Začal advent, děti nabyly dojmu, že Vánoce jsou za dveřmi a rozhodly se začít s vánoční výzdobou - Václav k naší "mrakodrapové" stěně v obýváku přikreslil Ježíška na saních a Marta vyrobila z ruliček od toaletního papíru svatou rodinu. Kromě toho vyrobila i dlouhatánský papírový řetěz. Karel se nechal inspirovat a rozhodl se udělat také řetěz, který bude mít "one hundred" oček... nakonec jich ale udělal jen "nine" a zbylou práci přenechal Martě. Oproti obyvatelům Evanstonu je ale i Marta žabař. Skoro všechny domy jsou ověšené světýlky a krásnými adventními věnci. Musím přiznat, že co se týče stylu, je výzdoba decentní - věnce jsou obvykle jen zelené s červenou mašlí a světýlka maličká a žlutá, neblikající. Nezřídka to ale zdejší obyvatelé přeženou s množstvím - kromě světélky ověšených verand je obvykle v předzahrádkách jeden či více svítících stromů a několik vánočních stromků je vidět i skrz okna každého domu. Proč rozvěcují vnitřní vánoční stromky už teď, na začátku prosince, nemám potuchy, ale možná to souvisí s tím, že u nich stromeček asi nehraje nijak zásadní roli. Santa Klaus totiž nechává dárky v krbu.
Nejpalčivějším nedostatkem naší přípravy na Vánoce byl chybějící adventní věnec. Věnce, které tu prodávají, jsou obrovské a jsou určené na dveře, ne na stůl. Rozhodli jsme se tedy zaimprovizovat a místo věnce vyrobit adventní svícen. V Targetu jsme koupili jedinou sadu 4 svíček, kterou tam měli. Svíčky jsme nalepili na lepenku a obskládali je přírodninami, které jsme (pod pláštěm tmy) natrhali a nasbírali po cestě z Targetu. Bylo to dobrodružnější než obvykle, a tudíž možná i lepší.
V pátek jsme my rodiče dostali pro všechny děti mailem "Objective Report Cards", což jsou vlastně vysvědčení za první trimestr. U kluků na škole se hodnotí stupni 1,2,3,4, přičemž čím větší číslo, tím lépe. Hodnotí se pouze "tvrdé" předměty, jako čtení, psaní, matematika, science apod. Hudebka, výtvarka, drama a "library" se nehodnotí. U každého předmětu jsou ještě podrobně rozepsány různé dovednosti (např. u čtení porozumění "fiction", porozumění "non fiction", schopnost napsat hlavní myšlenku, ...), což je fajn. Kluci dostali většinu trojek, což znamená "meet grade level standards" (česky něco jako vyhovuje požadavkům pro příslušnou třídu), Václav pár dvojek ("meet grade level standards with intervention plan", což by šlo přeložit jako vyhovuje požadavkům za pomocí intervenčního plánu) a Kája jednu jedničku z poznávání písmenek ("not making satisfactory progress toward meeting grade level standards", což znamená, že nevyhovuje standardům). Od té doby jsme na tom ale zase dost zapracovali, názvy anglických písmen už umí všechny, takže bych řekla, že příště by to mohlo dopadnout lépe. Kromě toho se ve zprávě hodnotí ne chování jako celek, ale opět jsou tam rozepsané konkrétní dovednosti (např. komunikace s ostatními, zájem a nadšení pro věc, včasné plnění úkolů, ...). Zde jsou stupně S (satisfactory, uspokojivé), I (inconsistent, nestálé), N (needs to improve, potřebuje vylepšit). Václav se fakt snaží, takže jeho S-ka jsou zasloužená, část Karlíkových S-ek (např. ze "zájmu a nadšení") jde ale navrub spíš tomu, že má vypnutý mikrofon, když si stěžuje a kvílí, případně kombinaci motivace a tlaku, které na něj aplikuju. Protože ale píšu blog o 3 týdny později, než bylo vysvědčení, musím říct, že teď se jeho vstřícnost a přístup ke škole dost spravil. Např. s paní Barbour jim to teď jde výborně, čtou a pak převypravují vtipné knížky, učí se americké koledy, ... Kromě známek dostali kluci taky nějaká slovní hodnocení - Kája, že se vždycky snaží a dělá pokroky, Václav že je pozorný a pracovitý.
U Marty ve škole se hodnotí A,B,C,D,E jak to známe z našich vysokých škol. Zde už je u každého předmětu jen známka, případně ještě slovní hodnocení, podrobné dovednosti se nerozepisují. Marta dostala A-čka a z "english learners arts" C-čko a ze slovních hodnocení se dozvěděla, že: odevzdává včas úkoly, je pozorná posluchačka, dělá pokroky (v angličtině), vždycky se snaží, má zájem a reaguje, získává sebedůvěru (v "science") a je plně zapojena do distanční výuky.
Vysvědčení přišla na mail hodně pozdě večer, takže jsme je dětem nestihli ukázat ... a pak jsme na to zapomněli, takže je ještě neviděli. Ani ve škole se o tom asi moc nemluvilo, protože se nás na to žádné dítě neptalo. Asi je to dobře. Alespoň u Karlíka máme pocit, že učitelé jsou v hodnocení opravdu objektivní a děti nijak nešetří, a že zpráva je tedy asi určena spíš jako informace pro rodiče než pro děti. Děti by koneckonců měly dostávat zpětnou vazbu průběžně... což je u Karlíka pravda, u Václava částečně (ví, na kolik bodů napsal test z matematiky, ale neví, jaké měl chyby, z ničeho jiného nikdy žádné hodnocení neviděl) u Marty asi téměř vůbec (úkoly se odevzdají a tím je to vyřízené, jestli je někdo čte nebo hodnotí zůstává tajemstvím).
V sobotu jsme vyrazili na skoro-ostrov ve Skokie Lagoons, který je pokryt hustým listnatým lesem, či spíše houštím, mezi nímž se klikatí asi 8 km dlouhá okružní stezička. Vlastně to není nic extra zajímavého, ale děti si tam během listopadu začaly stavět bunkr a já jsem si říkala, že bychom mohli spojit jejich hraní s naším snažením o lepší fyzičku a že bychom si tam mohli zaběhat. Nejprve jsem tedy okruh obíhala já, děti si hrály a Honza četl odborný článek, pak běhal Honza, děti si hrály a já jsem četla Zpověď Nata Turnera (čtu již už dva měsíce a pořád nejsem ani v polovině). Ten, kdo zrovna neběžel, si mohl dát horký čaj a chleba. Celkem vzato velmi příjemně strávené dopoledne. Doufám, že ho ještě někdy zopakujem.
Poslední odstavec doplním já, Honza. Chci ještě napsat o obhajobě disertace v Nizozemí. Oslovili mě asi před tři čtvrtě rokem z univerzity v Delftu. Nějaký student tam dokončil práci na téma, kterému jsem se dříve hodně věnoval, a tak mě požádali, jestli bych tu práci neoponoval. Dopředu mi řekli, že to bude v prosinci a já jim dopředu řekl, že budeme asi pryč v USA. Oni mi tenkrát dokonce řekli, že to vůbec nevadí, že mi zaplatí letenku a všechny výdaje. Kývl jsem na to. Práce byla hezká, napsal jsem spoustu připomínek, ale žádný zásadní problém jsem nenašel. Student to vše opravil a měla proběhnout pouze formální obhajoba. Kvůli pandemii bylo však vše online. Jelikož obhajoba začínala v 10:00 jejich času, musel jsem být 2:15 ráno mého času připraven u počítače. Vyžadovali speciální dress code, bílou košili, šedou kravatu a sako. Ani jedno jsem si s sebou nezabalil. Košili jsem měl jen bílou s modrými pruhy a řekl jsem si, že to musí stačit. Kravatu jsem vyžebral u Gianlucy a sako mi půjčili Spaldingovi. Navíc jsem musel oslovovat předsedu komise i studenta jejich jazykem = Dutch. Takžem jsem seděl uprostřed noci v cizím oblečení a mluvil do počítače skřeky podle fonetického zápisu na papírku. Vše naštěstí dopadlo dobře a student bez problému obhájil. Navíc to prý vše bylo opravdu jen formální (myslím tu obhajobu, ne oponenturu práce), údajně od druhé světové války vyhodily jen jednoho studenta, který se dostavil opilý. Kdyby to místo dvou hodin trvalo polovinu, snad bych si to i užil. Ještě je chci pochválit za dokonalou angličtinu. Připadal jsem si tam se svou angličtinou (možná ještě zhoršenou rozespalostí) jako venkovan ve velkoměstě.
Žádné komentáře:
Okomentovat