První týden 24. - 30.8.2009 aneb Příjezd - obstaráváme potraviny - jedeme do Ikey - Bahai chrám - Chicago - Marta

(překopírováno z mailu, proto bez háčků a čárek)

Cesta sem probehla nadocekavani dobre, Marta v prvnim letadle spala 1,5 hodiny (takze skoro celou dobu), v druhem jen trictvrte hodiny z osmi hodin, ale nastesti se dost casto neco delo - podavali se teple rucnicky na utreni, svacinka, piticko, obed, chvilku jsme se divali na jakousi jejich televizi, chodili jsme tam a zpet po letadle, M. delala obliceje na ostatni lidi a hlavne jsme asi stokrat precetli velkou zlutou knihu s rikadly. Jeste ze ji mame. Myslim, ze ten den jsme nad ni stravily skutecne nejmene dve hodiny, ne-li dele. Prijeli jsme cca v 9 evropskeho casu, takze ve 2 jejich casu ... slunicko, vedro. Z letiste jsme si vzali taxika za cca 35 dolaru, s dyskem za 40. To neni tak zle, autobusem bychom kufry dopravovali nejmene na dvakrat a navic Marta byla skutecne hodne unavena, rvala jak tur, a autobus je prece jen pomalejsi nez auto a navic v nem brecici dite rusi vice lidi. Kupodivu po prichodu do naseho apartmanu na kolejich Martulce neslo usnout, takze jsme jeste neco povybalovali, uvarili si polivku ze sacku a Marta s Honzou usnula az v 6 hodin mistniho casu (tj. v 1 hodinu rano naseho casu!). Spali jsme, s prestavkami, az do sedmi hodin rano. Adaptace na casovy posun tedy probehla celkem rychle. Par dni jsme byli sice uderem osme hodiny vecer uplne mrtvi, ale v patek u nas byla navseva do pul dvanacte a slo to.

Apartman asi neni tak krasny jako na reklamnich fotografiich, ale mne se zda moc fajn. Je tu dost ulozneho prostoru a pokoje jsou dobre rozmistene. Naopak avizovane detske venkovni hriste me trochu zklamalo, pobliz jsou ale pry dva parky. Zatim bylo dost skarede, takze jsme byli - uplne sami - jen v jednom. Zrejme tim, ze jsme tam byli sami, z nej mam pocit nepouzivanosti. Druhy je pry lepsi, uvidime (nove dodavam - je lepsi, je primo skvely, neni daleko a chodi tam deti).

Druhy den po prijezdu jsme se rozhodli podniknout vypravu do nakupniho centra s tim, ze tam snad budou mit nejaky supermarket (na ten, jsme v blizkosti naseho bytu do te doby nenarazily. Ted uz jsme sice nejaky nasli, ale vyber jinych veci nez potravin je v nem dost omezeny). Vydali jsme se tedy "metrem" a autobusem do nakupniho centra, kde, jak se ukazalo, ale zadny supermarket natozpak hypermarket neni. Ptali jsme se tedy jakesi pani, jestli neni nekde pobliz, nacez ona se nas zeptala, kde parkujeme - jako ze nam vysvetli cestu od tam. Kdyz jsme ji rekli, ze nemame auto a prijeli jsme autobusem, vypadali jsme jako uplni exoti. Ale poradila nam. Prekodrcali jsme s kocarkem a s Martou stridave za ruku, na koni a v kocarku asi pul mile pres x mnoha proudych silnic a nasli jsme to. Neuvedomila jsem si, ze nakupovat v cizi zemi zakladni potraviny typu mouka (hruba, polohruba, cukr moucka ... existuje to?) nebude uplne jednoduche. Pruzkum regalu jsme zakoncili, kdyz uz to vypadalo, ze Martulka se rozhodla odnest uplne vsechno. U pokladny je jednak pokladni, jednak asistent, ktery nas nakup nacpal asi do 20 igelitovych tasticek. Tyto tasticky jsme si za rohem supermarketu, kde nechodi moc lidi, nacpali do dvou velkych batohu a vyrazili zpet. Celkove trvani akce - cca 4 az 5 hodin. Jinak jidlo je v prepoctu na nase penize drahe, takze si jeste budeme muset utvorit predstavu, co je drahe i na zdejsi pomery a co ne.

Dalsi velka vyprava probehla hned dalsi den. Chteli jsme jet do IKEY, abychom koupili talire, periny atd. Zdalo se nam, ze to tam poridime levne a hlavne vsechno na jednom miste. Taky nam pripadalo jako velka vyhoda (po navsteve nakupniho centra), ze vime, ze tam to skutecne maji. Podle jizdnich radu na internetu se tam melo jet autobusem cca 1,5 hodiny... nejprve jsem se zdesila, ale pak jsem si rekla budiz a vydali jsme se na autobus. Pri cvakani jizdenky u ridice se ho Honza jeste radeji zeptal, jestli jede do nami vytouzeneho cile, ridic nejprve ze jo, ale pak nejak obratil. Nakonec ustalil svuj nazor na tom, ze jede, ale ze tam pojedem tri hodiny (alespon pokud jsme tomu dobre rozumeli). Celkem se nam vysmal a nabadal k temuz i dalsi lidi v autobuse. Opet jsme vypadali jako uplni exoti. Po chvili nervozniho vahani, zda vystoupit na dalsi zastavce, ci to risknout, jsme se rozhodli to risknout. Jeli jsme tam nakonec dve hodiny (samozrejme jsme po ceste mockrat precetli babiccina rikadla). V momente, kdy jsme v dali zahledli IKEU, jsme zatahali za snuru, kterou se tu dava znameni, ze chceme zastavit, autobus zastavil a my opet s kocarem a velkymi batohy kodrcali pres x mnohaproudych silnic... viz supermarket. Jizda autobusy tu vubec stoji za to. Na zastavkach neni jejich jmeno, jizdni rad a nekdy na nich neni ani cilova stanice, kam autobus jede (coz vzhledem k delkam tras je trochu problem). Po ceste z IKEY (kde vse probehlo v poradku a rychle, taky celkem levne, akorat Martulka se pokakala, smrdela a my jsme nemeli novou plinku) jsme tedy dosli na zastavku, kde bylo cislo naseho autobusu, vedeli jsme, ze odnekud ma v urcitou hodinu jet, ale nevedeli jsme, kde jsme vzhledem k tomuto vztaznemu bodu my . Nakonec prijel a my jsme dokonce do te doby stihli prebalit Martu do improvizovane plinky z tricka a igelitu. Krasa. 

Od te doby jsme podnikli uz jen dve vetsi vypravy. V sobotu jsme chteli jit po pobrezi jezera na sever smerem k pristavu a jakemusi chramu Bahai (chram vyznavacu jakehosi vseobjimajiciho a vse pojimajiciho nabozenstvi, doporucil nam ho Milan Jirasek, ktery u nas byl v patek na navsteve, a mel by to byt jeden ze 7 divu Illinois). Prochazka fajn, Martulka zacina vice chodit se svym vlastnim kocarkem - v podstate zadna vyprava se bez nej neobejde, i kdyz samozrejme vetsinu casu ho vezu ve velkem kocaru. Mame pocit, ze si s kocarkem hraje na nakupni vozik - panenku v nem vetsinou nechce, radeji si do nej naklada kaminky a tak. Nepodarilo se nam jit po pobrezi, nebot jsou tam same soukrome pozemky nalezejici k vilam, ale i prochazka touhle vilovou ctvrti stoji za to. Bydleli bychom tu hned. Chram Bahai je skutecne krasny, pod nim je i navstevnicke centrum s kratkym filmem o stavbe a o nabozenstvi Bahai. Kolem je krasna zahrada, kde letaji obrovsti motyli a skacou mali kralicci. Puvodne jsme si mysleli, ze tam oba druhy zvirat schvalne vysadili (aby zahrada pusobila skutecne harmonicky), ale od te doby jsme motyli i kralicky videli i jinde, takze mozna jsme Bahaisty podezirali nepravem.

V nedeli jsme podnikli s Milanem Jiraskem cestu do stredu Chicaga (my bydlime v Evanstonu, coz oficialne neni cast Chicaga, ale samostatne mesto - nicmene nikdo nepozna, kde konci Evanston a zacina Chicago a naopak). Milan byl v Evanstonu pred 18 lety na dva roky na PhD studiu, ted sem cas od casu jezdi (jestli to dobre chapu) psat knihy s prof. Bazantem, u ktereho ted Honza pracuje, a nabidl se, ze nas trochu provede (on sam odjizdel dnes domu, takze se chtel stejne "rozloucit s mestem", tak jsme to vzali pri jednom). Stred mesta tvori mrakodrapy. Ackoliv jednotlive domy na me nekdy zas takovy dojem neudelali, celkovy dojem je obrovsky - pusobi to na me trochu jako jedna velka goticka katedrala s mnoha stihlymi vezickami. Mrakodrapy jsou hodne ruznorode, rovna strecha rozhodne neni podminkou a vyslovenych "krabic" je tu jen velmi malo. Uprostred mesta je od roku 2004 tzv. Millenium Park, coz je park, o kterem se toho vlastne neda moc rict, ale je velky zazitek v nem byt (resp. da se toho rict hodne, ale nic z toho neni to podstatne). Asi hodne proto, ze je obklopen temi vsemi mrakodrapy - clovek si je vic uzije, kdyz nestoji primo pod nimi a ma trochu odstup. V parku je mnoho ruznych atrakci, je tu otevrena scena, na ktere se v lete konaji koncerty, jsou tu akce pro deti, neco jako botanicka zahrada a zvlastni vylestena plocha - rikaji ji Cloud Gate - (asi to ma byt mrak - tvarem ale pripomina knedlik, ktery postavite na dva konce a uprostred tim padem vznikne brana), v niz se zrcadli navstevnici i mrakodrapy. Na fotkach to tak nevynikne, ale stoji za to to videt. Prosli jsme si i cast pobrezi, kde se v te dobe konal maraton, videli jsme fontanu, jejiz fotku ma Honzuv brnensky sef na svatebnim oznameni (strika do vysky 50m) a protoze bylo krasne, rozhodli jsme se jit i na Sears Tower, nejvyssi stavbu na severni polokouli (443 m, 110 pater). Denne ji navstivi 25 000 lidi, coz se clovek dozvi pri cekani ve fronte na listek - po zdech jsou totiz napsany ruzne zajimavosti o vezi a jsou tu obrazovky s kvizovymi otazkami, kterych se lze dotykat a ony vyhodnoti vasi odpoved. Chci tim rict, ze na to, jaky je tam naval, se snazi zprijemnit pobyt ve frontach jak jen to jde a clovek se pri cekani pobavi a i se neco dozvi, o vezi i o Chicagu. Pohled shora je uplne jiny nez zdola, ja mam ale pocit, ze kdyz je clovek nekde nahore, je to ten pravy zazitek, jen kdyz je venku - pres sklo to zkratka neni tak uplne ono. Nejvetsi atrakci jsou nahore takove sklenene kostky vycnivajici z mrakodrapu, takze pod vami i vedle vas je vsude jen sklo. Dala jsem tam obe nohy, ale lehnout si a fotit se jako vetsina lidi bych asi nezvladla. Honza vyfotil z kostky vedlejsi kostku, myslim ale, ze z fotky ten dojem uplne nelze ziskat. 

Martulku vetsina nasich zazitku nechava uplne chladnou, zatim ma co delat sama se sebou, s aklimatizaci, s tim, ze ji kazdy okukuje a smeje se na ni (neni na to zvykla a vetsinou se rozbreci ci spis rozerve, coz je pak trosku prekerni situace) a taky zrejme s reakci na ockovani, na nemz byla tesne pred odjezdem. Dnes jsem take mela pocit, ze u ni pozoruju jakysi naznak obdobi vzdoru - myslela jsem sice, ze to je az u starsich deti, ale ... jakykoliv muj navrh byl spatny, tak spatny, ze to stalo za lehnuti na chodnik a krik siroko daleko. I rohlik, ktery jsem podavala ja, byl spatny. Kdyz si ho pak vzala sama, bylo to v poradku. Po ceste z nakupu jsme podle tohoto scenare postupovali hned nekolikrat. Umi rict ne a naucila se to pouzivat. Umi taky rict tata nebo toto - nevime zatim presne, jestli to rozlisuje, umi rict paa - to je pan i pani a snazi se o tam, hafhaf a papa(t). Snazi se krmit panenku rohlikem.

Tak to je z prvniho tydne asi vse.