Nejprve bych chtěla moc poděkovat všem, kteří na nás myslí nebo kteří nám píšou maily. Je to pro nás fakt velká vzpruha a ačkoliv jsem ještě nestihla všem odpovědět, věřte, že jsme za to opravdu vděční.
Pátý týden našeho pobytu za mořem jsme začali sháněním auta. Původně jsme si mysleli, že se na to vykašleme a budeme využívat "sdílená auta". Ta fungují tak, že se zaregistrujete do společnosti (zde Zipcars, v Brně např. AJO), platíte nějaký malý měsíční poplatek a za ten máte přístup k jakémukoliv autu této společnosti, které stojí na ulici. Zjistili jsme ale, že půjčit si toto auto na dvouhodinový nákup stojí asi 20 dolarů, půjčit si ho na celý den je trochu dražší než půjčit si ho z půjčovny (cca 90 - 100 dolarů) - a navíc je k registraci do systému potřeba zařídit si americký řidičák. Začali jsme tedy počítat: množství celodenních výjezdů jsme odhadli na 30 za rok (jestli chcete, můžete nám to počítat), sdílené auto či auto z půjčovny by nás tedy stálo cca 3000 dolarů. Po naší minulé zkušenosti s koupí ojetého amerického auta nám připadalo, že pokud nám auto opět nezničí medvěd, bude finančně výhodnější koupit ojeté. Znamenalo by to ale riziko (člověk kupuje tak trochu zajíce v pytli) a spoustu úvodního zařizování, takže se do toho Honzovi ze začátku moc nechtělo. Nakonec se ale rozhodl, že to podstoupí, a celé pondělní dopoledne (a část předchozího víkendu) hledal na internetu vhodné auto. Majitelé aut, která se mu líbila, nebrali telefon, případně ho brali, ale byli to překupníci, kteří o svých levných autech skoro nic nevěděli (např. jestli mělo auto někdy nějakou bouračku), a tak se Honza se vrátil "z práce" na oběd s nulovým výsledkem a tichou zuřivostí. Odpoledne jsme se pak vrhli na vybírání společně a nakonec jsme vybrali Hondu Accord z roku 2006. Celé Honzovo úterý padlo na prohlídku auta (cenu usmlouval na $3900), registraci, placení daně a shánění povolení k parkování (dalších asi $600), ale již v 17:45 jsme mohli vyrazit novým autem do nového (vzdáleného) parku.
Boj se školou jsem popisovala minule, takže tentokrát jej přeskočím - i když nám samozřejmě sebral nejvíc času i sil. Zvlášť Marta byla ze školy frustrovaná a unavená, a tak ji nepotěšilo, že jsme v pátek večer (místo abychom měli volno) přijali pozvání k Thawivann na večeři a "ejmenování" (zpěv a čtení křesťanských písní a textů). Musím říct, že alespoň nám dospělým to po vyčerpávajícím týdnu (auto, ale hlavně škola), udělalo dobře. Děti se účastnily jen večeře a pak hrály jakousi deskovku. Po návratu domů nás čekalo balení na 3 dny (první pondělí v září je tu svátek práce, takže je volno). Chystali jsme se totiž navštívit své kamarády Vasilinu a Grigoryho Filonovi ve městě Ann Arbor v Michiganu - což je stát, kam byste dorazili, kdybyste přeplavali Michiganské jezero. My jsme jej trapně objeli autem.
Vasilina je Honzova krásná a chytrá kamarádka matematička z dávného kurzu ve Výmaru. Tehdy ještě žila v Rusku, teď už dlouho žije se svým mužem v USA. Před 11 lety jsme za nimi byli v New Yorku, od té doby se přestěhovali do Ann Arboru. Grigory tu pracuje ve firmě, která vymýšlí a prodává vybavení a "know how" pro různé pokusy s DNA a rNA (pokud jsem to správně pochopila), Vasilina pracuje pro ústav biomedicíny na místní univerzitě, teď se ale hlavně stará o svého čtyřměsíčního syna Viktora. Kromě něj mají Filonovi ještě osmiletou Margaritu a momentálně s nimi bydlí Vasilinina maminka, která přijela z Ruska na výpomoc. Neplánovali jsme žádný speciální program, takže bylo spoustu času na povídání - o tom, že během jarní distanční výuky tu děti nedostávaly žádnou zpětnou vazbu ke své práci (pošleš úkol učiteli a už se nikdy nezdovíš, jestli byl dobře nebo špatně a proč). O tom, že pro Rusy (a možná jakékoliv "přistěhovalce") tu není jednoduché získat stálé místo na univerzitě - ani když jsou chytří a pracovití. A hlavně o různých politicko - filozofických otázkách, hlavně o otázkách genderu a s nimi související možností vyjádřit svobodně svůj názor. V Americe je teď totiž mohutně prosazován názor, že každý si může svobodně zvolit své pohlaví. A aby o této možnosti věděl opravdu každý, učí se o tom děti už odmalička. I na školách, kam chodí naše děti, mají učitelé za svým jménem v mailu např. "he/him/his". Prvně jsem si myslela, že je to pomoc, aby člověk věděl, jestli jde o ženu či muže, protože to se ze jména ne vždy pozná. Poté, co Marta měla v rámci seznamování se s učiteli i studenty říct, jestli chce, aby se jí říkalo "she/her/hers" nebo "he/him/his" jsem ale pochopila, že jde opravdu o volbu. Kromě toho nám Grigory vyprávěl, že do škol jsou zváni lidé, kteří podstoupili změnu pohlaví, a vyprávějí o této své zkušenosti dětem. V knihovnách údajně zase existují "travesty" programy pro děti, kdy muži převlečení za (sexy) ženy dětem čtou knihy s "travesty" tématikou. A v televizi byl prý dokonce program o muži, který se cítí být psem, a proto se tak obléká a chová... na jednu stranu chápu, jak bolestná může být pro někoho skutečnost narodit se jako muž a cítit se ženou: moje sestra Jitka má jednoho takového kamaráda, který je teď už vlastně kamarádkou, a tato změna je pro něj/ni vysvobozením. Na druhou stranu mám pocit, že to je tak ojedinělý jev, že zatěžovat kvůli tomu všechny děti volbou, zda se cítí jako žena nebo muž, mi připadá v tomto světě plném možností a tudíž nutností volit, zbytečné. Grigory je ještě mnohem radikálnější a hlavně ho štve, že je vlastně společensky nemožné (až nebezpečné z hlediska případné ztráty zaměstnání atd.) vyjádřit jakýkoliv jiný názor. Kromě genderu jsme řešili i různé jiné politicko-filozofické otázky: uvědomila jsem si na tom, jak moc je názor každého člověka ovlivněn společností, do které se narodil i té, ve které žije. Kromě povídání jsme chodili s dětmi do parku hrát basket a ufobal, byli jsme se podívat na univerzitě, koupili si zmrzlinu ve zdejším vyhlášeném zmrzlinářství, večer zpívali u ohně a získali recept na úžasný Grigoryho chleba (až nakoupím kvasnice a správnou mouku, vyzkouším!). Margarita se dala bez ostychu do hry s našimi dětmi - zvlášť s Martou, která na sebe ze začátku vzala zodpovědně roli překladatelky, ale na konci už jí trochu docházel dech ("mami, tři dny v kuse jsem musela mluvit anglicky, bez odpočinku!"). Kdybychom měli takovéhle sousedy, bylo by to skvělé - stačilo by se sejít párkrát za týden a děti by měly úžasnou učitelku angličtiny a Margarita zas parťáky do svých her.
Když jsme se v pondělí odpoledne (po čtyřech a půl hodinách v autě) vrátili domů, na Martu padla krize. Připadalo jí, že to má o hodně těžší než kluci - ve škole i na návštěvách (kde je zodpovědnost za komunikaci s anglicky mluvícími dětmi vždy na ní) a že to nezvládá. A zároveň to, že to nezvládá a hroutí se, prý ještě prohlubuje její krizi, protože kluci vypadají v pohodě. Vyrazily jsme spolu na dlouhatánskou soukromou vycházku (kluci se doma dívali na Pána prstenů) a ačkoliv se nám nepodařilo vymyslet žádné skvělé řešení, pomohlo to. Hned ráno pak napsala kamarádce Barče, která bleskurychle odpověděla - a svět byl zase o něco veselejší... a přesně tak to máme i my. Člověk se nestačí divit, jaké maličkosti ho dokážou povzbudit nebo naopak vykolejit - ať je jakkoliv starý.
Žádné komentáře:
Okomentovat