Ačkoliv obvykle píšu blog večer, když už je klid, dnes dělám malou výjimku, a píšu v poledne, za srdceryvného volání "máámíí", protože za téhle situace nic jiného než soustředit se na něco středně náročného dělat nejde. Zase se nám totiž nějak zvrtl náš uspávací systém, který se periodicky mění. Začíná vždy fází, kdy Marta usíná sama, poté, co jí řeknem dobrou noc a přikryjeme ji. Po nějaké době se ale vždycky naskytne nějaká výjimka, proč ji pro jednou s usínáním pomoct (je přetažená, je nemocná, ...). Takže si řeknem, že jednou to přece nevadí, a doneseme vodu, přijdeme říct ještě jednou dobrou noc, nebo, jako se nám to stalo posledně, se "na chvilku" usadíme za dveře, kde si čteme (naštěstí svou "dospěláckou" literaturu a ne nahlas) a "hlídáme". Požadavky na donesení vody či vysedávání za dveřmi se ale vždycky nenápadně stupňují, až se jakoby mávnutím kouzelného proutku dostaneme do fáze, kdy usínání zabere hodinu a všichni jsme z toho naštvaní a unavení. To si pak s Honzou řeknem "dost" a necháme Martu pár dní "vyřvat". Minule to byli tři dny, první den katastrofální, řev "máámíí" byl slyšet nejmíň 50 minut po celé chodbě, Honza nebyl doma, já jsem si připadala hrozně, měla jsem co dělat, abych nebrečela taky, a navíc jsem čekala, že každou chvíli za mnou někdo přijde s tím, že jde zabránit domácímu násilí. No, tehdy naštěstí přišel jen Vítek, a ten to celkem pochopil. Po třech dnech Martulka usínala znovu bez problémů sama, a to jí vydrželo tak 6 týdnů, hádám. Tentokrát nám po hodině uspávání ruply nervy včera večer, takže ode dneška nás čekají krušné (snad jen) tři dny. (Hurá, už je klid - ale to je tím, že je poledne. Večer to odhaduju na dýl.) Zajímavé je, že ač už o střídání těchto cyklů víme, stejně nejsme schopni s tím nic dělat, protože v každé chvíli děláme to, co se nám zdá jaksi nejlepší, nebo řekněme nejláskyplnější. A než nám dojde, že ta naše láskyplnost je vlastně trápení, chvíli nám to vždycky trvá.
Když už jsem u Marty, zdá se nám, že minulý týden udělala velký pokrok v mluvení. Naučila se říkat "Máta" (= Marta, do té doby byla jen "Ma") a s velkým nadšením to používá. Třeba dnes jsem se jí po odpoledním spinkání ptala, jestli není pokakaná, a dostalo se mi odpovědi: "Dobrý. Marta dobrý. Marta ok." (Bohužel to nebyla pravda.) Taky pochopila, že v češtině se skloňuje, takže se o to snaží. Výpověď o našem výletě vlakem tedy vypadá např. "vlak mamú, tatú"(= jela jsem vlakem s mámou a tátou). Na tátu už taky přestala volat "táto" a volá zásadně "tatú". Včera mi řekla větu o čtyřech slovech, jejíž přesné znění jsem bohužel zapomněla, ale bylo to něco jako "Marta mamú židli tam" (= Marta přisune mámě židli "tam", tj. k počítači). Opakuje úplně všechna zajímavá slova a hodně z nich si překvapivě pamatuje. Taky si teď začíná hrát, že dělá různé činnosti, které děláme my, jako je např. vaření. Zprvu to byla celkem neškodná hra, vždycky jsme si při "míchání" jen popovídali o tom, co vaří (v 90% kaši nebo džus) a bylo. Teď vždycky odněkud vezme nějakou tekutinu, kterou pak přelévá (a vylévá) do všech volných hrnců, takže je to takové realističtější... i s úklidem. Další nápodoba, kterou mě úplně dostala, bylo vezení kočárku, ovšem tentokrát ne s panenkami, ale s jejím o čtyři měsíce mladším kamarádem Calvinem. Martulka zřejmě ví, že při vezení kočárku se musí s dítětem mluvit, a taky ví, že s Calvinem se dá mluvit jedině anglicky, takže každé tři sekundy zastavila, naklonila se do kočárku a zeptala se "Ok, ok?" A vydržela to aspoň deset minut - skoro celou cestu z parku.
Co se týče nerodinného života, po dlouhé době jsme v pátek s Martou zavítaly na akci s American Women. Tentokrát byla na programu návštěva German Neighborhood (= německé čtvrti), spojená samozřejmě s obědem. Pravděpodobně už jsem to psala, ale většině ladies je kolem 70 let, takže obvyklý výlet znamená vystoupit z auta a popojít 100 metrů k restauraci, kde je oběd, pak 50 metrů k obchodu s lahůdkami či pekařství a návrat k autům. Podobně to bylo i tentokrát. O německé čtvrti jsem tedy schopna podat jen kusé informace, např. že hlavní ulice je uzoučká jako v Evropě, domy vypadají taky celkem evropsky a uprostřed je náměstíčko s obeliskem. Pro mě bylo z celého výletu nejpodstatnější, že v restauraci měli výbornou "evropskou" kávu. Zkoušela jsem si tu v Chicagu dát kávu pouze jednou v ZOO. Tehdy jsem chtěla ledovou kávu a dostala jsem hnědou vodu v půllitrovém kelímku se spoustou ledu. Hnus. Od té doby jsem neměla odvahu vyzkoušet kávu ještě někde jinde, až tady - když to měla být ta německá čtvrt - a byl to pro mě velký zážitek. Marta tu dostala od Adriany velikonoční kuřátko na klíček, které když natáhnete, chodí. Velice se osvědčilo jako motivace pro to, sedět na nočníku - může totiž nočník různě obcházet, vlézt pod nočník přední dírou a vylézt boční dírou a tak. Máme z něj tedy všichni velkou radost.
V sobotu dopoledne jsme byli domluvení s Vrbkou, Bobem a Milánem, že vytvoříme transatlantický tým (Adamov - Evanston) v online šifrovací soutěži "Sendvič". Soutěž má dvě dvouhodinová kola, proložená hodinovou přestávkou, a u nás měla trvat od 8 do 13 hodin. Hrozně jsme se s Honzou těšili, že seženeme hlídání a budeme poprvé po půl roce dělat něco společně jen ve dvou. A hlídání jsme skutečně sehnali! Marta měla být u Cecílie, s jejímž synem Santiagem je velká kamarádka a se kterou už jednou tři hodiny bez problémů vydržela. Vypadalo to jako tutovka. Jenže tentokrát Santiago v 8:30 ještě spal a navíc byl - pro Martu asi neočekávaně - doma i Cecíliin manžel (který byl asi trochu děsivý), takže to zkrátka nešlo. Po půl hodině snažení se Honza s Martulkou vrátili domů, Marta se začala věnovat svým aktivitám, jsouc ráda, že jsme si ji nechali, Honza vpadl jako deus ex machina do Sendviče a před přestávkou nám stihl vyluštit ještě asi dvě šifry (zatímco např. já jsem během prvních dvou hodin nevyluštila ani jedinou). Byli jsme ale trochu zklamaní, což bylo znát na "vstřícnosti" vzájemné komunikace, takže to první kolo nebylo ono. O přestávce jsem šla s Martulkou na chvíli ven na hřiště, Honza uklidil největší škody (křupky, kterým se tady říká "cereals" rozsypané a místy i rozšlapané úplně všude) a dostali jsme spásný a vysoce nevýchovný nápad pustit Martě na druhou půlku Krtka (resp. tolik Krtků, kolik se jich jen do druhé poloviny vejde). Druhá půlka pak byla úplně úžasná, řekla bych, že jsme si ji všichni tři neuvěřitelně užili, my s Honzou jsme komunikovali skvěle, i transatlantická komunikace probíhala (aspoň podle našeho názoru) skvěle a ze 151. místa po první půlce jsme to dotáhli cca na 81. (z 244), což my dva hodnotíme jako úspěch. Tak za rok snad zas.
V úterý nás čekalo poslední velké chicagské muzeum, a to Planetárium. (Bažant je ještě stále na cestách a úterý bylo opět zdarma.) Muzeum nás spíše zklamalo - expozice nejsou ani moc pro děti (málo interaktivních věcí, hodně čtení), ani moc pro dospělé (nulová informační hodnota - pokud tedy nemáte fotografickou paměť a nepamatujete si tak všechna data vzletů vesmírných lodí, hmostnosti jednotlivých planet apod.) Tomuto popisu odpovídají např. expozice o amerických raketách vyslaných do vesmíru a expozice o muslimech, kteří byli prvními pořádnými astronomy na světě (údajně proto, že na cestách vždycky potřebovali vědět, kde je Mekka a kterým směrem se tedy mají obracet při modlitbě). O něco interaktivnější byl koutek věnovaný sluneční soustavě. Tam mohli Honza s Martou naprogramovat robota, který se pak podle jejich pokynů pohyboval po "povrchu Marsu", mohli točit koulí, která byla plná tekutiny znázorňující atmosféru, a pak sledovat, jak se v tekutině tvoří víry a jiné zajímavé obrazce, a konečně mohli zasáhnout povrch Měsíce (virtuálním) meteoritem, po kterém zůstal kráter (na tom tedy nic moc zajímavého nebylo, mačkalo se jen tlačítko, a pak se ozvala rána. Martulka celkem trefně shrnula celou podstatu slovem "bác"). Větší děti pak mohli hrát jakousi počítačovou hru, kde umisťovali do daných vzdáleností kolem Slunce různé objekty o udaných hmotnostech a pak sledovali, co se stane (jestli Slunce objekt spolkne, jelikož rozdíl hmotností je příliš velký, nebo objekt Slunce obíhá, ...). Tahákem Planetária jsou zřejmě programy promítané celkem ve třech kinech. Honza byl na 3D filmu o velkém třesku a vzniku galaxií - vrátil se neznechucen ale nenadšen. Já jsem si po jeho výkladu zakoupila za 7 dolarů lístek do obyčejného planetária na příběh, jehož název byl cosi jako "Afričtí domorodci a hvězdy". Po prvních 5 minutách jsem ale navzdory svému úsilí usnula, průběžně jsem párkrát zkontrolovala, že stále ještě promítají, a po půl hodině vyšla z planetária ráda bych řekla zregenerovaná, ale Honza tvrdil, že jsem vypadala jako "už hodně dlouho zaoraná myš". Od té doby mi každý večer samozřejmě připomíná, že když mi nepůjde usnout, nevadí, koupíme lístek do 3D kina na celou noc... Nakonec nás ještě docela nadchla přednáška jednoho fyzika, na kterou jsme narazili čirou náhodou, a ačkoliv jsme tam byli jen chvilku a úplně nerozuměli tomu, co říkal, zaujal nás, a to všechny. Při vstupu jsme totiž dostali (my tři) hned troje 3D brýle, takže Martulka, která má přísně zakázáno jakkoliv manipulovat s mými brýlemi, seděla prvních dvacet minut úplně bez hnutí, vypadajíc jako malá masařka, a byla na vrcholu blaha. Pak nás čekala už jen krásná, téměř jarní, vycházka na vlak a večer kolejní zmrzlinová párty, kde ke zmrzlině dávali i jahody.
Žádné komentáře:
Okomentovat