Teď se u nás jaksi nic neděje - resp. děje se toho hodně, ale je to pořád to samé: storytime v knihovně, playgroup, ejmenování, konverzace, setkání s American Women (minulý týden s výrobou kartiček k Valentýnu v japonském stylu - nekýčovité, moc hezké), nově úterky s maminkami a dětmi, plavání (jedno - M+P, druhé - P, třetí - H), Honza skaut, páteční ping pong s kolegy, tu tam nějaká večeře (minulý čtvrtek pro nás vařil Vítek, ale jedli jsme to u nás, u něj není místo). Teď je to pravda trochu oživeno návštěvami autoservisu.
Snad tedy nejdřív zase o autě. Jak již víte, ve středu Honza docouval do servisu, a poté, co tam asi třikrát telefonoval (ještě to není, zavolejte si odpoledne, zavolejte si večer, zavolejte si ráno), byl auto ve čtvrtek vyzvednout. Zaplatil 225 dolarů a odjel - popředu - takže bylo jasné, že hlavní závada je odstraněna. Po chvíli ho však napadlo zkusit ruční brzdu (ve které byl - co se týče jízdy dopředu - skutečně zakopaný pes), ta však stále nefungovala. Vrátil se tedy zpět, odpoledne "si zavolal", a prý tam cosi chybí ("shoes", česky podle Honzova tatínka možná "prasátka"), musí se to objednat a máme tam dojet zase v pondělí. Tyhle "shoes" nám patrně sebrali v předchozím servisu s tím, že jsou špatné a k ničemu. No, byla jsem ráda, že auto máme aspoň na pátek, protože nám od minulého pondělka už začaly docházet zásoby a přemýšlení o každém dalším jídle bylo čím dál náročnější (Honza si ale nedostatku zásob všiml asi až ve čtvrtek, takže strava patrně nebyla tak málo pestrá, jak mi připadalo). V pondělí ráno opět do servisu, volat v poledne, večer, v úterý ráno, ... nakonec jsme auto získali až dnes - ve středu - večer. Nechyběly jen "shoes", ale byl špatný i kabel, a celé to stálo 485 dolarů (po 75 dolarové slevě, neb se cítili blbě, že je to tak drahé a oni nám to dopředu neřekli, protože to špatně odhadli). Celkové prozatímní investice do auta: cca 4500 dolarů. Takže až pojedete do Ameriky na 10 měsíců, buď si auto půjčujte z půjčovny - klidně každý týden (není to tak drahé, jak to na první pohled vypadá), nebo si kupte auto za 4000 (třeba bude jezdit a vy ho zas dobře prodáte - zkušenost jednoho Honzova kolegy), nebo při kupování hodně smlouvejte, doveďte si někoho, kdo se "v autech vyzná" - zkrátka zvolte jinou varinatu než koupi levného auta, o kterém vám řeknou, že je ok.
Z jiného soudku - a to téměř doslovně. Martulka nám v poslední době zase trochu zkulatěla (nebo se mi jen zdá jednou tlustá a jednou ucházející?), a protože s jídelníčkem toho moc udělat neumím (sladkosti již téměř nedávám, ale když nabízí jiné maminky, nezakazuju), řekla jsem si, že s ní zkusím zase víc chodit. Během zimy se nám totiž postupem času všechny pochůzky zvrtly na "pojížďky" v kočárku. Byla jsem celkem překvapená, že Marta proti chození "pesky" neprostestuje, i když je lehce pod nulou (dosavadní zkušenost říkala - nad nulou chodím, pod nulou ani rana) a občas opravdu hnusně fouká. Myslím, že Marta je - aspoň na zdejší poměry - celkem zdatný chodec, ujde teď v kuse i kilometr, jen jí to hrozně dlouho trvá - když má dobrý den, tak 40 minut, když špatný, hodinu. Vlastně možná je to opačně, když má "špatný" den, drží se mě za ruku a jde to rychleji, když "dobrý", ruku nepotřebuje, zpívá si, zastaví se u každého odpadku a říká nám, že ho máme hodit do koše, pověsí se na každý plot a po přejití silnice ještě dlouho obdivuje projíždějící auta ("auto", "bus", "dodá"= dodávka, "káká" = náklaďák. Teď se ke všemu naučila říkat "modrá", takže je modré úplně všecko). Honza z toho šílí cca po 10 minutách, já většinou až poté, co mi začne být zima. Ale do té doby je to velká legrace. Minulý týden jsme absolvovali asi 5 takových cest, tento týden zatím dvě, tak třeba nám (všem) to nadšení vydrží.
V neděli večer jsme byli na tradiční skautské večeři pro rodiče - menu, nákup i vaření obstarávají sami kluci (13 - 16 let). Náplní večera bylo kromě jídla jen nešení vlajky, říkání skautského slibu a zákona, vyhlašování nevím čeho (skauti se nějak posunovali z nižších kategorií - např. "second level scout" - do vyšších - např. "star skaut") a vybírání dobrovolných příspěvků od rodičů - a od nás. Bylo nám řečeno, že jeden skaut přijde Illinois ročně na 160 dolarů, naštěstí ale celého skauta sponzorovali asi jen tři rodiny, ostatní dávali - s ohledem na celkovou vybranou částku - zřejmě mnohem míň, takže náš příspěvek 30 dolarů nevypadal tak hloupě, jak jsme si původně mysleli. (Nějak se pořád píšu o penězích, že? Zkusím se polepšit.) Večeře byla fajn, seděli jsme s Thawivann, Johnem a jejich dětmi a s jednou známou černoškou, která je rozvedená, má dvě děti (14 a 18 let) a dělá od nevidím do nevidím "chůvu" cizím dětem, takže si vydělá odhadujem asi tak, jako Honza, a má z toho živit celou rodinu - no, hned si získala můj obrovský respekt (pardón, zase o penězích, to mi to předsevzetí dlouho nevydrželo). Marta dostala od Thawivann zapůjčené "auto" (odrážedlo), se kterým si s Joy (Thawivannina 3 letá holčička) bezvadně vyhrály, dokonce obě přistoupily na to, že si ho budou půjčovat a vydrželo jim to celou dobu!
Pro dnešek vše, příští týden půjdeme do muzea "of science and industry", tak třeba bude zápis zajímavější.
P.S.: Foto je sice tématické, ale neaktuální - je ze začátku prosince. Teď je většinou výraz v obličeji daleko příznivější.
Žádné komentáře:
Okomentovat