Pátý týden 22.-29.9. aneb Poděkování - příjezd (pra)babičky - auto - americký fotbal - botanická zahrada- večeře u Thawivann

Opět bych chtěla začít velkým poděkováním všem, kteří reagují na náš blog, ať už píšou komentáře, nebo nám na oplátku píšou maily o tom, jak se mají oni, i všem, kteří nám píšou jen tak. Dostat zprávy z domova je tu pro nás vždycky takový malý svátek (obzvlášť když se něco zrovna nedaří). Už jsem dokonce přistihla Honzu, jak - hledajíc alespoň nějakou vzpruhu  - chodí celé odpoledne kolem počítače a pořád kontroluje, jestli náhodou někdo něco nenapsal. Takže velké díky. Někdy nestíháme odpovídat, ale buďte si jisti, že všechno čteme a že nás to zajímá.

Minulý týden ve středu za námi přijela moje babička. Když jsem to v úterý říkala několika Američankám, všechny byly úplně u vytržení z toho, jaká je babička odvážná žena - letět sama z České republiky do Ameriky, když tu ještě nikdy předtím nebyla. Thawivann (paní, která vede "playgroup" pro děti ... konečně jsem zjistila, jak se to správně píše) nás dokonce rovnou pozvala na nedělní večeři, že prý se s babičkou (a s Honzou) chce setkat. Babička zvládla let bravurně a s časovým posunem se pere taky statečně - nastavila si režim, v němž chodí spát v poledne i večer s Martou, ale přes den je ochotná i schopná s námi absolvovat vše, co se zrovna vyvrbí. Například v pátek dopoledne se v 9:40 při mém prvním telefonátu v angličtině zjistilo, že jsme na 10:00 pozváni kamsi na kávu a když jsem řekla, že to asi nepřijdeme, protože nemáme auto a je to daleko, hbitě pro nás bylo vysláno auto, které nás dovezlo až na místo. (Abych nebyla tak tajemná, musím vysvětlit, že den předtím mi došel email, v němž bylo o "kávě" napsáno, ale nebylo tam kdy ani kde se koná, bylo tam jen telefonní číslo, na němž nám poskytnou informace. Babička tuto huráakci přijala s naprostým nadhledem.) Ukázalo se, že kávu pořádá tzv. CCIS (Community Council for International Students), což je společnost, která byla založena s cílem zjednodušit a zpříjemnit studentům z ciziny jejich pobyt zde (přesněji jde o cíl "pod čarou", oficiální cíl je více vzletný - něco jako výměna myšlenek, zkušeností a nevím čeho všeho mezi různými kulturami, ale řekla bych, že pro studenty a jejich "závazky" je asi podstatnější ten podčarový cíl). Společnost pořádá cca jednou za 2 -4 týdny nějakou akci - např. výlet do čínské čtvti v Chicagu spojený s obědem, nákup v obchoďáku se zaměřením na věci potřebné k Halloweenu, Haloweenská party, ... Zní to fajn a určitě něco z toho využijeme, nicméně "káva" zas tak vydařená akce nebyla. Když jsem přišly do místnosti, kde se akce konala, uviděly jsme tři postarší dámy sedět na vyvýšeném schodečku kolem stolu, ostatní seděli níže před sebou měli pouze koberec. Dáma ve středu trojice byla odbarvená blondýna s několika málo vlasy v délce po ramena, bylo jí něco mezi 60 a 70, vážila určitě aspoň o 20 kilo víc než já a měla na sobě zářivě fialové mladistvé tričko Northwestern. Trošku mě to hned ze začátku vyděsilo a odradilo - připadala jsem si jako na audienci u tří grácií. Další věc, která na mě nepůsobila úplně dobře bylo to, že tam bylo asi 10 organizátorek a 4 účastnice. Organizátorky byly téměř všechny postarší, což bylo myslím příčinou toho, že většinu času spolu sdílely svoje zážitky ze starých zašlých let. Zážitky byly zajímavé, měla jsem však trošku pocit, že jsou sice rády, že dělají nějakou dobročinnou aktivitu, ale jinak by si vystačily samy. Snad to nevyzní nějak špatně, když řeknu, že babička mezi tuto partu zapadla úplně úžasně, jako by k nim patřila odjakživa (teda kromě té paní v tričku Northwestern, k té nezapadal asi nikdo).

Mnohem podstatnější páteční událost byla, že Honza koupil v bazaru auto. Je to obrovské americké auto (Toyota Camry), kde je neuvěřitelně velký kufr a všude místo - na nohy, na tělo, na věci, ... (jedna Američanka vystihla americká auta jako jezdící obýváky) a navíc má automatickou převodovku, což Honza možná původně nechtěl, ale teď se nám to oběma líbí. Mě tato výhoda motivuje k tomu stát se "trochuamerickou" soběstačnou ženou, která klidně někam jede sama s dítětem (pozn. mám řidičák 2 měsíce). Zatím jsem jela sama s Martulkou cca 5 minutovou trasu (která se prodloužila na 10 minut poté, co jsme jednou špatně odbočily, a pak objížděli město hledajíc, která jednosměrka vede tím správným směrem). Marta zdědila po dětech od Thawivann hrající hračku, která je v autě fakt k nezaplacení - dokud nespadne na podlahu. (Pak jsem jela ještě původně 20 minutovou jednoduchou trasu do levného obchodu, při níž jsem se ale na cestě tam i zpět ztratila, takže to zabralo vždy cca tři čtvrtě hodiny... neměla jsem mapu ... tak velkou oblast už ani na mapě nemáme ... a šílela jsem strachy, že mi dojde benzín - nebrala jsem nikdy ani u nás, takže na to, že bych zastavila u nějaké benzínky nebylo ani pomyšlení. Nebude nakonec levnější chodit nakupovat do starého obchodu pěšky?) Abych byla objektivní, auto má i své nevýhody - např. se špatně odemyká a zamyká, opakovaně (třeba 10x po sobě) nejde otočit klíč při startování apod. Ale je z bazaru, tak co bychom chtěli. (V bazarech existují i auta téměř třikrát levnější - funguje jim vůbec něco?)

V sobotu dopoledne jsme s Honzou a Janem Balonem (fulbrightista, který byl u nás nedávno na večeři) vyrazili na zápas v americkém fotbale - hrála Northwestern university proti Minnesotě, Marta šla s (pra)babičkou do parku. Na stadionu jsme měli sraz s Honzovým kolegou (resp. Bažantovým doktorandem) Chrisem, který nám měl vysvětlit pravidla. Chris se však na začátek zápasu nedostavil, takže jsme měli možnost zkusit během prvních deseti minut vymyslet, jakými pravidly by se tak asi mohla hra řídit, ale úplně jsme v tom pohořeli. Hra se každých cca 10 - 30 sekund zastavuje (proč?), většinou začíná pořád jedno mužstvo, ale někdy pak znenadání začne jiné (proč?), zkrátka chaos. Aspoň jsme měli dostatek prostoru si uvědomit, že sice jde o hru "tělo na tělo", ale vůbec to nevyznívá surově - po 10-30 sekundách od sebe všichni odstoupí a k žádným rvačkám jako v hokeji či hnusným faulům jako v našem fotbale (skoro) nedochází. Když konečně přišel Chris, vysvětlil nám, že mužstvo, které začíná, má 4 pokusy na to, dostat míč o deset yardů blíž k brance soupeře. 10 jardů je vyznačeno barevnými praporky, které asistenti neustále přenášejí na aktuální pozice, podobně další asistent přenáší velkou ceduli s číslem, které značí, o kolikátý pokus jde. Tato cedule je vždy v místě, kde naposledy skončil míč. Hra se přerušuje, pokud je člověk s míčem povalen na zem (to je těch 10 - 30 sekund). Pokud se družstvu nepodaří překonat 10 yardů během 4 pokusů, začíná druhé družstvo. Najednou se z chaosu stala zajímavá a napínavá hra - tedy pokud přestávky mezi pokusy nebyly příliš dlouhé (někdy se v nich řeší nějaké spory týkající se hry, ale někdy se prý čeká, až v televizi skončí reklama). Zápas má čtyři 15 minutové čtvrtiny, ale trvá cca 3 hodiny. V jednom týmu hraje během zápasu neuvěřitelných 53 fotbalistů, na hřišti je vždy 11 z nich. Před zápasem nám někteří připadali fakt dost tlustí, ale pak jsme pochopili, že se tu běhá skutečně jen zřídka. Místy to byl velký zážitek, místy už trochu nuda. Co ale určitě stálo za to byla kapela, která hrála před začátkem a o přestávkách - hudebníci vypadali jako vojáci při střídání stráží před Buckinghamským palácem. Při hraní neustále pochodovali a vytvářeli tak různé útvary, když zrovna nehráli, dělali i nějaké cviky (předpažování, upažování apod.) a tohle všechno dirigovali tři dirigenti - zároveň.

Odpoledne jsme jeli všichni mastňácky autem do botanické zahrady (parkovné 20 dolarů, vstup zdarma). Je krásná a úplně jiná než u nás. Zahradníci se tu tolik nesoustředí na jednotlivé rostliny a tabulky s jejich názvy, ale spíš na celkový dojem. Zahrada má část japonskou, prérijní, zeleninovou, rybniční, .... Cílem je zřejmě mimo ukázky rostlin i ukázka různých typů zahradní architektury. Byli jsme okouzleni. V době naší návštěvy se tu navíc konala nějaká svatba, což hezky dokreslovalo atmosféru. Když jsme zahradu při západu slunce opouštěli, viděli jsme přijíždět stále další a další hosty v limuzínách. Novomanželé si místo pro svatbu vybrali skutečně skvěle - vřele doporučujeme všem, co ještě mají šanci.

Na nedělní večeři jsme byli pozváni k Thawivann. Myslím, že jsem ještě nepsala, že Thawivann má 6 dětí, nejstaršímu synovi je 17, nejmladší dceři 2,5 roku. Manžel John pracuje v nějakém chicagském mrakodrapu v bance, blížeji jsem se s ním příliš neseznámila, protože jsem téměř celou návštěvu strávila s dětmi. Honza ale tvrdí, že je moc fajn. Děti jsou rozhodně moc fajn - jsou společenské, u večeře se nás ptaly na různé věci, takže výborně uvolnily náladu, která by snad mohla být ze začátku dost formální. Po večeři mi stále nabízely, že si Martičku vezmou a budou si s ní hrát, což ona zvládla vždycky jen chvilku. Když jsem pak za nimi přišla do dětského pokoje, stačila má přítomnost na to, aby byla Marta spokojená a hrála si se dvěma nejmladšími dcerami na vaření. Pak se tam za námi přesunula ještě Thawivann, a tak jsme si trochu povídali. Pořád nevím, jestli se o nás Thawivann skutečně zajímá, nebo jestli jsme jen náhodným objektem křesťanské lásky. (Podobný pocit jsem měla s Kassie - jsem zkrátka z Američanek trochu zmatená. Nevadí mi být objektem křestanské lásky a jsem za to i dost vděčná - i za Honzu, kterému občas schází sociální kontakt - ale byla bych klidnější, kdybych věděla, na čem jsem, a mohla tomu přizpůsobit své chování. Navíc jsem zmatená z té vřelosti - pozvala bych já u nás někdy někoho takového na večeři? Může být vůbec někdo tak vřelý?) Návštěva se ale za daných podmínek moc povedla, všichni jsme odcházeli úplně utahaní a celkem spokojení. Plánujeme podobnou večeři v podobném složení u nás.

(psáno Petrou, schváleno Honzou)