7. - 20. 12. 2020 aneb Platba preventivních prohlídek - pláž - zimní svátky různých kultur - online hry - orientační běh

Začnu poněkud neadventně: V průběhu několika minulých týdnů jsme dostali vyúčtování srpnové návštěvy u doktora, kterou jsme museli absolvovat kvůli škole. Je to jedna z věcí, o které by člověk v Česku ani nepřemýšlel a tady je jí docela zaskočen. Možná už jsem to psala, ale náš původní předpoklad byl, že pokud budeme chodit do nemocnice příslušející k univerzitě, budeme mít doktora zdarma, jinak budeme při každé návštěvě platit 20% ceny, avšak maximálně 1000 dolarů na jednu osobu ročně. Potom se ukázalo, že zdarma to nebude nikde. A nakonec se ukázalo, že prvních 200 utracených dolarů na každého platíme rovněž sami. Základní pediatrická prohlídka stála kluky 261 dolarů, Martu 295 dolarů. Kromě ní ale dělali každému dítěti nějaké krevní testy (230 dolarů na jednoho, ale z nějakého důvodu máme započítány jen dvě děti, Václavovi ale naúčtovali za 126 dolarů něco jiného). Dále nás pan doktor přemluvil, abychom děti nechali očkovat standardními vakcínami - hepavakcínou (81 dolarů za kus) a ADN vakcínou (63 dolarů), Martu kromě toho vakcínou proti rakovině děložního čípku (492 dolarů). Martě naúčtovali i "pohovor s panem doktorem" (asi na téma "Tvoje tělo v pubertě") za 35 dolarů. Uvědomuji si, že musíme  vypadat jako úplní cvoci, že jsme děti nechali očkovat, ale ceny Vám bohužel předem nikdo neřekne. Ptala jsem se na ně pana doktora a on nevěděl. Řekl, že si myslí, že je vše hrazeno pojišťovnou. No, nebylo. Suma sumárum jsme v nemocnici se zcela zdravými dětmi strávili 3 hodiny, cena návštěvy byla 2500 dolarů, z toho jsme 1100 platili my a 1400 pojišťovna. A to vše proto (jak poznamenal Honza), aby děti mohly sedět celé dny před obrazovkami. Je to skvělá lekce pro každého Čecha, který by chtěl nadávat na to, jak vysoké částky ze svého platu odvádíme státu. Ano, ale nemusíme se bát, že nebudeme mít na doktora, ať bude náš stav jakkoliv vážný, za což jsem fakt vděčná.

A teď už trochu adventněji, i když se během druhého a třetího adventního týdne  nic zásadního neudálo. Kromě školy jsme trochu pekli a chodili ven, co to šlo. Jednou bylo dokonce tak teplo, že jsme se vydali na pláž - samozřejmě to ani zdaleka nebylo na koupání, ale stavět z písku se dalo docela dobře. Kluci postavili každý své město, pak je spojili silnicí a tu "vydláždili" kameny, Marta si četla a já jsem se courala okolo, fotila maják, trochu se modlila nebo jen tak nechávala plynout myšlenky... je to skvělá prevence proti netrpělivosti a protivnosti (i když někdy ani ta nestačí). Vždycky si vzpomenu, jak jeden bývalý katolický politický vězeň vyprávěl, že byl na cele s nějakým filozofem, který byl sice ateista, ale od svých spoluvězňů si vyžádal hodinu denně ticha, během níž chodil a přemýšlel. Doporučuji.

Celá kindergarten věnovala poslední dva předvánoční týdny seznámení dětí se všemi různými svátky, které slaví v (převážně) zimním čase různé kultury. Do představování některých z nich se zapojili i rodiče Karlíkových spolužáků. Dozvěděli jsme se tak, že Indové slaví v listopadu pětidenní svátek Diwali (jehož principem je asi vítězství dobra nad zlem, ale ve změti bohů, která příběh provází, jsem se ztratila). Během slavnosti se zapalují lampy, nosí nové oblečení a děti se obdarovávají sladkostmi. Maminka Karlíkovy spolužačky Anandini natočila pro děti krátké instruktážní video, jak si vyrobit lampičku z papíru. Bylo to perfektní.

Židé slaví v prosinci Chanuku - svátek světel: je to upomínka na znovudobytí Jeruzaléma v r. 165 př. n. l. Po dobytí chrámu jej chtěli Židé znovu vysvětit a zapálit speciální svícen - menoru. Chrámového oleje ale bylo tak málo, že by to stačilo pouze na jeden den. Výroba posvátného oleje přitom trvá 8 dní. Díky zázraku však olej v menoře hořel celých 8 dní, dokud Židé nevyrobili nový. Stejně dlouho se slaví i Chanuka, každý den se zapaluje jedna svíce v menoře (pokud Vás - tak jako mě - matou 9 ramenné svícny, je to tím, že prostřední svíce slouží k zapalování těch ostatních). Paní učitelka z paralelní třídy dětem ukázala různé menory svojí rodiny - jednu dostali s manželem od rodičů při svatbě, další dostaly děti jako dárek od babiček po narození. Některé vůbec nevypadají tak, jak byste čekali. Kromě toho nám ukázala, jak se hraje tradiční jednoduchá hazardní hra "drejdl"  - tu si mohly děti zkusit v rámci vyučování v online verzi. Co se týče dárků, dnešní americké židovské děti je dostávají, aby nebyly ochuzeny oproti ostatním, dříve ale dostávaly jen peníze ("chanuka gelt"). Během celých svátků se jí jídla připravená na oleji. Eyal (tatínek izraelské rodiny bydlící v našem univerzitním bydlení) si Chanuku moc pochvaluje - miluje totiž koblihy.

Čínani slaví v zimě Čínský Nový rok. Provází ho úklid a zdobení domů, průvody s draky, světly a ohňostroji a děti dostávají v červených obálkách peníze. Jako třeba Karlíkova spolužačka Tina.

Mexičané slaví Las Posadas. Znamená to něco jako "ubytování". Děti chodí v procesích od domu k domu a všude žádají o přístřeší (podobně jako Marie s Josefem). Nikde ale pro ně nemají místo, až v posledním domě, kde je pak velká hostina, v rámci níž děti rozbíjejí tzv. piňatas, ve kterých jsou sladkosti a drobné dárky. Večer se pak jde na půlnoční mši. Na internetu jsem si později přečetla, že svátek byl kreativně zaveden španělskými misionáři. Podle aztéckého kalendáře totiž na 12. prosince připadala oslava matky všech bohů. Tento den je tak blízko katolickým Vánocům, že misionáři převzali (přibližnou) dobu (se souhlasem samotného papeže), ale pozměnili obsah.  

Někteří Afroameričané slaví místo Vánoc svátek Kwanzaa, který začíná 26. prosince a končí 1. ledna. Zavedl ho v roce 1966 jeden afroamerický doktor, aby dal černochům příležitost slavit něco vlastního a ne jen napodobovat většinovou kulturu. Svátek je směsí tradic z různých koutů Afriky, kde se v podobnou dobu slavila první úroda. Zdá se mi ale trochu vykonstruovaný a překombinovaný. Kromě vděčnosti za dary Země je totiž každý ze 7 dní "zasvěcen" jednomu principu: jednotě, sebeurčení (děti vyprávějí, čím by chtěly být), kolektivní práci a zodpovědnosti, kooperativní ekonomice (nakupuje se v místních krámech, aby byla ekonomicky podpořena komunita), smyslu, kreativitě (holčičkám se dělají korálkové účesy) a víře. Každý den se také zapaluje jedna svíčka na speciálním svícnu.

Kromě výše uvedených svátků se děti bavily ještě o Ramadánu (který se ovšem slaví víc na jaře) a svátku svaté Lucie, slaveném v Nizozemí. Všechny svátky mají společné slavnostní jídlo, ve většině z nich hraje roli světlo a v mnohých i úklid a dárky.

Na závěr celého programu se pan učitel ptal dětí, kdo slaví který svátek. V 16 členné třídě se slaví 4 různé svátky: Vánoce, Chanuka, Diwali a Čínský Nový rok. Díky tomu jsem změnila názor na to, zda Američané jsou nebo nejsou praštění, když na pohlednice nepíšou Veselé Vánoce, ale Happy Holiday. Nevnímám to už jako přehnanou politickou korektnost či strach, ale jako prostou ohleduplnost a respekt k tradicím ostatních. Koneckonců taky byste sousedovi nepřáli veselé Vánoce, kdybyste věděli, že je hinduista.

Ve čtvrtek, v předvečer předposledního dne školy, za mnou přišel Vašík, ať ho chodím při zoomech častěji kontrolovat. Se slovy "tak ahoj" chtěl zase odkráčet. Docela mi trvalo z něj vypáčit, co za tím vězí, a nakonec se ukázalo, že během zoomů hraje na internetu hry... což by se ovšem tím, že ho jednou za čas přijdu zkontrolovat, nevyřešilo, dokud bych ho nenachytala. Jeho neochota bavit se o problémech otevřeně mě někdy dost deptá. Po krátké diskuzi nám jako nejlepší nápad připadalo přejít v době, kdy se nudí, z hraní her na kreslení. V pátek to zabralo, tak uvidíme, jak to bude fungovat dál. Mimochodem Marta měla podobný problém při distanční výuce na jaře - tehdy neměla tolik zoomů, ale spoustu úkolů na internetu, a díky tomu poprvé v životě příležitost se toulat po virtuálním světě. Takže zkoukla kde co a pak nestíhala do školy. Byla z toho tehdy dost špatná a dalo jí zabrat, aby to zase zvrátila zpět. Tenhle týden si párkrát během nudných zoomů četla českou knížku, ale nakonec zjistila, že má pak ze sebe špatný pocit, a tak si to zakázala. Doufejme, že k tomu Vašík časem taky dospěje.

V sobotu 19. prosince jsme vyrazili do oblasti zvané Waterfall Glen. Je to les na jihozápadě od Chicaga, v němž je jeden 9 mílový turistický okruh a pak několik menších okruhů pro milovníky orientačního běhu. Na stránkách jsme si stáhli mapu středně těžké trasy (3,7 km kdyby se člověk přesunoval přímočaře od jedné kontroly k další) a začali se prodírat zdejšími listnatými hustníky. Vedla nás střídavě Marta s Václavem a docela jim to šlo. Sami by to ale nezvládli, lesy jsou opravdu husté, často je potřeba překonat nějaký vodní tok a kontroly se hrozně špatně hledají. Říkali jsme si ale, že bychom je někdy na jaře mohli nechat samotné projít si trasu pro začátečníky (i když je možná jeden z nás bude muset zpovzdálí sledovat, protože kdyby je někdo potkal samotné, mohly by z toho být oplétačky). Karlík si mezitím může hrát na nějakém paloučku a my můžem následovat příkladu politického vězně a hodinu "přemýšlet". Už se na to těšíme.

30. 11. - 6. 12. aneb Adventní výzdoba - vysvědčení I,II a III - běhání ve Skokie Lagoons - Honza na nizozemské obhajobě

 

Začal advent, děti nabyly dojmu, že Vánoce jsou za dveřmi a rozhodly se začít s vánoční výzdobou - Václav k naší "mrakodrapové" stěně v obýváku přikreslil Ježíška na saních a Marta vyrobila z ruliček od toaletního papíru svatou rodinu. Kromě toho vyrobila i dlouhatánský papírový řetěz. Karel se nechal inspirovat a rozhodl se udělat také řetěz, který bude mít "one hundred" oček... nakonec jich ale udělal jen "nine" a zbylou práci přenechal Martě. Oproti obyvatelům Evanstonu je ale i Marta žabař. Skoro všechny domy jsou ověšené světýlky a krásnými adventními věnci. Musím přiznat, že co se týče stylu, je výzdoba decentní - věnce jsou obvykle jen zelené s červenou mašlí a světýlka maličká a žlutá, neblikající. Nezřídka to ale zdejší obyvatelé přeženou s množstvím - kromě světélky ověšených verand je obvykle v  předzahrádkách jeden či více svítících stromů a několik vánočních stromků je vidět i skrz okna každého domu. Proč rozvěcují vnitřní vánoční stromky už teď, na začátku prosince, nemám potuchy, ale možná to souvisí s tím, že u nich stromeček asi nehraje nijak zásadní roli. Santa Klaus totiž nechává dárky v krbu. 

Nejpalčivějším nedostatkem naší přípravy na Vánoce byl chybějící adventní věnec. Věnce, které tu prodávají, jsou obrovské a jsou určené na dveře, ne na stůl. Rozhodli jsme se tedy zaimprovizovat a místo věnce vyrobit adventní svícen. V Targetu jsme koupili jedinou sadu 4 svíček, kterou tam měli. Svíčky jsme nalepili na lepenku a obskládali je přírodninami, které jsme (pod pláštěm tmy) natrhali a nasbírali po cestě z Targetu. Bylo to dobrodružnější než obvykle, a tudíž možná i lepší.

V pátek jsme my rodiče dostali pro všechny děti mailem "Objective Report Cards", což jsou vlastně vysvědčení za první trimestr. U kluků na škole se hodnotí stupni 1,2,3,4, přičemž čím větší číslo, tím lépe. Hodnotí se pouze "tvrdé" předměty, jako čtení, psaní, matematika, science apod. Hudebka, výtvarka, drama a "library" se nehodnotí. U každého předmětu jsou ještě podrobně rozepsány různé dovednosti (např. u čtení porozumění "fiction", porozumění "non fiction", schopnost napsat hlavní myšlenku, ...), což je fajn. Kluci dostali většinu trojek, což znamená "meet grade level standards" (česky něco jako vyhovuje požadavkům pro příslušnou třídu), Václav pár dvojek ("meet grade level standards with intervention plan", což by šlo přeložit jako vyhovuje požadavkům za pomocí intervenčního plánu) a Kája jednu jedničku z poznávání písmenek ("not making satisfactory progress toward meeting grade level standards", což znamená, že nevyhovuje standardům). Od té doby jsme na tom ale zase dost zapracovali, názvy anglických písmen už umí všechny, takže bych řekla, že příště by to mohlo dopadnout lépe. Kromě toho se ve zprávě hodnotí ne chování jako celek, ale opět jsou tam rozepsané konkrétní dovednosti (např. komunikace s ostatními, zájem a nadšení pro věc, včasné plnění úkolů, ...). Zde jsou stupně S (satisfactory, uspokojivé), I (inconsistent, nestálé), N (needs to improve, potřebuje vylepšit). Václav se fakt snaží, takže jeho S-ka jsou zasloužená, část Karlíkových S-ek (např. ze "zájmu a nadšení") jde ale navrub spíš tomu, že má vypnutý mikrofon, když si stěžuje a kvílí, případně kombinaci motivace a tlaku, které na něj aplikuju. Protože ale píšu blog o 3 týdny později, než bylo vysvědčení, musím říct, že teď se jeho vstřícnost a přístup ke škole dost spravil. Např. s paní Barbour jim to teď jde výborně, čtou a pak převypravují vtipné knížky, učí se americké koledy, ... Kromě známek dostali kluci taky nějaká slovní hodnocení - Kája, že se vždycky snaží a dělá pokroky, Václav že je pozorný a pracovitý.

 U Marty ve škole se hodnotí A,B,C,D,E jak to známe z našich vysokých škol. Zde už je u každého předmětu jen známka, případně ještě slovní hodnocení, podrobné dovednosti se nerozepisují. Marta dostala A-čka a z "english learners arts" C-čko a ze slovních hodnocení se dozvěděla, že: odevzdává včas úkoly, je pozorná posluchačka, dělá pokroky (v angličtině), vždycky se snaží, má zájem a reaguje, získává sebedůvěru (v "science") a je plně zapojena do distanční výuky. 

Vysvědčení přišla na mail hodně pozdě večer, takže jsme je dětem nestihli ukázat ... a pak jsme na to zapomněli, takže je ještě neviděli. Ani ve škole se o tom asi moc nemluvilo, protože se nás na to žádné dítě neptalo. Asi je to dobře. Alespoň u Karlíka máme pocit, že učitelé jsou v hodnocení opravdu objektivní a děti nijak nešetří, a že zpráva je tedy asi určena spíš jako informace pro rodiče než pro děti. Děti by koneckonců měly dostávat zpětnou vazbu průběžně... což je u Karlíka pravda, u Václava částečně (ví, na kolik bodů napsal test z matematiky, ale neví, jaké měl chyby, z ničeho jiného nikdy žádné hodnocení neviděl) u Marty asi téměř vůbec (úkoly se odevzdají a tím je to vyřízené, jestli je někdo čte nebo hodnotí zůstává tajemstvím).

V sobotu jsme vyrazili na skoro-ostrov ve Skokie Lagoons, který je pokryt hustým listnatým lesem, či spíše houštím, mezi nímž se klikatí asi 8 km dlouhá okružní stezička. Vlastně to není nic extra zajímavého, ale děti si tam během listopadu začaly stavět bunkr a já jsem si říkala, že bychom mohli spojit jejich hraní s naším snažením o lepší fyzičku a že bychom si tam mohli zaběhat. Nejprve jsem tedy okruh obíhala já, děti si hrály a Honza četl odborný článek, pak běhal Honza, děti si hrály a já jsem četla Zpověď Nata Turnera (čtu již už dva měsíce a pořád nejsem ani v polovině). Ten, kdo zrovna neběžel, si mohl dát horký čaj a chleba. Celkem vzato velmi příjemně strávené dopoledne. Doufám, že ho ještě někdy zopakujem.

Poslední odstavec doplním já, Honza. Chci ještě napsat o obhajobě disertace v Nizozemí. Oslovili mě asi před tři čtvrtě rokem z univerzity v Delftu. Nějaký student tam dokončil práci na téma, kterému jsem se dříve hodně věnoval, a tak mě požádali, jestli bych tu práci neoponoval. Dopředu mi řekli, že to bude v prosinci a já jim dopředu řekl, že budeme asi pryč v USA. Oni mi tenkrát dokonce řekli, že to vůbec nevadí, že mi zaplatí letenku a všechny výdaje. Kývl jsem na to. Práce byla hezká, napsal jsem spoustu připomínek, ale žádný zásadní problém jsem nenašel. Student to vše opravil a měla proběhnout pouze formální obhajoba. Kvůli pandemii bylo však vše online. Jelikož obhajoba začínala v 10:00 jejich času, musel jsem být 2:15 ráno mého času připraven u počítače. Vyžadovali speciální dress code, bílou košili, šedou kravatu a sako. Ani jedno jsem si s sebou nezabalil. Košili jsem měl jen bílou s modrými pruhy a řekl jsem si, že to musí stačit. Kravatu jsem vyžebral u Gianlucy a sako mi půjčili Spaldingovi. Navíc jsem musel oslovovat předsedu komise i studenta jejich jazykem = Dutch. Takžem jsem seděl uprostřed noci v cizím oblečení a mluvil do počítače skřeky podle fonetického zápisu na papírku. Vše naštěstí dopadlo dobře a student bez problému obhájil. Navíc to prý vše bylo opravdu jen formální (myslím tu obhajobu, ne oponenturu práce), údajně od druhé světové války vyhodily jen jednoho studenta, který se dostavil opilý. Kdyby to místo dvou hodin trvalo polovinu, snad bych si to i užil. Ještě je chci pochválit za dokonalou angličtinu. Připadal jsem si tam se svou angličtinou (možná ještě zhoršenou rozespalostí)  jako venkovan ve velkoměstě.

23. - 29. 11. aneb Thanksgiving

 

Tento blog píšu výjimečně já, Jan, protože nestíháme a současně musíme napsat dva zápisy. Jeden tedy připadá na mě a jeden na Petru.

Zásadní událostí tohoto týdne byl den díkuvzdání, velký americký svátek, kdy se schází rozvětvené rodiny rozmělněné po celých Spojených státech. Ovšem letos pandemie tuto tradici nabourala a zdá se, že spousta rodin respektuje doporučení a nesešla se ke společné večeři. Údajně to způsobilo velké problémy pěstitelům krocanů, neboť ty velké nikdo nechce a ti malí jsou už všichni vyprodaní. My jsme tento problém ale řešit nemuseli, protože jsme byli pozváni na večeři k Thawivann a měli jsme přinést pouze zeleninu a salát.

Den díkuvzdání byl ve čtvrtek. Výjimečně jsem ani já nešel do práce a zúčastnil se s Martou a Václavem fotbalového utkání, které organizovali Spaldingovi (Thawivannina rodina). Tedy nebyl to ten náš fotbal, kterému se tu říká soccer, ale ten jejich, americký. Údajně je to tradiční aktivita, na den díkuvzdání má být fotbal. Většina lidí to asi chápe jako koukání na televizi s plechovkou piva, Spaldingovi však hrají na trávě naživo. Měl jsem z toho obavu, protože mně ten americký fotbal vždy připadal strašně složitý a nezajímavý. Před jedenácti lety jsme tu dokonce byli sledovat zápas na stadionu, ale byla zima, nerozuměli jsme tomu a navíc se hra neustále přerušovala. Konečně nám ale někdo pořádně vysvětlil pravidla (jen ta základní, plná verze je prý opravdu příšerně komplikovaná). A byla to nakonec perfektní hra. Vždy je potřeba domluvit strategii, kdo kam poběží a komu se nahraje míč. To trvá alespoň 30 sekund a pak se asi 5 sekund hraje. Proto to tenkrát na tom stadionu vypadalo, že se pořád diskutuje a nehraje. Prostě se to musí naplánovat. Nám Eliášům to sice moc nešlo neboť jsme hráli poprvé, ale zakončili jsme to pravým evropským fotbalem, kde jsme zase, troufám si tvrdit, ukázali naše schopnosti v lepším světle. Pak jsme šli domů vykoupat se a převléci se do svátečního.

O půl čtvrté odpoledne jsme už hladoví a v plné parádě zvonili u Thawivann. Původně se mělo kvůli koronaviru jíst venku, kde John stavěl jakýsi igelitový stan zakrývající celou verandu. Ale nakonec asi usoudili, že je už moc zima a jedlo se vevnitř. Začali jsme seznamováním v jejich obývacím pokoji, kam jsme jinak nikdy nebyli pozváni. Seděli jsme v pohodlných křeslech a dokonce zapálili i oheň v krbu. Kromě nás a Spladingů přišli ještě jejich přítel Stephen (student marketingu) a Joyce (učitelka ve školce). Joyce nám při představování řekla, že soukromou školku, ve které pracuje, musí kvůli koronaviru zavřít a že teď bude učit po zoomu tří až pětileté děti za pomoci rodičů. Být jejich rodič tak jsem dost naštvaný, platím drahé školné a navíc musím místo práce trávit dlouhý čas s dětmi na zoomu. Ale chápeme to, jinak to asi nejde a složité to teď mají všichni. Trochu jsme četli z bible a trochu zpívali a pak jsme šli jíst krocana s dalšími nejméně deseti přílohami. Jídlo bylo skvělé a bylo zakončeno úžasným dezertem. Hrozně jsme se přecpali. Pak se děti (naše i jejich) vypařily hrát si společně nějaké hry a dospělí konverzovali. Bylo to příjemné, zajímavé a poučné. Dozvěděli jsme se například jak Stephen uvěřil v Boha (zmínil se mu o tom kamarád ze školy ve třetí třídě a on pak přesvědčil i svého otce) nebo co vše plánují John s Thawivann navštívit v Evropě až tam snad jednou pojedou. Tedy oni už v Evropě byli na svatební cestě, ale teď by se tam rádi podívali znovu. Domů jsme se vrátili až celkem pozdě a spokojení, my i děti.

Hned ráno jsme dobalili, sedli do auta a vyrazili na třídenní výpravu do Ann Arbor v Michiganu, kde jsme opět navštívili naše přátele Vasilinu, Gregoryho a jejich děti Margaritu a miminko Viktora. Jsou to ti Rusové, u kterých jsme už jednou pobývali. Vezli jsme nějaké dárky (CD Dvořáka, ufo talíř, hru "set" domácí výroby a plastovou baseballovou pálku s míčky) abychom se jim odvděčili za jejich pohostinnost, ubytování a jídlo zdarma. Oni nám však dali krabici plnou výborné čokolády a obrovskou, těžkou a jistě velmi drahou luxusní verzi hry "monopoly" a "clue" (monopoly jsou předlohou hry sázky a dostihy, clue je taková detektivní hra, kterou jsme předtím neznali). Na takový dárek jsme nebyli připravení a nezareagovali jsme úplně vhodně. Čokoládu jsme naštěstí snědli po večerech s nimi, ale s hrou to bude složité. Rádi bychom si ji vzali zpět do Brna, ale nevíme jak ji přepravit. Navíc příště musíme přinést nějaký dárek alespoň částečně vyrovnávající hodnotou i kvalitou ten jejich.

Měli jsme pocit, že to bylo vcelku vřelé setkání, hlavně Margarita se na naše děti asi dost těšila, protože kvůli koronaviru teď moc kamarádů nevídá. Hned jsme vyrazili do parku házet si s ufem a s míčem na americký fotbal. Večer jsme si pak s Margaritou zahráli hru "clue", kde zvítězí ten, kdo nejdříve určí, kdo je vrah, jaká je vražedná zbraň a kde došlo k vraždě. Ovšem já jsem to celé pokazil, neboť jsem přehlédl jednu svoji kartu. Tím pádem jsem všechny zcela zmátl a nikdo kvůli tomu nebyl schopen určit místo, kde k vraždě došlo. 

Rána u nich bývají lehce trapná, protože večer si vždy povídáme do půlnoci, takže my pak ráno vyspáváme. Oni ale musí vstávat kvůli Viktorovi už okolo 6:30. Jsou ale milí a nijak nám to nepřipomínají. Dopoledne jsem vyrazili autem do nedaleké rekreační oblasti na krátkou vycházku a pouštění draka. Vrátili jsme se dost pozdě a tak odpoledne zbyl už jen čas na animovaný film, co chtěla vidět Margarita. Já a Petra jsme místo filmu vyrazili sami na romantickou procházku po okolí a srovnávali ho s Evantonem. Mají tam menší domy, více zeleně mezi nimi a celkově je to takové útulnější. Byla už tma a měli už všude vánoční výzdobu, což asi k našemu příjemnému naladění dost přispělo. Večer jsme se pak bohužel při diskuzi trochu chytli s Gregorym ohledně názoru na liberální a genderové tendence v Americe. Měli jsme z toho celkem špatný pocit. Naštěstí se zdá, že jsme to všichni rozchodili. Příště budeme muset být opatrnější. Každopádně tam asi znovu pojedeme o vánočních prázdninách (s tím velkým vánočním darem), snad své pozvání nezruší. 

Poslední den, v neděli, už jsme stihli jen naučit Margaritu baseball (tedy naši hodně upravenou a zjednodušenou verzi) a párkrát se vystřídat v poli a na pálce. Asi ji to hodně bavilo, slíbila, že bude trénovat. Pak už nás čekala jen čtyřhodinová cesta domů. S audioknihou Harry Potter nám cestování ubíhá rychle a bez hádek, takže jsme pocitově za chvíli vjížděli do nočního rozsvíceného Chicaga. Skoro všichni už mají doma vánoční stromek, takže děti sledovaly blikající stromky v oknech mrakodrapů.

16. - 22. 11. aneb Shred - návrat paní Barbour - Martu povzbuzující zoomy - Honzův úspěch - výlet k bazilice Holly Hill

 

Už delší dobu pociťujem znechucení nad svými tlustými těly (jak říká Honza), a tak jednou z největších změn tohoto týdne bylo, že jsme začali cvičit "Jillian Michaels - 30 days shred". Je to takové  půlhodinové "cvičení pro ženy" podle videa, které nám ale dá všem pěkně zabrat. Při jarní karanténně se nám docela osvědčilo. Tenkrát cvičili poctivě i Marta s Vašíkem. Teď cvičíme většinou jen my s Honzou, a to ještě ne každý den, děti se přidají jen příležitostně. Několik prvních dní nás tak bolely svaly, že základní úkony typu zvednout se z postele byly problém, ale teď už je to lepší.

Další změnou  - tentokrát pro kluky - byl návrat paní Barbour. Její nemocná maminka, o níž se starala, zemřela, a paní Barbour se vrátila do školy. Pro Vašíka její návrat znamenal vítanou změnu - přesto, že pak musí dodělávat úkoly, které ostatní spolužáci dělali v době, kdy on byl s paní Barbour. Pro Karlíka to ale znamená dvakrát čtvrt hodinu zoomů navíc, což ho nijak netěší. Navíc jeho pan učitel prodloužil ranní zoomy a  ještě přidal dvakrát týdně 20 minut procvičování písmenek dětem, které "potřebují větší podporu" (neboli jsou oproti spolužákům pozadu). To ale probíhá ve formě 2 děti a pan učitel a děti u toho můžou kreslit na obrazovku, takže je to interaktivnější a Karlíka to docela baví. Celkově je ovšem Karlík dopoledne na zoomu 2 a čtvrt hodiny s čtvrthodinovou přestávkou (půlhodinové ranní setkání celé třídy, pak navazující práce ve 4 členné skupince, po přestávce paní Barbour a ihned po ní "art", čili hudebka, drama nebo výtvarka). Odpoledne pak má zoom od 13 do 14 (nejprve procvičování písmenek s Mr Spicuzzou, pak tělocvik a pak paní Barbour ve skupince) a po hodinové přestávce následuje závěrečná půlhodinka s celou třídou. Mimo to je potřeba ve volném čase udělat 4 - 6 úkolů. Ten první týden mu to dalo dost zabrat, na paní Barbour (která taky začala procvičováním písmenek) se téměř neustále mračil a odpovídal jí tónem, který nikoho nenechal na pochybách, jak ho tato činnost otravuje. Od té doby jsme ale s paní Barbour společnými silami upravily strategii, slíbila jsem jí, že písmenka s ním budu víc procvičovat já a ona se tedy bude moct zaměřit trochu víc na komunikaci - takže čtou knížky o zvířatech, které Karlíka zajímají mnohem víc než písmenka, a trochu se o nich baví. Karlík tak např. odpovídá na otázky, jestli jí taky rád ryby jako medvěd na obrázku apod. Nejlepší samozřejmě je, když je to vtipné - např. když je tázán, jestli jí taky tuleně. A úplně největší bomba byla, když paní Barbour před Thankgiving přišla do výuky s kloboukem, který vypadal jako krocan. Po šíleném startu je to tedy myslím na dobré cestě.

Vrcholem týdne byla středa. Alespoň pro Martu a pro Honzu. Marta totiž byla svojí českou třídní pozvána na třídnickou zoom hodinu se svými českými spolužáky. Musela kvůli tomu vstávat v šest, ale asi si to náramně užila: nejprve se všichni zajímali, jaké to tady je, a na konci byli rozděleni do skupinek a Marta si tak mohla popovídat jen s kamarádkami. Prostě prima. Od té doby byla na třídnických zoom hodinách ještě dvakrát a vždycky je to dobré... občas se směje tak hlasitě, že to vzbudí i mě s Honzou. Kromě toho měla Marta tento týden i zoom s kamarádkou Jindřiškou. Myslím, že kontakty s českými kamarády jí i Vašíkovi hodně zvedají náladu.

Honzovi se ve středu podařilo dokončit program, který počítá to, co teoreticky odvodil asi před měsícem (nebo spíš pochopil, jak to teoreticky odvodil Gianluca Cusatis). Je to ten problém, u nějž měl pocit, že Gianlucovu práci zjednodušil, ale pak zjistil, že zaměnil u a v... Asi by bylo hezké, kdybych dokázala Honzovu práci popsat pomocí podstaty problému, který řeší, a ne různými náhražkami. Bohužel si ale jeho práci obvykle spojuju jen s lidmi, se kterými to řeší (takže např. vím, že dneska pracoval "na té práci s Le-m") a jen v ojedinělých případech vím alespoň téma (např. "buňky"). Zájemci o bližší seznámení s jeho prací se tedy budou muset obrátit přímo na něj. Každopádně důsledek středečního Honzova úspěchu (kromě jeho skvělé nálady) byl, že celé rodině koupil na oslavu Coca-Colu, což děti nadchlo.

Na sobotu jsem naplánovala výlet s duchovní tečkou na konci. Tyhle typy výletů se mi z nějakého důvodu opravdu daří. Už dvakrát jsme byli jen s Honzou na dvě noci poblíž kláštěra v Želivě (ubytování se jmenuje "Hide away" a provozují ho nějací Angličani). Poprvé jsme absolvovali skvělou prohlídku kláštěra a večeři v klášterní restauraci, podruhé jsme si udělali výlet na zapadlý židovský hřbitov, od kterého jsme nic moc neočekávali a nakonec byl senzační. Tuto sobotu jsme se vydali (samozřejmě i s dětmi) do Wisconsinu, kde jsme chtěli ujít asi 7 mil po tzv. Ice Age Trail (po jejíž jiné části jsme šli už při pobytu u Devil's lake) a skončit u katolické baziliky na Holly Hill (tj. Svatém kopci), kde shodou okolností měla být v 16:30 mše. Jediný háček celého plánu byl v tom, že trasa netvořila okruh, takže jeden dospělý musel vždy popojet autem dopředu a jít naproti zbytku rodiny. Rozhodli jsme se, že nejprve pojedu autem já, nechám ho v půlce a od půlky pojede Honza. Byl překrásný slunečný den, teplota lehce nad nulou, a já jsem po dlouhé době měla asi hodinu jen pro sebe, takže jsem vyrážela s více než radostnou náladou. Pár minut poté, co jsem vešla do lesa, jsem ale potkala lovce ve svítivě oranžovém obleku schovaného v "bunkru" z větví, který evidentně čekal, až bude moct na něco vystřelit. Naštěstí si za cíl nezvolil mě a ačkoliv moje cesta vedla těsně kolem něho, nic mi neřekl, a tak jsem šla - lehce znepokojeně - dál. Na konci lesa jsem pak z dálky zahlédla několik dalších střelců.  Pár minut poté jsem u jedné chalupy potkala místní paní, která mi řekla, že dnes tu začíná lovecká sezóna, lesy jsou lovci úplně narvané a že chodit tam je hazard se životem. Vysvětlila jsem jí, že jdu naproti zbytku své rodiny, že nikde není žádná cedule o uzavření a že auto máme právě za tím lesem, ve kterém je hon. Dala mi alespoň svítivě oranžový nákrčník a přála mi, aby mě nezabili. Její znepokojení se na mě přeneslo a byla jsem dost na nervy - alespoň do té doby, než jsem potkala Honzu s dětmi, před kterými bylo potřeba se tvářit klidně. Abych to zkrátila - prošli jsme bez úhony a střelbu jsme zaslechli jen možná (přesněji slyšeli jsem dvě rány neznámého původu). Krajina byla řídce obydlená a moc hezká, listnaté lesíky se střídaly s loukami a poli, kopečky se střídaly s údolíčky a mezi tím vším se klikatila naše uzounká stezka. Když už se stmívalo, dorazili jsme k bazilice. Stojí spolu s klášterem na kopci, takže je vidět už zdaleka (jen se nám to nepodařilo fotograficky zachytit). Mše byla slavnostní - byl totiž předvečer slavnosti Ježíše Krista Krále, poslední neděle liturgického roku. Obřad proto provázalo vykuřování kadidlem a nebeské zpěvy jeptišek. Z kostela jsme pak šli ještě asi čtvrt hodiny temným lesem k zaparkovanému autu. Byla to moc krásná sobota.