Předně děkujeme všem, kteří se v minulém týdnu ozvali buď aby vyjádřili obavy o naše přežití, nebo aby nám napsali rady, kde co koupit, jakož i těm, kteří chtějí posílat vanilkový cukr přes atlantický oceán a těm, kteří hledají na blogu hrubky. Jsme rádi, že na nás myslíte.
Co se týče potravin - jsme teď mnohem více v obraze, objevili jsme obchod, který je asi 20 minut chůze bez Martulky (cca 40-50 minut chůze s Martulkou), a v něm mj. cukr moučku, něco jako strouhanku, atd. Jde mi to teď mnohem rychleji. Navíc nám bylo přislíbeno jednou spřátelenou mormonskou rodinou, že s nimi někdy můžeme jet kamsi autem, kde je prý vše ještě mnohem levnější ... uvidíme. Jedním z nedostatků nakupování zůstává to, že nerozumím pokladním, které neříkají jen "hello", ale ještě se záludně vyptávají, jak se mám. Já ale tomu, jak přesně je otázka položená, rozumím jen někdy, takže volím strategii na všechno říkat OK. Většinou se to ale stejně neobejde bez nějaké ostudy. Např. jsem byla požádána (zřejmě) o ID či pas, neboť jsem chtěla koupit víno a pivo (měla přijít návštěva). Řekla jsem OK, pokladní víno namarkovala a já nic. (Nakonec jsem pochopila oč jde a předložila jí náš řidičák. Ten ale nestačil, takže alkohol byl potupně vrácen zpět do regálů. Do toho Marta vyplivla dudlík na zem a vysypala jakési krekry - taky na zem, s celou situací mi pomáhaly dvě asistentky u pokladny, o kterých jsem psala minule...Uch... venku jsem vybalila Snickers, kterou jsem si koupila "za odměnu" a snědla ji společně s Martulkou - zdravá výživa, nezdravá výživa. Spravila nám oběma náladu.)
Pravidelný program má v naší rodině zatím jen Honza - ráno jde do práce, na oběd přijde domů, pak zas do práce, večer domů. Jedna cesta trvá 15 minut - chtěl si tedy zakoupit kolo, které by to zrychlilo, ale na výprodej přišel naší vinou pozdě - 3 minuty po začátku - a jediná použitelná kola byla již prodaná. Zbývalo jedné, co vůbec nebrzdilo. Takže bude chodit dál pěšky. Prý to ale tak nevadí, aspoň má čas přemýšlet, což v práci nejde...tam prý má pořád nutkání něco dělat. Já zatím pátrám po aktivitách, které bychom mohly dělat my dvě. Zde na kolejích existují nějaká konverzační dopoledne (děti si vůkol hrají), ale ještě se to asi příliš nerozjelo. Byla jsem na půlhodině jednoho z nich, které jsem objevila náhodou. Veřejně se o nich neví nic a i informace od samotných účastnic o dalších setkáních se liší ... nikdo moc neví, kdy a kde příští dopoledne začíná. Jasné je jedině to, že doba trvání je 1,5 hodiny, tak uvidím, jestli si Marta vydrží vůkol tak dlouho sama (resp. beze nějaké dospělé podpory) hrát. Ostatní děti jsou starší. Dále zvažujeme, zda si zaplatíme kurz plavání a cvičení v Ymce, či zda si zaplatíme členství a budeme si tam moct chodit plavat a cvičit, kdy budeme chtít, jen nás u toho nebude nikdo vést (oboje zároveň jde, ale je to na nás drahé).
V pátek u nás byl na večeři profesor a něco jako náš proděkan z Northwesternu Craig Bina s manželkou Jennifer. Zaplatil za nás na těchto kolejích před naším příjezdem zálohu, aby nám rezervovali apartmán a my jsme mu chtěli peníze při této příležitosti vrátit. (Zálohu je možné zaplatit několika způsoby, ale žádný z nich nelze použít pro platbu z České republiky. Bylo nám tedy doporučeno si zde někoho najít, kdo zálohu zaplatí za nás. Nejprve jsme psali, že nikoho nemáme, ale pak jsme si vzpomněli, že můj strýc zde má shodou okolností známého - prof. Binu - a tak jsme požádali jeho. Slečna na pokladně to prý komentovala:"Tak nejprve píší, že tu nikoho nemají, a pak pošlou proděkana". ) Píšu to hlavně proto, že nám teď připadá vtipné, koho si zveme na večeře (resp. kdo tato pozvání od nás přijímá) - nejprve minulý týden profesor z ČVUT Milan Jirásek a teď proděkan z Northwesternu. Večeře nebyla fiasko, ale všichni jsme se museli snažit, aby konverzace nevázla. To předchozí týden to šlo - alespoň podle mého soudu - samo. (A nebylo to jen tím, že to bylo v češtině.) Manželé Binovi rádi vyráží do přírody, možná do takové, o jaké se nám změkčilým Evropanům ani nezdá, takže jsme dostali nějaké tipy na (nedivoké) výlety do okolí. Za to jsme velmi vděční.
Dnes - první pondělí v září - je tu státní svátek (Labor day - něco jako svátek práce). Vyrazili jsme do jedné ze dvou chicagských ZOO - do Lincoln parku, kde je to zdarma. Není tu nekonečně mnoho zvířat jako ve zlínské ZOO, kde jsme byli před měsícem), zato zdejší zvířata jsou (resp. dneska byla) neuvěřitelně aktivní - nosorožec, lev, tygr, levhart, rys a spousta medvědů chodí, někteří z nich i řvou. Lachtani plavou ve vodě pěkně do kolečka, aby je viděli diváci na všech stranách. Šimpanzi chodí, šplhají po stromech či jejich napodobeninách a vybírají si blechy, chodí dokonce i gorily, a někdy i popolezou po provaze na nejbližší větev (a to je co říct, protože podle zlínské zoo spí snad až 20 hodin denně). Všem třem se nám to tu moc líbilo (nějaké fotky jsou na Picase).
Martulka je celý prodloužený víkend bezvadná, krásně chodí dlouhé trasy a skoro vůbec se nevzteká. (Nene říká na naše návrhy pořád, ale už tak nějak smířlivěji.) Minulý týden jsem přemýšlela o tom, že naše vzájemné jednání mi teď připadá nějak povědomé - někde jsem o něm četla. Je charakterizováno tím, že oba "soupeři" v klidu zaujímají nějaké pozice, aby tomu druhému naznačili, co si o dané věci myslí a ke "fyzickému střetu" (což je v našem případě např. náslilné přebalování, násliné čištění zubů, násilné oblékání, ...) či zkrátka ke scéně, která vypadá jako násilná (jeden ze "soupeřů" leží na zemi a řve) dojde jen tehdy, když je to nezbytně nutné. Buďto to takto podobně probíhá v sumu, nebo u nějakých lidoopů (tím jsem si skoro jistá), nebo obojí. Když mám chladnou hlavu, líbí se mi to.
Toť z druhého týdne vše.
(psáno Petrou, schváleno Honzou)
Žádné komentáře:
Okomentovat