Tento týden Honza:
Nejprve jeden rest, který jsme zapomněli připsat k minulému týdnu. Thawivann nás totiž pořád neúnavně zve na svoje sobotní sezení s křesťanským nádechem. Dost jsme se báli tam chodit protože - a u Thawivann to platí dvojnásob - podáš prst a ukousne ti celou ruku. Tedy jednou přijdeš, vždycky už pak musíš. Nicméně jsem se rozhodl podstoupit riziko a vyrazil jsem s Martou do boje. Nutno říci, že jedním z důvodů, proč jsme šli, byla spousta dětí, které jsou na setkání vždy přítomny. Po této stránce jsme slavili úspěch, Marta s dětmi asi po půl hodině zmizela do jiné místnosti a asi 45 minut jsem o ní vůbec nevěděl. Ano, čtete dobře, Marta byla 45 minut bez táty a bez mámy (týden předtím byla sama s Cecílií 3 hodiny - abychom jí v té samostatnosti nekřivdili). Když se vrátili, byla už hodně unavená a zůstala pak už u mne. Dospělácká část začala klábosením. Všem jsem ještě jednou musel vylíčit, jak jsem couval s autem v noci do servisu. Pak jsme probírali Číňany a čínštinu, nakonec studia, obzvláště humanitní. Konverzace neochvějně spěla k hlavnímu tématu - Bůh, křesťanství a víra. Jelikož jsem byl jediný host (všichni ostatní se nejspíše již dlouho znají z kostela), začali mě zpovídat a evangelizovat. V podstatě jsme na střídačku četli útlou knížečku a komentovali její obsah. Knížečka byla o Božím plánu a sama o sobě mi zas tak špatná nepřišla. S komentáři to bylo už výraně slabší, ačkoliv jsem vesměs se všemi souhlasil. Odpor jsem začal klást, až když Thawivann vyjádřila své přesvědčení, že děti vědí, co je správné, a jednají tak, zatímco dospělí už dobro a zlo ani rozeznat nedovedou. Zaprvé si nemyslím, že děti jednají vždy s čistým úmyslem (což je samozřejmě i případ naší Marty), a za druhé si myslím, že dobro a zlo není někdy možné rozlišit ani oddělit. Tak na tomto bodu jsme se trochu zasekli. Kromě toho se již nic zajímavého na setkání nestalo. Tuto sobotu jsme pro jistotu vynechali, pečlivě zvažujeme, kdy bude rozumné zase se objevit. Chtěl bych tam znovu hlavně kvůli Martě, moc se mi líbila její samostatnost.
V úterý jsem vyrazil na basketbalový zápas Chicago Bulls versus New York Knicks. Petra zůstala s Martou doma. Cena byla jen 20$, protože byl lístek dotován universitou. Ne, že bych basketbal nějak zbožňoval, vlastně ho celkem nesnáším, ale musel jsem to vidět. Na místo jsme jeli americkým žlutým školním autobusem, kde vůbec nebylo místo na nohy. Arena je na západ od centra Chicaga, takže jsme tam jeli asi hodinu. Samozřejmě jsme měli lístky úplně nejdál od hřiště, takže jsem se musel hodně namáhat abych něco viděl. Celkově bylo vážně hodně náročné hru sledovat, protože se pořád něco někde dělo (a to hřiště bylo tak daleko a tak maličké ...). Nejvíc toho bylo na obrovské zavěšené obrazovce u stropu haly. Dost často byli přestávky, při kterých se organizoval nějaký druh zábavy. Typicky to byl například nějaký druh soutěže pro lidi vybrané z publika (slalom v šaškovském oblečku, videohra promítaná na obří televizi, ...). Nebo to bylo nějaké představení rozstleskávaček, akrobatů, tanečníků, ... Další možnost byla taková volná zábava, kdy vždy náhodně s asi 10 vteřinovou frekvencí zaměřili kameru na někoho s publika a obraz promítli na tu obří obrazovku. Dotyčný často po vteřině zjistil že tam je, lekl se a udělal nějakou grimasu. Docela to byla sranda. Poslední druh zábavy jsem moc nepochopil, ale spočíval ve shazování padáčků nebo střílení balíčků do publika. Žádný z těch balíčků se ke mne nedostal, takže ani nevím, co v nich bylo. Takovýchto drobných srandiček bylo za celou dobu asi 20 nebo i víc. A celou dobu zápasu lítalo nad stadionem řiditelné tele - nebo možná spíš býček. Nakonec trval zápas, který se hraje na dvanáctiminutové čtvrtiny, téměř 2.5 hodiny. Celkové zhodnocení je spíše negativní. Znovu bych už nešel, ale jsem rád, že jsem to viděl.
V sobotu večer jsem pak ještě byl v kině na filmu Shutter Island. Nevím, jak se to jmenuje česky ale asi něco jako Uzavřený Ostrov. Vytáhli mě na to kolegové z práce. Chtěli jsme jít na promítání ve 20:10 ale měli vyprodáno. Takže jsme čekali / hráli ping-pong až do 22:10, kdy měli nejbližší volné lístky. Film byl obrovská pitomost s hororovým nádechem. Pořád tam byly záběry na topící se nebo utopené děti. Nechoďte na to.
A pro závislé na zprávách o Martě ještě pár postřehů. Petra s Martou měly celkem běžný týden - story time v knihovně, playgroup, ejmenování, konverzaci, plavání, nákup. To hlavní je asi to, že Marta dostala od Thawivann zapůjčené takové odrážedlo, kterému říkáme auto. Hrozně ráda si s ním jezdí nebo na něm jen sedí. Navíc má auto takovou skrýš hned pod sedačkou, kam si Marta schovává poklady. Takže teď, když třeba nemůžu najít hodinky, se stačí podívat do auta. Jen doufám, že to její auto nebude tak poruchové, jako to naše, a že má levnější servis.
Žádné komentáře:
Okomentovat