Minule jsem zapomněla zaznamenat jednu zajímavou událost, a to večeři s mormonskými misionáři, takže aspoň opožděně: naši kamarádi Kassie s Travisem jsou mormoni, a jelikož jsem se asi od začátku při rozhovorech s Kassie tvářila vstřícně, získala zřejmě pocit, že mě to zajímá. Naštěstí získala správný pocit, že mě to zajímá čistě teoreticky, že bych se zkrátka chtěla dozvědět, v čem se mormoni liší od "normálních" křesťanů, a tak mi nabídla, že bychom k nim mohli přijít někdy na večeři ve stejný den, kdy u nich budou jejich misionáři (to jsou ti, co chodí v obleku a mají na sobě cedulku, kde je malými písmenky napsáno, co jsou zač - podle mě jde ale z diskrétní vzdálenosti přečíst jen Jesus Christ), a ti že by nás mohli "teach" (= učit). Honza kupodivu můj teoretický zájem sdílel, takže jak jsme se ujednaly, tak se stalo. Jestli ovšem čekáte, že teď vám odhalím, "o čem mormonství ve skutečnosti je", tak vás musím zklamat hned na začátku. To jsme se totiž nedozvěděli (pravděpodobně ale není možné shrnout to v půlhodinovém projevu). Dozvěděli jsme se, kterak mormoni vznikli (chudý náctiletý chlapec Joseph Smith nevěděl, která církev je ta pravá - což se mu ve zdějším mišmaši ani nedivím - a tak se na radu svého otce modlil a měl vidění Boha Otce a Boha Syna, kteří mu řekli, že žádná, a že má založit vlastní církev. Pak mu jeden anděl řekl, kde má kopat, a on vykopal zlaté talíře, na nichž byla napsána cca 1800 let stará kniha Mormon, samozřejmě v jakémsi neznámém starém jazyce. Joseph Smith to ale s pomocí Boží - nebo andělskou? - přeložil, a teď je z toho kniha o 500 hustě popsaných stranách... člověk si říká, že těch talířů ale muselo být... Bohužel už to nikdo nikdy nezjistí, protože je smělo vidět jen 11 vyvolených, a pak je Joseph Smith odevzdal zpátky andělovi). Mormoni tedy mají dvě základní knihy - Bibli (nevím, jestli celou) a knihu Mormon, která je jakýmsi dodatkem Bible. Dalším základním rysem mormonů je jejich víra, že nám Bůh v každé době sesílá proroky - ti jejich vystupují každých x měsíců v televizi a "teach". Je to asi na videu na jejich stránkách (www.lds.org), ještě jsem se tam ale nedívala. Nenapadlo nás zeptat se, jak se zjistí, že je někdo prorok a jak se pak kvalifikuje do televize, ale je to možná zajímavá otázka. Mormoni také kladou velký důraz na rodinu, rodiny s pěti či více dětmi nejsou výjimkou (Utah, který má velké procento mormonů, je prý jediným státem v Americe, kde je větší porodnost než úmrtnost). Působilo to na mě dojmem, že chceš-li dosáhnout štěstí na zemi, dej se s celou rodinou k mormonům a budeš-li svou víru takto sdílet, budeš skutečně šťastný. Taková tvrzení mě vždycky trochu iritovala, myslím, že proto, že já asi nemám povahu na to, abych byla pořád "happy", a tak mě provokuje, když někdo tvrdí, že má zaručený recept. (Ale zatím se tu příslušníci všech tří církví, které jsem poznala, více či méně tváří, že mají zaručené recepty - katolíci jsou mi sympatičtí tím, že se tak tváří ze všech nejméně. Jak já už se těším domů! Navíc mám pocit, že se tu všechna křesťanská společenství ve své "happy" náladě jen utvrzují. Taky se možná utvrzují v tom, že ta jejich cesta je zrovna ta správná - mají to zkrátka jednoduchý. Třeba mě to rozčiluje jen proto, že bych to taky chtěla mít jednoduchý, co já vím...) To, co nás zajímalo nejvíc, tedy rozdíl mezi mormony a katolíky, jsme se ale nedozvěděli téměř vůbec - jako příklad nám dali rozdílný způsob křtu, což se nám ale nezdá být dostatečným důvodem k založení nové církve. No, koukám, že jsem dost cynická - ale misionáři si to nezaslouží. Pravděpodobně bych mohla stejně cynicky setřít Bibli (problém je v tom, že tu už málokdo chápe doslova - takže by to stírání bylo o dost těžší) a různé katolické praktiky. Byli skutečně moc fajn, vůbec na nás netlačili, na konci nám dali český výtisk knihy Mormon s tím, že si ji máme přečíst a modlit se, abychom poznali pravdu. A už vůbec si to nezaslouží Kassie s Travisem, jsou moc hodní, vypadá to, že mají mezi sebou krásný vztah (a naplňují tak celkem obraz ideální - mormonské - rodiny) a hlavně velmi oceňuju, že jsou citliví na to, jestli je chceme poslouchat nebo ne a nic nám nevnucují (na rozdíl třeba od Thawivann, která je trochu neodbytná). Jeden misionář se na konci ukázal být rangerem - takže jsme měli zřejmě jedinou příležitost vidět pravého amerického rangera, jehož nejbližší sousedé žijí 1,5 míle daleko, bohužel tedy ne "v akci".
Ve středu jsem byla s Martulkou pozvaná do školy, kam chodí jeden Thawivannin syn, na školní koncert. byl to úžasný zážitek - nejdřív se zpívalo po třídách (zpívaly vždy celé třídy - a to 3., 4. a 5. - ne jen z nich vybraní jedinci) a na konci byl školní sbor. Děcka zpívala nahlas, hlavně černoši celkem s chutí (nebo aspoň s humorem - žádné kamenné ksichty), kromě sboru tam vždycky bylo něco trochu falešně, ale skutečně jen trochu. 4. třída měla asi 8 výborných sólistů, kteří mi vyrazili dech (zpívali bez mikrofonu tak, že je bylo slyšet v celém sále - velkém cca jako tělocvična). Kromě toho i průvodní slovo patřilo dětem - obvykle každý řekl jednu větu - ale zase nahlas, zřetelně, bez nějakých prostojů (jako kdo má mluvit teď). Marta vydržela poslouchat půl hodiny, druhou půlku jsme strávily jezením mandarinky, nalepováním nálepek a "tancem" (jen ona). Její pozornost považuju za jednu z největších poklon, kterou mohl koncert získat. po skončení mě Thawivann provedla po chodbách, odkud jsme mohly nakouknout do tříd. Až do 4. nebo do 5. třídy děti nesedí v klasicky uspořádaných lavicích, sedí buď kolem kulatého stolu po čtyřech, nebo kolem čtvercového taky po čtyřech, a vypadá to, že každý dělá trochu něco jiného. Frontální výuka rozhodně nehrozí (nebo aspoň v momentě, kdy jsme se dívaly, nehrozila). Tak jsem si říkala, jak oni to dělají? (Skutečně by mě to zajímalo, ale asi nebudu mít příležitost to zjistit.) Tělocvik - hlasitá "disco" hudba, čtyři děti šplhají na laně, čtyři se snaží točit kolem pasu obruče, dalších x dělalo nevím co, ale všichni něco dělali! Nikdo neležel a neflákal se! Nechápu...
Ve čtvrtek u nás byli na večeři Cecília s Carlosem a Santiagem. Santiago slavil před 14 dny tři roky a je teď chudák v takovém těžkém období, kdy ho všechno hrozně rozesmutňuje, obzvláště když ostatní děti pláčou nebo křičí, takže si s námi a našimi kamarády docela užije. Navíc ve čtvrtek zrovna asi neměl dobrý den, takže polovinu večera ho musela Cecília uklidňovat, ale nakonec to nějak zvládli, a pak už se i usmíval a trochu si hrál. S Carlosem jsme si bezvadně popovídali (i já - nějak jsem během uplynulých 14 dnů podlehla pocitu, že mi ta angličtina začíná jít - tento týden už mě to přešlo). Bavili jsme se mj. o rozdílech mezi mentalitou studentů v Ekvádoru, Japonsku, USA a ČR. Jsem hrozně překvapená, že Carlos i Cecília nevzpomínají na Japonsko, resp. Japonce, rádi. Měla jsem Japonce vždycky za velmi přívětivé lidi - což asi jsou, ale údajně s nimi moc nejde navázat vztah (udělají si na vás čas např. mezi 15:31 a 15:48 - a to prý není vtip). Na konci jsme smluvili se, že v sobotu půjdeme společně na dopolední koncert pro děti, kde hrají studenti z Northwestern university.
Koncert trval hodinu a tématem byla hudba divokého západu. První skladbu Marta vydržela poskakovat (skoro) do taktu, pak ji to trochu přestalo bavit, ale při jednodušších kouscích se občas znovu chytla. A krásně tleskala (to ji teď hrozně baví - tleská i doma, když posloucháme záznam z Nohavicova koncertu Tři čuníci). Nutno podotknout, že tam nebyla zdaleka nejmenší (ani nejhlučnější) divák. Vedle nás seděla rodina s klukem o jen málo starším a s kojencem - který byl během koncertu nejméně dvakrát nakojen. Kluk strávil druhou polovinu koncertu vleže na zemi. Je skvělé, jak to tady nikdo neřeší. Honzovi se koncert líbil moc, já jsem zůstala vlažnější, každopádně to bylo příjemně strávené dopoledne. Odpoledne jsme byli plavat a fotograficky jsme zdokumetovali jsme Martiny "plavecké" pokroky (budou v nejbližší době na picase).
Na nedělní odpoledne jsme byli domluveni s Cecílií, Carlosem a Santiagem na jízdu do botanické zahrady (možná dlužím vysvětlení, proč nenapíšu jen příjmení celé rodiny a vypisuju se místo toho s křestními jmény. Důvod je ten, že ve španělsky mluvících zemích, kterou je i Ekvádor, to není s příjmením manželů a jejich dětí tak jednoduché, jako - obvykle - u nás. Jmenují se každý trochu jinak. Zájemcům o bližší údaje ráda vysvětlím... pokud jsem to už někdy nepsala.) Naše stále dražší auto ale vypovědělo službu (slovo "drahé" chápejte prosím doslovně - původní cena 2800 dolarů, s již proběhlými opravami 3400 dolarů, a cena s jistotou ještě poroste). Zablokovalo se mu jedno ze zadních kol a bylo možné s ním jenom couvat. Takže jsme místo botanické zahrady podnikli perfektní rodinnou vycházku do parku - Marta byla tak nadšená, že tak jsem ji venku už dlouho neviděla. Večer jsme pak hráli ping pong, kdy Marta seděla na mé polovině stolu a podávala nám míčky. Z mého pohledu jeden z nejlepších rodinných víkendů, které jsme za posledních x měsíců měli. A teď zpět k méně radostnému pojednání o autu. Po vlastní úvaze a konzultaci s různými kolegy a jejich otci mechaniky Honza došel k závěru, že problém je v ruční brzdě. Auto je z roku 1995 a v té době se snad některá auta vyráběla tak, že ruční brzda fungovala jen pro jízdu vpřed - což by vysvětlovalo, proč jsme s jízdou vzad neměli problém. Ruční brzda nám od předposlední návštěvy autoservisu nefungovala (tehdy jsme za opravu auta platili 400 dolarů), při minulé návštěvě téhož autoservisu (kam jsme jeli především kvůli prasklé duši - 200 dolarů) nám bylo řečeno, že oprava by stála 300 dolarů, ale že jestli chceme, můžeme bez problémů jezdit bez ní. Tak jsme bez problémů jezdili až do téhle neděle. Takže do kterého servisu tentokrát? Nakonec jsme si nechali doporučit od Thawivann jiný s tím, že horší než ten původní být asi nemůže. Háček však byl v tom, jak tam auto se zablokovaným kolem dopravit (abychom pokud možno nemuseli platit odtah). Nakonec Honza vstal dnes ráno ve čtyři a do cca 2 míle vzdáleného servisu (převážně) docouval. Mechanici jsou Američani, sice prý "přičmoudlí", ale ne Latino-američani, takže jim Honza na rozdíl od těch minulých aspoň rozumí, mají ale hodně práce, takže naše auto na jejich verdikt stále ještě čeká. Tak nám držte palce, ať to není moc drahé a hlavně ať je to poslední defekt, který naše auto v tomto roce čeká.
