V pondělí byl Honza nečekaně pozván profesorem Bažantem na operu "Elixír lásky". Jestli si myslíte, že tím snad chtěl Bažant něco naznačit, musím vás zklamat, nechtěl. Jen mu onemocněla manželka. Podrobný popis události nechám na Honzovi, budete ale na něj muset trošku počkat, protože zítra je "mítink" (Bažant + jeho studenti), takže dneska na psaní určitě nebude čas.
Nevím, zda to bylo kontaktem s infikovaným profesorem Bažantem nebo něčím jiným (zlí jazykové tvrdí, že středečním psaním blogu), ale ve čtvrtek Honza lehl, prospal s přestávkami celý den. Večer s námi ale už šel na jazzový koncertík, který se konal u nás na kolejích. Musím říct, že se tu o nás starají vážně skvěle - nejméně jednou za měsíc je možnost zúčastnit se nějaké kulturní, sportovní či jinak zajímavé akce (koncerty, Chicago Bulls, ping pongový turnaj, Halloweenský večer pro děti, ...) Tentokrát to tedy byl koncert tříčlenné jazzové kapely - elektrický klavír, kytara a bicí. Hráli moc pěkně, pro mě je ale jazz tak nějak pořád spíš nejlepším doplňkem k hovoru při kávě či čaji, než hudebním stylem, jemuž bych věnovala celý koncert. Myslím, že kapelu tvořili studenti z Northwestern a že chudáci hráli zadarmo, takže nevím, jak byli nadšení ze zdejšího publika, z něhož téměř polovinu tvořily děti do tří let. Nesli to ale statečně, a když si děti tancovaly do rytmu, občas se i usmáli.
Po koncertě, kde jsem ochutnala zdejší občerstvení, začalo být špatně mně a pátek jsem prožila v podstatě podle Honzova čtvrtečního vzoru - spát, spát, spát. Honzovi bylo naštěstí trochu lépe, takže dopoledne to s Martou nějak zkouleli -a to téměř doslova. Honza totiž naučil Martu koulovat se, což byl mistrovský kousek, jelikož Marta se až doteď dobrovolnému kontaktu se sněhem zarputile vyhýbala. Odpoledne pak podnikli fenomenální akci - nákup (první nákup za našeho pobytu zde, na němž jsem nebyla já ... pokud tedy nepočítám jeden hned popříjezdový). Musím přiznat, že jsem byla skoro vděčná, že jsem nemocná - tak báječně jsem si už dlouho neodpočinula. Navíc bylo příjemné vidět, jak to Honzovi s Martou beze mě jde, a taky vidět, jak strašně moc toho nakoupili, ačkoliv já musím skoro každý týden po nákupu zodpovídat otázku, jakto, že jsem utratila tolik.
V sobotu nás ale kromě únavy a celkového pocitu nevolnosti dostihly s odpuštěním trávicí potíže. Navíc jsme v tom byli oba tak nějak na stejno, takže jsem si užívala výrazně méně a velmi často jsem musela bojovat s myšlenkami, že zrovna teď by se o Martu mohl starat někdo jinej, že to není spravedlivé, ... Navíc jsme minulý týden z nějakých důvodů (o kterých mi v mém sobotním rozpoložení samozřejmě bylo jasné, kdo za ně může) odložili návštěvu China Townu a teď přišlo místo toužebně očekávaného čínského oběda tohle... jo, a ještě jsme museli odvolat víkendovou večeři s Kassie... zkrátka všechny mé plány a akce, na které jsem se těšila, šly do kytek, což by samozřejmě nemusel být problém, ale pro mě byl. Já totiž plánuju často a ráda. Možná, že teď, když jsem s Martou doma, je to se mnou ještě horší, než bývalo dřív - obzvláště přes zimu potřebuju na každý den nějakou "akci", jinak mám pocit, že bych se doma unudila k smrti. (Běžné týdenní akce nám naštěstí s Martou sedí oběma. Hlavně ty návraty. Vypozorovala jsem, že když přijdeme domů z vycházky nebo zkrátka odněkud, Martulka si obvykle někam sama zaleze, nebo si sedí na gauči, něco si prohlíží, někdy si zpívá - zkrátka užívá si, že je doma, vypadá spokojeně a - s trochou zahanbení přiznávám - hlavně po mně nic nechce.) Víkend, to je pro mě příležitost vydat se za hranice všedních dní. Z těšení se na víkendy (nebo z rozdejchávání jejich náročnosti), žiju skoro celý týden. Takže chápete, jaká pro mě byla rána, že teď už druhý týden žádný výlet za hranice všedních dní nebyl, a ještě ke všemu ani naše zdraví nešlo podle mých plánů. Honza se mé "akčnosti" většinou směje, ale tentokrát mu zmizel úsměv na rtech (což uvádím jako důkaz toho, jak těžce jsem to nesla). Ach jo. Myslela jsem si, že mě mateřská dovolená zbavila většiny mých "tužeb" a že se umím mnohem lépe přizpůsobit situaci a vzdát se svého cíle a plánu než dřív, ale asi jak kterého... a možná taky záleží na tom, kdo mi ty plány (alespoň domněle) hatí. No, zkrátka jsem své okolí během víkendu celkem slušně potrápila. Zato jsem si uvědomila, že zaprvé: své vize o víkendech nesdílím úplně vždycky se svým okolím - Honza by možná bral víkendy raději jako relax prokládaný prací (nebo opačně?), Martě obvykle stačí ke štěstí, že je táta doma... zadruhé: má rodina asi není první, koho trápím svou umanutostí - takže se tímto všem mým bývalým skautským spolupracovnicím a spolupracovníkům omlouvám... Abych ale nebrala všechno jen na sebe - možná je část mé současné "akčnosti" způsobena současnou "neakčností" mého manžela. Dokud jsme spolu chodili, měl milióny návrhů, co dělat, kam jít. Vlastně všechny akce vymýšlel on. Postupem času se role nějak obrátily. Tak že bychom se vrátili do starých časů aspoň na výročí?
Po víkendové krizi Honzova nemoc zázračně zmizela (možná jí bylo v práci lépe, než doma), moje se zlepšila a Marta to nechytla. Hurá. Mimochodem, Martulka během naší nemoci vyvinula novou hru "na spinkání". Spočívá v tom, že vybraný rodič leží s Martou na gauči, a Marta mu dává střídavě příkazy "hají" a "tastas" (= vstávat). Zpočátku se příkazy vždycky zrychlovaly a hra končila ve stavu, kdy se střídaly po sekundových intervalech. Teď už je k nám Marta mnohem milosrdnější, fáze "hají" jsou mnohem delší než "tastas", někdy si u nich dokonce (tajně) můžu číst knížku. Navíc jsme pro větší zajímavost fáze "hají" přikrýváni karimatkou, pak zase odkrýváni, pak se Marta sama halí do deky a sama se tomu všemu směje, i když naše odezva je - obzvláště když si tajně čteme - téměř nulová. Jí to ale nevadí, vždyť přece děláme "hají"!
Žádné komentáře:
Okomentovat