Tentokrát píšu blog já, Jan. Petra se totiž připravuje na výuku, kterou si sjednala doma. Bude učit jednoho šikovného kluka matematiku a začíná už zítra. O tom Vám nejspíš napíše více příště. Já se také zdržím komentářů týkajících se dětské školy. Doma je s nimi Petra, já chodím pracovat na universitu a necítím se tak kvalifikován psát o komplikovaném domácím vzdělávaní.
Největší akcí tohoto týdne byl opakovaný pokus o získání řidičského průkazu. Jak jste se dočetli v prvním blogu, odjížděli a balili jsme se trochu narychlo. Málo času zbylo i na zařízení všech potřebných dokumentů a odnesl to Petřin řidičák. Když si šla pár dnů před odletem vyřídit mezinárodní řidičský průkaz, tak u přepážky zjistila, že její řidičák je propadlý (já jsem měl samozřejmě platný, vše šlo bez problému a můžu tu legálně řídit). Požádala sice rovnou o nový, ale jeho vystavení trvá několik dní a už to nešlo stihnout. Někde v Brně teď tedy na Petru čeká nový řidičák, ale vyzvednout jde pouze s ověřenou plnou mocí. Asi by nebyl takový problém plnou moc poslat a nechat si pak poslat poštou ten řidičák, ale bylo by to k ničemu. Ještě je totiž potřeba získat ten mezinárodní řidičák, o který jde požádat pouze s platným řidičákem a to POUZE osobně, výjimky neexistují. Závěr návštěvy na úřadě tedy byl, že bude nutné udělat si řidičák americký. A to jsme se právě rozhodli provést tento týden.
Petra se několik večerů pilně učila smysluplné i zcela stupidní otázky a odpovědi, typu: Od jakého roku výroby musí mít auto vepředu dva bezpečnostní pásy? Tak schválně: 1965, 1968 nebo 1975? Jestli to nevíte tak, co děláte za volantem? A pak jsou samozřejmě ještě jízdy, ale těch jsme se moc nebáli, neboť Petra umí řídit skvěle a navíc máme auto s automatickou převodovku, která vše dost zjednodušuje. A tak jsme v úterý po skončení školy nechali děti samy doma (to je zde mimochodem nelegální) a vyrazili na zdejší úřad, který je vzdálen asi 30 minut jízdy. Zkoušel jsem volat dopředu a domluvit si schůzku na čas, ale nic takového nejde. Takže jsme přijeli dvě hodiny před zavírací dobou, abychom zjistili, že od vchodu se táhne fronta desítek až stovek lidí a je zcela bez šance se dostat dovnitř. U vchodu jsme mluvili se zřízencem, který nám poradil, že mají otevřeno i v sobotu, kdy není škola a máme přijet brzy ráno, okolo 6:00 (otevírají 7:30), abychom nestáli ve frontě. Vše se pak krásně stihne. Probrali jsme s ním i to, jaký typ řidičáku potřebujeme na základě našich víz a odjeli jsme domů.
V sobotu v 6:06 jsme byli na místě (a děti opět nelegálně samy doma). Fronta byla prakticky stejná jako v úterý, jen byla ještě tma. Počet lidí před námi nás trochu rozladil, ale tentokrát jsme se rozhodli vytrvat. Na prvních místech fronty seděli na rybářských židličkách lidé zabalení snad ve 20 svetrech, možná tu čekali celou noc. Po hodině čekání, 20 min. před otevřením, začaly frontou procházet dvě slečny/paní a kontrolovaly doklady a rozdávaly pořadová čísla. Nám paní řekla, že jsme tu špatně, že v sobotu náš typ řidičáku nelze získat, že máme přijít ve všední den. Pokoušeli jsem se argumentovat, že jsem tu právě proto, že nám její kolega řekl, že máme přijít v sobotu. Vyjádřila sice účast s naším naštváním, ale stejně nás poslala pryč. Byli jsme celkem rozzlobení, skoro bych řekl, že až sprostí. Nezbylo nám ale stejně nic jiného než jet domů. Další pokračování naší řidičákové mise jsme si naplánovali na úterý, protože v pondělí mají zavřeno. Já už teď sice vím, jak to v úterý dopadlo, ale napsat to nemůžu, protože to patří až do příštího týdne. Pokračování tohoto nádherného příběhu si tedy budete moci přečíst v dalším zápisu.
Ve středu měl Václav narozeniny, už je mu 10 let. Dostal čtečku a plastovou baseballovou pálku s míčky. Takže teď v parcích hráváme baseball. Náš původní plán, že budeme dětem nadělovat k desátým narozeninám cestu s jedním rodičem do nějakého velkoměsta nebo na místo dle vlastního výběru (Marta byla s Petrou v Londýně) teď bohužel nejde uskutečnit. (Gratulantům děkujeme za přání, která jste poslali. Václav byl moc spokojený.) Ještě jsme v rámci narozenin vyrazili další úterý na mražený jogurt v kelímku. To mělo také úspěch díky velkému množství posypů, které si mohly děti volit v libovolné kombinaci a množství.
V pátek jsem měl v práci první společné setkání všech studentů prof. Cusatise (budu mu odteď říkat Gianluca, protože si tykáme), vše samozřejmě virtuálně. Budu se těch setkání, které se opakují každých 14 dní, účastnit také, abych se něco přiučil a zapadl do kolektivu. Dostal jsem na začátek půlhodinový prostor pro představení sebe a své práce. Naštěstí jsem večer předtím dokončil jakousi dílčí část, a tak jsem měl co ukazovat. K tomu jsem přidal informace o Česku, překvapivě jediný Čech, kterého znali, byla Ivana Trump(ová), dřívější manželka současného amerického prezidenta. Nikdo se nechytal ani na Kunderu, Havla, Škvoreckého, Jágra, Satoranského, a další.
Sobotu jsme zahájili popisovanou neúspěšnou akcí řidičák, ale na 13:00 jsme byli pozváni k Gianlucovi na oběd. Bylo to grilování na zahradě, zelenina, několik druhů masa, hot dogy a hamburgery. Vše bylo moc dobré a také konverzace byla příjemná a celkem neformální. On i jeho žena Klára jsou Italové, ale žijí tu od roku 2004. Klára bývala v Itálii učitelka angličtiny a zde se živí natáčením a zpracováním videí, třeba svatebních či videí o historii některé rodiny. Prostě čímkoliv, co jí kdo zadá a zaplatí. Poznamenala ale, že teď je její byznys u ledu, že kvůli koronaviru se jí prakticky nikdo neozývá. Mají dvě pubertální děti, které přišly z povinnosti pozdravit a také se najíst, ale rychle se klidily někam pryč. Na konci jsme si dokonce zahráli společenskou hru Set a předběžně se domluvili na společném kempování.
V neděli šly děti s Petrou do kostela, mše se opět konala venku. Já jsem vyrazil s Gianlucou a jeho mladým a výkonným kamarádem na kolo. Tentokrát jsem ujeli jen okolo 42 mil, ale příšerným tempem. Ten kamarád, jmenuje se Vito, je také Ital a jezdí hrozně rychle. Jeli jsem na jih, podél jezera až do Chicaga a zpět, potom ještě na východ do takových lesních rezervací. Ze začátku byl nádherný výhled na mrakodrapy a jezero a navíc jsem byl ještě čerstvý. V lesích jsem jim už musel říct, že potřebuji pauzu. Vito se mi omlouval, že do toho ze začátku tak šlapal, že nevěděl (asi tím myslel, že nevěděl, že jsem taková nula). Nakonec jsem přežil a pojedu s nimi zase, ale trochu to hraničí s masochismem.
V neděli odpoledne jsme objevovali přírodu v nádherné rekreační oblasti s názvem Ryerson: řeka, divoké lesy a hlavně skoro žádní lidé. Děti byly nadšené, určitě sem zase brzy pojedeme. Večer jsme pak strávili u Thawivann na verandě. Dostali jsme večeři a dlouho si příjemně povídali. Naše a její děti si většinu večera opékaly vzadu na zahradě na ohni marshmallows (takové ty sladké pěnové válečky).
Žádné komentáře:
Okomentovat