Už jsme si mysleli, že ji neuvidíme, ale v úterý přišla - opravdová "snowstorm" (= sněhová bouře). Zcela jistě patřila k těm slabším, ale byla to ona! Takže husté sněžení a - na české městské poměry - šílenej vítr, všude závěje... Z okna paráda, Honza se v ní vracel večer domů a byl také nadšen. Od té doby už jsou chodníky i silnice celkem pěkně uklizené, jinde zůstává 20 cm sněhu, je kolem nuly a většinu času svítí sluníčko, takže jsme pak byly skoro každý den v parku na klouzačkách, abychom té krásy trochu užily.
V sobotu odjížděl Vítek Šmilauer "navždy" zpátky do České republiky, a tak jsme v pátek večer měli s ním, jeho tatínkem a jeho sestrou (kteří tu byli posledních pár dní na návštěvě) rozlučkovou večeři. Na to, jak byla společnost generačně různorodá, a na to, že se sestrou a tatínkem jsme měli společného jen Vítka, to podle našeho názoru dopadlo výborně, tak jen doufáme, že podobné pocity měla i druhá strana. Vítkovi jsme trošinku záviděli a trochu nám bylo líto, že odjíždí, protože jsme se tu za těch pár měsíců docela sžili. Podle Honzova názoru se náš vztah s ním lišil od ostatních zdejších vztahů ani ne tak tím, že jsme spolu mohli mluvit česky (i když aspoň zpočátku to bylo aspoň pro mě velmi podstatné), ale tím, že je Čech a že má stejnou sociálně-historicko-geografickou zkušenost (jestli to tak jde říct), že zkrátka podobně myslí, mluví, žije... My asi fakt nejsme typy, co by se mohly navždycky přestěhovat někam do zahraničí (to prý ale první dva roky říká každý... tvrdí kamarádka - zkušená emigrantka).
V sobotu ráno jsme se vydali do zasněžené botanické zahrady. Pro jízdu s kočárkem je příjemné, že jsou tam odklizené všechny hlavní cestičky. Nejkrásnější částí je v zimě asi japonská zahrada, která, pokud si to dobře pamatuju, je pro zimu dokonce koncipovaná (větve borovic jsou nuceny růst tak, aby na nich zůstávala ta správná - estetická - vrstva sněhu). Martě se do chození moc nechtělo, asi proto, že z jejího pohledu nebylo na co koukat (žádná auta, děti, lidi, ...) - což nás dost mrzí, protože náš pohled byl právě opačný... výchova "k přírodě" bude možná těžší oříšek, než jsme si představovali. Na závěr nás zima zahnala do skleníků, a dobře udělala. Mají tu tropický, subtropický a (zřejmě) pouštní skleník a všechny stojí za vidění. V subtropickém skleníku měli tzv. topiary, což jsou sochy vytvořené z rostlin. Takže jsme viděli nejen kytky, ale i medvěda, čápy, tučňáky, dinosaura a pásovce. Moc se nám také líbilo, že na chodbách mezi skleníky visí fotky z jiných botanických zahrad - v teplejších podnebních pásech - kde to, co je tu v malém ve skleníku, zaplňuje zřejmě celou zahradu.
V neděli byl zdarma vstup do Muzea of Science and Industry (= muzeum vědy a průmyslu). Honza tu byl s Martou, Jitkou a Honzou Vrbkou už před třemi měsíci - Marta byla tehdy ale ještě maličká, takže se jí líbilo jen v jedné místnosti, ostatní byla otrava. Tentokrát jsme tu byli s Cecílií, Santiagem a Carlosem a možná kvůli Santiagově společnosti jsme s Martou zvládali procházet takřka všechno - část o genetice, líhnoucí se kuřátka (po vylíhnutí se docela dlouho moc nehýbou a vypadají spíš, že s životem končí, než že by právě začínala), část o robotech, o počítačových sítích, 100 let starou "ulici", farmářšký koutek (kde jde "řídit" americký traktor - rozuměj traktor v nadživotní velikosti - a kde jsou filmy, jak se rodí telátka), zrcadlové bludiště, část o vesmíru... Cedule jsem si tedy příliš číst nestíhala, což ale vůbec nevadilo, protože muzeum je koncipované hlavně pro děti (tipuju tak do 12 let), takže skoro všechny informace, které se tu dozvíte, už ve skutečnosti víte. A to, co bylo jen trochu interaktivní, jsme si opravdu užili (např. přesouvání páky, která řídí rychlost přenosu dat na počítači - kočka se různě rychle rozpadá na čtverečky a "odjíždí" tunelem). Kupodivu byli Santiago a Marta také nejvděčnějšími diváky na 100 let staré grotesce - Santiago se hlasitě smál ději na plátně (neustále tam padali a něco je bouchalo), Marta hlasitě tomu, jak se Santiago směje... "Dospělý" pohled na muzeum bohužel nejsem schopná úplně poskytnout - sama jsem procházela jednu část jen asi půl hodiny, a jelikož byl velký nával, díky němuž se tedy k tinterakivním věcem nešlo moc dostat, a jelikož poskytované informace byly takové, jak jsem psala výše, musím přiznat, že mě to daleko víc bavilo s Martou. Myslím si, že dospělý bez doprovodu dítěte může muzeum bez výčitek oželet. Pro objektivitu ale musím dodat, že Vítkův tatínek i Vítek sám byli muzeem nadšeni - u páteční večeře vykládali, jak absolovovali cestu do uhelného dolu (tam byl Honza minule) a jak tam mají Mendělějevovu tabulku prvků se skutečnými vzorky prvků (na kterou my jsme bohužel nenarazili). Protože my jsme ale byli dospělí s doprovodem dítěte, líbilo se nám to moc, dokonce tolik, že se Honzovi v pondělí ráno nechtělo do práce (většinou se tam těší už v sobotu večer).
Žádné komentáře:
Okomentovat