), na druhé Indiana Dunes (pouze název vesnice) a když jsme již jako místní znalci minuli několik dalších cedulí, odbočili jsme již správně na Indiana Dunes State Park. Bylo však po sezóně, takže všechna občerstvení byla zavřená. (Jediné, co zůstalo otevřené, byla pokladna na vybírání parkovného.) Naštěstí jsme po cestě prozřetelně zastavili u jedné benzínky, měli na ní ale jen toustový chleba. Byly asi dvě hodiny odpoledne, ze západu se hnaly mraky, všichni jsme měli hlad a Marta byla unavená. Pohled přes jezero směrem k Chicagu byl ale nádherný - Chicago bylo vidět, i když to bylo asi 50 mil ... tedy po silnici - a neméně krásný byl pohled na duny. Písek je vidět jen úplně u jezera, dále jsou duny zarostlé lesem, cestičky v těchto lesích jsou ale písečné a člověk se tam boří. S přihlédnutím ke všem okolnostem Honza vytvořil plán (č. 1b), že se na pláži u jezera najíme toustového chleba (Marta odmítla), pak vyrazíme na jakousi stezku, která má jít přes tři nejvyšší duny a má mít asi 2,5 km, a pak Honza dojde pro auto a my na něj počkáme na konci stezky. Když jsme se přehoupli přes první větší dunu, začalo pršet. Všichni jsme si oblékli pláštěnky, přičemž jsme se stačili pohádat, kdo si ji obleče jako druhý (první ji měla na sobě Marta). Když jsme vylezli na druhou dunu, kde byla vyhlídka, babička řekla, že půjde zpátky a počká na nás u auta (plán č. 2b). Když jsme lezli na třetí dunu, Martulka usnula Honzovi v náručí - a tak ji nesl v pláštěnce po celý zbytek cesty. Duny jsou krásné i když prší, ale určitě se budeme snažit podívat se sem ještě za hezčího počasí. Na konci stezky byl pravý močál, jako z pohádky - naše močály jsou oproti tomu hadra, a pak taky dřevěný přístřešek, kde jsme položili spící Martu na stůl a Honza šel pro auto. Po cestě zpět jsme se stavili u MacDonalda a dali si poprvé ty jejich Big Macy a Chicken Macy. Nic moc, ale po toustovém chlebu učiněný ráj.

  

Minulý týden se mi také poprvé ozvali z Masarykovy univerzity, kde jsem měla z Brna předjednánu jakousi možnost spolupráce na tvorbě elektronických materiálů pro handicapované studenty. Moje vize byla, že tu nebudu mít co dělat a že takhle bych něco vydělala a ještě měla pocit, že dělám něco aspoň částečně smysluplného. Musím přiznat, že po příjezdu sem jsem trochu doufala, že to nakonec vyšumí, protože si tu připadám zaměstnaná celkem dost, ani nevím čím. Ale nevyšumělo a dokonce jsem už dostala první úkol. Ptala jsem se, co se stane, když nedodržím slibovaných 7 hodin týdně - prý nic. Tak jsem si teď dala limit 4 hodiny týdně, ale ani tak nevím, jestli to dodržím a jestli to po splnění prvního úkolu nevzdám. Je mi tu dobře i "nezaměstnané" a nechce se mi do non stop stresu... a ještě nemám ujasněné, jestli je to znak lenosti nebo "moudrosti" ... a taky se tento pocit může kdykoliv změnit.

  

(Psáno Petrou, Honza už šel spát.)