Pátý týden 22.-29.9. aneb Poděkování - příjezd (pra)babičky - auto - americký fotbal - botanická zahrada- večeře u Thawivann

Opět bych chtěla začít velkým poděkováním všem, kteří reagují na náš blog, ať už píšou komentáře, nebo nám na oplátku píšou maily o tom, jak se mají oni, i všem, kteří nám píšou jen tak. Dostat zprávy z domova je tu pro nás vždycky takový malý svátek (obzvlášť když se něco zrovna nedaří). Už jsem dokonce přistihla Honzu, jak - hledajíc alespoň nějakou vzpruhu  - chodí celé odpoledne kolem počítače a pořád kontroluje, jestli náhodou někdo něco nenapsal. Takže velké díky. Někdy nestíháme odpovídat, ale buďte si jisti, že všechno čteme a že nás to zajímá.

Minulý týden ve středu za námi přijela moje babička. Když jsem to v úterý říkala několika Američankám, všechny byly úplně u vytržení z toho, jaká je babička odvážná žena - letět sama z České republiky do Ameriky, když tu ještě nikdy předtím nebyla. Thawivann (paní, která vede "playgroup" pro děti ... konečně jsem zjistila, jak se to správně píše) nás dokonce rovnou pozvala na nedělní večeři, že prý se s babičkou (a s Honzou) chce setkat. Babička zvládla let bravurně a s časovým posunem se pere taky statečně - nastavila si režim, v němž chodí spát v poledne i večer s Martou, ale přes den je ochotná i schopná s námi absolvovat vše, co se zrovna vyvrbí. Například v pátek dopoledne se v 9:40 při mém prvním telefonátu v angličtině zjistilo, že jsme na 10:00 pozváni kamsi na kávu a když jsem řekla, že to asi nepřijdeme, protože nemáme auto a je to daleko, hbitě pro nás bylo vysláno auto, které nás dovezlo až na místo. (Abych nebyla tak tajemná, musím vysvětlit, že den předtím mi došel email, v němž bylo o "kávě" napsáno, ale nebylo tam kdy ani kde se koná, bylo tam jen telefonní číslo, na němž nám poskytnou informace. Babička tuto huráakci přijala s naprostým nadhledem.) Ukázalo se, že kávu pořádá tzv. CCIS (Community Council for International Students), což je společnost, která byla založena s cílem zjednodušit a zpříjemnit studentům z ciziny jejich pobyt zde (přesněji jde o cíl "pod čarou", oficiální cíl je více vzletný - něco jako výměna myšlenek, zkušeností a nevím čeho všeho mezi různými kulturami, ale řekla bych, že pro studenty a jejich "závazky" je asi podstatnější ten podčarový cíl). Společnost pořádá cca jednou za 2 -4 týdny nějakou akci - např. výlet do čínské čtvti v Chicagu spojený s obědem, nákup v obchoďáku se zaměřením na věci potřebné k Halloweenu, Haloweenská party, ... Zní to fajn a určitě něco z toho využijeme, nicméně "káva" zas tak vydařená akce nebyla. Když jsem přišly do místnosti, kde se akce konala, uviděly jsme tři postarší dámy sedět na vyvýšeném schodečku kolem stolu, ostatní seděli níže před sebou měli pouze koberec. Dáma ve středu trojice byla odbarvená blondýna s několika málo vlasy v délce po ramena, bylo jí něco mezi 60 a 70, vážila určitě aspoň o 20 kilo víc než já a měla na sobě zářivě fialové mladistvé tričko Northwestern. Trošku mě to hned ze začátku vyděsilo a odradilo - připadala jsem si jako na audienci u tří grácií. Další věc, která na mě nepůsobila úplně dobře bylo to, že tam bylo asi 10 organizátorek a 4 účastnice. Organizátorky byly téměř všechny postarší, což bylo myslím příčinou toho, že většinu času spolu sdílely svoje zážitky ze starých zašlých let. Zážitky byly zajímavé, měla jsem však trošku pocit, že jsou sice rády, že dělají nějakou dobročinnou aktivitu, ale jinak by si vystačily samy. Snad to nevyzní nějak špatně, když řeknu, že babička mezi tuto partu zapadla úplně úžasně, jako by k nim patřila odjakživa (teda kromě té paní v tričku Northwestern, k té nezapadal asi nikdo).

Mnohem podstatnější páteční událost byla, že Honza koupil v bazaru auto. Je to obrovské americké auto (Toyota Camry), kde je neuvěřitelně velký kufr a všude místo - na nohy, na tělo, na věci, ... (jedna Američanka vystihla americká auta jako jezdící obýváky) a navíc má automatickou převodovku, což Honza možná původně nechtěl, ale teď se nám to oběma líbí. Mě tato výhoda motivuje k tomu stát se "trochuamerickou" soběstačnou ženou, která klidně někam jede sama s dítětem (pozn. mám řidičák 2 měsíce). Zatím jsem jela sama s Martulkou cca 5 minutovou trasu (která se prodloužila na 10 minut poté, co jsme jednou špatně odbočily, a pak objížděli město hledajíc, která jednosměrka vede tím správným směrem). Marta zdědila po dětech od Thawivann hrající hračku, která je v autě fakt k nezaplacení - dokud nespadne na podlahu. (Pak jsem jela ještě původně 20 minutovou jednoduchou trasu do levného obchodu, při níž jsem se ale na cestě tam i zpět ztratila, takže to zabralo vždy cca tři čtvrtě hodiny... neměla jsem mapu ... tak velkou oblast už ani na mapě nemáme ... a šílela jsem strachy, že mi dojde benzín - nebrala jsem nikdy ani u nás, takže na to, že bych zastavila u nějaké benzínky nebylo ani pomyšlení. Nebude nakonec levnější chodit nakupovat do starého obchodu pěšky?) Abych byla objektivní, auto má i své nevýhody - např. se špatně odemyká a zamyká, opakovaně (třeba 10x po sobě) nejde otočit klíč při startování apod. Ale je z bazaru, tak co bychom chtěli. (V bazarech existují i auta téměř třikrát levnější - funguje jim vůbec něco?)

V sobotu dopoledne jsme s Honzou a Janem Balonem (fulbrightista, který byl u nás nedávno na večeři) vyrazili na zápas v americkém fotbale - hrála Northwestern university proti Minnesotě, Marta šla s (pra)babičkou do parku. Na stadionu jsme měli sraz s Honzovým kolegou (resp. Bažantovým doktorandem) Chrisem, který nám měl vysvětlit pravidla. Chris se však na začátek zápasu nedostavil, takže jsme měli možnost zkusit během prvních deseti minut vymyslet, jakými pravidly by se tak asi mohla hra řídit, ale úplně jsme v tom pohořeli. Hra se každých cca 10 - 30 sekund zastavuje (proč?), většinou začíná pořád jedno mužstvo, ale někdy pak znenadání začne jiné (proč?), zkrátka chaos. Aspoň jsme měli dostatek prostoru si uvědomit, že sice jde o hru "tělo na tělo", ale vůbec to nevyznívá surově - po 10-30 sekundách od sebe všichni odstoupí a k žádným rvačkám jako v hokeji či hnusným faulům jako v našem fotbale (skoro) nedochází. Když konečně přišel Chris, vysvětlil nám, že mužstvo, které začíná, má 4 pokusy na to, dostat míč o deset yardů blíž k brance soupeře. 10 jardů je vyznačeno barevnými praporky, které asistenti neustále přenášejí na aktuální pozice, podobně další asistent přenáší velkou ceduli s číslem, které značí, o kolikátý pokus jde. Tato cedule je vždy v místě, kde naposledy skončil míč. Hra se přerušuje, pokud je člověk s míčem povalen na zem (to je těch 10 - 30 sekund). Pokud se družstvu nepodaří překonat 10 yardů během 4 pokusů, začíná druhé družstvo. Najednou se z chaosu stala zajímavá a napínavá hra - tedy pokud přestávky mezi pokusy nebyly příliš dlouhé (někdy se v nich řeší nějaké spory týkající se hry, ale někdy se prý čeká, až v televizi skončí reklama). Zápas má čtyři 15 minutové čtvrtiny, ale trvá cca 3 hodiny. V jednom týmu hraje během zápasu neuvěřitelných 53 fotbalistů, na hřišti je vždy 11 z nich. Před zápasem nám někteří připadali fakt dost tlustí, ale pak jsme pochopili, že se tu běhá skutečně jen zřídka. Místy to byl velký zážitek, místy už trochu nuda. Co ale určitě stálo za to byla kapela, která hrála před začátkem a o přestávkách - hudebníci vypadali jako vojáci při střídání stráží před Buckinghamským palácem. Při hraní neustále pochodovali a vytvářeli tak různé útvary, když zrovna nehráli, dělali i nějaké cviky (předpažování, upažování apod.) a tohle všechno dirigovali tři dirigenti - zároveň.

Odpoledne jsme jeli všichni mastňácky autem do botanické zahrady (parkovné 20 dolarů, vstup zdarma). Je krásná a úplně jiná než u nás. Zahradníci se tu tolik nesoustředí na jednotlivé rostliny a tabulky s jejich názvy, ale spíš na celkový dojem. Zahrada má část japonskou, prérijní, zeleninovou, rybniční, .... Cílem je zřejmě mimo ukázky rostlin i ukázka různých typů zahradní architektury. Byli jsme okouzleni. V době naší návštěvy se tu navíc konala nějaká svatba, což hezky dokreslovalo atmosféru. Když jsme zahradu při západu slunce opouštěli, viděli jsme přijíždět stále další a další hosty v limuzínách. Novomanželé si místo pro svatbu vybrali skutečně skvěle - vřele doporučujeme všem, co ještě mají šanci.

Na nedělní večeři jsme byli pozváni k Thawivann. Myslím, že jsem ještě nepsala, že Thawivann má 6 dětí, nejstaršímu synovi je 17, nejmladší dceři 2,5 roku. Manžel John pracuje v nějakém chicagském mrakodrapu v bance, blížeji jsem se s ním příliš neseznámila, protože jsem téměř celou návštěvu strávila s dětmi. Honza ale tvrdí, že je moc fajn. Děti jsou rozhodně moc fajn - jsou společenské, u večeře se nás ptaly na různé věci, takže výborně uvolnily náladu, která by snad mohla být ze začátku dost formální. Po večeři mi stále nabízely, že si Martičku vezmou a budou si s ní hrát, což ona zvládla vždycky jen chvilku. Když jsem pak za nimi přišla do dětského pokoje, stačila má přítomnost na to, aby byla Marta spokojená a hrála si se dvěma nejmladšími dcerami na vaření. Pak se tam za námi přesunula ještě Thawivann, a tak jsme si trochu povídali. Pořád nevím, jestli se o nás Thawivann skutečně zajímá, nebo jestli jsme jen náhodným objektem křesťanské lásky. (Podobný pocit jsem měla s Kassie - jsem zkrátka z Američanek trochu zmatená. Nevadí mi být objektem křestanské lásky a jsem za to i dost vděčná - i za Honzu, kterému občas schází sociální kontakt - ale byla bych klidnější, kdybych věděla, na čem jsem, a mohla tomu přizpůsobit své chování. Navíc jsem zmatená z té vřelosti - pozvala bych já u nás někdy někoho takového na večeři? Může být vůbec někdo tak vřelý?) Návštěva se ale za daných podmínek moc povedla, všichni jsme odcházeli úplně utahaní a celkem spokojení. Plánujeme podobnou večeři v podobném složení u nás.

(psáno Petrou, schváleno Honzou)

Čtvrtý týden 15.- 21.9. aneb Bažant v Evropě - návštěva Jana Balona - Kassie a nákupy - víkend - Marta v knihovně

Začátek čtvrtého týdne byl ovlivněn tím, že prof. Bažant odjel do Evropy. Minule jsem myslím zapomněla napsat, že kromě toho, že jednou za 14 dní pořádá společnou schůzku všech studentů, si profesor Bažant ještě každý týden 0-x krát zve své studenty individuálně k sobě do kanceláře a - předpokládám - řeší tam s nimi, co zrovna dělají. Tyto návštěvy jsou neplánované, zkrátka si pro tebe jednou přijde a ty jdeš. Není tedy divu, že se s jeho odjezdem zřejmě trochu uvolnila atmosféra - soudím tak podle toho, že Honza chodil počátkem týdne mnohem dříve domů. Teď už se Bažantův příjezd zase začíná blížit (přijede za 14 dní), takže se příchody domů vrátily do starých kolejí. Navíc Honza začíná litovat, že na minulé schůzce toho ukázal tolik (všechno, co měl), protože teď se to začíná nějak komplikovat a kdo ví, jestli tyto komplikace budou vyřešeny před dalším mítinkem. 

V úterý k nám přišel na večeři PhDr. Mgr. Jan Balon, Ph.D. - abych udržovala přehled o akademických titulech našich hostů. Nikdy předtím jsme ho neviděli, jediné, co jsme o něm věděli bylo, že je taky přes Fulbrihgta na Northwestern University, a tak nás napadlo ho pozvat. Vypadalo to, že byl rád - píše tu knihu o americké sociologii, takže sedí celé dny u notebooku zahrabaný v materiálech, ženu a dceru nechal doma - a tak po dlouhé době mluvil s živou osobou a ještě ke všemu dostal teplou a masitou večeři. Bavili jsme se hlavně o tom, jak jsme sháněli ubytování (my jsme přišli o 700 dolarů, on jen o 300 - byl potěšen), jak jsme jeli do IKEY (on tam taky byl), kolik máme skleniček a kde kupujeme skoro český chleba (je italský).  Honza návštěvu výstižně charakterizoval slovy: "... byl příjemně zdrženlivý". Tuto sobotu se s ním chystáme na (americký) fotbal.

V půlce týdne mě moje mormonská kamarádka Kassie vzala autem do slibovaného mnohem levnějšího obchodu s potravinami. Kassie bydlí s manželem Travisem a jedenáctiměsíčním Calvinem o patro výš než my. Je to Američanka, takže mezi zdejšími maminkami tvoří vlastně národnostní menšinu - většina z nich jsou Korejky, které mluví lépe či hůře anglicky a především mluví anglicky jen, je-li to nezbytně nutné. Když se jich sejde víc, třeba v herně pro děti, mluví zásadně korejsky, takže já i Kassie jsme "out". To je zřejmě taky důvod, proč jsme se trochu víc seznámily, přesto, že jsme asi dost rozdílné. Kassie je velmi zdrženlivá, hodně času spolu mlčíme, protože ona nic moc neříká, já se nechci pořád ptát a když se snažím říct něco já, skoro nikdy to neodpovídá kritériím lehké konverzace v parku na písku - neumím vtipně popisovat historky, volím nevhodně slova a navíc zjišťuju, že asi neumím mluvit bez hodnotících soudů - a těch se snažím vyvarovat, protože trochu trnu, abych se její americké duše něčím nedotkla. Na druhou stranu je Kassie dost vstřícná, když jde o to nějak mi pomoct - např. mě dovézt autem na nákup, pomoct mi zaregistrovat se v knihovně (když jsem předtím absolvovala dva neúspěšné pokusy, neboť jsem nebyla schopná prokázat, že tu bydlím) a tak. Jednu dobu jsem si myslela, že to dělá jen z křesťanské lásky, možná jo, ale každopádně se ne zcela zřídka stává, že se u nás staví s tím, že jde ven a jestli nejdeme s ní (bohužel často nejdeme - Calvinův odpolední spánek se s Martiným téměř vůbec nepřekrývá, takže než dojdem do parku, oni už jsou pryč). Milé je, že poprvé k nám Kassie přišla den potom, co jsme si večer před spaním s Honzou a Martulkou přáli, aby s námi "chtěla kamarádit". Nutno ale říct, že naše vztahy se pořád drží spíše na úrovni slušnosti než - řekněme - vřelosti.   A teď konečně o tom nákupu - autem se do obchodu jede asi 20 minut a většinu věcí tam mají 2 krát - 5 krát levnější než v supermarketech, kam jsem chodila doposud. Mohli bychom s takovou ušetřit měsíčně tak stovku, takže to trochu zviklalo naše v té době aktuální rozhodnutí, že si auto nebudeme kupovat, ale budeme si ho půjčovat z půjčovny - a to pouze v případě touhy po nějaké víkendové vyjížďce do lesa (kterou já mám bohužel dost často). Na pokladně jsem poprvé v životě zkoušela platit svojí českou kartou - nejprve mi tvrdili, že jsem zadala špatný PIN, pak mi tvrdili, že nemám debetní kartu, ale kreditní (co já vím !!!), takže vlastně nemám zadávat PIN, ale mám se jen podepsat, a pak - když jsem se trochu zkoumavě dívala na elektronickou tužku, která měla místo hrotu téměř polokouli, mi začali vysvětlovat, že to není skutečná tužka..., pak to vypadalo, že jsem se podepsala špatně...,  ale nakonec to prošlo.

Na víkend jsme měli v půjčovně zamluvené auto a plánovali jsme jet do nejbližšího "národního" parčíku Starved Rocks (1,5h autem) a po cestě ještě koupit Martě autosedačku případně jiné dětské vybavení (tento obchod je městskou dopravou téměř nedosažitelný, přesněji s Martulkou nedosažitelný, protože od autobusu či vlaku se musí ještě míle a míle jít pěšky). Honza mě ráno vykolejil v 8:55 tím, že auto má zamluvené na 9, ne 10, a odešel. Za 20 minut přišel bez auta, protože nebylo možné zaplatit ho v hotovosti, nebylo možné zaplatit ho jeho českou kartou a nebylo možné zaplatit ho ani jeho americkou kartou, neboť je debetní, ne kreditní. Může se s ní platit jedině tehdy, pokud má její držitel řidičák vydaný v Illinois. A řidičák si lze udělat jedině tak, že člověk přijede vlastním či půjčeným autem. Aha. Dnes už jsme o mnoho moudřejší, takže víme, že kreditní kartu může dostat hned poté, co získá "social security number", o které již minulý týden zažádal, takže než začne zima, budeme možná oprávněni si auto půjčit. (Bez přehánění doufám, že to půjde už třeba za tři týdny, za měsíc. Zima prý začíná v listopadu.) A tak nám najednou přišlo, že snad auto přece jenom koupíme - není to tak drahé, skorovraky se seženou i pod 1000 dolarů, jen je pak drahé parkování (na ulici zdarma nelze) a pojištění. Dopoledne jsme strávili pátráním na internetu jednak po autobazarech, kam jsme schopni dojet městskou dopravou, jednak po kousku přírody, kam se můžeme dostat stejným způsobem. V 11 jsme vyrazili na autobusovou zastávku, kde jsme čekali ještě 20 minut po plánovaném odjezdu autobusu, než jsme si všimli, že jezdí jen ve všední dny. Špatně jsme se na internetu podívali... Zbytek víkendu byl krásný - odpoledne jsme odjeli jiným autobusem na vytoužené místo, poprvé od našeho příjezdu do USA tam bylo mezi námi a auty více než 200 metrů lesa nebo trávy. Les nic moc, ale tenhle pocit stál za to. Na krásné loučce jsme si zaházeli s ufem, večer shlédli romantický film Musics and Lyrics s Hughem Grantem (v pátek jsme totiž měli 5 let od svatby - připomněl nám to můj táta...) a v neděli šli do Ymcy na "family fun" - jakousi rodinnou zábavu v tělocvičně. Na tuto akci je možné přicházet v úplně libovolnou dobu, spočívá jen v tom, že v tělocvičně je nachystané vybavení pro děti - tunely na prolézání, dětské koše na basket, miliony míčů, minitrampolínka, skluzavka apod. Přišli jsme v půlce trvání akce a v tělocvičně jsme byli sami. Marta se chopila fotbalového míče a aspoň dvacet minut si s ním sama kopala, zatímco my jsme stříleli na koše, trénovali dvojtakty, a pak začali prolézat tunely pro děti. (nakonec se nechala zlákat, vlezla za Honzou, a on jí v tunelu přišlápl omylem ruku.) Bezva akce.

Občas chodíme společně s Kassie do knihovny. Mají to tam bezvadně udělané pro děti všech věků - na své si tam přijdou děti tak od půl roku. Je tu pro ně připraven jakýsi pokojíček s hračkami a s regály s obrázkovými knížkami. Možnosti pro větší děti jsem úplně nezkoumala, ale dětí je tam dost, často na počítačích, tak soudím, že knihovně se podařilo přesvědčit je, že jde o místo, kam stojí za to chodit. Kassie přesvědčili určitě. Chodí si tam s Calvinem dost často hrát. Když jsme šli nedávno s nimi, začala Marta se svým růžovým kočárkem pro panenky projíždět regály a vybírat knihy. Byly to knihy o výchově dětí ve věku tří a čtyř let. Když jsem je vracela zpět do poliček, všimla jsem si knížky "Positive Discipline", což je jakási univerzální příručka o výchově.  Marta je teď fajn, takže by mě samotnou ani náhodou nenapadlo půjčovat si knížku o výchově. Vzala jsem to ale tak, že Martulka na to má asi jiný názor, knížku jsem si půjčila a teď ji louskám. Zatím to vypadá, že mi může přinést dvojí užitek - jednak výchovný, jednak jazykový. Po výchovné stránce se mi zdá úplně převratná ... metodika je stará asi 40 let, ale česky jsem o ničem takovém neslyšela ... ani v etopedii. A protože mě skutečně zajímá, co přesně tam píšou, jsem nucena si hledat a vypisovat slovíčka - u beletrie bych to asi ignorovala, s tím, že hlavní je, že vím, co se tam, děje. Jsem z ní nadšená. Holt mi někdo umí vybrat.

(psáno Petrou, schváleno Honzou)

Třetí týden - 8.9.- 14.9. aneb Formátování - Honzova práce - "playgroup" - dámská "modlitební skupina" - Ymca - angličtina - Navy Pier - Marta1 a 2

Pokud to z dosavadních zápisů není zřejmé, snažím se příspěvky do blogu formátovat tak, že každý odstavec má svoji charakteristiku v prodlouženém názvu (za aneb ...). Dělám to tak proto, že když se vám něco nechce číst, můžete se tomu vyhnout. Raději to takto explicitně píšu, aby se náhodou nestalo, že jediný, kdo tuto myšlenku pochopil, budu já.

Dneska nejprve o Honzově práci, resp. o tom, co se z jeho práce dostane až ke mě. Třetí týden byl pro Honzu prvním týdnem, kdy se očekávalo, že bude prezentovat své dosavadní pracovní výsledky. Profesor Bažant, který je Honzovým "školitelem", totiž každých 14 dní organizuje společné schůzky všech svých studentů, kde má každý zúčastněný prezentovat, co za těch 14 dní udělal. Brala jsem to hlavně jako motivační věc, ale včera mi Honza vysvětlil, že je na tom dobré hlavně to, že takhle se člověk "naučí" x-krát tolik, než když pořád dělá něco sám (přičemž "x" je počet studentů, kteří se mítinků účastní). Všichni vědí o problémech, které ostatní řeší, občas dostanou za úkol si vzájemně pomoci... Samozřejmě jsou tyto schůzky ale taky dost stresující. Jde vymyslet každé dva týdny něco, co lze prezentovat před ostatními?  Nicméně první schůzka dopadla dobře, tak dobře, až měl Honza výčitky, jestli se neprezentoval nějak moc, a co si o něm budou ostatní studenti myslet. Zatím, jak se zdá, se jejich vztah k Honzovi nezměnil - vypráví před ním sprosté vtipy stejnou měrou jako kdykoliv předtím. (Nejchytřejší ze studentů pak Honzovi řekl, že udělal na Bažanta dobrý dojem - to je dobře mj. proto, že Bažant má Honzovi platit druhou polovinu pobytu).

Náš dámský program se začíná pomalu stabilizovat. V úterý navštěvujeme "křesťanské" dopoledne  pro děti ("playgroup"), které se koná v přízemí u nás na kolejích. Skládá se vždy z malého výtvarného projektu (např. nalepování nálepek s človíčky na papírový talíř - Martulce to jde a moc ji to baví) motivovaného biblí nebo něčím jiným (obvykle chybí kniha, z níž se mělo číst ... nebo chybí aspoň něco jiného). Dál se zpívá několik křesťanských písniček s ukazováním či tancováním, je tu hodně volného hraní s kostkami, zbytky hudebních nástrojů atd. a na závěr je tzv. zdravá svačinka. Na té je legrační to, že je z větší části složená z méně či více sladkých krekrů (nutno říct, že si za to my účastnice můžeme samy - skládáme se na ni z vlastních zásob. Přemýšlela jsem, jestli tam mám donést jabko, když má svačinka v názvu, že je zdravá, ale pak jsem si to rozmyslela ... myslím, že by to nikdo nejedl - včetně Marty... a donesla jsem sýr.) Když se to napíše, vypadá to dost organizovaně, ale skutečnost je taková, že všechny děti jsou ještě dost malé (jsou tu jen dvě akční děti starší než Marta, zbytek je mladší nebo neakční), takže od výtvarných projektů i zpívání odlézají či utíkají, honí se po místnosti po čtyřech či po dvou, starší se perou o náš růžový kočárek pro panenky a maminky pěkně organizovaně obkreslují podzimní listy, zpívají písně nebo vykecávají. Je to fajn. 

Dál to vypadá, že se naší pravidelnou dopolední akcí stane středeční "ženská modlitební skupina" (oficiální název nevím). Je mi jasné, že teď vypadám jako křesťanský fanatik, který do toho ke všemu zatahuje i dítě. Ale do téhle skupiny jsem se dostala úplně nevinně. Neděli předtím jsem Honzovi zapáleně vysvětlovala, že je úplná blbost do něčeho takového chodit, protože stejně nebudu rozumět, takže to bude lapání po dechu a na duchovní zážitky nějak nezbude prostor. A pak jsem potkala v úterý dopoledne Tawiwan, která vede výše popsané dopoledne pro děti,  a ta mě pozvala k ní domů. Pochopila jsem to tak, že jde o nějaký dámský čajový dýchánek, a ono ne... Funguje to asi tak, že nejprve přijde k vybranému člověku domů všech asi 12 lidí dost pozdě oproti smluvenému času. Pak se všichni usazují u stolu a nandávají si na talíře neuvěřitelné množství všech možných různých jídel (ptala jsem se, jestli mám něco přinést, Tawiwan mi řekla, že ne, ale myslím, že neměla šanci to všechno připravit sama. Takže příště donesu buchtu a uvidíme, co to udělá.). V nestřeženém okamžiku pak začnou všichni říkat jeden přes druhého "ejmén" ... chvíli mi to znělo jako nesrozumitelné kejhání hus, ale pak jsem pochopila, že to je amen. Do tohohle "ejmenování" občas někdo pronese pár slov - díků či proseb - a všichni pak o to víc ejmenují. Při jídle jsme se bavily o typickém křesťanském způsobu života v ČR, o kterém já moc nevím, resp. fakt nevím, co je typické. Asi hlavně to, že si každý všechno nechává dost pro sebe. Naštěstí mě z rozpaků vytáhla Tawiwan, která převedla hovor na Jana Husa. Vytáhla o něm článek, kde se mj. vysvětluje, že "John Has" se jmenuje "Has", protože se narodil v místě zvaném "Hasinek", a všichni ho pak obdivovali, já asi trochu nepatřičně ze všech nejméně. (Ještě jsem nepronikla do toho, jestli oni - tedy Američani - jen na venek přehání své pocity a svůj zájem, nebo jestli jsou skutečně ze všeho tak ne větvi. Spíš si myslím, že vnímání mají podobné jako my, jen všechno ventilují a snaží se aktivně vytvářet příjemné prostředí. Ze začátku mě to štvalo, připadalo mi to šíleně hrané. Teď mám pocit, že to myslí dobře, ale stejně mě to mate a nevím, co dělat, abych nebyla neslušná a zároveň nehrála divadlo.) Pak se společnost přesunula do obýváku, kde jsme zpívali jednu píseň, po níž bylo na řadě opět ejmenování, do něhož někteří lidé občas zopakovali nějaké sousloví z písně a pak se něco společnými silami četlo (něco všichni jednohlasně, něco po jednom, ...). Všichni se hrozně snažili mi všechno vysvětlit - každé slovo, kterému jsem nerozuměla, i každou myšlenku, což bylo na jednu stranu moc milé, na druhou stranu jsem si připadala jako by na mě snad chtěli vykonávat misie. Abych dala najevo, že celkem vím, o co jde, dovolila jsem si na jakési tvrzení odpovědět něco o názoru naší církve na tuto otázku, ale pak mi došlo, že nejde o diskusi, že jde o sdílení (to je tu oblíbené slovo) toho, co máme společné, a sklapla jsem (a dobře jsem udělala). Vysvětlili mi i smysl ejmenování - je to dodávání odvahy těm, co něco řeknou (to u nás to na podobných setkáních vypadá tak, že když nikdo nic neříká, tak je prostě ticho). Ejmenování mě nepřestává fascinovat. Mám pocit, že mu chybí jakákoliv logika a ani se mi v případě některých lidí nezdá, že by za ním byl nějaký prožitek ... klidně řeknou ejmen v půlce nějakého čtení ... trochu to působí dojmem, jako by chtěli dát najevo, že se soustředí a že tu jsou (takže zase hrají?), ale možná je jim jen dobře, a tak to vyjádří takto (... nebo navozují atmosféru). Výsledný dojem je ale moc dobrý ... možná proto, že se o mě všichni hrozně hezky starali, a taky proto, že Martulka tam byla moc spokojená. Hrála si s holčičkou od Tawiwan a s černošskými panenkami a sledovala spoustu různých rybiček, které mají v obrovském akváriu. 

Co se týče rozhodnutí, jestli Ymca ano či ne, tak zatím ano. Měsíční členství stojí pro rodinu (po slevě) 73 dolarů a můžem si tam chodit v určené hodiny plavat a cvičit jak často budeme chtít. Plánujem přinejmenším chodit  plavat s Martulkou (už jsme byli dvakrát). Navíc chceme chodit plavat jednou týdně každý sám - ať úplně neshnijem.

Čtvrteční dopoledne je u nás na kolejích konverzace ve společné místnosti s hračkami ("playroom"), trvá 1,5 hodiny, Martulka to vydrží tak hodinu. Přínos této konverzace je nepřímo úměrný počtu lidí, kteří na ni přijdou (minule 5 - bezva, dnes 10 - nic moc). Sháněla jsem ještě nějakou večerní angličtinu, ale existuje jen kurz, který je dvakrát týdně 2,5 hodiny, s cestou 3,5 a já se zatím nemůžu rozhodnout, jestli to stojí za to. (Pocity jsou "měla bych využít příležitost"/"máme toho i tak dost, byl by to šílenej shon".)

O víkendu jsme byli pro změnu v Chicagu v zábavním parku Navy Pier. Je to uměle vybudovaný výběžek do moře, na němž za války měla budovy námořní armáda (odtud Navy). Teď je tu nekonečně mnoho obchodů, restaurací, nahlas puštěných reproduktorů a lidí. Dá se odtud vyplouvat na vyhlídkové plavby po jezeře či chicagské řece a člověk si může zvolit, zda pojede v motorovém člunu či starodávné plachetnici. V sobotu ale zrovna byl dost opar, takže jsme vyhlídkovou jízdu zavrhli, a byli tak nějak mírně znechucení (vedro, únava, řev). Nakonec jsme ale viděli parádní přehlídku oddílu tai chi, kde 8-18 letí členové předváděli mj. rozkopávání dřevěných destiček, co dělat, když na vás útočí ve sprše muž s nožem, a na závěr rozlamování až čtyř cihel jediným úderem ruky. Paráda. téměř na odchodu jsme zjistili, že park má i jakési první patro pro děti, které by se nám s Honzou líbilo, a tak sem půjdeme ještě někdy příště. Láká nás hlavně minigolf, který na rozdíl od našeho minigolfu není založen na překonávání umělých překážek, ale kopíruje (asi) opravdický golf... hráč se zkrátka snaží dopravit míček ve zvlněném trvanatém terénku do jamky. 

Martulka začíná chápat, že lidé na ulici jí říkají, jaká je pěkná holčička, a podle toho se na ně tváří. Někdy jí to ovšem nevyjde, a to je pak legrační. Potkali jsme například paní, která byla z Martulky úplně unešená (nebo jen navozovala dobrou atmosféru?), Marta nasadila výraz "andílek", dívala se za paní ještě půl minuty a automaticky předpokládala, že další kolemjdoucí, který se blížil, z ní bude taky nadšen. Zadívala se mu tedy do obličeje, výraz andílek nezměněn. Problém byl, že kolemjdoucí byl 2 metry vysoký 200 kilový černoch středního věku, kterého Marta skutečně nezajímala. Zklamání na sobě nedala znát.

Byla jsem žádána o historky typu kakání na parkovišti a tak, ale pořád se nám nic nemohlo přihodit. Až se mi v pondělí Marta ztratila ve výtahu. U nás jezdí celkem rychlý výtah, kterému se, pokud včas nenastoupíte či nevystoupíte, automaticky zavřou dveře a on odjíždí tam, kde je zrovna přivolán. Měly jsme s Martulkou společně vystoupit v našem patře, ale jí se nechtělo. A tak jsem vystoupila sama majíc plán, že jakmile se dveře výtahu začnou zavírat, zmáčknu zkrátka přivolávací tlačítko a ony se zase otevřou. Jenže někdo jiný byl rychlejší a já jsem jen slyšela, jak Martin řev mizí pode mnou. Přivolala jsem si druhý výtah a sjela do přízemí ... zdálo se mi logické, že tam s ní někdo počká. Zde jsem potkala tatínka, s nímž se známe od vidění... přátelsky na mě kynul a já mu řekla, že se mi ztratila holčička - tvář ma strnula děsem, jak se někomu mohlo něco takového stát... Proběhla jsem všechny společné místnosti a brala patra jedno po druhém směrem nahoru. Martu jsem našla u našich dveří s nějakou čínskou maminkou a jejím dítkem ... celou dobu totiž držela v ruce klíče od našeho apartmánu, na nichž je číslo. Ani nevím, kdo ta čínská maminka vlastně byla. Nestihla jsem se zeptat. Dřív, než jsme se s mojí nezávislou holčičkou přivítaly, byla pryč.

(psáno Petrou, schváleno Honzou)

Jazzový koncert

Jak už vám Petra psala, v centru Chicaga je nový park zvaný Millennium park. V jeho středu se nachází něco jako koncertní sál pod širým nebem. Je tam postaveno velkolepé jeviště, hlediště tvoří zpočátku židle a poté travnatá plocha. Celé je to velké asi jako fotbalové hřiště. Stavba nemá střechu, pouze je symbolicky překryta konstrukcí z několika ocelových trubek. No a v tomto prostoru se tu poměrně často (převážně přes léto) konají koncerty a podobné události. 

Právě tak tomu bylo i minulý čtvrtek, kdy se konal koncert jazzového ansámblu. Odešel jsem dřív z práce, dostal jsem volno doma a vyrazil jsem. Ze začátku mě ohromila hlavně spousta lidí, kteří přišli. Nacpáno bylo k prasknutí (nutno říci, že to bylo zdarma). Dost rodin to pojalo jako večeři pod otevřenym nebem za hudebního doprovodu. Možná to vypadá jako rouhání, ale vytvořilo to perfektní atmosfétu.

Událost se konala na oslavu nedožitých stých narozenin Bennyho Goodmana. Dost se o něm mluvilo, na pódium se zvali různí rodinní příslušníci a kamarádi. Pak ale začali hrát a stálo to za to. Bravo.

(psáno Honzou, schváleno Petrou)

Druhý týden 31.8.-7.9. aneb nakupujeme víno - denní režim - návštěva proděkana - ZOO

Předně děkujeme všem, kteří se v minulém týdnu ozvali buď aby vyjádřili obavy o naše přežití, nebo aby nám napsali rady, kde co koupit, jakož i těm, kteří chtějí posílat vanilkový cukr přes atlantický oceán a těm, kteří hledají na blogu hrubky. Jsme rádi, že na nás myslíte.

Co se týče potravin - jsme teď mnohem více v obraze, objevili jsme obchod, který je asi 20 minut chůze bez Martulky (cca 40-50 minut chůze s Martulkou), a v něm mj. cukr moučku, něco jako strouhanku, atd. Jde mi to teď mnohem rychleji. Navíc nám bylo přislíbeno jednou spřátelenou mormonskou rodinou, že s nimi někdy můžeme jet kamsi autem, kde je prý vše ještě mnohem levnější ... uvidíme. Jedním z nedostatků nakupování zůstává to, že nerozumím pokladním, které neříkají jen "hello", ale ještě se záludně vyptávají, jak se mám. Já ale tomu, jak přesně je otázka položená, rozumím jen někdy, takže volím strategii na všechno říkat OK. Většinou se to ale stejně neobejde bez nějaké ostudy. Např. jsem byla požádána (zřejmě) o ID či pas, neboť jsem chtěla koupit víno a pivo (měla přijít návštěva). Řekla jsem OK, pokladní víno namarkovala a já nic. (Nakonec jsem pochopila oč jde a předložila jí náš řidičák. Ten ale nestačil, takže alkohol byl potupně vrácen zpět do regálů. Do toho Marta vyplivla dudlík na zem a vysypala jakési krekry - taky na zem, s celou situací mi pomáhaly dvě asistentky u pokladny, o kterých jsem psala minule...Uch... venku jsem vybalila Snickers, kterou jsem si koupila "za odměnu" a snědla ji společně s Martulkou - zdravá výživa, nezdravá výživa. Spravila nám oběma náladu.) 

Pravidelný program má v naší rodině zatím jen Honza - ráno jde do práce, na oběd přijde domů, pak zas do práce, večer domů. Jedna cesta trvá 15 minut - chtěl si tedy zakoupit kolo, které by to zrychlilo, ale na výprodej přišel naší vinou pozdě - 3 minuty po začátku - a jediná použitelná kola byla již prodaná. Zbývalo jedné, co vůbec nebrzdilo. Takže bude chodit dál pěšky. Prý to ale tak nevadí, aspoň má čas přemýšlet, což v práci nejde...tam prý má pořád nutkání něco dělat. Já zatím pátrám po aktivitách, které bychom mohly dělat my dvě. Zde na kolejích existují nějaká konverzační dopoledne (děti si vůkol hrají), ale ještě se to asi příliš nerozjelo. Byla jsem na půlhodině jednoho z nich, které jsem objevila náhodou. Veřejně se o nich neví nic a i informace od samotných účastnic o dalších setkáních se liší  ... nikdo moc neví, kdy a kde příští dopoledne začíná. Jasné je jedině to, že doba trvání je 1,5 hodiny, tak uvidím, jestli si Marta vydrží vůkol tak dlouho sama (resp. beze nějaké dospělé podpory) hrát. Ostatní děti jsou starší. Dále zvažujeme, zda si zaplatíme kurz plavání a cvičení v Ymce, či zda si zaplatíme členství a budeme si tam moct chodit plavat a cvičit, kdy budeme chtít, jen nás u toho nebude nikdo vést (oboje zároveň jde, ale je to na nás drahé).

V pátek u nás byl na večeři profesor a něco jako náš proděkan z Northwesternu Craig Bina s manželkou Jennifer. Zaplatil za nás na těchto kolejích před naším příjezdem zálohu, aby nám rezervovali apartmán a my jsme mu chtěli peníze při této příležitosti vrátit. (Zálohu je možné zaplatit několika způsoby, ale žádný z nich nelze použít pro platbu z České republiky. Bylo nám tedy doporučeno si zde někoho najít, kdo zálohu zaplatí za nás. Nejprve jsme psali, že nikoho nemáme, ale pak jsme si vzpomněli, že můj strýc zde má shodou okolností známého - prof. Binu - a tak jsme požádali jeho. Slečna na pokladně to prý komentovala:"Tak nejprve píší, že tu nikoho nemají, a pak pošlou proděkana". ) Píšu to hlavně proto, že nám teď připadá vtipné, koho si zveme na večeře (resp. kdo tato pozvání od nás přijímá) - nejprve minulý týden profesor z ČVUT Milan Jirásek a teď proděkan z Northwesternu. Večeře nebyla fiasko, ale všichni jsme se museli snažit, aby konverzace nevázla. To předchozí týden to šlo - alespoň podle mého soudu - samo. (A nebylo to jen tím, že to bylo v češtině.) Manželé Binovi rádi vyráží do přírody, možná do takové, o jaké se nám změkčilým Evropanům ani nezdá, takže jsme dostali nějaké tipy na (nedivoké) výlety do okolí. Za to jsme velmi vděční.

Dnes - první pondělí v září - je tu státní svátek (Labor day - něco jako svátek práce). Vyrazili jsme do jedné ze dvou chicagských ZOO - do Lincoln parku, kde je to zdarma. Není tu nekonečně mnoho zvířat  jako ve zlínské ZOO, kde jsme byli před měsícem), zato zdejší zvířata jsou (resp. dneska byla) neuvěřitelně aktivní - nosorožec, lev, tygr, levhart, rys a spousta medvědů chodí, někteří z nich i řvou. Lachtani plavou ve vodě pěkně do kolečka, aby je viděli diváci na všech stranách. Šimpanzi chodí, šplhají po stromech či jejich napodobeninách a vybírají si blechy, chodí dokonce i gorily, a někdy i popolezou po provaze na nejbližší větev (a to je co říct, protože podle zlínské zoo spí snad až 20 hodin denně). Všem třem se nám to tu moc líbilo (nějaké fotky jsou na Picase).

Martulka je celý prodloužený víkend bezvadná, krásně chodí dlouhé trasy a skoro vůbec se nevzteká. (Nene říká na naše návrhy pořád, ale už tak nějak smířlivěji.) Minulý týden jsem přemýšlela o tom, že naše vzájemné jednání mi teď připadá nějak povědomé - někde jsem o něm četla. Je charakterizováno tím, že oba "soupeři" v klidu zaujímají nějaké pozice, aby tomu druhému naznačili, co si o dané věci myslí a ke "fyzickému střetu" (což je v našem případě např. náslilné přebalování, násliné čištění zubů, násilné oblékání, ...) či zkrátka ke scéně, která vypadá jako násilná (jeden ze "soupeřů" leží na zemi a řve) dojde jen tehdy, když je to nezbytně nutné. Buďto to takto podobně probíhá v sumu, nebo u nějakých lidoopů (tím jsem si skoro jistá), nebo obojí. Když mám chladnou hlavu, líbí se mi to.

Toť z druhého týdne vše.

(psáno Petrou, schváleno Honzou)

První týden 24. - 30.8.2009 aneb Příjezd - obstaráváme potraviny - jedeme do Ikey - Bahai chrám - Chicago - Marta

(překopírováno z mailu, proto bez háčků a čárek)

Cesta sem probehla nadocekavani dobre, Marta v prvnim letadle spala 1,5 hodiny (takze skoro celou dobu), v druhem jen trictvrte hodiny z osmi hodin, ale nastesti se dost casto neco delo - podavali se teple rucnicky na utreni, svacinka, piticko, obed, chvilku jsme se divali na jakousi jejich televizi, chodili jsme tam a zpet po letadle, M. delala obliceje na ostatni lidi a hlavne jsme asi stokrat precetli velkou zlutou knihu s rikadly. Jeste ze ji mame. Myslim, ze ten den jsme nad ni stravily skutecne nejmene dve hodiny, ne-li dele. Prijeli jsme cca v 9 evropskeho casu, takze ve 2 jejich casu ... slunicko, vedro. Z letiste jsme si vzali taxika za cca 35 dolaru, s dyskem za 40. To neni tak zle, autobusem bychom kufry dopravovali nejmene na dvakrat a navic Marta byla skutecne hodne unavena, rvala jak tur, a autobus je prece jen pomalejsi nez auto a navic v nem brecici dite rusi vice lidi. Kupodivu po prichodu do naseho apartmanu na kolejich Martulce neslo usnout, takze jsme jeste neco povybalovali, uvarili si polivku ze sacku a Marta s Honzou usnula az v 6 hodin mistniho casu (tj. v 1 hodinu rano naseho casu!). Spali jsme, s prestavkami, az do sedmi hodin rano. Adaptace na casovy posun tedy probehla celkem rychle. Par dni jsme byli sice uderem osme hodiny vecer uplne mrtvi, ale v patek u nas byla navseva do pul dvanacte a slo to.

Apartman asi neni tak krasny jako na reklamnich fotografiich, ale mne se zda moc fajn. Je tu dost ulozneho prostoru a pokoje jsou dobre rozmistene. Naopak avizovane detske venkovni hriste me trochu zklamalo, pobliz jsou ale pry dva parky. Zatim bylo dost skarede, takze jsme byli - uplne sami - jen v jednom. Zrejme tim, ze jsme tam byli sami, z nej mam pocit nepouzivanosti. Druhy je pry lepsi, uvidime (nove dodavam - je lepsi, je primo skvely, neni daleko a chodi tam deti).

Druhy den po prijezdu jsme se rozhodli podniknout vypravu do nakupniho centra s tim, ze tam snad budou mit nejaky supermarket (na ten, jsme v blizkosti naseho bytu do te doby nenarazily. Ted uz jsme sice nejaky nasli, ale vyber jinych veci nez potravin je v nem dost omezeny). Vydali jsme se tedy "metrem" a autobusem do nakupniho centra, kde, jak se ukazalo, ale zadny supermarket natozpak hypermarket neni. Ptali jsme se tedy jakesi pani, jestli neni nekde pobliz, nacez ona se nas zeptala, kde parkujeme - jako ze nam vysvetli cestu od tam. Kdyz jsme ji rekli, ze nemame auto a prijeli jsme autobusem, vypadali jsme jako uplni exoti. Ale poradila nam. Prekodrcali jsme s kocarkem a s Martou stridave za ruku, na koni a v kocarku asi pul mile pres x mnoha proudych silnic a nasli jsme to. Neuvedomila jsem si, ze nakupovat v cizi zemi zakladni potraviny typu mouka (hruba, polohruba, cukr moucka ... existuje to?) nebude uplne jednoduche. Pruzkum regalu jsme zakoncili, kdyz uz to vypadalo, ze Martulka se rozhodla odnest uplne vsechno. U pokladny je jednak pokladni, jednak asistent, ktery nas nakup nacpal asi do 20 igelitovych tasticek. Tyto tasticky jsme si za rohem supermarketu, kde nechodi moc lidi, nacpali do dvou velkych batohu a vyrazili zpet. Celkove trvani akce - cca 4 az 5 hodin. Jinak jidlo je v prepoctu na nase penize drahe, takze si jeste budeme muset utvorit predstavu, co je drahe i na zdejsi pomery a co ne.

Dalsi velka vyprava probehla hned dalsi den. Chteli jsme jet do IKEY, abychom koupili talire, periny atd. Zdalo se nam, ze to tam poridime levne a hlavne vsechno na jednom miste. Taky nam pripadalo jako velka vyhoda (po navsteve nakupniho centra), ze vime, ze tam to skutecne maji. Podle jizdnich radu na internetu se tam melo jet autobusem cca 1,5 hodiny... nejprve jsem se zdesila, ale pak jsem si rekla budiz a vydali jsme se na autobus. Pri cvakani jizdenky u ridice se ho Honza jeste radeji zeptal, jestli jede do nami vytouzeneho cile, ridic nejprve ze jo, ale pak nejak obratil. Nakonec ustalil svuj nazor na tom, ze jede, ale ze tam pojedem tri hodiny (alespon pokud jsme tomu dobre rozumeli). Celkem se nam vysmal a nabadal k temuz i dalsi lidi v autobuse. Opet jsme vypadali jako uplni exoti. Po chvili nervozniho vahani, zda vystoupit na dalsi zastavce, ci to risknout, jsme se rozhodli to risknout. Jeli jsme tam nakonec dve hodiny (samozrejme jsme po ceste mockrat precetli babiccina rikadla). V momente, kdy jsme v dali zahledli IKEU, jsme zatahali za snuru, kterou se tu dava znameni, ze chceme zastavit, autobus zastavil a my opet s kocarem a velkymi batohy kodrcali pres x mnohaproudych silnic... viz supermarket. Jizda autobusy tu vubec stoji za to. Na zastavkach neni jejich jmeno, jizdni rad a nekdy na nich neni ani cilova stanice, kam autobus jede (coz vzhledem k delkam tras je trochu problem). Po ceste z IKEY (kde vse probehlo v poradku a rychle, taky celkem levne, akorat Martulka se pokakala, smrdela a my jsme nemeli novou plinku) jsme tedy dosli na zastavku, kde bylo cislo naseho autobusu, vedeli jsme, ze odnekud ma v urcitou hodinu jet, ale nevedeli jsme, kde jsme vzhledem k tomuto vztaznemu bodu my . Nakonec prijel a my jsme dokonce do te doby stihli prebalit Martu do improvizovane plinky z tricka a igelitu. Krasa. 

Od te doby jsme podnikli uz jen dve vetsi vypravy. V sobotu jsme chteli jit po pobrezi jezera na sever smerem k pristavu a jakemusi chramu Bahai (chram vyznavacu jakehosi vseobjimajiciho a vse pojimajiciho nabozenstvi, doporucil nam ho Milan Jirasek, ktery u nas byl v patek na navsteve, a mel by to byt jeden ze 7 divu Illinois). Prochazka fajn, Martulka zacina vice chodit se svym vlastnim kocarkem - v podstate zadna vyprava se bez nej neobejde, i kdyz samozrejme vetsinu casu ho vezu ve velkem kocaru. Mame pocit, ze si s kocarkem hraje na nakupni vozik - panenku v nem vetsinou nechce, radeji si do nej naklada kaminky a tak. Nepodarilo se nam jit po pobrezi, nebot jsou tam same soukrome pozemky nalezejici k vilam, ale i prochazka touhle vilovou ctvrti stoji za to. Bydleli bychom tu hned. Chram Bahai je skutecne krasny, pod nim je i navstevnicke centrum s kratkym filmem o stavbe a o nabozenstvi Bahai. Kolem je krasna zahrada, kde letaji obrovsti motyli a skacou mali kralicci. Puvodne jsme si mysleli, ze tam oba druhy zvirat schvalne vysadili (aby zahrada pusobila skutecne harmonicky), ale od te doby jsme motyli i kralicky videli i jinde, takze mozna jsme Bahaisty podezirali nepravem.

V nedeli jsme podnikli s Milanem Jiraskem cestu do stredu Chicaga (my bydlime v Evanstonu, coz oficialne neni cast Chicaga, ale samostatne mesto - nicmene nikdo nepozna, kde konci Evanston a zacina Chicago a naopak). Milan byl v Evanstonu pred 18 lety na dva roky na PhD studiu, ted sem cas od casu jezdi (jestli to dobre chapu) psat knihy s prof. Bazantem, u ktereho ted Honza pracuje, a nabidl se, ze nas trochu provede (on sam odjizdel dnes domu, takze se chtel stejne "rozloucit s mestem", tak jsme to vzali pri jednom). Stred mesta tvori mrakodrapy. Ackoliv jednotlive domy na me nekdy zas takovy dojem neudelali, celkovy dojem je obrovsky - pusobi to na me trochu jako jedna velka goticka katedrala s mnoha stihlymi vezickami. Mrakodrapy jsou hodne ruznorode, rovna strecha rozhodne neni podminkou a vyslovenych "krabic" je tu jen velmi malo. Uprostred mesta je od roku 2004 tzv. Millenium Park, coz je park, o kterem se toho vlastne neda moc rict, ale je velky zazitek v nem byt (resp. da se toho rict hodne, ale nic z toho neni to podstatne). Asi hodne proto, ze je obklopen temi vsemi mrakodrapy - clovek si je vic uzije, kdyz nestoji primo pod nimi a ma trochu odstup. V parku je mnoho ruznych atrakci, je tu otevrena scena, na ktere se v lete konaji koncerty, jsou tu akce pro deti, neco jako botanicka zahrada a zvlastni vylestena plocha - rikaji ji Cloud Gate - (asi to ma byt mrak - tvarem ale pripomina knedlik, ktery postavite na dva konce a uprostred tim padem vznikne brana), v niz se zrcadli navstevnici i mrakodrapy. Na fotkach to tak nevynikne, ale stoji za to to videt. Prosli jsme si i cast pobrezi, kde se v te dobe konal maraton, videli jsme fontanu, jejiz fotku ma Honzuv brnensky sef na svatebnim oznameni (strika do vysky 50m) a protoze bylo krasne, rozhodli jsme se jit i na Sears Tower, nejvyssi stavbu na severni polokouli (443 m, 110 pater). Denne ji navstivi 25 000 lidi, coz se clovek dozvi pri cekani ve fronte na listek - po zdech jsou totiz napsany ruzne zajimavosti o vezi a jsou tu obrazovky s kvizovymi otazkami, kterych se lze dotykat a ony vyhodnoti vasi odpoved. Chci tim rict, ze na to, jaky je tam naval, se snazi zprijemnit pobyt ve frontach jak jen to jde a clovek se pri cekani pobavi a i se neco dozvi, o vezi i o Chicagu. Pohled shora je uplne jiny nez zdola, ja mam ale pocit, ze kdyz je clovek nekde nahore, je to ten pravy zazitek, jen kdyz je venku - pres sklo to zkratka neni tak uplne ono. Nejvetsi atrakci jsou nahore takove sklenene kostky vycnivajici z mrakodrapu, takze pod vami i vedle vas je vsude jen sklo. Dala jsem tam obe nohy, ale lehnout si a fotit se jako vetsina lidi bych asi nezvladla. Honza vyfotil z kostky vedlejsi kostku, myslim ale, ze z fotky ten dojem uplne nelze ziskat. 

Martulku vetsina nasich zazitku nechava uplne chladnou, zatim ma co delat sama se sebou, s aklimatizaci, s tim, ze ji kazdy okukuje a smeje se na ni (neni na to zvykla a vetsinou se rozbreci ci spis rozerve, coz je pak trosku prekerni situace) a taky zrejme s reakci na ockovani, na nemz byla tesne pred odjezdem. Dnes jsem take mela pocit, ze u ni pozoruju jakysi naznak obdobi vzdoru - myslela jsem sice, ze to je az u starsich deti, ale ... jakykoliv muj navrh byl spatny, tak spatny, ze to stalo za lehnuti na chodnik a krik siroko daleko. I rohlik, ktery jsem podavala ja, byl spatny. Kdyz si ho pak vzala sama, bylo to v poradku. Po ceste z nakupu jsme podle tohoto scenare postupovali hned nekolikrat. Umi rict ne a naucila se to pouzivat. Umi taky rict tata nebo toto - nevime zatim presne, jestli to rozlisuje, umi rict paa - to je pan i pani a snazi se o tam, hafhaf a papa(t). Snazi se krmit panenku rohlikem.

Tak to je z prvniho tydne asi vse.

Úvod

Naši bližší i vzdálenější milí, 

dali jsme si za úkol (hlavně Honza mně), že na tomto blogu budeme zveřejňovat naše zážitky z pobytu v Chicagu, resp. v Evanstonu, což je jeho předměstí. Já to dělám nerada, protože se mi zdá divné prezentovat svůj život celému internetovému světu. Byla jsem ale přemluvena, že takhle alespoň nebudeme otravovat maily s našimi zážitky lidi, které to nezajímá. To je pravda. Když se ale na náš blog podíváte a nejste zrovna naši rodiče, asi se nějakému otravování stejně nevyhnete - když už mám psát zážitky, tak to asi vezmu nějak uceleně, tj. např. včetně různých peripetií s Martulkou, které zajímají zřejmě jen malý zlomek z vás. Ale přece tomu zbytku nebudu psát email! Co kdyby jej nezajímal!

Takže děkuji za pochopení a začínám.

Petra