Tento blog píšu výjimečně já, Jan, protože nestíháme a
současně musíme napsat dva zápisy. Jeden tedy připadá na mě a jeden na
Petru.
Zásadní událostí tohoto týdne byl den díkuvzdání, velký
americký svátek, kdy se schází rozvětvené rodiny rozmělněné po celých Spojených státech. Ovšem letos pandemie tuto tradici nabourala a
zdá se, že spousta rodin respektuje doporučení a nesešla se ke společné
večeři. Údajně to způsobilo velké problémy pěstitelům krocanů, neboť ty
velké nikdo nechce a ti malí jsou už všichni vyprodaní. My jsme tento
problém ale řešit nemuseli, protože jsme byli pozváni na večeři k
Thawivann a měli jsme přinést pouze zeleninu a salát.
Den
díkuvzdání byl ve čtvrtek. Výjimečně jsem ani já nešel do práce a
zúčastnil se s Martou a Václavem fotbalového utkání, které organizovali
Spaldingovi (Thawivannina rodina). Tedy nebyl to ten náš fotbal, kterému
se tu říká soccer, ale ten jejich, americký. Údajně je to tradiční
aktivita, na den díkuvzdání má být fotbal. Většina lidí to asi chápe
jako koukání na televizi s plechovkou piva, Spaldingovi však hrají na
trávě naživo. Měl jsem z toho obavu, protože mně ten americký fotbal vždy
připadal strašně složitý a nezajímavý. Před jedenácti lety jsme tu
dokonce byli sledovat zápas na stadionu, ale byla zima, nerozuměli
jsme tomu a navíc se hra neustále přerušovala. Konečně nám ale někdo
pořádně vysvětlil pravidla (jen ta základní, plná verze je prý opravdu
příšerně komplikovaná). A byla to nakonec perfektní hra. Vždy je potřeba
domluvit strategii, kdo kam poběží a komu se nahraje míč. To trvá
alespoň 30 sekund a pak se asi 5 sekund hraje. Proto to tenkrát na tom
stadionu vypadalo, že se pořád diskutuje a nehraje. Prostě se to musí
naplánovat. Nám Eliášům to sice moc nešlo neboť jsme hráli poprvé, ale
zakončili jsme to pravým evropským fotbalem, kde jsme zase, troufám si
tvrdit, ukázali naše schopnosti v lepším světle. Pak jsme šli domů
vykoupat se a převléci se do svátečního.
O půl čtvrté odpoledne
jsme už hladoví a v plné parádě zvonili u Thawivann. Původně se mělo
kvůli koronaviru jíst venku, kde John stavěl jakýsi igelitový stan
zakrývající celou verandu. Ale nakonec asi usoudili, že je už moc zima a
jedlo se vevnitř. Začali jsme seznamováním v jejich obývacím pokoji, kam
jsme jinak nikdy nebyli pozváni. Seděli jsme v pohodlných křeslech a
dokonce zapálili i oheň v krbu. Kromě nás a Spladingů přišli ještě
jejich přítel Stephen (student marketingu) a Joyce (učitelka ve školce).
Joyce nám při představování řekla, že soukromou školku, ve které pracuje, musí kvůli
koronaviru zavřít a že teď bude učit po zoomu tří až pětileté děti za
pomoci rodičů. Být jejich rodič tak jsem dost naštvaný, platím drahé
školné a navíc musím místo práce trávit dlouhý čas s dětmi na zoomu. Ale
chápeme to, jinak to asi nejde a složité to teď mají všichni. Trochu
jsme četli z bible a trochu zpívali a pak jsme šli jíst krocana s
dalšími nejméně deseti přílohami. Jídlo bylo skvělé a bylo zakončeno
úžasným dezertem. Hrozně jsme se přecpali. Pak se děti (naše i jejich)
vypařily hrát si společně nějaké hry a dospělí konverzovali. Bylo to
příjemné, zajímavé a poučné. Dozvěděli jsme se například jak Stephen
uvěřil v Boha (zmínil se mu o tom kamarád ze školy ve třetí třídě a on
pak přesvědčil i svého otce) nebo co vše plánují John s Thawivann
navštívit v Evropě až tam snad jednou pojedou. Tedy oni už v Evropě byli
na svatební cestě, ale teď by se tam rádi podívali znovu. Domů jsme se
vrátili až celkem pozdě a spokojení, my i děti.
Hned ráno jsme
dobalili, sedli do auta a vyrazili na třídenní výpravu do Ann Arbor v
Michiganu, kde jsme opět navštívili naše přátele Vasilinu, Gregoryho a
jejich děti Margaritu a miminko Viktora. Jsou to ti Rusové, u kterých
jsme už jednou pobývali. Vezli jsme nějaké dárky (CD Dvořáka, ufo talíř,
hru "set" domácí výroby a plastovou baseballovou pálku s míčky) abychom se
jim odvděčili za jejich pohostinnost, ubytování a jídlo zdarma. Oni nám
však dali krabici plnou výborné čokolády a obrovskou, těžkou a jistě
velmi drahou luxusní verzi hry "monopoly" a "clue" (monopoly jsou předlohou
hry sázky a dostihy, clue je taková detektivní hra, kterou jsme předtím
neznali). Na takový dárek jsme nebyli připravení a nezareagovali jsme
úplně vhodně. Čokoládu jsme naštěstí snědli po večerech s nimi, ale s
hrou to bude složité. Rádi bychom si ji vzali zpět do Brna, ale nevíme
jak ji přepravit. Navíc příště musíme přinést nějaký dárek alespoň
částečně vyrovnávající hodnotou i kvalitou ten jejich.
Měli
jsme pocit, že to bylo vcelku vřelé setkání, hlavně Margarita se na naše
děti asi dost těšila, protože kvůli koronaviru teď moc kamarádů nevídá.
Hned jsme vyrazili do parku házet si s ufem a s míčem na americký
fotbal. Večer jsme si pak s Margaritou zahráli hru "clue", kde zvítězí
ten, kdo nejdříve určí, kdo je vrah, jaká je vražedná zbraň a kde došlo k
vraždě. Ovšem já jsem to celé pokazil, neboť jsem přehlédl jednu svoji
kartu. Tím pádem jsem všechny zcela zmátl a nikdo kvůli tomu nebyl
schopen určit místo, kde k vraždě došlo.
Rána u nich bývají lehce trapná, protože večer si vždy povídáme do půlnoci, takže my pak ráno vyspáváme. Oni ale musí vstávat kvůli Viktorovi už okolo 6:30. Jsou ale milí a nijak nám to nepřipomínají. Dopoledne jsem vyrazili autem do nedaleké rekreační oblasti na krátkou vycházku a pouštění draka. Vrátili jsme se dost pozdě a tak odpoledne zbyl už jen čas na animovaný film, co chtěla vidět Margarita. Já a Petra jsme místo filmu vyrazili sami na romantickou procházku po okolí a srovnávali ho s Evantonem. Mají tam menší domy, více zeleně mezi nimi a celkově je to takové útulnější. Byla už tma a měli už všude vánoční výzdobu, což asi k našemu příjemnému naladění dost přispělo. Večer jsme se pak bohužel při diskuzi trochu chytli s Gregorym ohledně názoru na liberální a genderové tendence v Americe. Měli jsme z toho celkem špatný pocit. Naštěstí se zdá, že jsme to všichni rozchodili. Příště budeme muset být opatrnější. Každopádně tam asi znovu pojedeme o vánočních prázdninách (s tím velkým vánočním darem), snad své pozvání nezruší.
Žádné komentáře:
Okomentovat