Pokud to z dosavadních zápisů není zřejmé, snažím se příspěvky do blogu formátovat tak, že každý odstavec má svoji charakteristiku v prodlouženém názvu (za aneb ...). Dělám to tak proto, že když se vám něco nechce číst, můžete se tomu vyhnout. Raději to takto explicitně píšu, aby se náhodou nestalo, že jediný, kdo tuto myšlenku pochopil, budu já.
Dneska nejprve o Honzově práci, resp. o tom, co se z jeho práce dostane až ke mě. Třetí týden byl pro Honzu prvním týdnem, kdy se očekávalo, že bude prezentovat své dosavadní pracovní výsledky. Profesor Bažant, který je Honzovým "školitelem", totiž každých 14 dní organizuje společné schůzky všech svých studentů, kde má každý zúčastněný prezentovat, co za těch 14 dní udělal. Brala jsem to hlavně jako motivační věc, ale včera mi Honza vysvětlil, že je na tom dobré hlavně to, že takhle se člověk "naučí" x-krát tolik, než když pořád dělá něco sám (přičemž "x" je počet studentů, kteří se mítinků účastní). Všichni vědí o problémech, které ostatní řeší, občas dostanou za úkol si vzájemně pomoci... Samozřejmě jsou tyto schůzky ale taky dost stresující. Jde vymyslet každé dva týdny něco, co lze prezentovat před ostatními? Nicméně první schůzka dopadla dobře, tak dobře, až měl Honza výčitky, jestli se neprezentoval nějak moc, a co si o něm budou ostatní studenti myslet. Zatím, jak se zdá, se jejich vztah k Honzovi nezměnil - vypráví před ním sprosté vtipy stejnou měrou jako kdykoliv předtím. (Nejchytřejší ze studentů pak Honzovi řekl, že udělal na Bažanta dobrý dojem - to je dobře mj. proto, že Bažant má Honzovi platit druhou polovinu pobytu).
Náš dámský program se začíná pomalu stabilizovat. V úterý navštěvujeme "křesťanské" dopoledne pro děti ("playgroup"), které se koná v přízemí u nás na kolejích. Skládá se vždy z malého výtvarného projektu (např. nalepování nálepek s človíčky na papírový talíř - Martulce to jde a moc ji to baví) motivovaného biblí nebo něčím jiným (obvykle chybí kniha, z níž se mělo číst ... nebo chybí aspoň něco jiného). Dál se zpívá několik křesťanských písniček s ukazováním či tancováním, je tu hodně volného hraní s kostkami, zbytky hudebních nástrojů atd. a na závěr je tzv. zdravá svačinka. Na té je legrační to, že je z větší části složená z méně či více sladkých krekrů (nutno říct, že si za to my účastnice můžeme samy - skládáme se na ni z vlastních zásob. Přemýšlela jsem, jestli tam mám donést jabko, když má svačinka v názvu, že je zdravá, ale pak jsem si to rozmyslela ... myslím, že by to nikdo nejedl - včetně Marty... a donesla jsem sýr.) Když se to napíše, vypadá to dost organizovaně, ale skutečnost je taková, že všechny děti jsou ještě dost malé (jsou tu jen dvě akční děti starší než Marta, zbytek je mladší nebo neakční), takže od výtvarných projektů i zpívání odlézají či utíkají, honí se po místnosti po čtyřech či po dvou, starší se perou o náš růžový kočárek pro panenky a maminky pěkně organizovaně obkreslují podzimní listy, zpívají písně nebo vykecávají. Je to fajn.
Dál to vypadá, že se naší pravidelnou dopolední akcí stane středeční "ženská modlitební skupina" (oficiální název nevím). Je mi jasné, že teď vypadám jako křesťanský fanatik, který do toho ke všemu zatahuje i dítě. Ale do téhle skupiny jsem se dostala úplně nevinně. Neděli předtím jsem Honzovi zapáleně vysvětlovala, že je úplná blbost do něčeho takového chodit, protože stejně nebudu rozumět, takže to bude lapání po dechu a na duchovní zážitky nějak nezbude prostor. A pak jsem potkala v úterý dopoledne Tawiwan, která vede výše popsané dopoledne pro děti, a ta mě pozvala k ní domů. Pochopila jsem to tak, že jde o nějaký dámský čajový dýchánek, a ono ne... Funguje to asi tak, že nejprve přijde k vybranému člověku domů všech asi 12 lidí dost pozdě oproti smluvenému času. Pak se všichni usazují u stolu a nandávají si na talíře neuvěřitelné množství všech možných různých jídel (ptala jsem se, jestli mám něco přinést, Tawiwan mi řekla, že ne, ale myslím, že neměla šanci to všechno připravit sama. Takže příště donesu buchtu a uvidíme, co to udělá.). V nestřeženém okamžiku pak začnou všichni říkat jeden přes druhého "ejmén" ... chvíli mi to znělo jako nesrozumitelné kejhání hus, ale pak jsem pochopila, že to je amen. Do tohohle "ejmenování" občas někdo pronese pár slov - díků či proseb - a všichni pak o to víc ejmenují. Při jídle jsme se bavily o typickém křesťanském způsobu života v ČR, o kterém já moc nevím, resp. fakt nevím, co je typické. Asi hlavně to, že si každý všechno nechává dost pro sebe. Naštěstí mě z rozpaků vytáhla Tawiwan, která převedla hovor na Jana Husa. Vytáhla o něm článek, kde se mj. vysvětluje, že "John Has" se jmenuje "Has", protože se narodil v místě zvaném "Hasinek", a všichni ho pak obdivovali, já asi trochu nepatřičně ze všech nejméně. (Ještě jsem nepronikla do toho, jestli oni - tedy Američani - jen na venek přehání své pocity a svůj zájem, nebo jestli jsou skutečně ze všeho tak ne větvi. Spíš si myslím, že vnímání mají podobné jako my, jen všechno ventilují a snaží se aktivně vytvářet příjemné prostředí. Ze začátku mě to štvalo, připadalo mi to šíleně hrané. Teď mám pocit, že to myslí dobře, ale stejně mě to mate a nevím, co dělat, abych nebyla neslušná a zároveň nehrála divadlo.) Pak se společnost přesunula do obýváku, kde jsme zpívali jednu píseň, po níž bylo na řadě opět ejmenování, do něhož někteří lidé občas zopakovali nějaké sousloví z písně a pak se něco společnými silami četlo (něco všichni jednohlasně, něco po jednom, ...). Všichni se hrozně snažili mi všechno vysvětlit - každé slovo, kterému jsem nerozuměla, i každou myšlenku, což bylo na jednu stranu moc milé, na druhou stranu jsem si připadala jako by na mě snad chtěli vykonávat misie. Abych dala najevo, že celkem vím, o co jde, dovolila jsem si na jakési tvrzení odpovědět něco o názoru naší církve na tuto otázku, ale pak mi došlo, že nejde o diskusi, že jde o sdílení (to je tu oblíbené slovo) toho, co máme společné, a sklapla jsem (a dobře jsem udělala). Vysvětlili mi i smysl ejmenování - je to dodávání odvahy těm, co něco řeknou (to u nás to na podobných setkáních vypadá tak, že když nikdo nic neříká, tak je prostě ticho). Ejmenování mě nepřestává fascinovat. Mám pocit, že mu chybí jakákoliv logika a ani se mi v případě některých lidí nezdá, že by za ním byl nějaký prožitek ... klidně řeknou ejmen v půlce nějakého čtení ... trochu to působí dojmem, jako by chtěli dát najevo, že se soustředí a že tu jsou (takže zase hrají?), ale možná je jim jen dobře, a tak to vyjádří takto (... nebo navozují atmosféru). Výsledný dojem je ale moc dobrý ... možná proto, že se o mě všichni hrozně hezky starali, a taky proto, že Martulka tam byla moc spokojená. Hrála si s holčičkou od Tawiwan a s černošskými panenkami a sledovala spoustu různých rybiček, které mají v obrovském akváriu.
Co se týče rozhodnutí, jestli Ymca ano či ne, tak zatím ano. Měsíční členství stojí pro rodinu (po slevě) 73 dolarů a můžem si tam chodit v určené hodiny plavat a cvičit jak často budeme chtít. Plánujem přinejmenším chodit plavat s Martulkou (už jsme byli dvakrát). Navíc chceme chodit plavat jednou týdně každý sám - ať úplně neshnijem.
Čtvrteční dopoledne je u nás na kolejích konverzace ve společné místnosti s hračkami ("playroom"), trvá 1,5 hodiny, Martulka to vydrží tak hodinu. Přínos této konverzace je nepřímo úměrný počtu lidí, kteří na ni přijdou (minule 5 - bezva, dnes 10 - nic moc). Sháněla jsem ještě nějakou večerní angličtinu, ale existuje jen kurz, který je dvakrát týdně 2,5 hodiny, s cestou 3,5 a já se zatím nemůžu rozhodnout, jestli to stojí za to. (Pocity jsou "měla bych využít příležitost"/"máme toho i tak dost, byl by to šílenej shon".)
O víkendu jsme byli pro změnu v Chicagu v zábavním parku Navy Pier. Je to uměle vybudovaný výběžek do moře, na němž za války měla budovy námořní armáda (odtud Navy). Teď je tu nekonečně mnoho obchodů, restaurací, nahlas puštěných reproduktorů a lidí. Dá se odtud vyplouvat na vyhlídkové plavby po jezeře či chicagské řece a člověk si může zvolit, zda pojede v motorovém člunu či starodávné plachetnici. V sobotu ale zrovna byl dost opar, takže jsme vyhlídkovou jízdu zavrhli, a byli tak nějak mírně znechucení (vedro, únava, řev). Nakonec jsme ale viděli parádní přehlídku oddílu tai chi, kde 8-18 letí členové předváděli mj. rozkopávání dřevěných destiček, co dělat, když na vás útočí ve sprše muž s nožem, a na závěr rozlamování až čtyř cihel jediným úderem ruky. Paráda. téměř na odchodu jsme zjistili, že park má i jakési první patro pro děti, které by se nám s Honzou líbilo, a tak sem půjdeme ještě někdy příště. Láká nás hlavně minigolf, který na rozdíl od našeho minigolfu není založen na překonávání umělých překážek, ale kopíruje (asi) opravdický golf... hráč se zkrátka snaží dopravit míček ve zvlněném trvanatém terénku do jamky.
Martulka začíná chápat, že lidé na ulici jí říkají, jaká je pěkná holčička, a podle toho se na ně tváří. Někdy jí to ovšem nevyjde, a to je pak legrační. Potkali jsme například paní, která byla z Martulky úplně unešená (nebo jen navozovala dobrou atmosféru?), Marta nasadila výraz "andílek", dívala se za paní ještě půl minuty a automaticky předpokládala, že další kolemjdoucí, který se blížil, z ní bude taky nadšen. Zadívala se mu tedy do obličeje, výraz andílek nezměněn. Problém byl, že kolemjdoucí byl 2 metry vysoký 200 kilový černoch středního věku, kterého Marta skutečně nezajímala. Zklamání na sobě nedala znát.
Byla jsem žádána o historky typu kakání na parkovišti a tak, ale pořád se nám nic nemohlo přihodit. Až se mi v pondělí Marta ztratila ve výtahu. U nás jezdí celkem rychlý výtah, kterému se, pokud včas nenastoupíte či nevystoupíte, automaticky zavřou dveře a on odjíždí tam, kde je zrovna přivolán. Měly jsme s Martulkou společně vystoupit v našem patře, ale jí se nechtělo. A tak jsem vystoupila sama majíc plán, že jakmile se dveře výtahu začnou zavírat, zmáčknu zkrátka přivolávací tlačítko a ony se zase otevřou. Jenže někdo jiný byl rychlejší a já jsem jen slyšela, jak Martin řev mizí pode mnou. Přivolala jsem si druhý výtah a sjela do přízemí ... zdálo se mi logické, že tam s ní někdo počká. Zde jsem potkala tatínka, s nímž se známe od vidění... přátelsky na mě kynul a já mu řekla, že se mi ztratila holčička - tvář ma strnula děsem, jak se někomu mohlo něco takového stát... Proběhla jsem všechny společné místnosti a brala patra jedno po druhém směrem nahoru. Martu jsem našla u našich dveří s nějakou čínskou maminkou a jejím dítkem ... celou dobu totiž držela v ruce klíče od našeho apartmánu, na nichž je číslo. Ani nevím, kdo ta čínská maminka vlastně byla. Nestihla jsem se zeptat. Dřív, než jsme se s mojí nezávislou holčičkou přivítaly, byla pryč.
(psáno Petrou, schváleno Honzou)
Žádné komentáře:
Okomentovat