31. týden 22. - 28. 3. aneb Anglicky ke zpovědi - maličkosti - Honzův dvojdenní výlet se skauty

Tak jsem se po 7 měsících díky blížícím se Velikonocům odhodlala "jít anglicky ke zpovědi". Asi bych měla napsat, že zpověď mi dělá docela velké problémy i česky, že vlastně tak úplně nevím, jak se k tomu postavit, aby to nebyla jen taková formalita a že ani moc nevím, co od ní čekat. Resp. vím, co o tom píšou "brožurky" (a zřejmě říkají zkušenější věřící), ale nemám to podloženo žádnou vlastní zkušeností, či přesněji prožitkem. Takže mě většinou k rozhodnutí "jít" nakopne až rozšířená nabídka "zpovědních hodin" před velkými svátky. A tak tomu bylo i teď, jen s tím rozdílem, že tentokrát vlastní akce proběhla hodně odlišně. Tak jsem si říkala, že lidi, kteří mají se zpovědí nějakou zkušenost, a především ty, kteří mají podobnou nemastnou neslanou zkušenost jako já, by to mohlo zajímat. V našem zdejším kostele se dá chodit ke zpovědi zřejmě jen ve středu po večerní mši, každý katolický kostel v Evanstonu má ale během postní doby vyhrazen ještě jeden speciální večer na pokání. Večer má 2 části - společnou část a pak individuální zpovědi. Na společnou část jsem přišla dost pozdě, takže nevím úplně přesně, jak probíhá. Podle tištěného "programu", který jsem si mohla vzít, to ale vypadá, že se střídaly zpěvy a krátké modlitby a hlavní část tvořily jakési "návodné otázky" z různých oblastí ke zpytování svědomí. Mimochodem, je bezvadné, že v kostelech tu mají často vytištěný program, v němž jsou některé části mše (nebo jiné "akce") napsány doslovně, takže se cizinec mnohem méně ztrácí. Už na tom, co jsem ze společné části stihla, bylo vidět, že se tu zpověď a vůbec celé zpytování svědomí bere mnohem méně "pochmurně" než u nás. Hříchy, nebo chcete-li chyby a selhání, se tu asi berou mnohem víc jako součást života, než jako něco, co bychom měli skrývat a za co bychom se měli stydět. Je to něco, co nám připomíná, že jsme jen lidi - tedy nejsme dokonalí, nejsme Bůh... nicméně právě díky tomuhle uvědomení se k Bohu obracíme. Takže hřích asi jde brát jako takovou rozsvícenou kontrolku, u níž můžeme být rádi, že ji v autě máme. Součástí úvodních modliteb byly i díky za to, co se nám v postní době povedlo, ať to byla sebemenší prkotina (samozřejmě vyjádřeno nějak adekvátněji). A totéž, jen nesrovantelně intenzivněji, jsem pociťovala při samotné zpovědi. Nevím, jestli neuvěřitelná podpora, kterou mě kněz zahrnul, vyplývala z toho, že už byl opravdu starý a pokročilý v "umění milovat" a nerýpat se v detailech, nebo z toho, že jsem asi trochu vypadala jako školačka, která jde ke zpovědi poprvé, hříchy napsané na papírku (podotýkám, že česky, takže jsem to aspoň jen nečetla). Na místo toho, abychom se bavili o tom, co dělám špatně, většinou jaksi mimochodem odhalil to, co jsem dělala aspoň chvíli dobře, nebo mi řekl, že jsem aspoň o sobě něco významného zjistila. (Hodně mě dostala třeba odpověď na to, že chodíme do kostela permanentně pozdě, protože jsme líní ráno vstát dřív, než se Marta sama od sebe vzbudí: "... ale chodíte tam, ne?") Díky tomu a mnoha jiným maličkostem jsem měla pocit, že kněz jménem Božím oceňuje, že jsem vůbec ke zpovědi přišla... Docela těžko se to popisuje, ale odcházela jsem odtud s pocitem absolutního přijetí - a to poprvé v životě. Takže teď už vím, co od zpovědi čekat, a vím, že to nemusí být formalita ani mravoučná přednáška ani filozoficko- náboženská diskuze a že nemusím odcházet s pocitem, že "tentokrát mi to teda ještě prošlo". A myslím, že moje zkušenost nebyla jen věcí štěstí - že jsem narazila na dobrého kněze. Vzhledem k tomu, že zpovědi neprobíhaly ve zpovědnicích (asi tam žádné ani nejsou), ale přímo v kostele - asi na 5 nebo 6 místech - bylo možné sledovat pantomimický průběh jednotlivých zpovědí. A z něj usuzuji, že zkušenost přijetí je tu asi možno získat častěji než u nás - kde jsme všichni velcí moralisti. Mimo to jsem si taky uvědomila, že podobný pocit absolutního přijetí si v "reálném životě" pamatuju jen od Honzy... tak jen zírám a říkám si, že jsem měla při výběru partnera víc štěstí než rozumu.

Jinak nevýznamné události týdne: byla zima jako v psírně, žádní ptáčci ani kytičky. Byli jsme u Cecílie a Carlose na večeři - byla moc dobrá, ale nějak jsme byli všichni unavení nebo bez nálady, takže nejvíc se o zdárný společenský průběh večera zasloužil Honza, který byl - zřejmě nespravedlivě - některými až dosud považován v tomto oboru za outsidera. V neděli jsme šli na loutkové divadlo - O perníkové chaloupce - které se odehrávalo v maličkém obchodě s dětským oblečením. Bylo narváno, jeviště v úrovni hlediště obklopené staršími a otrkanějšími dětmi, přes které nebylo nic vidět, a bylo to zdlouhavé. Cca po 45 minutách se začalo schylovat k tomu, že se Jeníček s Mařenkou ztratí, pak jsme vyčerpaní odešli. Honza měl "group meeting", který dopadl "very good". 

A nejlepší nakonec. Nejvýznamnější událostí týdne byl Honzův dvojdenní výlet se skauty. Takže předávám klávesnici ...

Můj druhý (a po pravdě doufám že i poslední) výlet se skauty měl namířeno asi hodinu jízdy na západ od Chicaga do usedlosti zvané Cantigny. Žil tu Robert R. McCormick, kterého já jsem předtím znal jako mecenáše, po kterém je tu pojmenováno snad všechno. Včetně institutu, kde pracuji. Teď už vím, že jeho dědeček založil noviny Chicago tribune a že Robert na nich vydělal ale vážně neskutečné peníze. Protože neměl děti, vše věnoval na charitativní účely. O tom, kolik měl peněz, svědčí například to, že měl v půlce 20. století vlastní letadlo na denní létaní do práce. Přistával na jezeře, kde nasedl do motorového člunu a odjel do práce. (Poznámka pod čarou: Když jsme byli v New Yorku, pořád nám nad hlavou létaly vrtulníky. Mysleli jsme, že jsou to turisti. Petra ale na internetu předevčírem našla, že více než třetina těch letů jsou přepravy byznysmenů na meetingy sem a tam či do práce a domů.) Druhým zásadním faktem, který poznamenal jeho život, byla služba v 1. divizi americké armády v první světové válce. Bojoval ve vítězné bitvě ve Francii v Cantigny. Po návratu podle tohoto města pojmenoval také svoji usedlost. Nyní je tu jeho museum a museum první divize.

Odjížděli jsme v pátek okolo 7 hodiny večer poté, co jsme plně naložili prívěsný vozík všelijakým haraburdím (opět včetně dřeva na táborák). Správci areálu nám přidělili místo asi 50 metrů od velmi frekventované silnice a asi 100 metrů od čerpací stanice. Na místě jsme nejprve vyložili všechny věci, zapálili plynové lampy a postavili stany. Pak se začalo vařit. To trvalo i s umýváním nádobí asi dvě hodiny. Byla celkem zima, takže jsem většinu času proseděl u ohně a vykecával. Před spaním mě ve spacáku napadl jeden příměr, který jsem si další den čím dál víc utvrzoval jako pravdivý. Koukáme teď totiž hodně s Martou na Krtka. Jeden díl - Krtek a víkend - pojednává o tom, jak si krtek vyjede na výlet. Do auta si naloží hrozně moc krámů. Dojede na místo, vše vybalí a užívá si. Pod slunečníkem má puštěné rádio, osmaží si mraženou rybu, sní dort ze spreje. Pak to ale musí všechno sbalit, umýt nádobí, doma vše vyložit a uklidit. Nakonec je z toho úplně hotový. To myš a zajíc si nevezmou nic. Doběhnou k rybníku, celý den se koupou a hrají si. Na oběd si chytí rybu a osmaží ji na ohni. Večer jen zaběhnou domů. Ti skauti jsou přesně jako ten krtek. Nakládání, vykládání, vaření složitých jídel, umývání nádobí - to vše jim vezme tolik energie a času, že na nic jiného už pak nezbývá.

Ráno se zase dvě hodiny vařila snídaně a hodinu jsme balili stany a nakládali věci. Vyrazili jsme asi v 10:00, nejprve do muzea 1. divize. Venku jsme si prošli výstavku tanků. Zajímavější to bylo uvnitř, kde jsme postupně prošli všechny americké války, ve kterých první divize bojovala. Mezi nejdůležitější patří asi WWI, WWII, Vietnam a Válka v Zálivu. Irák tam zatím nemají. Bylo to v typicky americkém stylu, procházeli jsme uličku v Cantigny, odevšad se na nás střílelo a jel tam i tank. Další bojiště byla pláž v Normandii ze dne D, a nakonec Vietnamský prales. Na to, jak mě války moc neoslovují, to bylo překvapivě dobré a poučné. Jen jsem pořád úplně nepochopil, proč ti Američani do toho Vietnamu vlastně jeli. Takže pokud byste to náhodou někdo chápal, rád si to poslechnu.

Následovalo tříhodinové vaření spojené s obědem. Potom už zbývala jen hodina na museum McCormicka, kvůli kterému jsem hlavně jel. Asi jsem už psal, že v oddíle panuje tvrdá demokracie. Kluci si rozhodují úplně o všem, vedoucí zasahují pouze v případě narušení bezpečnosti. A tak si milí kluci měli vybrat, jestli se raději chtějí projít nebo jít do musea. Asi 10 minut se dohadovali, načež jeden vedoucí prohodil, že se taky vlastně může jet domů. Do dvou minut bylo odhlasováno, že se jede domů. To mě fakt naštvalo, protože za ten výlet jsem dohromady asi 8 hodin seděl u ohně a čekal na jídlo, dvě hodiny nakládal a vykládal věci, hodinu řídil a asi 2.5 hodiny byl v museu. Podotýkám, že za celou dobu se nehrála jediná hra. Řekl jsem jim, že já do musea půjdu, protože je dost aut a oni mohou jet i bez toho mého. S tím nikdo neměl problém. Takže jsme se rozloučili, já vyrazil do musea a oni vybalovat vozík narvaný věcmi do klubovny.

K tomu už nemám zas tak moc co říci. Absolvoval jsem prohlídku domem člověka, který evidentně nevěděl co s penězi (pozlacené stropy) a uměl si jich užívat. Na druhou stranu to byl workoholik a velice schopný. Představte si takovou prohlídku zámku, akorát že místo Jindřicha 8., Marie Terezie, Karla 4. atd. si dosaďte americké prezidenty a evropské státníky. Moc se mi to líbilo, ale uznávám, že skauti by se z toho zrovna nezbláznili. 

30. týden 17. - 21. 3. aneb Teplé počasí - nákupy - Honza

Tento týden přinesl opravdu překrásné jarní počasí, ve čtvrtek se dalo jít ven jen ve svetru a v parku jsme vydržely 2,5 hodiny, ani jsme nemrkly... až jsme skoro nestihly dojít zavčas domů a uvařit večeři. Na domácí úklidové práce jsem až do pátku ani nepomyslela, respektive vždy jsem myšlenku na úklid rychle zavrhla s tím, že je škoda ztrácet čas, a podobné to bylo s vařením. Vždy šlo o to, vymyslet něco co nejrychlejšího, co se může uvařit třeba už ráno, a pak jen čekat, až se přiřítíme v poledne či večer domů z parku nebo z práce. "Doma" se stalo jen přestupnou stanicí na celodenních vycházkách mezi rašícími kytičkami, zpívajícími ptáčky a pátrání po hnízdech, která jsou teď, na ještě holých stromech, dobře vidět. Po dlouhé době jsem velebila Martu za to, jak jí ta chůze dlouho trvá, aspoň jsme/jsem měli/měla čas si všechno dobře prohlédnout a užít. Nepamatuju si, že by to na mě tak silně působilo někdy dřív - pravděpodobně jsem ulicemi většinou příliš spěchala. Martulka se naštěstí mého nadšení docela chytla, teď už mi občas nějaké hnízdo ukáže sama, ví taky, že je pro ptáčky, a upozorňuje mě, když ptáčci zpívají.

Těšily jsme se na víkend, že všechny své objevy ukážeme tátovi. V sobotu ovšem teplota klesla na nulu a celý den zuřivě mokře sněžilo a foukal vítr, takže nic. Pro objektivitu musím dodat, že jsme to věděli z předpovědi, ale pořád jsme tak nějak doufali, že to nebude tak zlé. No, spíš bylo. Aspoň jsme se mohli vydat bez výčitek svědomí na autotúru do nákupního střediska, kde jsme chtěli sehnat jarní boty pro Martulku a pro Honzu a koupili jsme kalhoty a košili pro mě a naštěstí i ty boty pro Honzu... a buchtu pro Martu, která ke konci už padala hladem a únavou. Na dětské boty, které bychom mohli koupit bez výčitek svědomí, že se v nich bude špatně chodit nebo že budou "nezdravé", jsme tu vůbec nenarazili. Takže jarní botky objednáváme z Brna přes babičku a Honzova bratrance, který přijede za 14 dní na návštěvu. Se zimními botami to šlo stejným způsobem bez problémů, tak snad se babička s paní prodavačkou trefí i tentokrát.

Honza během týdne pracoval nejen na projektech, které má tu, ale i na žádosti o jakýsi postdoktorský grant, který, dá-li Pán Bůh, by ho měl z valné většiny živit v následujích třech letech, příštím kalendářním rokem počínaje. Žádost podává samozřejmě poté, co proběhla jakási neformální diskuze mezi ním a jeho brněnským šéfem, z níž vyplynul ústní (resp. mailový) příslib, že se Honza bude moci po našem návratu vrátit na fakultu. Možná to s tím nijak nesouvisí, ale Honza vypadá poslední dobou méně vystresovaně. Sice stále pracuje dnem, večerem a někdy i nocí, ale - z mého pohledu - vstává spokojený, přichází z práce spokojený... A v pátek jsem dostala tulipány - jako omluvu, že chodí pozdě na obědy, takže co víc bych si mohla přát.

P.S.: Zpráva o Martině usínání pro čtenáře zápisu z minulého týdne, by se dala shrnout takto: Marta dobrý, Marta OK.

P.P.S. : Fotky opět z Cecíliina minifoťáčku, takže sice o něco méně kvalitní, zato přesně dokumentující. 

Honzova práce a opera

Petra mě po dlouhé době donutila napsat zase něco o mé práci. Takže se sebezapřením udělám, co je v mých silách.

Jak jsem psal již předtím, pořád dělám na dvou projektech. Tím prvním je modelování vlivu velikosti na konstrukcích se zářezem a bez zářezu. Ten vliv velikosti je známá funkce pro oba tyto krajní případy. Co není známé je přechod mezi zářezem a nezářezem, tedy jakási zóna, kdy nejste schopní říci, do které kategorie konstrukce patří. Takovouto situaci nelze ani modelovat standardním přístupem. Jednoduše proto, že i modelům musíte říci, jestli tam ten zářez je nebo není. Já se to tedy snažím modelovat nestandardně tak, aby si sám model určil, nakolik se má chovat jako zářez a nakolik jako bez zářezu. Jak jsem už psal, je to tzv. diskrétní model, publikovaný v roce 2007 pro simulace porušení betonu. Dělám na tom už od začátku, t.j. 7 měsíců. Vyřešil jsem veškeré problémy s tvorbou modelu. Vše je hotovo. Problém ale je, že se model v těch známých oblastech (se zářezem, bez zářezu) nechová tak jak by měl. Nemá tedy žádný smysl zkoušet přechodovou oblast, když nefungují ty popsané krajní případy. Jsem z toho docela překvapen - a stejně tak i profesor Bažant, oba jsme čekali že ten model je vážně dobrý. Nevíme, co způsobuje odchylky od teorie. Takže se již asi měsíc zabývám hledáním této odpovědi. Zatím marně. Asi týden mi trvalo vytáhnout z modelu napětí v kartézském souřadném systému. Je to celkem složitá procedura založená hlavně na goemetrii. Přikládám obrázky, protože jsou moc pěkné. Držte mi palce, už mám jen tři měsíce na to něco s tím udělat. Jinak pojedu domů po 10 měsících práce bez výsledku.

Druhý projekt se zabývá odhadem pravděpodobnosti porušení konstrukcí. Povedlo se mi, ve spolupráci s jedním neobyčejně chytrým kolegou, zjednodušit nějaký vztah. Není to žádné terno, ale je to krok kupředu. Při snaze použít to zjednodušení na nějakém reálném příkladu jsem udělal spoustu drobné práce na odhadu pravděpodobnosti porušení přehrady. Vypadá to, že to nakonec půjde publikovat v nějakém časopise s rozumným impakt faktorem,  ale po pravdě, není to žádný odvaz. Dělám na tom dál, ale neočekávám žádný velký průlom. To spíše v tom prvním projektu.  Přikládám obrázek, jak se vyvíjí distribuční funkce odolnosti konstrukce v závislosti na její velikosti.

Ještě vám dlužím popis opery, na kterou mě pozval profesor Bažant jako zástup za jeho nemocnou ženu. Měl jsem celkem strach. Musím ale říct, že to byl velice příjemný večer. Bavili jsme se hodně o jeho práci, ale tak nějak povrchně. Jako jak ho napadlo to a to, jaké měl studenty. Ne o konkrétních teoriích. To bych hodně rychle pohořel. Střídali jsme češtinu a angličtinu, a kupodivu se mi s ním anglicky hovořilo lépe. Myslím, že je to proto, že čeština má vykání, které mi ne úplně jde. Už rok jsem nikomu nevykal. On také češtinu nemusí, evidentně se mu mluví lépe anglicky. Jak ale říkal, potřeboval se trochu potrénovat. Opera se mi dost líbila. Neměla úplně stupidní děj (na italskou romantickou komedii to bylo téměř akční) a herecké a pěvecké výkony považuji za prvotřídní. Hlavní hrdinové neměli 250 kg, takže se na ně šlo i dívat. Seděli jsme hodně vzadu, ale sál měl perfektní akustiku. Navíc profesor Bažant přinesl dvě kukátka a tak jsme viděli i tváře. Na konci jsme se předběžně domluvili, že bychom spolu ještě někdy mohli na chicagskou filharmonii. Tak uvidíme.

A nakonec ... už máme letenky na cestu zpět. V Praze přistaneme 29. 6. 2010. Už se vážně těšíme.

29. týden 8. - 16. 3. aneb Uspávácí periody - Marta a řeč - German neighborhood - Sendvič - Adler Planetarium

Ačkoliv obvykle píšu blog večer, když už je klid, dnes dělám malou výjimku, a píšu v poledne, za srdceryvného volání "máámíí", protože za téhle situace nic jiného než soustředit se na něco středně náročného dělat nejde. Zase se nám totiž nějak zvrtl náš uspávací systém, který se periodicky mění. Začíná vždy fází, kdy Marta usíná sama, poté, co jí řeknem dobrou noc a přikryjeme ji. Po nějaké době se ale vždycky naskytne nějaká výjimka, proč ji pro jednou s usínáním pomoct (je přetažená, je nemocná, ...). Takže si řeknem, že jednou to přece nevadí, a doneseme vodu, přijdeme říct ještě jednou dobrou noc, nebo, jako se nám to stalo posledně, se "na chvilku" usadíme za dveře, kde si čteme (naštěstí svou "dospěláckou" literaturu a ne nahlas) a "hlídáme".  Požadavky na donesení vody či vysedávání za dveřmi se ale vždycky nenápadně stupňují, až se jakoby mávnutím kouzelného proutku dostaneme do fáze, kdy usínání zabere hodinu a všichni jsme z toho naštvaní a unavení. To si pak s Honzou řeknem "dost" a necháme Martu pár dní "vyřvat". Minule to byli tři dny, první den katastrofální, řev "máámíí" byl slyšet nejmíň 50 minut po celé chodbě, Honza nebyl doma, já jsem si připadala hrozně, měla jsem co dělat, abych nebrečela taky, a navíc jsem čekala, že každou chvíli za mnou někdo přijde s tím, že jde zabránit domácímu násilí. No, tehdy naštěstí přišel jen Vítek, a ten to celkem pochopil. Po třech dnech Martulka usínala znovu bez problémů sama, a to jí vydrželo tak 6 týdnů, hádám. Tentokrát nám po hodině uspávání ruply nervy včera večer, takže ode dneška nás čekají krušné (snad jen) tři dny. (Hurá, už je klid - ale to je tím, že je poledne. Večer to odhaduju na dýl.) Zajímavé je, že ač už o střídání těchto cyklů víme, stejně nejsme schopni s tím nic dělat, protože v každé chvíli děláme to, co se nám zdá jaksi nejlepší, nebo řekněme nejláskyplnější. A než nám dojde, že ta naše láskyplnost je vlastně trápení, chvíli nám to vždycky trvá. 

Když už jsem u Marty, zdá se nám, že minulý týden udělala velký pokrok v mluvení. Naučila se říkat "Máta" (= Marta, do té doby byla jen "Ma") a s velkým nadšením to používá. Třeba dnes jsem se jí po odpoledním spinkání ptala, jestli není pokakaná, a dostalo se mi odpovědi: "Dobrý. Marta dobrý. Marta ok." (Bohužel to nebyla pravda.) Taky pochopila, že v češtině se skloňuje, takže se o to snaží. Výpověď o našem výletě vlakem tedy vypadá např. "vlak mamú, tatú"(= jela jsem vlakem s mámou a tátou). Na tátu už taky přestala volat "táto" a volá zásadně "tatú". Včera mi řekla větu o čtyřech slovech, jejíž přesné znění jsem bohužel zapomněla, ale bylo to něco jako "Marta mamú židli tam" (= Marta přisune mámě židli "tam", tj. k počítači). Opakuje úplně všechna zajímavá slova a hodně z nich si překvapivě pamatuje. Taky si teď začíná hrát, že dělá různé činnosti, které děláme my, jako je např. vaření. Zprvu to byla celkem neškodná hra, vždycky jsme si při "míchání" jen popovídali o tom, co vaří (v 90% kaši nebo džus) a bylo. Teď vždycky odněkud vezme nějakou tekutinu, kterou pak přelévá (a vylévá) do všech volných hrnců, takže je to takové realističtější... i s úklidem.  Další nápodoba, kterou mě úplně dostala, bylo vezení kočárku, ovšem tentokrát ne s panenkami, ale s jejím o čtyři měsíce mladším kamarádem Calvinem. Martulka zřejmě ví, že při vezení kočárku se musí s dítětem mluvit, a taky ví, že s Calvinem se dá mluvit jedině anglicky, takže každé tři sekundy zastavila, naklonila se do kočárku a zeptala se "Ok, ok?" A vydržela to aspoň deset minut - skoro celou cestu z parku.

Co se týče nerodinného života, po dlouhé době jsme v pátek s Martou zavítaly na akci s American Women. Tentokrát byla na programu návštěva German Neighborhood (= německé čtvrti), spojená samozřejmě s obědem. Pravděpodobně už jsem to psala, ale většině ladies je kolem 70 let, takže obvyklý výlet znamená vystoupit z auta a popojít 100 metrů k restauraci, kde je oběd, pak 50 metrů k obchodu s lahůdkami či pekařství a návrat k autům. Podobně to bylo i tentokrát. O německé čtvrti jsem tedy schopna podat jen kusé informace, např. že hlavní ulice je uzoučká jako v Evropě, domy vypadají taky celkem evropsky a uprostřed je náměstíčko s obeliskem. Pro mě bylo z celého výletu nejpodstatnější, že v restauraci měli výbornou "evropskou" kávu. Zkoušela jsem si tu v Chicagu dát kávu pouze jednou v ZOO. Tehdy jsem chtěla ledovou kávu a dostala jsem hnědou vodu v půllitrovém kelímku se spoustou ledu. Hnus. Od té doby jsem neměla odvahu vyzkoušet kávu ještě někde jinde, až tady - když to měla být ta německá čtvrt - a byl to pro mě velký zážitek. Marta tu dostala od Adriany velikonoční kuřátko na klíček, které když natáhnete, chodí. Velice se osvědčilo jako motivace pro to, sedět na nočníku - může totiž nočník různě obcházet, vlézt pod nočník přední dírou a vylézt boční dírou a tak. Máme z něj tedy všichni velkou radost.

V sobotu dopoledne jsme byli domluvení s Vrbkou, Bobem a Milánem, že vytvoříme transatlantický tým (Adamov - Evanston) v online šifrovací soutěži "Sendvič". Soutěž má dvě dvouhodinová kola, proložená hodinovou přestávkou, a u nás měla trvat od 8 do 13 hodin. Hrozně jsme se s Honzou těšili, že seženeme hlídání a budeme poprvé po půl roce dělat něco společně jen ve dvou. A hlídání jsme skutečně sehnali! Marta měla být u Cecílie, s jejímž synem Santiagem je velká kamarádka a se kterou už jednou tři hodiny bez problémů vydržela. Vypadalo to jako tutovka. Jenže tentokrát Santiago v 8:30 ještě spal a navíc byl - pro Martu asi neočekávaně - doma i Cecíliin manžel (který byl asi trochu děsivý), takže to zkrátka nešlo. Po půl hodině snažení se Honza s Martulkou vrátili domů, Marta se začala věnovat svým aktivitám, jsouc ráda, že jsme si ji nechali, Honza vpadl jako deus ex machina do Sendviče a před přestávkou nám stihl vyluštit ještě asi dvě šifry (zatímco např. já jsem během prvních dvou hodin nevyluštila ani jedinou). Byli jsme ale trochu zklamaní, což bylo znát na "vstřícnosti" vzájemné komunikace, takže to první kolo nebylo ono. O přestávce jsem šla s Martulkou na chvíli ven na hřiště, Honza uklidil největší škody (křupky, kterým se tady říká "cereals" rozsypané a místy i rozšlapané úplně všude) a dostali jsme spásný a vysoce nevýchovný nápad pustit Martě na druhou půlku Krtka (resp. tolik Krtků, kolik se jich jen do druhé poloviny vejde). Druhá půlka pak byla úplně úžasná, řekla bych, že jsme si ji všichni tři neuvěřitelně užili, my s Honzou jsme komunikovali skvěle, i transatlantická komunikace probíhala (aspoň podle našeho názoru) skvěle a ze 151. místa po první půlce jsme to dotáhli cca na 81. (z 244), což my dva hodnotíme jako úspěch. Tak za rok snad zas.

V úterý nás čekalo poslední velké chicagské muzeum, a to Planetárium. (Bažant je ještě stále na cestách a úterý bylo opět zdarma.) Muzeum nás spíše zklamalo - expozice nejsou ani moc pro děti (málo interaktivních věcí, hodně čtení), ani moc pro dospělé (nulová informační hodnota - pokud tedy nemáte fotografickou paměť a nepamatujete si tak všechna data vzletů vesmírných lodí, hmostnosti jednotlivých planet apod.) Tomuto popisu odpovídají např. expozice o amerických raketách vyslaných do vesmíru a expozice o muslimech, kteří byli prvními pořádnými astronomy na světě (údajně proto, že na cestách vždycky potřebovali vědět, kde je Mekka a kterým směrem se tedy mají obracet při modlitbě). O něco interaktivnější byl koutek věnovaný sluneční soustavě. Tam mohli Honza s Martou naprogramovat robota, který se pak podle jejich pokynů pohyboval po "povrchu Marsu", mohli točit koulí, která byla plná tekutiny znázorňující atmosféru, a pak sledovat, jak se v tekutině tvoří víry a jiné zajímavé obrazce, a konečně mohli zasáhnout povrch Měsíce (virtuálním) meteoritem, po kterém zůstal kráter (na tom tedy nic moc zajímavého nebylo, mačkalo se jen tlačítko, a pak se ozvala rána. Martulka celkem trefně shrnula celou podstatu slovem "bác").  Větší děti pak mohli hrát jakousi počítačovou hru, kde umisťovali do daných vzdáleností kolem Slunce různé objekty o udaných hmotnostech a pak sledovali, co se stane (jestli Slunce objekt spolkne, jelikož rozdíl hmotností je příliš velký, nebo objekt Slunce obíhá, ...). Tahákem Planetária jsou zřejmě programy promítané celkem ve třech kinech. Honza byl na 3D filmu o velkém třesku a vzniku galaxií - vrátil se neznechucen ale nenadšen. Já jsem si po jeho výkladu zakoupila za 7 dolarů lístek do obyčejného planetária na příběh, jehož název byl cosi jako "Afričtí domorodci a hvězdy". Po prvních 5 minutách jsem ale navzdory svému úsilí usnula, průběžně jsem párkrát zkontrolovala, že stále ještě promítají, a po půl hodině vyšla z planetária ráda bych řekla zregenerovaná, ale Honza tvrdil, že jsem vypadala jako "už hodně dlouho zaoraná myš". Od té doby mi každý večer samozřejmě připomíná, že když mi nepůjde usnout, nevadí, koupíme lístek do 3D kina na celou noc... Nakonec nás ještě docela nadchla přednáška jednoho fyzika, na kterou jsme narazili čirou náhodou, a ačkoliv jsme tam byli jen chvilku a úplně nerozuměli tomu, co říkal, zaujal nás, a to všechny. Při vstupu jsme totiž dostali (my tři) hned troje 3D brýle, takže Martulka, která má přísně zakázáno jakkoliv manipulovat s mými brýlemi, seděla prvních dvacet minut úplně bez hnutí, vypadajíc jako malá masařka, a byla na vrcholu blaha. Pak nás čekala už jen krásná, téměř jarní, vycházka na vlak a večer kolejní zmrzlinová párty, kde ke zmrzlině dávali i jahody.

28. týden 1. - 7. 3. aneb Scouts for Food - China Town - Field Museum of Natural History

Kromě toho, že jsme se tento týden s Honzou oba definitivně uzdravili, začalo být také hezké počasí - tedy nad nulou a sluníčko, takže začalo být opravdu příjemné chodit po venku, a o optimismus nebyla nouze. V sobotu jsme plni "dobrých úmyslů" a taky touhy vypadnout po dlouhé době z domu vyrazili na skautskou akci zvanou "Scouts for food" (doslovně "Skauti pro jídlo"). Tato akce je v Evanstonu tradiční. Každý skautský oddíl dostane přiděleno nějaké území, v němž roznese ke dveřím každého domu igelitovou tašku s dopisem, ať do ní lidi dají nekazící se potraviny pro bezdomovce a že si ji skauti za týden zpoza dveří zase vyzvednou. Honzův skautský oddíl měl na starosti asi 600 domů. Na roznášení se sešly včetně nás dvě rodiny s malými dětmi, 10 kluků a asi tři dospělí a naše rodina přispěla k všeobecnému dobru roznesením asi 20 tašek. Vzhledem k tomu, že návratnost tašek je prý tak 3 - 5 procent, hádám, že jsme bezdomovcům nepomohli téměř vůbec. Zato jsme se krásně prošli. Na této procházce jsme se definitivně utvrdili v tom, že Marta už hodně věcí intenzivně prožívá, a taky si je pak pamatuje. U jedněch dveří byla "soška" zálesáka s kloboukem, které se Marta bála. Ačkoliv jsme nástrahu společnými silami bez většího úsilí zdatně překonali, bylo to téma k hovoru na celé cestě zpátky. Znovu a znovu jsme si vyslechli, že "páá(n) - bojí", na což bylo potřeba odpovědět, že jsme to ale přece krásně zvládli a že pán už je pryč. Při cestě autem domů jsme vezli Thawivanninu (druhou nejmladší) dceru Grace. Ačkoliv Marta Grace zná a má ji ráda, po cestě zpět s ní ani s námi vůbec nepromluvila, až se nás Grace ptala, jestli Marta někdy vůbec mluví. Stačilo ale, aby za Grace zaklaply dveře, a Marta už začala vzpomínat, že jsme vezli Grace, a připomínala nám to ještě asi  dva dny. Takže o zážitky - aspoň v Martulčině případě - není nouze.

Odpoledne jsme vyrazili vlakem do China Town (doslovně čínské město, myšlena čínská čtvrť). Od kamarádky jsem věděla, že jsou tam dobré a levné restaurace, ale víc prý nic moc. Naštěstí jsme si ale před odjezdem prostudovali informace na internetu, takže jsme věděli, že máme hledat ještě repliku pekingské zdi s devíti draky, náměstíčko se znameními z čínského horoskopu, čínský park a katolický kostel, kam údajně chodil s matkou na mše Al Capone. S výčtem zajímavostí bych mohla ještě chvíli pokračovat, ale na ty další už jsme neměli moc chuť a hlavně čas. Nutno říct, že všechny tyto "pamětihodnosti" (asi vyjma toho kostela) jsou mladší 18 let a byly postaveny výhradně jako atrakce pro turisty. Na druhou stranu, na rozdíl od některých jiných "národnostních" čtvrtí, v čínské čtvrti Číňané asi opravdu žijí, nebo přesněji - asi 99 procent chodců vypadá čínsky, jestli žijí přímo tam nebo kousek dál, těžko říct. Rozhodně to ale není jen muzeum. Zpět k "zajímavostem". Nejvíc se nám asi líbila znamení čínského horoskopu - a to hlavně výtvarně, méně pak informačně. Nevím, jak vy, ale já nikdy nejsem schopná udržet charakteristiky jednotlivých znamení v hlavě ani půl minuty - myslím, že je to tím, jak jsou strašně málo konkrétní. Tak např. si pamatuju, že Marta je "krysa", ale už si vůbec nemůžu vzpomenout, co to znamená pro její charakter (myslím, že je "charming" = okouzlující, ale jistá si tím nejsem... tedy tím, že to o ní říká horoskop, jinak celkem jo). Po studiu horoskopu jsme prošli úzkou uličkou, možná spíš něčím jako hlavní chodbou Vaňkovky, plnou obchodů a restaurací, trochu špinavou, ale to jsou v období slézajícího sněhu skoro všechny. Protože se kvapem smrákalo, rozhodli jsme se, že ještě neumřeme hlady a najíme se až po shlédnutí čínského parku. Trochu jsme ho museli hledat, protože je od ostatních turistických atrakcí maličko bokem, ale povedlo se. Při západu slunce tam bylo krásně, i když pozadí hyzdily dvě obrovské věže starého zvedacího mostu (který se zřejmě zvedá i s domkem uprostřed) a na protější straně řeky je obludný vysoký barák. Honza tedy tvrdí, že je to tak ošklivé, až je to hezké. Do hlavní části, kterou tvoří jedna široká ulice s domy s čínským průčelím, jsme vešli pěknou čínskou branou již za tmy a po několika blocích objevil Honza v jedné boční uličce restauraci "Go 4 Food" (= "Běž na jídlo"). Zpočátku si mi už svým názvem moc nepozdávala, ale nakonec se ukázalo, že to byla vynikající volba. Ještě jsme trochu nerozhodně podupávali před vchodem a už nás jeden číšník (resp. přímo manažer podniku) zval dál, ptal se, jestli jsme tam už byli (prý jsme mu byli povědomí), vysvětlil nám, že se objednává jen hlavní jídlo, případně předkrm, rýže k hlavnímu chodu že je podávána automaticky, stejně tak čaj, polévka a nakonec dezert. Na rozdíl od toho, jak jsem vám tyto informace právě podala já, nás ale zmíněný manažer nezahltil, řekl vždy cca 1 informaci za minutu a když jsme ji stačili vstřebat (a u toho se např. vysvlíct, prostudovat si jídelní lístek nebo tak), vrátil se a řekl další. Když jsem vzdala jíst hůlkami, nebyl pro ně žádný problém donést vidličky. Co se týče obsluhy, určitě to byla nejlepší restaurace, v jaké jsem kdy byla - starali se perfektně a nebyli vlezlí (na můj vkus, na Honzův byli trošku moc ukecaní). Co se týče jídla, paradoxně moc mi chutnaly všechny věci, které byly zdarma - čaj, polévka a desert (což byla opět jakási polévka z kokosového mléka, sladkých brambor a japonského průhledného čehosi, co mohlo být rýže, jikry nebo cokoliv jiného). Jako předkrm jsme měli knedlíčky asi s vepřovým masem - knedlíčky byly bez chuti, ale jinak ok. Jako hlavní chod si dal Honza "žábu se stovkou koření". Vypadalo to jako kung pao, bylo to hodně ostré a na rozdíl od kung paa to nebylo vykostěné. A vyndávat z pusy milióny malých kostiček nám nebylo moc příjemné. Nakonec jsme tedy vyzobali jen stehýnka, která měla hodně masa a byla vůbec mnohem lepší a méně kořeněná - chutnala i Martulce, a žabí trupy jsme nechali. Nenechali jsme si je ani zabalit domů. Já jsem si dala hovězí na francouzský způsob, které na mě bylo hodně sladké. Po čínském způsobu jsme měli misky se vším jídlem uprostřed a dávali si na talířky, co jsme chtěli, takže žáby ("kvákvá") i krávy jsme si užili zcela rovnocenně. Ačkoliv jsme se vážně snažili, nebyli jsme schopni to dojíst - jednak jsme byli už najezení, jednak ty chutě byly opravdu hodně koncentrované. Kdyby nám nedali dezert, odcházeli bychom možná s trochu smíšenými pocity. Dezert ale všechny disharmonie chutí vyrovnal, Honza ho prý cítil v puse ještě dva dny - já jsem tam cítila žábu, ale už zcela mírumilovnou a nepálivou. Takže velký zážitek, a podle toho, že všichni strávníci kolem nás byli Čínané, soudíme, že to také byl dost opravdu spíše čínský, nikoliv americký, zážitek.

Neděle byla kostelopracovní, protože Honza se rozhodl, že v pondělí nepůjde do práce a místo toho půjdeme všichni do Field Museum of Natural History (=Fieldovo muzeum historie přírody...?? možná myslí spíš historie a přírody), které je každé druhé pondělí v měsíci zdarma. Protože mě od rána děsně bolela hlava a celkově mi nebylo zrovna do skoku, převzal velení i Martu Honza a já jsem si mohla většinu času sama brouzdat po muzeu, kde jsem chtěla. Každou hodinu jsme pak měli sraz a zkonzultovali další postup. Při takto rozdělené práci jsme tedy prozkoumali: vycpané živočichy (Marta i Honza byli okouzleni, mě to moc nebaví), DNA výzkumný koutek (naznačí se tu, v jakých krocích výzkum probíhá, ale s vysvětlováním si nikdo hlavu neláme... což mě naštvalo), sbírky různých masek, hudebních nástrojů apod. patřící kmenům žijícím v Oceánii (na můj vkus příliš mnoho málo říkajících naučných cedulek). To byla ta slabší část, pro někoho možná zajímavá, pro nás, co už jsme asi líní číst dlouhé popisy a moc z nich neudržíme v hlavě, trochu nuda. Co se nám naopak líbilo, byla část o evoluci - méně popisků, více interaktivních věcí, zajímavě členěný prostor, občas člověk procházel "druhohorním pralesem" apod. Dále se mi líbila část o původních amerických obyvatelích, která začínala tím, že jsme procházeli Chicagem v roce xy a kolem nás promítali les, v němž chodili mamuti, a celkově se to neslo v podobném stylu, jako evoluce.  Obě výstavy jsou značně rozsáhlé, jako ostatně celé muzeum, z obou skvělých zmíněných výstav jsem viděla asi třetinu až polovinu (pak jsem vždycky metla na sraz), ale pro jednu návštěvu je asi lepší "ochutnat" od každého trochu, než se někde zahrabat na celý den. Honza s Martou byly asi dvě hodiny v jakési "dětské laboratoři", kde si Marta hrála na indiánskou ženu a sbírala kukuřici (z umělých rostlin sbírala umělé klasy a dávala je do košíku, mimochodem o tom také mluvíme dodnes... "kukušice"), vyzkoušela si indiánské nástroje a mačkala tlačítko, které spouštělo indiánskou hudbu ("bubá"). Dodatečně z letáku zjistili, že je to koncipováno pro "families" (rodiny), čímž je myšleno pro děti. Aspoň pro příště víme, kam máme rovnou zamířit. Budoucím návštěvám, které uvažují, že by do muzea zašly, lze možná ještě doporučit 3D filmy, které jsme neozkoušeli, ale pravděpodobně jako zážitek budou stát zato (mají Mamuty a ještě cosi). Myslím, že tentokrát se to líbilo opravdu všem - nejen akcechtivým (a v daném okamžiku neakceschopným) manželkám.

27. týden - 22. - 28. 2. aneb Honza na opeře - čtvrteční nemoc a jazz - pátek - víkendová zpověď umanuté manželky - hra "na spinkání"

V pondělí byl Honza nečekaně pozván profesorem Bažantem na operu "Elixír lásky".  Jestli si myslíte, že tím snad chtěl Bažant něco naznačit, musím vás zklamat, nechtěl. Jen mu onemocněla manželka. Podrobný popis události nechám na Honzovi, budete ale na něj muset trošku počkat, protože zítra je "mítink" (Bažant + jeho studenti), takže dneska na psaní určitě nebude čas. 

Nevím, zda to bylo kontaktem s infikovaným profesorem Bažantem nebo něčím jiným (zlí jazykové tvrdí, že středečním psaním blogu), ale ve čtvrtek Honza lehl, prospal s přestávkami celý den. Večer s námi ale už šel na jazzový koncertík, který se konal u nás na kolejích. Musím říct, že se tu o nás starají vážně skvěle - nejméně jednou za měsíc je možnost zúčastnit se nějaké kulturní, sportovní či jinak zajímavé akce (koncerty, Chicago Bulls, ping pongový turnaj, Halloweenský večer pro děti, ...) Tentokrát to tedy byl koncert tříčlenné jazzové kapely - elektrický klavír, kytara a bicí. Hráli moc pěkně, pro mě je ale jazz tak nějak pořád spíš nejlepším doplňkem k hovoru při kávě či čaji, než hudebním stylem, jemuž bych věnovala celý koncert. Myslím, že kapelu tvořili studenti z Northwestern a že chudáci hráli zadarmo, takže nevím, jak byli nadšení ze zdejšího publika, z něhož téměř polovinu tvořily děti do tří let. Nesli to ale statečně, a když si děti tancovaly do rytmu, občas se i usmáli.

Po koncertě, kde jsem ochutnala zdejší občerstvení, začalo být špatně mně a pátek jsem prožila v podstatě podle Honzova čtvrtečního vzoru - spát, spát, spát. Honzovi bylo naštěstí trochu lépe, takže dopoledne to s Martou nějak zkouleli -a to téměř doslova. Honza totiž naučil Martu koulovat se, což byl mistrovský kousek, jelikož Marta se až doteď dobrovolnému kontaktu se sněhem zarputile vyhýbala. Odpoledne pak podnikli fenomenální akci - nákup (první nákup za našeho pobytu zde, na němž jsem nebyla já ... pokud tedy nepočítám jeden hned popříjezdový). Musím přiznat, že jsem byla skoro vděčná, že jsem nemocná - tak báječně jsem si už dlouho neodpočinula. Navíc bylo příjemné vidět, jak to Honzovi s Martou beze mě jde, a taky vidět, jak strašně moc toho nakoupili, ačkoliv já musím skoro každý týden po nákupu zodpovídat otázku, jakto, že jsem utratila tolik.

V sobotu nás ale kromě únavy a celkového pocitu nevolnosti dostihly s odpuštěním trávicí potíže. Navíc jsme v tom byli oba tak nějak na stejno, takže jsem si užívala výrazně méně a velmi často jsem musela bojovat s myšlenkami, že zrovna teď by se o Martu mohl starat někdo jinej, že to není spravedlivé, ... Navíc jsme minulý týden z nějakých důvodů (o kterých mi v mém sobotním rozpoložení samozřejmě bylo jasné, kdo za ně může) odložili návštěvu China Townu a teď přišlo místo toužebně očekávaného čínského oběda tohle... jo, a ještě jsme museli odvolat víkendovou večeři s Kassie... zkrátka všechny mé plány a akce, na které jsem se těšila, šly do kytek, což by samozřejmě nemusel být problém, ale pro mě byl. Já totiž plánuju často a ráda. Možná, že teď, když jsem s Martou doma, je to se mnou ještě horší, než bývalo dřív - obzvláště přes zimu potřebuju na každý den nějakou "akci", jinak mám pocit, že bych se doma unudila k smrti. (Běžné týdenní akce nám naštěstí s Martou sedí oběma. Hlavně ty návraty. Vypozorovala jsem, že když přijdeme domů z vycházky nebo zkrátka odněkud, Martulka si obvykle někam sama zaleze, nebo si sedí na gauči, něco si prohlíží, někdy si zpívá - zkrátka užívá si, že je doma, vypadá spokojeně a - s trochou zahanbení přiznávám - hlavně po mně nic nechce.) Víkend, to je pro mě příležitost vydat se za hranice všedních dní. Z těšení se na víkendy (nebo z rozdejchávání jejich náročnosti), žiju skoro celý týden. Takže chápete, jaká pro mě byla rána, že teď už druhý týden žádný výlet za hranice všedních dní nebyl, a ještě ke všemu ani naše zdraví nešlo podle mých plánů. Honza se mé "akčnosti" většinou směje, ale tentokrát mu zmizel úsměv na rtech (což uvádím jako důkaz toho, jak těžce jsem to nesla). Ach jo. Myslela jsem si, že mě mateřská dovolená zbavila většiny mých "tužeb" a že se umím mnohem lépe přizpůsobit situaci a vzdát se svého cíle a plánu než dřív, ale asi jak kterého... a možná taky záleží na tom, kdo mi ty plány (alespoň domněle) hatí. No, zkrátka jsem své okolí během víkendu celkem slušně potrápila. Zato jsem si uvědomila, že zaprvé: své vize o víkendech nesdílím úplně vždycky se svým okolím - Honza by možná bral víkendy raději jako relax prokládaný prací (nebo opačně?), Martě obvykle stačí ke štěstí, že je táta doma... zadruhé: má rodina asi není první, koho trápím svou umanutostí - takže se tímto všem mým bývalým skautským spolupracovnicím a spolupracovníkům omlouvám... Abych ale nebrala všechno jen na sebe - možná je část mé současné "akčnosti" způsobena  současnou "neakčností" mého manžela. Dokud jsme spolu chodili, měl milióny návrhů, co dělat, kam jít. Vlastně všechny akce vymýšlel on. Postupem času se role nějak obrátily. Tak že bychom se vrátili do starých časů aspoň na výročí? 

Po víkendové krizi Honzova nemoc zázračně zmizela (možná jí bylo v práci lépe, než doma), moje se zlepšila a Marta to nechytla. Hurá. Mimochodem, Martulka během naší nemoci vyvinula novou hru "na spinkání". Spočívá v tom, že vybraný rodič leží s Martou na gauči, a Marta mu dává střídavě příkazy "hají" a "tastas" (= vstávat).  Zpočátku se příkazy vždycky zrychlovaly a hra končila ve stavu, kdy se střídaly po sekundových intervalech. Teď už je k nám Marta mnohem milosrdnější, fáze "hají" jsou mnohem delší než "tastas", někdy si u nich dokonce (tajně) můžu číst knížku. Navíc jsme pro větší zajímavost fáze "hají" přikrýváni karimatkou, pak zase odkrýváni, pak se Marta sama halí do deky a sama se tomu všemu směje, i když naše odezva je - obzvláště když si tajně čteme - téměř nulová. Jí to ale nevadí, vždyť přece děláme "hají"!