Kromě toho, že jsme se tento týden s Honzou oba definitivně uzdravili, začalo být také hezké počasí - tedy nad nulou a sluníčko, takže začalo být opravdu příjemné chodit po venku, a o optimismus nebyla nouze. V sobotu jsme plni "dobrých úmyslů" a taky touhy vypadnout po dlouhé době z domu vyrazili na skautskou akci zvanou "Scouts for food" (doslovně "Skauti pro jídlo"). Tato akce je v Evanstonu tradiční. Každý skautský oddíl dostane přiděleno nějaké území, v němž roznese ke dveřím každého domu igelitovou tašku s dopisem, ať do ní lidi dají nekazící se potraviny pro bezdomovce a že si ji skauti za týden zpoza dveří zase vyzvednou. Honzův skautský oddíl měl na starosti asi 600 domů. Na roznášení se sešly včetně nás dvě rodiny s malými dětmi, 10 kluků a asi tři dospělí a naše rodina přispěla k všeobecnému dobru roznesením asi 20 tašek. Vzhledem k tomu, že návratnost tašek je prý tak 3 - 5 procent, hádám, že jsme bezdomovcům nepomohli téměř vůbec. Zato jsme se krásně prošli. Na této procházce jsme se definitivně utvrdili v tom, že Marta už hodně věcí intenzivně prožívá, a taky si je pak pamatuje. U jedněch dveří byla "soška" zálesáka s kloboukem, které se Marta bála. Ačkoliv jsme nástrahu společnými silami bez většího úsilí zdatně překonali, bylo to téma k hovoru na celé cestě zpátky. Znovu a znovu jsme si vyslechli, že "páá(n) - bojí", na což bylo potřeba odpovědět, že jsme to ale přece krásně zvládli a že pán už je pryč. Při cestě autem domů jsme vezli Thawivanninu (druhou nejmladší) dceru Grace. Ačkoliv Marta Grace zná a má ji ráda, po cestě zpět s ní ani s námi vůbec nepromluvila, až se nás Grace ptala, jestli Marta někdy vůbec mluví. Stačilo ale, aby za Grace zaklaply dveře, a Marta už začala vzpomínat, že jsme vezli Grace, a připomínala nám to ještě asi dva dny. Takže o zážitky - aspoň v Martulčině případě - není nouze.
Odpoledne jsme vyrazili vlakem do China Town (doslovně čínské město, myšlena čínská čtvrť). Od kamarádky jsem věděla, že jsou tam dobré a levné restaurace, ale víc prý nic moc. Naštěstí jsme si ale před odjezdem prostudovali informace na internetu, takže jsme věděli, že máme hledat ještě repliku pekingské zdi s devíti draky, náměstíčko se znameními z čínského horoskopu, čínský park a katolický kostel, kam údajně chodil s matkou na mše Al Capone. S výčtem zajímavostí bych mohla ještě chvíli pokračovat, ale na ty další už jsme neměli moc chuť a hlavně čas. Nutno říct, že všechny tyto "pamětihodnosti" (asi vyjma toho kostela) jsou mladší 18 let a byly postaveny výhradně jako atrakce pro turisty. Na druhou stranu, na rozdíl od některých jiných "národnostních" čtvrtí, v čínské čtvrti Číňané asi opravdu žijí, nebo přesněji - asi 99 procent chodců vypadá čínsky, jestli žijí přímo tam nebo kousek dál, těžko říct. Rozhodně to ale není jen muzeum. Zpět k "zajímavostem". Nejvíc se nám asi líbila znamení čínského horoskopu - a to hlavně výtvarně, méně pak informačně. Nevím, jak vy, ale já nikdy nejsem schopná udržet charakteristiky jednotlivých znamení v hlavě ani půl minuty - myslím, že je to tím, jak jsou strašně málo konkrétní. Tak např. si pamatuju, že Marta je "krysa", ale už si vůbec nemůžu vzpomenout, co to znamená pro její charakter (myslím, že je "charming" = okouzlující, ale jistá si tím nejsem... tedy tím, že to o ní říká horoskop, jinak celkem jo). Po studiu horoskopu jsme prošli úzkou uličkou, možná spíš něčím jako hlavní chodbou Vaňkovky, plnou obchodů a restaurací, trochu špinavou, ale to jsou v období slézajícího sněhu skoro všechny. Protože se kvapem smrákalo, rozhodli jsme se, že ještě neumřeme hlady a najíme se až po shlédnutí čínského parku. Trochu jsme ho museli hledat, protože je od ostatních turistických atrakcí maličko bokem, ale povedlo se. Při západu slunce tam bylo krásně, i když pozadí hyzdily dvě obrovské věže starého zvedacího mostu (který se zřejmě zvedá i s domkem uprostřed) a na protější straně řeky je obludný vysoký barák. Honza tedy tvrdí, že je to tak ošklivé, až je to hezké. Do hlavní části, kterou tvoří jedna široká ulice s domy s čínským průčelím, jsme vešli pěknou čínskou branou již za tmy a po několika blocích objevil Honza v jedné boční uličce restauraci "Go 4 Food" (= "Běž na jídlo"). Zpočátku si mi už svým názvem moc nepozdávala, ale nakonec se ukázalo, že to byla vynikající volba. Ještě jsme trochu nerozhodně podupávali před vchodem a už nás jeden číšník (resp. přímo manažer podniku) zval dál, ptal se, jestli jsme tam už byli (prý jsme mu byli povědomí), vysvětlil nám, že se objednává jen hlavní jídlo, případně předkrm, rýže k hlavnímu chodu že je podávána automaticky, stejně tak čaj, polévka a nakonec dezert. Na rozdíl od toho, jak jsem vám tyto informace právě podala já, nás ale zmíněný manažer nezahltil, řekl vždy cca 1 informaci za minutu a když jsme ji stačili vstřebat (a u toho se např. vysvlíct, prostudovat si jídelní lístek nebo tak), vrátil se a řekl další. Když jsem vzdala jíst hůlkami, nebyl pro ně žádný problém donést vidličky. Co se týče obsluhy, určitě to byla nejlepší restaurace, v jaké jsem kdy byla - starali se perfektně a nebyli vlezlí (na můj vkus, na Honzův byli trošku moc ukecaní). Co se týče jídla, paradoxně moc mi chutnaly všechny věci, které byly zdarma - čaj, polévka a desert (což byla opět jakási polévka z kokosového mléka, sladkých brambor a japonského průhledného čehosi, co mohlo být rýže, jikry nebo cokoliv jiného). Jako předkrm jsme měli knedlíčky asi s vepřovým masem - knedlíčky byly bez chuti, ale jinak ok. Jako hlavní chod si dal Honza "žábu se stovkou koření". Vypadalo to jako kung pao, bylo to hodně ostré a na rozdíl od kung paa to nebylo vykostěné. A vyndávat z pusy milióny malých kostiček nám nebylo moc příjemné. Nakonec jsme tedy vyzobali jen stehýnka, která měla hodně masa a byla vůbec mnohem lepší a méně kořeněná - chutnala i Martulce, a žabí trupy jsme nechali. Nenechali jsme si je ani zabalit domů. Já jsem si dala hovězí na francouzský způsob, které na mě bylo hodně sladké. Po čínském způsobu jsme měli misky se vším jídlem uprostřed a dávali si na talířky, co jsme chtěli, takže žáby ("kvákvá") i krávy jsme si užili zcela rovnocenně. Ačkoliv jsme se vážně snažili, nebyli jsme schopni to dojíst - jednak jsme byli už najezení, jednak ty chutě byly opravdu hodně koncentrované. Kdyby nám nedali dezert, odcházeli bychom možná s trochu smíšenými pocity. Dezert ale všechny disharmonie chutí vyrovnal, Honza ho prý cítil v puse ještě dva dny - já jsem tam cítila žábu, ale už zcela mírumilovnou a nepálivou. Takže velký zážitek, a podle toho, že všichni strávníci kolem nás byli Čínané, soudíme, že to také byl dost opravdu spíše čínský, nikoliv americký, zážitek.
Neděle byla kostelopracovní, protože Honza se rozhodl, že v pondělí nepůjde do práce a místo toho půjdeme všichni do Field Museum of Natural History (=Fieldovo muzeum historie přírody...?? možná myslí spíš historie a přírody), které je každé druhé pondělí v měsíci zdarma. Protože mě od rána děsně bolela hlava a celkově mi nebylo zrovna do skoku, převzal velení i Martu Honza a já jsem si mohla většinu času sama brouzdat po muzeu, kde jsem chtěla. Každou hodinu jsme pak měli sraz a zkonzultovali další postup. Při takto rozdělené práci jsme tedy prozkoumali: vycpané živočichy (Marta i Honza byli okouzleni, mě to moc nebaví), DNA výzkumný koutek (naznačí se tu, v jakých krocích výzkum probíhá, ale s vysvětlováním si nikdo hlavu neláme... což mě naštvalo), sbírky různých masek, hudebních nástrojů apod. patřící kmenům žijícím v Oceánii (na můj vkus příliš mnoho málo říkajících naučných cedulek). To byla ta slabší část, pro někoho možná zajímavá, pro nás, co už jsme asi líní číst dlouhé popisy a moc z nich neudržíme v hlavě, trochu nuda. Co se nám naopak líbilo, byla část o evoluci - méně popisků, více interaktivních věcí, zajímavě členěný prostor, občas člověk procházel "druhohorním pralesem" apod. Dále se mi líbila část o původních amerických obyvatelích, která začínala tím, že jsme procházeli Chicagem v roce xy a kolem nás promítali les, v němž chodili mamuti, a celkově se to neslo v podobném stylu, jako evoluce. Obě výstavy jsou značně rozsáhlé, jako ostatně celé muzeum, z obou skvělých zmíněných výstav jsem viděla asi třetinu až polovinu (pak jsem vždycky metla na sraz), ale pro jednu návštěvu je asi lepší "ochutnat" od každého trochu, než se někde zahrabat na celý den. Honza s Martou byly asi dvě hodiny v jakési "dětské laboratoři", kde si Marta hrála na indiánskou ženu a sbírala kukuřici (z umělých rostlin sbírala umělé klasy a dávala je do košíku, mimochodem o tom také mluvíme dodnes... "kukušice"), vyzkoušela si indiánské nástroje a mačkala tlačítko, které spouštělo indiánskou hudbu ("bubá"). Dodatečně z letáku zjistili, že je to koncipováno pro "families" (rodiny), čímž je myšleno pro děti. Aspoň pro příště víme, kam máme rovnou zamířit. Budoucím návštěvám, které uvažují, že by do muzea zašly, lze možná ještě doporučit 3D filmy, které jsme neozkoušeli, ale pravděpodobně jako zážitek budou stát zato (mají Mamuty a ještě cosi). Myslím, že tentokrát se to líbilo opravdu všem - nejen akcechtivým (a v daném okamžiku neakceschopným) manželkám.
Žádné komentáře:
Okomentovat