14. - 20. 9. 2020 aneb Narozeniny - řidičák - grilování - cyklovýlet

 

Tentokrát píšu blog já, Jan. Petra se totiž připravuje na výuku, kterou si sjednala doma. Bude učit jednoho šikovného kluka matematiku a začíná už zítra. O tom Vám nejspíš napíše více příště. Já se také zdržím komentářů týkajících se dětské školy. Doma je s nimi Petra, já chodím pracovat na universitu a necítím se tak kvalifikován psát o komplikovaném domácím vzdělávaní.

Největší akcí tohoto týdne byl opakovaný pokus o získání řidičského průkazu. Jak jste se dočetli v prvním blogu, odjížděli a balili jsme se trochu narychlo. Málo času zbylo i na zařízení všech potřebných dokumentů a odnesl to Petřin řidičák. Když si šla pár dnů před odletem vyřídit mezinárodní řidičský průkaz, tak u přepážky zjistila, že její řidičák je propadlý (já jsem měl samozřejmě platný, vše šlo bez problému a můžu tu legálně řídit). Požádala sice rovnou o nový, ale jeho vystavení trvá několik dní a už to nešlo stihnout. Někde v Brně teď tedy na Petru čeká nový řidičák, ale vyzvednout jde pouze s ověřenou plnou mocí. Asi by nebyl takový problém plnou moc poslat a nechat si pak poslat poštou ten řidičák, ale bylo by to k ničemu. Ještě je totiž potřeba získat ten mezinárodní řidičák, o který jde požádat pouze s platným řidičákem a to POUZE osobně, výjimky neexistují. Závěr návštěvy na úřadě tedy byl, že bude nutné udělat si řidičák americký. A to jsme se právě rozhodli provést tento týden. 

Petra se několik večerů pilně učila smysluplné i zcela stupidní otázky a odpovědi, typu: Od jakého roku výroby musí mít auto vepředu dva bezpečnostní pásy? Tak schválně: 1965, 1968 nebo 1975? Jestli to nevíte tak, co děláte za volantem? A pak jsou samozřejmě ještě jízdy, ale těch jsme se moc nebáli, neboť Petra umí řídit skvěle a navíc máme auto s automatickou převodovku, která vše dost zjednodušuje. A tak jsme v úterý po skončení školy nechali děti samy doma (to je zde mimochodem nelegální) a vyrazili na zdejší úřad, který je vzdálen asi 30 minut jízdy. Zkoušel jsem volat dopředu a domluvit si schůzku na čas, ale nic takového nejde. Takže jsme přijeli dvě hodiny před zavírací dobou, abychom zjistili, že od vchodu se táhne fronta desítek až stovek lidí a je zcela bez šance se dostat dovnitř. U vchodu jsme mluvili se zřízencem, který nám poradil, že mají otevřeno i v sobotu, kdy není škola a máme přijet brzy ráno, okolo 6:00 (otevírají 7:30), abychom nestáli ve frontě. Vše se pak krásně stihne. Probrali jsme s ním i to, jaký typ řidičáku potřebujeme na základě našich víz a odjeli jsme domů. 

V sobotu v 6:06 jsme byli na místě (a děti opět nelegálně samy doma). Fronta byla prakticky stejná jako v úterý, jen byla ještě tma. Počet lidí před námi nás trochu rozladil, ale tentokrát jsme se rozhodli vytrvat. Na prvních místech fronty seděli na rybářských židličkách lidé zabalení snad ve 20 svetrech, možná tu čekali celou noc. Po hodině čekání, 20 min. před otevřením, začaly frontou procházet dvě slečny/paní a kontrolovaly doklady a rozdávaly pořadová čísla. Nám paní řekla, že jsme tu špatně, že v sobotu náš typ řidičáku nelze získat, že máme přijít ve všední den. Pokoušeli jsem se argumentovat, že jsem tu právě proto, že nám její kolega řekl, že máme přijít v sobotu. Vyjádřila sice účast s naším naštváním, ale stejně nás poslala pryč. Byli jsme celkem rozzlobení, skoro bych řekl, že až sprostí. Nezbylo nám ale stejně nic jiného než jet domů. Další pokračování naší řidičákové mise jsme si naplánovali na úterý, protože v pondělí mají zavřeno. Já už teď sice vím, jak to v úterý dopadlo, ale napsat to nemůžu, protože to patří až do příštího týdne. Pokračování tohoto nádherného příběhu si tedy budete moci přečíst v dalším zápisu. 

Ve středu měl Václav narozeniny, už je mu 10 let. Dostal čtečku a plastovou baseballovou pálku s míčky. Takže teď v parcích hráváme baseball. Náš původní plán, že budeme dětem nadělovat k desátým narozeninám cestu s jedním rodičem do nějakého velkoměsta nebo na místo dle vlastního výběru (Marta byla s Petrou v Londýně) teď bohužel nejde uskutečnit. (Gratulantům děkujeme za přání, která jste poslali. Václav byl moc spokojený.) Ještě jsme v rámci narozenin vyrazili další úterý na mražený jogurt v kelímku. To mělo také úspěch díky velkému množství posypů, které si mohly děti volit v libovolné kombinaci a množství.

V pátek jsem měl v práci první společné setkání všech studentů prof. Cusatise (budu mu odteď říkat Gianluca, protože si tykáme), vše samozřejmě virtuálně. Budu se těch setkání, které se opakují každých 14 dní, účastnit také, abych se něco přiučil a zapadl do kolektivu. Dostal jsem na začátek půlhodinový prostor pro představení sebe a své práce. Naštěstí jsem večer předtím dokončil jakousi dílčí část, a tak jsem měl co ukazovat. K tomu jsem přidal informace o Česku, překvapivě jediný Čech, kterého znali, byla Ivana Trump(ová), dřívější manželka současného amerického prezidenta. Nikdo se nechytal ani na Kunderu, Havla, Škvoreckého, Jágra, Satoranského, a další.

Sobotu jsme zahájili popisovanou neúspěšnou akcí řidičák, ale na 13:00 jsme byli pozváni k Gianlucovi na oběd. Bylo to grilování na zahradě, zelenina, několik druhů masa, hot dogy a hamburgery. Vše bylo moc dobré a také konverzace byla příjemná a celkem neformální. On i jeho žena Klára jsou Italové, ale žijí tu od roku 2004. Klára bývala v Itálii učitelka angličtiny a zde se živí natáčením a zpracováním videí, třeba svatebních či videí o historii některé rodiny. Prostě čímkoliv, co jí kdo zadá a zaplatí. Poznamenala ale, že teď je její byznys u ledu, že kvůli koronaviru se jí prakticky nikdo neozývá. Mají dvě pubertální děti, které přišly z povinnosti pozdravit a také se najíst, ale rychle se klidily někam pryč. Na konci jsme si dokonce zahráli společenskou hru Set a předběžně se domluvili na společném kempování.  

V neděli šly děti s Petrou do kostela, mše se opět konala venku. Já jsem vyrazil s Gianlucou a jeho mladým a výkonným kamarádem na kolo. Tentokrát jsem ujeli jen okolo 42 mil, ale příšerným tempem. Ten kamarád, jmenuje se Vito, je také Ital a jezdí  hrozně rychle. Jeli jsem na jih, podél jezera až do Chicaga a zpět, potom ještě na východ do takových lesních rezervací. Ze začátku byl nádherný výhled na mrakodrapy a jezero a navíc jsem byl ještě čerstvý. V lesích jsem jim už musel říct, že potřebuji pauzu. Vito se mi omlouval, že do toho ze začátku tak šlapal, že nevěděl (asi tím myslel, že nevěděl, že jsem taková nula). Nakonec jsem přežil a pojedu s nimi zase, ale trochu to hraničí s masochismem.

V neděli odpoledne jsme objevovali přírodu v nádherné rekreační oblasti s názvem Ryerson: řeka, divoké lesy a hlavně skoro žádní lidé. Děti byly nadšené, určitě sem zase brzy pojedeme. Večer jsme pak strávili u Thawivann na verandě. Dostali jsme večeři a dlouho si příjemně povídali. Naše a její děti si většinu večera opékaly vzadu na zahradě na ohni marshmallows (takové ty sladké pěnové válečky).

8. - 13. 9. 2020 aneb ESL učitelé - knihovna - noví známí - Starved Rocks

 

Začnu opět školou, a to jedním aspektem, který jsem zatím ještě moc nepopisovala. Jsou to tzv. ESL učitelé neboli učitelé speciálně vyhrazení pro děti, které maji "English as a Second Language". Tohle úsloví může znamenat ledasco: může znamenat, že jste právě přijeli a neumíte anglicky vůbec nic (jako třeba Karlík) nebo to, že tu žijete celý život, chodili jste tu do školky atd., ale u Vás doma se mluví jiným jazykem (většinou španělsky). U kluků ve škole je ESL učitelkou paní Karen Barbour. Je to hřmotná paní, která na první pohled nevypadá nijak extra sympaticky, ale již po její sedmidenní práci s Vašíkem si nás zcela získala. Měla jsem s ní "zoom" hned první den školy (kdy - jak si možná vzpomínáte - nejely skoro žádné zoomové odkazy, a pokud jely, děti ničemu nerozuměly a my jsme s Honzou mezi nimi lítali jak hadr na holi, takže jsem byla úplně vyčerpaná a trochu zoufalá). Tehdy mě uklidnila, že to zvládnem, a ujistila mě, že má sice na starosti 15 dětí, ale Vašík je její největší prioritou, protože je ze všech dětí nejstarší a společně s Karlíkem jsou jediní nově příchozí do USA. Navrhla, že s ním bude pracovat individuálně půl hodiny dopoledne a půl hodiny odpoledne. Taky mě ujistila, že nemusíme dělat úplně všechny úkoly, které učitelé zadají. (To je pro mě při mé mírně perfekcionistické povaze trochu obtížné - mám pocit, že bychom alespoň měli dát najevo snahu. Zároveň je ale někdy nereálné, aby Václav udělal všechno, takže se učím, aby mě to nechávalo klidnou... zatím nepříliš úspěšně). Bohužel hned během prvního školního víkendu dostala její maminka mrtvici, a tak měla paní Barbour úplně jiné starosti a vzala si týden dovolenou. Od 8. září ale s Vašíkem podle svého slibu pracuje a je to skvělé. Tato skvělost má tři aspekty: ten nejdůležitejší je, že Vašík má sám ze sebe radost, že je schopen s ní komunikovat - paní Barbour se totiž umí pěkně naladit na Vašíkovu úroveň. Ze začátku se ho ptala na velmi jednoduché věci a postupně přitvrzuje. A když dopoledne zjistí, že Vašíka něco zajímá (třeba sněžní leopardi), nejen že mu hned promítne obrázky ze ZOO, kde se narodila mláďátka této šelmy, ale ještě najde do odpoledne elektronickou knihu o kočkovitých šelmách, kterou s ním pak čte. Druhý důvod, proč je práce s ní skvělá, je, že vím, že Václav je v téhle době aktivní - že opravdu něco dělá a nekouká jen otupěle do obrazovky (jako se to jemu i Martě stává v některých jiných hodinách, kdy prostě nevědí, která bije). A s tím souvisí i třetí důvod - během téhle doby vím, že se o něj nemusím absolutně starat, a můžu se úplně v klidu věnovat Karlíkovým úkolům nebo Martě - když něco potřebuje. Paní Barbour totiž všechno vyřeší za mě: když jí Vašík nerozumí, použije google translator, který to Vašíkovi řekne česky. Google translator mimochodem využíváme i my - a to alespoň při dělání úkolů čím dál více. Strategie je nezdržovat se nekonečným čtením zadání (je-li dlouhé) a přeložit si ho, ale pak zkusit vypracovat samostatně anglicky odpověď - bez google translatoru... to mi taky poradila paní Barbour. Co se týče Karlíka, s tím měla zatím jen jedno setkání, aby ho trochu omrkla a pravidelně s ním začně pracovat příští týden - bude to 5 minut individuální práce dopoledne a 15 minut v malé skupince odpoledne. 5 minut zní trochu srandovně, ale alespoň třeba bude Karel něco dělat - s vědomím toho, že to bude opravdu kraťoučké (což je zatím při každé zoom hodině jeho největší starost). U Marty ve škole si během prvních 10 dní školy taky zvládli všimnout, že je vhodným adeptem pro ESL učitele a přeřadili ji z "normální" literatury do "English Learners Class". Chodí tam jen 6 dětí (nebo už spíš studentů) a jsou na ně dvě učitelky, takže podmínky se zdají být skvělé, ale bohužel to zatím moc dobře nefunguje. Obě učitelky jsou původem z Mexika, obě mají přízvuk, jedna dokonce velmi silný, takže jí Marta vůbec nerozumí. Hlavní vyučující hodně mluví a na to, aby mluvili studenti, dojde jen zřídka - a to ještě mluví většinou ti, kteří anglicky umějí z našeho pohledu bezvadně (což jsou všichni kromě Marty a možná ještě jedné holky, které nefunguje mikrofon ani kamera, takže o ní vlastně nic nevíme). Když jsem se ptala, jestli by nebyla nějaká možnost individuální výuky jako mají kluci, bylo mi řečeno, že ne (je tedy pravda, že paní Barbour říkala, že je to výjimečná situace, protože k Václavovi prostě neexistuje žádná adekvátní skupina). Nemůžu ale říct, že by se paní učitelka nesnažila být vstřícná - např. nám poslala spoustu odkazů na webové stránky, kde se jde učit anglicky, ale proboha kdy, když škola je až do 15:30 a pak už všichni padají vysílením? V posledním mailu se mě paní Barbour ptala, jak to zvládám já - tak jsem jí napsala, že co se týče kluků, myslím, že už se to nějak usadilo a že dobrý, ale že mi dělá starosti Marta... a ona napsala Martině ESL učitelce, že by Marta potřebovala větší podporu. Trochu trnu, jak se to vyvrbí - jednak se bojím, aby se paní učitelka necítila dotčená, jednak se trochu bojím, s čím přijde... a jestli to Marta případně zkousne, protože zatím je to její skoro nejméně oblíbená vyučující a žádný čas navíc s ní asi trávit netouží. Jinak ale Marta tenhle týden vypadá mnohem vyrovnaněji a veseleji, za což jsem vděčná.

Ve středu odpoledne jsme vyrazili do Evanstonské knihovny, kde jsem Vašíkovi už předtím zřídila účet. Mají totiž ve škole každý den čtení a paní učitelka nám doporučila elektronické knihy právě z evanstonské knihovny. Chtěla jsem ale, aby děti chvíli hleděly i do něčeho jiného než do obrazovky, a tak jsme půjčily několik knih různých čtenářských úrovní (v Karlíkově knize je na každé stránce napsáno jen "slither, snake"). Dobré je, že to, že je kniha jednoduchá na čtení, nemusí vždy znamenat jednoduchý (nebo z Vašíkova hlediska nudný) příběh. Teď například čte zpracování skutečné historie Buffalo Billa, který jezdil s pony expresem a bránil zásilky před bandity. Kromě toho jsem půjčila obrázkovou knížku, která má na přední straně reproduktor a člověk ji může poslouchat a u toho prohlížet. Je to opět zpracování skutečného příběhu, tentokrát o vzniku knih "Medvídek Pú" (ačkoliv to až téměř do konce není zřejmé) a je to hrozně zajímavé.

Během některého z předchozích víkendů jsme podnikli dobrodružnou výpravu po bytech v našem domě - abychom se představili a případně navázali přátelství. Některá setkání byla trochu trapná, ale některá zas docela milá - např. setkání s dvěma ženami - matkou a dcerou - z Kuby, které bydlí nad námi. Dcera má 11 letého syna, což by mohl by mohl být potenciálně super kamarád, ale do parku by prý s námi nešel, na to je moc líný (říkala jeho maminka - možná to ještě někdy zkusíme probrat přímo s ním). Druhé příjemné setkání bylo s rodinou, která bydlí pod námi a je z Chile. Mají dvouletého syna, ale vypadalo to, že jeho maminka skoro nemluví anglicky, takže jsem to na nějaké společné akce moc nadějně neviděla. Byla jsem tedy dost překvapená, když mi za pár dní přišla smska, jestli nechceme jít do parku. V pátek jsme tedy vyrazili. Maminka se jmenuje Patricia a nakonec jsme se docela pěkně domluvily, jen se hodně stydí, protože je na tom s angličtinou jen o něco líp než já před 11 lety. Věkové rozpětí dětí je bohužel příliš velké na to, aby mezi nimi došlo k nějaké větší interakci, ale na občasný park a možná na nějakou společnou večeři se určitě domluvíme. 

 

V sobotu bohužel pršelo, ale v neděli jsem se konečně dočkala nějaké "pořádné" přírody. Vyrazili jsme do State Parku Starved Rocks (2 - 2,5 hodiny autem... nikde blíž "pořádná" příroda není). Známe ho už z minula - tentokrát jsme ale zvládli projít delší trasy a během brouzdání v řece Illinois najít zatopený stůl a lavičku - a taky říční škebli (Karlík: "mami, už jsem se bál, že se začnu nudit, když v tom....škeble!") Jediná škoda byla, že tam bylo moc lidí. Budeme si to muset zopakovat v zimě.

31. 8. - 7. 9. 2020 aneb Poděkování - auto - páteční večeře - víkend v Michiganu - Martina krize

 

 

Nejprve bych chtěla moc poděkovat všem, kteří na nás myslí nebo kteří nám píšou maily. Je to pro nás fakt velká vzpruha a ačkoliv jsem ještě nestihla všem odpovědět, věřte, že jsme za to opravdu vděční.

Pátý týden našeho pobytu za mořem jsme začali sháněním auta. Původně jsme si mysleli, že se na to vykašleme a budeme využívat "sdílená auta". Ta fungují tak, že se zaregistrujete do společnosti (zde Zipcars, v Brně např. AJO), platíte nějaký malý měsíční poplatek a za ten máte přístup k jakémukoliv autu této společnosti, které stojí na ulici. Zjistili jsme ale, že půjčit si toto auto na dvouhodinový nákup stojí asi 20 dolarů, půjčit si ho na celý den je trochu dražší než půjčit si ho z půjčovny (cca 90 - 100 dolarů) - a navíc je k registraci do systému potřeba zařídit si americký řidičák. Začali jsme tedy počítat: množství celodenních výjezdů jsme odhadli na 30 za rok (jestli chcete, můžete nám to počítat), sdílené auto či auto z půjčovny by nás tedy stálo cca 3000 dolarů. Po naší minulé zkušenosti s koupí ojetého amerického auta nám připadalo, že pokud nám auto opět nezničí medvěd, bude finančně výhodnější koupit ojeté. Znamenalo by to ale riziko (člověk kupuje tak trochu zajíce v pytli) a spoustu úvodního zařizování, takže se do toho Honzovi ze začátku moc nechtělo. Nakonec se ale rozhodl, že to podstoupí, a celé pondělní dopoledne (a část předchozího víkendu) hledal na internetu vhodné auto. Majitelé aut, která se mu líbila, nebrali telefon, případně ho brali, ale byli to překupníci, kteří o svých levných autech skoro nic nevěděli (např. jestli mělo auto někdy nějakou bouračku), a tak se Honza se vrátil "z práce" na oběd s nulovým výsledkem a tichou zuřivostí. Odpoledne jsme se pak vrhli na vybírání společně a nakonec jsme vybrali Hondu Accord z roku 2006. Celé Honzovo úterý padlo na prohlídku auta (cenu usmlouval na $3900), registraci, placení daně a shánění povolení k parkování (dalších asi $600), ale již v 17:45 jsme mohli vyrazit novým autem do nového (vzdáleného) parku. 

 

Boj se školou jsem popisovala minule, takže tentokrát jej přeskočím - i když nám samozřejmě sebral nejvíc času i sil. Zvlášť Marta byla ze školy frustrovaná a unavená, a tak ji nepotěšilo, že jsme v pátek večer (místo abychom měli volno) přijali pozvání k Thawivann na večeři a "ejmenování" (zpěv a čtení křesťanských písní a textů). Musím říct, že alespoň nám dospělým to po vyčerpávajícím týdnu (auto, ale hlavně škola), udělalo dobře. Děti se účastnily jen večeře a pak hrály jakousi deskovku. Po návratu domů nás čekalo balení na 3 dny (první pondělí v září je tu svátek práce, takže je volno). Chystali jsme se totiž navštívit své kamarády Vasilinu a Grigoryho Filonovi ve městě Ann Arbor v Michiganu - což je stát, kam byste dorazili, kdybyste přeplavali Michiganské jezero. My jsme jej trapně objeli autem.

 

Vasilina je Honzova krásná a chytrá kamarádka matematička z dávného kurzu ve Výmaru. Tehdy ještě žila v Rusku, teď už dlouho žije se svým mužem v USA. Před 11 lety jsme za nimi byli v New Yorku, od té doby se přestěhovali do Ann Arboru. Grigory tu pracuje ve firmě, která vymýšlí a prodává vybavení a "know how" pro různé pokusy s DNA a rNA (pokud jsem to správně pochopila), Vasilina pracuje pro ústav biomedicíny na místní univerzitě, teď se ale hlavně stará o svého čtyřměsíčního syna Viktora. Kromě něj mají Filonovi ještě osmiletou Margaritu a momentálně s nimi bydlí Vasilinina maminka, která přijela z Ruska na výpomoc. Neplánovali jsme žádný speciální program, takže bylo spoustu času na povídání - o tom, že během jarní distanční výuky tu děti nedostávaly žádnou zpětnou vazbu ke své práci (pošleš úkol učiteli a už se nikdy nezdovíš, jestli byl dobře nebo špatně a proč). O tom, že pro Rusy (a možná jakékoliv "přistěhovalce") tu není jednoduché získat stálé místo na univerzitě - ani když jsou chytří a pracovití. A hlavně o různých politicko - filozofických otázkách, hlavně o otázkách genderu a s nimi související možností vyjádřit svobodně svůj názor. V Americe je teď totiž mohutně prosazován názor, že každý si může svobodně zvolit své pohlaví. A aby o této možnosti věděl opravdu každý, učí se o tom děti už odmalička. I na školách, kam chodí naše děti, mají učitelé za svým jménem v mailu např. "he/him/his". Prvně jsem si myslela, že je to pomoc, aby člověk věděl, jestli jde o ženu či muže, protože to se ze jména ne vždy pozná. Poté, co Marta měla v rámci seznamování se s učiteli i studenty říct, jestli chce, aby se jí říkalo "she/her/hers" nebo "he/him/his" jsem ale pochopila, že jde opravdu o volbu. Kromě toho nám Grigory vyprávěl, že do škol jsou zváni lidé, kteří podstoupili změnu pohlaví, a vyprávějí o této své zkušenosti dětem. V knihovnách údajně zase existují "travesty" programy pro děti, kdy muži převlečení za (sexy) ženy dětem čtou knihy s "travesty" tématikou. A v televizi byl prý dokonce program o muži, který se cítí být psem, a proto se tak obléká a chová... na jednu stranu chápu, jak bolestná může být pro někoho skutečnost narodit se jako muž a cítit se ženou: moje sestra Jitka má jednoho takového kamaráda, který je teď už vlastně kamarádkou, a tato změna je pro něj/ni vysvobozením. Na druhou stranu mám pocit, že to je tak ojedinělý jev, že zatěžovat kvůli tomu všechny děti volbou, zda se cítí jako žena nebo muž, mi připadá v tomto světě plném možností a tudíž nutností volit, zbytečné. Grigory je ještě mnohem radikálnější a hlavně ho štve, že je vlastně společensky nemožné (až nebezpečné z hlediska případné ztráty zaměstnání atd.) vyjádřit jakýkoliv jiný názor. Kromě genderu jsme řešili i různé jiné politicko-filozofické otázky: uvědomila jsem si na tom, jak moc je názor každého člověka ovlivněn společností, do které se narodil i té, ve které žije. Kromě povídání jsme chodili s dětmi do parku hrát basket a ufobal, byli jsme se podívat na univerzitě, koupili si zmrzlinu ve zdejším vyhlášeném zmrzlinářství, večer zpívali u ohně a získali recept na úžasný Grigoryho chleba (až nakoupím kvasnice a správnou mouku, vyzkouším!). Margarita se dala bez ostychu do hry s našimi dětmi - zvlášť s Martou, která na sebe ze začátku vzala zodpovědně roli překladatelky, ale na konci už jí trochu docházel dech ("mami, tři dny v kuse jsem musela mluvit anglicky, bez odpočinku!"). Kdybychom měli takovéhle sousedy, bylo by to skvělé - stačilo by se sejít párkrát za týden a děti by měly úžasnou učitelku angličtiny a Margarita zas parťáky do svých her. 

Když jsme se v pondělí odpoledne (po čtyřech a půl hodinách v autě) vrátili domů, na Martu padla krize. Připadalo jí, že to má o hodně těžší než kluci - ve škole i na návštěvách (kde je zodpovědnost za komunikaci s anglicky mluvícími dětmi vždy na ní) a že to nezvládá. A zároveň to, že to nezvládá a hroutí se, prý ještě prohlubuje její krizi, protože kluci vypadají v pohodě. Vyrazily jsme spolu na dlouhatánskou soukromou vycházku (kluci se doma dívali na Pána prstenů) a ačkoliv se nám nepodařilo vymyslet žádné skvělé řešení, pomohlo to. Hned ráno pak napsala kamarádce Barče, která bleskurychle odpověděla - a svět byl zase o něco veselejší... a přesně tak to máme i my. Člověk se nestačí divit, jaké maličkosti ho dokážou povzbudit nebo naopak vykolejit - ať je jakkoliv starý.

 

 

24. - 30.8. 2020 aneb Test z angličtiny - oční - škola I, II a III - sobotní kolo a ZOO - neděle

 

Ve čtvrtek 27. 8. zde měla začít škola. Na začátku týdne nám ale k tomu, aby do ní naše děti vzali, chyběly stále dvě věci - test z angličtiny a prohlídka u očního lékaře. Test z angličtiny začínal v pondělí v 9 hodin na zdejším "školském úřadě", který je od nás vzdálený asi tři čtvrtě hodiny chůze. I když vůbec neumíte anglicky a v testu úplně pohoříte, neznamená to, že Vás do školy nepřijmou. Test by měl sloužit jen jako vstupní informace učitelům, co můžou čekat. Paní v telefonu avizovala, že Martin test může trvat cca 1,5 hodiny. Byli jsme zvědaví, co tam s ní budou tak dlouho dělat (i kdyby měla vytvořit věty se všemi slovíčky, které zná, zabralo by to jen zlomek tohoto času) a v duchu jsme ji dost litovali. Realita ale předčila naše očekávání. Marta i Václav absolvovali test ze slovíček, poslechu, čtení a mluvení, Martě to vše trvalo 2,5 hodiny, Václavovi asi o půl hodiny méně. Tématem čtení byly různé druhy fotoaparátů, tématem poslechu oční bulva (naštěstí tam byl obrázek). Karlík, který kromě "yes" neuměl vůbec nic, byl také otestován. Paní mu anglicky četla příběh a pak z něj vybírala slova, která měl ukazovat na obrázku. Navzdory anglickým instrukcím časem pochopil, co má dělat, a tak ukazoval náhodně. Paní mu jako správná Američanka vždycky řekla "good job", takže měl jako jediný pocit, že to perfektně zvládl... Musím přiznat, že si děti získaly můj hluboký obdiv za to, že se nezhroutily a všechno nějak dokončily. Připomnělo mi to můj obvyklý hororový srpnový sen, kdy jdu učit, nevím kam, nevím koho a nevím co - resp. vím, že třeba zeměpis - a než stihnu vyblekotat první větu, hrůzou se probudím. (Vždycky jsem nesnášela improvizace!) Děti se nemohly probudit, ale mohly se zhroutit - a neudělaly to. 

 

Cesta zpátky byla úmorná, protože bylo strašné vedro, Karlík měl hlad a Václav si strhl obrovské puchýře na obou rukách - v rámci závodu s Martou, kdo vydrží déle ručkovat na prolízkách. Doma jsme do sebe museli rychle hodit oběd, a pak jsme odklusali k očnímu lékaři (půl hodinka chůze). Ukázalo se, že všechny děti mají oči v pořádku - což Martu dost zklamalo, protože už rok touží po brýlích. My jsme ale byli rádi, protože takhle stála prohlídka každého dítěte pouhých 99 dolarů. Já jsem pak s dětmi zamířila na pláž (kde se Václav nemohl moc koupat, protože ho bolely stržené puchýře), Honza šel během odpoledne vyzvednout ještě do jednotlivých škol pomůcky. K těm patří mj. iPady či Chromebooky, protože přinejmenším na začátku školního roku bude výuka probíhat distančně. Večer jsme spočítali, že Honza za tento den nachodil cca 12 mil. (Bohužel v pondělí nebylo vybavení pro kluky ještě nachystáno, a tak Honza musel ve středu podniknout celou cestu znovu. 

Vyzvednutím vybavení jsme ukončili fázi dostávání dětí do školy a mysleli jsme si, že teď už to bude jednodušší. Např. to, že každé dítě dostane od školy elektroniku, která mu umožní účastnit se vyučování, nám přišlo skvělé (na jaře jsme doma trochu trpěli nedostatkem notebooků). Celé úterý a středu jsme ale byli bombardováni emaily - nejprve těmi, které nám oznamovaly, že v nejbližší době dostaneme email s rozvrhem, potom emaily s rozvrhem a potom emaily, ve kterých se rozvrh upřesňoval a ve kterých chodily odkazy na "zoom" (což je platforma pro virtuální konference, vyučování, setkávání) - přičemž kvůli každé hodině přišel samostatný mail. Kromě toho jsme se měli přihlašovat do různých platforem, stahovat dětem na jejich zařízení různé aplikace apod. V úterý a středu jsme tím strávili všechen volný čas. Honzovi zbývaly na práci tak 2 hodiny denně. 

 

Ve čtvrtek nastal první školní den. V Americe se chodí do školy už od 5 let - a to do tzv. Kindergarten, po níž následuje první třída. Na rozdíl od našich předškoláků jsou tu ale na "kindergarteňáky" docela velké nároky - např. je asi docela běžné, že už při vstupu do školy umějí počítat do sta a znají celou abecedu. Alespoň se mě na to ptal pan doktor při prohlídce. Karlík nic z toho nezná a ani ho to nezajímá (i když teď to vypadá, že se to začíná měnit). Zato zná díky svým starším sourozencům perfektně Ninjago, Vinnetoua, Harryho Pottera a Pána Prstenů a dokáže si na to vše hrát sám celé hodiny. Teď tedy tento neohrožený bojovník nastupuje do tzv. elementary school. Ta zahrnuje všechny třídy od "kindergarten" (K) až po 5. třídu, takže Karel je na stejné škole jako Václav (který jde do 4. třídy). Po elementary school následuje middle school, které zahrnují 6., 7. a 8. třídu (Marta chodí do 7.) a pak se jde na high school, která trvá 4 roky. Na univerzitu se chodí v osmnácti, o rok dřív než u nás. Na elementary school trvá vyučování od 9 do 15:15 s třičtvrtěhodinovou či hodinovou přestávkou na oběd, na middle school trvá vyučování od 8:30 do 15:35. Toto časové rozmezí mělo být platné i pro distanční vyučování, a to hned od prvního dne. Naštěstí se Honza rozhodl, že první školní den nepůjde do práce a bude nám k ruce. A ještě že tak, protože téměř žádný zoomový odkaz nefungoval, takže to byla taková všeobecná zkouška nervů. Honza běhal od Václava k Martě, já od Karlíka k Václavovi. Celá akce trvala opravdu od 9 do cca 15:15, s hodinovou přestávkou na oběd. Zajímavá byla zpětná vazba od učitelů - já bych na jejich místě měla pocit, že jsem to totálně zvorala a omlouvala bych se až za hrob, oni nás ujistili, jak je skvělé, že jsme to nakonec společnými silami zvládli a že jsme se toho za ten den jistě mnoho naučili o emocích a že nám děkují a že to nemáme vzdávat. Bylo to pro mě poučné.

Druhý den už odkazy docela fungovaly, Honza už běhal kolem dětí jen půl dne a Martu i Vašíka už jsme někdy nechávali u obrazovky samotné i když bychom u nich v tu dobu mohli být. (Od tohoto pondělí už Honza chodí do práce a my nějak bojujeme se školou sami.) Nemám nejmenší tušení, kolik toho děti rozumí - odhaduju, že jednotky nebo desetiny nebo setiny procent. První dva dny se strašně moc mluvilo a skoro nic nedělalo, což bylo dost frustrující. U Vašíka se ale už začíná trochu konkrétně pracovat - je to asi tím, že mají skoro ze všeho stejnou paní učitelku, a tak se stačilo představit jen jednou, stanovit si pravidla chování na zoomu jen jednou atd. Marta má z každého předmětu někoho jiného a ačkoliv dnes, kdy to píšu, je už 7. den školy, téměř v žádném předmětu se ještě nedostaly dál než ke sdílení pocitů ohledně distanční výuky, hrám na vzájemné poznávání atd. Samo o sobě to není špatné, ale když máte už ve 3. předmětu napsat 3 věci, které Vás charakterizují a pak hádáte, který spolužák je který, ztrácí to poněkud na atraktivitě... obzvláště, když mají spolužáci vypnuté kamery, takže místo nich vidíte na obrazovce jen kreslené obrázky a navíc když se všichni navzájem znají (tedy kromě Marty). Myslím, že našim dětem pomůže, až bude trochu víc konkrétní práce, kterou můžou - na své úrovni - udělat a nebudou totálně out. Např. minulý pátek měla Vašíkova třída napsat "cokoliv o čemkoliv" a pak si to vzájemně četli. Vašík sice nepochopil, co má dělat, ale doběhl si pro mě a pak splácal zcela samostatně 5 vět o tom, jaké má rád sporty a myslím, že ze sebe měl fakt radost, že to zvládl.  Taky by pomohlo, kdyby se čas na zoomu zkrátil na polovinu - sedět 6 hodin u počítače a poslouchat nesrozumitelný jazyk je úplně na zbláznění. Karel naštěstí má den rozdělený na 4 kratší zoomy (asi 20 - 30 minutové) a pak má zadané úkoly, které může plnit na svém iPadu. Např. včera měli doma hledat nápisy s číslicemi, fotit je (iPadem) a poslat panu učiteli. Zdá se mi to fajn, ale díky tomu, že od 9 do 15 běhám mezi Václavem a Martou - a vařím oběd, který má Marta v jiný čas než kluci - to většinou dopadne tak, že Karel stráví skoro všechen volný čas koukáním na různá videa, která se naučil si na iPadu najít.  K jeho úkolům se občas dostaneme až po skončení vyučování. V tu dobu je už byt pokryt špinavým nádobím, které se přes den nashromáždilo a které nikdo nestihl umýt, natožpak utřít a uklidit. No, nevím. Občas si říkám, do čeho jsme ty děti navezli a modlím se za prezenční vyučování - nejen kvůli angličtině (zatím mám silné pochybnosti o možnosti naučit se anglicky ze zoomu, na němž je  20 lidí), ale hlavně kvůli kamarádům. Ti se přes zoom hledají fakt těžko. Ale jsme teprve na začátku - třeba se nějaká cesta najde. Co se týče angličtiny, s tou by mohla pomoct tzv. "ESL teacher", neboli učitelka, která na každé škole funguje pro děti, které mají "English as a Second Language" (= angličtinu jako druhý jazyk). Kvůli různým peripetiím to zatím nefunguje, ale o tom až příště.. .

Protože toho Honza za poslední dva týdny moc nenapracoval, chtěl si udělat pracovní sobotu. Nakonec ale strávil dopoledne nákupem (skvělý obchod s téměř českým chlebem je cca 45 minut chůze) a odpoledne cyklovýletem s Gianlucou Cusatisem, se kterým tu spolupracuje, a jeho studenty.  Profesor Cusatis pozval všechny na do speciálního zmrzlinářství, kde si nabíráte sami nejen různé druhy zmrzliny, ale i různé druhy "posypátek".  Já jsem byla s dětmi v sobotu v Lincoln park ZOO. Byly sice otevřené jen venkovní výběhy, všude se muselo samozřejmě v rouškách a bylo doporučeno udržovat vzdálenost 6 stop od ostatních návštěvníků, ale i tak to bylo fajn. Uprostřed prohlídky nás najednou oslovil cizí pán, jestli naši kluci nechodí na Dewey school. Ukázalo se, že je to tatínek od Vašíkovy spolužačky Lakshmi, která Vašíka poznala. Taky se ukázalo, že bydlí asi minutu od nás. Bohužel jsem zatím neměla odvahu zeptat se, zda by s námi nechtěli něco podniknout - je to tu teď s tím setkáváním fakt těžké. Na pláži nebo v parcích jsou sice vidět skupinky lidí v družném hovoru, ale ti se zjevně znají už déle. Nevím, jestli by se Lakshmini rodiče necítili takovým návrhem ohroženi. Ale dříve či později to asi s někým zkusím...Největší atrakcí byly japonští makaci, kteří měli dvě mláďátka. Ta skákala svým maminkám, tatínkům a sourozencům po hlavách, po zádech atd. Naše děti obdivovaly, jakou mají opičí maminky trpělivost a trošku mi naznačovaly, že bych si z nich měla vzít příklad. Návštevu ZOO jsme zakončili nákupem plyšáků v giftshopu - děti dostaly v Brně před odjezdem od babičky a dědečka 50 dolarů na cokoliv, a protože tady ještě pořád nemáme zas tak moc hraček a máme hodně místa, připadalo mi, že si to pro jednou můžou dopřát. Jen Václav trochu váhal, jestli to není vyhazování peněz, ale nakonec je právě on se svým sněžným leopardem nejspokojenější.

 

Pro velký úspěch sobotního cyklovýletu si Honza vyjel v neděli na kolo s Gianlucou Cusatisem znovu. Tentokrát jeli sami dva a najeli za 3,5 hodiny asi 50 mil. Honzu to fyzicky docela odvařilo, ale po společenské stránce to asi bylo fajn - a dostalo se nám pozvání na oběd (za čtrnáct dní). Já jsem byla s dětmi v kostele - tentokrát v tom naproti našeho domu. (Asi jsem se minule špatně podívala na webové stránky.) Mše byla venku před kostelem - kvůli koronaviru - a opět se na ni muselo předem registrovat. Byli jsme velmi pěkně přivítáni paní Angelou, která tu vede hudební sekci - dokonce se pokoušela naučit naše jména. Na jednu stranu je to milé, na druhou stranu jsem aspoň ze začátku radši, když můžu být anonymní. Pak jsme byli jiným pánem "vyzpovídáni", zda nejevíme žádné známky onemocnění, a uvedeni na svoje židličky, které byly přesně 6 stop od židliček ostatních (keep safe distance). Při mši se krásně zpívalo i hrálo, za knězem poletoval kolibřík a byla by to paráda, kdyby nebylo šílené vedro. Martě se v tom vedru v roušce udělalo špatně a kluci se po mě plazili jako svízel přítula. Ale nakonec jsme to doklepali do konce a šli se ještě před obědem zchladit do jezera. Byly obrovské vlny, největší, jaké jsme zažili, takže se v celém Evanstonu mohlo do vody jen na jedné jediné pláži, která je asi nějaká bezpečnější (je to ta, která je vždy v pondělí zdarma, ale vždycky jsou na ní baktérie... tentokrát byla neděle, takže baktérie měly volno). Ačkoliv je voda docela studená, nemohla jsem děti dostat z vody - vždycky, když už se chystaly odejít, přišla zrovna super velká vlna, na kterou přece ještě musely počkat. Odpoledne nás čekaly ještě dva videohovory - jeden měly děti s kamarády (především s klukama Kyncolvýma), druhý jsme měli s rodiči - a pak už jsme museli upalovat na grilování, kterým jsme se rozhodli splatit Thawivannině rodině večeři u ní. Tentokrát se k nám přidala i nejstarší dcera Sára, která už bydlí jinde, a bylo to příjemné - kluci všech věků (5 - 24 let) hráli fotbal, softbal a fresbee, my jsme si povídali - jen Martu, chudinku, bolelo břicho. Asi je toho na ni moc. Ani se jí nedivím.