Začátek čtvrtého týdne byl ovlivněn tím, že prof. Bažant odjel do Evropy. Minule jsem myslím zapomněla napsat, že kromě toho, že jednou za 14 dní pořádá společnou schůzku všech studentů, si profesor Bažant ještě každý týden 0-x krát zve své studenty individuálně k sobě do kanceláře a - předpokládám - řeší tam s nimi, co zrovna dělají. Tyto návštěvy jsou neplánované, zkrátka si pro tebe jednou přijde a ty jdeš. Není tedy divu, že se s jeho odjezdem zřejmě trochu uvolnila atmosféra - soudím tak podle toho, že Honza chodil počátkem týdne mnohem dříve domů. Teď už se Bažantův příjezd zase začíná blížit (přijede za 14 dní), takže se příchody domů vrátily do starých kolejí. Navíc Honza začíná litovat, že na minulé schůzce toho ukázal tolik (všechno, co měl), protože teď se to začíná nějak komplikovat a kdo ví, jestli tyto komplikace budou vyřešeny před dalším mítinkem.
V úterý k nám přišel na večeři PhDr. Mgr. Jan Balon, Ph.D. - abych udržovala přehled o akademických titulech našich hostů. Nikdy předtím jsme ho neviděli, jediné, co jsme o něm věděli bylo, že je taky přes Fulbrihgta na Northwestern University, a tak nás napadlo ho pozvat. Vypadalo to, že byl rád - píše tu knihu o americké sociologii, takže sedí celé dny u notebooku zahrabaný v materiálech, ženu a dceru nechal doma - a tak po dlouhé době mluvil s živou osobou a ještě ke všemu dostal teplou a masitou večeři. Bavili jsme se hlavně o tom, jak jsme sháněli ubytování (my jsme přišli o 700 dolarů, on jen o 300 - byl potěšen), jak jsme jeli do IKEY (on tam taky byl), kolik máme skleniček a kde kupujeme skoro český chleba (je italský). Honza návštěvu výstižně charakterizoval slovy: "... byl příjemně zdrženlivý". Tuto sobotu se s ním chystáme na (americký) fotbal.
V půlce týdne mě moje mormonská kamarádka Kassie vzala autem do slibovaného mnohem levnějšího obchodu s potravinami. Kassie bydlí s manželem Travisem a jedenáctiměsíčním Calvinem o patro výš než my. Je to Američanka, takže mezi zdejšími maminkami tvoří vlastně národnostní menšinu - většina z nich jsou Korejky, které mluví lépe či hůře anglicky a především mluví anglicky jen, je-li to nezbytně nutné. Když se jich sejde víc, třeba v herně pro děti, mluví zásadně korejsky, takže já i Kassie jsme "out". To je zřejmě taky důvod, proč jsme se trochu víc seznámily, přesto, že jsme asi dost rozdílné. Kassie je velmi zdrženlivá, hodně času spolu mlčíme, protože ona nic moc neříká, já se nechci pořád ptát a když se snažím říct něco já, skoro nikdy to neodpovídá kritériím lehké konverzace v parku na písku - neumím vtipně popisovat historky, volím nevhodně slova a navíc zjišťuju, že asi neumím mluvit bez hodnotících soudů - a těch se snažím vyvarovat, protože trochu trnu, abych se její americké duše něčím nedotkla. Na druhou stranu je Kassie dost vstřícná, když jde o to nějak mi pomoct - např. mě dovézt autem na nákup, pomoct mi zaregistrovat se v knihovně (když jsem předtím absolvovala dva neúspěšné pokusy, neboť jsem nebyla schopná prokázat, že tu bydlím) a tak. Jednu dobu jsem si myslela, že to dělá jen z křesťanské lásky, možná jo, ale každopádně se ne zcela zřídka stává, že se u nás staví s tím, že jde ven a jestli nejdeme s ní (bohužel často nejdeme - Calvinův odpolední spánek se s Martiným téměř vůbec nepřekrývá, takže než dojdem do parku, oni už jsou pryč). Milé je, že poprvé k nám Kassie přišla den potom, co jsme si večer před spaním s Honzou a Martulkou přáli, aby s námi "chtěla kamarádit". Nutno ale říct, že naše vztahy se pořád drží spíše na úrovni slušnosti než - řekněme - vřelosti. A teď konečně o tom nákupu - autem se do obchodu jede asi 20 minut a většinu věcí tam mají 2 krát - 5 krát levnější než v supermarketech, kam jsem chodila doposud. Mohli bychom s takovou ušetřit měsíčně tak stovku, takže to trochu zviklalo naše v té době aktuální rozhodnutí, že si auto nebudeme kupovat, ale budeme si ho půjčovat z půjčovny - a to pouze v případě touhy po nějaké víkendové vyjížďce do lesa (kterou já mám bohužel dost často). Na pokladně jsem poprvé v životě zkoušela platit svojí českou kartou - nejprve mi tvrdili, že jsem zadala špatný PIN, pak mi tvrdili, že nemám debetní kartu, ale kreditní (co já vím !!!), takže vlastně nemám zadávat PIN, ale mám se jen podepsat, a pak - když jsem se trochu zkoumavě dívala na elektronickou tužku, která měla místo hrotu téměř polokouli, mi začali vysvětlovat, že to není skutečná tužka..., pak to vypadalo, že jsem se podepsala špatně..., ale nakonec to prošlo.
Na víkend jsme měli v půjčovně zamluvené auto a plánovali jsme jet do nejbližšího "národního" parčíku Starved Rocks (1,5h autem) a po cestě ještě koupit Martě autosedačku případně jiné dětské vybavení (tento obchod je městskou dopravou téměř nedosažitelný, přesněji s Martulkou nedosažitelný, protože od autobusu či vlaku se musí ještě míle a míle jít pěšky). Honza mě ráno vykolejil v 8:55 tím, že auto má zamluvené na 9, ne 10, a odešel. Za 20 minut přišel bez auta, protože nebylo možné zaplatit ho v hotovosti, nebylo možné zaplatit ho jeho českou kartou a nebylo možné zaplatit ho ani jeho americkou kartou, neboť je debetní, ne kreditní. Může se s ní platit jedině tehdy, pokud má její držitel řidičák vydaný v Illinois. A řidičák si lze udělat jedině tak, že člověk přijede vlastním či půjčeným autem. Aha. Dnes už jsme o mnoho moudřejší, takže víme, že kreditní kartu může dostat hned poté, co získá "social security number", o které již minulý týden zažádal, takže než začne zima, budeme možná oprávněni si auto půjčit. (Bez přehánění doufám, že to půjde už třeba za tři týdny, za měsíc. Zima prý začíná v listopadu.) A tak nám najednou přišlo, že snad auto přece jenom koupíme - není to tak drahé, skorovraky se seženou i pod 1000 dolarů, jen je pak drahé parkování (na ulici zdarma nelze) a pojištění. Dopoledne jsme strávili pátráním na internetu jednak po autobazarech, kam jsme schopni dojet městskou dopravou, jednak po kousku přírody, kam se můžeme dostat stejným způsobem. V 11 jsme vyrazili na autobusovou zastávku, kde jsme čekali ještě 20 minut po plánovaném odjezdu autobusu, než jsme si všimli, že jezdí jen ve všední dny. Špatně jsme se na internetu podívali... Zbytek víkendu byl krásný - odpoledne jsme odjeli jiným autobusem na vytoužené místo, poprvé od našeho příjezdu do USA tam bylo mezi námi a auty více než 200 metrů lesa nebo trávy. Les nic moc, ale tenhle pocit stál za to. Na krásné loučce jsme si zaházeli s ufem, večer shlédli romantický film Musics and Lyrics s Hughem Grantem (v pátek jsme totiž měli 5 let od svatby - připomněl nám to můj táta...) a v neděli šli do Ymcy na "family fun" - jakousi rodinnou zábavu v tělocvičně. Na tuto akci je možné přicházet v úplně libovolnou dobu, spočívá jen v tom, že v tělocvičně je nachystané vybavení pro děti - tunely na prolézání, dětské koše na basket, miliony míčů, minitrampolínka, skluzavka apod. Přišli jsme v půlce trvání akce a v tělocvičně jsme byli sami. Marta se chopila fotbalového míče a aspoň dvacet minut si s ním sama kopala, zatímco my jsme stříleli na koše, trénovali dvojtakty, a pak začali prolézat tunely pro děti. (nakonec se nechala zlákat, vlezla za Honzou, a on jí v tunelu přišlápl omylem ruku.) Bezva akce.
Občas chodíme společně s Kassie do knihovny. Mají to tam bezvadně udělané pro děti všech věků - na své si tam přijdou děti tak od půl roku. Je tu pro ně připraven jakýsi pokojíček s hračkami a s regály s obrázkovými knížkami. Možnosti pro větší děti jsem úplně nezkoumala, ale dětí je tam dost, často na počítačích, tak soudím, že knihovně se podařilo přesvědčit je, že jde o místo, kam stojí za to chodit. Kassie přesvědčili určitě. Chodí si tam s Calvinem dost často hrát. Když jsme šli nedávno s nimi, začala Marta se svým růžovým kočárkem pro panenky projíždět regály a vybírat knihy. Byly to knihy o výchově dětí ve věku tří a čtyř let. Když jsem je vracela zpět do poliček, všimla jsem si knížky "Positive Discipline", což je jakási univerzální příručka o výchově. Marta je teď fajn, takže by mě samotnou ani náhodou nenapadlo půjčovat si knížku o výchově. Vzala jsem to ale tak, že Martulka na to má asi jiný názor, knížku jsem si půjčila a teď ji louskám. Zatím to vypadá, že mi může přinést dvojí užitek - jednak výchovný, jednak jazykový. Po výchovné stránce se mi zdá úplně převratná ... metodika je stará asi 40 let, ale česky jsem o ničem takovém neslyšela ... ani v etopedii. A protože mě skutečně zajímá, co přesně tam píšou, jsem nucena si hledat a vypisovat slovíčka - u beletrie bych to asi ignorovala, s tím, že hlavní je, že vím, co se tam, děje. Jsem z ní nadšená. Holt mi někdo umí vybrat.
(psáno Petrou, schváleno Honzou)
Žádné komentáře:
Okomentovat