Tentokrát začnu popisem "akce řidičák", který Honza načal minulý týden. Nejbližší možný termín po sobotním neúspěšném pokusu byl v úterý (v pondělí totiž podobně jako v sobotu neberou nikoho, kdo žádá o řidičák poprvé). Rozhodla jsem se být na místě již v 5 hodin ráno, a získala jsem tak ve frontě skvělé čtvrté místo. (Dovezl mě Honza - který pak odjel autobusem. Auto jsem totiž potřebovala já na zkušební jízdu a bylo potřeba, aby byl někdo doma s dětmi na začátek školy - je ilegální nechat je doma samotné a učitelé se v žádném případě nesmějí dozvědět, že se něco takového děje.) Od Thawivann jsem měla půjčenou židličku a od Marty čtečku, a tak mi čas do 7:30, kdy úřad otevřeli, utekl celkem pěkně. Vpuštěna jsem byla téměř ihned po otevření, podstoupila jsem focení a zanedlouho se dostala i k přepážce s úřednicí. Ta prozkoumala všechny moje úřední dokumenty a s politováním mi oznámila, že o řidičák mohou žádat pouze ti, kteří mají vízum platné minimálně 12 měsíců a moje vízum je pouze na 11 měsíců a 16 dní, takže bohužel... Začala jsem smlouvat, ale přivedla si posilu. Ptala jsem se, co tedy můžu dělat, abych mohla řídit - prý můžu zkusit zažádat o přidělení "social security number" (doma jsem to pak zkoumala a potřebovala bych k tomu nejprve získat dokument, jehož vystavení trvá 3-5 měsíců, a teprve pak bych mohla požádat o přidělení social security number, jehož vystavení by jistě trvalo taky několik měsíců). Na přímou otázku, zda tedy neexistuje žádná jiná cesta, jak bych mohla řídit, mi paní řekla, že řídit samozřejmě můžu, ale ne legálně. Za deset minut od vstupu do budovy jsem tedy byla zase venku, volala jsem Honzovi a ten mi řekl, že den předtím se přesně na tento problém ptal na informačním lince a ať tam ještě zkusím zavolat. Zavolala jsem - řekli mi, že řidičák získat můžu, a ať požádám o slyšení u manažera. Šla jsem tedy znovu dovnitř, požádala o slyšení manažera (a rozlítila tím paní, která mi předtím řekla, že to nejde). Ten mi ovšem jen velmi slušně a s předstíranou účastí vysvětlil, že taková jsou prostě pravidla a dal mi je vytištěná (na památku). A přidal vysvětlení, že na informační lince často spoustu věcí neví. Podle toho, co jsem slyšela kolem sebe, jsou tam podobné případy na denním pořádku - spoustě lidí tam chyběl nějaký dokument... Vyšla jsem tedy na parkoviště, odemkla auto a nelegálně odjela domů... a docela jsem si tu ilegalitu užila. (Představa, že by pro mě Honza jel hodinu MHD, aby mě pak mohl odvézt zpět, mi přišla jako zbytečné mrhání silami a časem.) Doma jsem se rozhodla, že zkusím poslat do Brna plnou moc, aby mi rodiče mohli vyzvednout a poslat můj český řidičák, který je zde sice neplatný, ale obyčejní policajti to neví, takže alespoň na cesty do obchodu, do botanické zahrady apod. bych si s ním troufla. Nějak mi totiž ta závislost na Honzovi nevyhovuje - kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že řidičák nepotřebuju, protože přece bude řídit manžel. Potřebuju - protože jak jsem si jednou zvykla být nezávislá, hrozně mě rozčiluje, když by to najednou mělo být jinak... O tom, jak se zde pořizuje úředně ověřená plná moc, napíšu příště.
Úterní a středeční večer jsem věnovala přípravě na výuku. Jak už Honza minule naznačil, domluvila jsem si totiž učení na dálku. Respektive napsali mi rodiče dvou mých bývalých studentek (sester), jestli bych nechtěla učit matematiku jejich nejmladšího syna Pavlíka, který má domácí výuku. Obě holky i rodiče jsou moc fajn a Pavlíka jsem už trošku znala jednak ze dvou logických her, pořádaných jeho rodiči, jednak z jarních "zoomových" hodin, které jsem dělala pro třídu jeho sestry a kterých se on nadšeně účastnil (mnohem nadšeněji než ti, jimž ty hodiny byly určeny). A tak jsem jim řekla, že to zkusím - ale že to bude "s ručením omezeným", protože nevím, jestli to při "remote-learningu" našich vlastních dětí budu zvládat. První dvě hodiny proběhly ve čtvrtek a pátek ráno (pro mě ve vraždený čas 6:30... což je ale vzhledem k časovému posunu jediná možná doba) a docela to šlo, tak uvidíme, jak se to vyvine dál.
Honza ve čtvrtek absolvoval test na COVID - museli jej podstoupit všichni zaměstnanci i studenti univerzity. Šlo to jako na drátkách - výtěr z nosu si prováděl každý sám, vzorek uložil do pytlíčku a pytlíček vložil do košíčku, se kterým obcházel nějaký zaměstnanec. Honza z toho měl velký zážitek - naštěstí s negativním výsledkem.
V pátek po škole jsme chtěli vyrazit kempovat do státního parku Devil's lake ve Wisconsinu. Doporučili nám ho Thawivanniny děti, když jsme u nich byli v neděli na večeři. Hned večer jsme si pak chtěli zarezervovat místo v kempu a byli jsme nemile překvapeni, že už bylo všechno obsazeno. Po hodině zkoumání jiných možností přírodního vyžití se náhle dvě místa v kempu uvolnila - bylo ovšem potřeba rezervovat buď obě dvě, nebo nic, protože šlo o tzv. "double-site". Ze začátku jsme váhali, ale nakonec nám došlo, že double-site je spíš výhoda - alespoň můžeme pozvat někoho z kamarádů, kterým jinak (díky zákazu návštěv v našem univerzitním bydlení) nemáme moc co nabídnout. Začali jsme Gianlucou Cusatisem, ale nemohl, Thawivann ani žádné její děti taky ne, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme napsat Karlíkovu panu učiteli a Vašíkově paní učitelce, jestli by nerozeslali pozvánku na kempování rodičům spolužáků našich kluků. Martiným učitelům jsme nepsali, protože bychom ji tím přece strašně ztrapnili. Následující den mi odepsala maminka Karlíkova spolužáka Eliase (to je náhoda!), že kempovat nepojedou, ale že by se s námi rádi potkali během dalšího týdne v parku. Skvělé! A protože Vašíkova paní učitelka se zdráhala rozeslat email s tím, že by nejprve potřebovala svolení paní ředitelky, rozhodli jsme se jednat na vlastní pěst a zaťukat u domu, o kterém si myslíme, že tam bydlí Vašíkova spolužačkou Lakshmi. Mysleli jsme si to správně, bohužel na víkend už měla taky jiný program - ale vyměnili jsme si kontakty a smluvili si také schůzku na další týden. Kromě toho jsme udělali “nábor” v našem univerzitním bydlení, ze kterého vyšla další schůzka na příští týden… (Marta si z nás dělá už od začátku legraci, že prý chceme po celém Evanstonu vylepovat plakáty “Sháníme kamarády - nabízíme 5 dolarů!” Možná, že po téhle akci to už nebude potřeba.)
Když už to vypadalo, že s námi nikdo nepojede, ozval se nám Karlíkův pan učitel, že pokud máme stále místo, on by jel. Potkali jsme se až v kempu, kam jsme přijeli už za tmy, takže jsme byli rádi, že on už do té doby zapálil oheň a měl s sebou supervýkonnou lampu, za jejíhož svitu se věci hledaly o něco lépe než při baterkách. Po obligátní bramborové kaši s klobásou nabídl našim dětem, že je naučí dělat “s'more”. Je to sladký “sendvič” skládající se ze dvou sušenek, mezi něž se vloží tenký kousek mléčné čokolády a opečený marshmallow bonbón (ten musí začít hořet, aby byl řádně teplý a rozpustil čokoládu). Celá věc je hrozně sladká a lepivá a jak ji prý jednou ochutnáte, chcete víc (Some MORE), a proto se tomu říká “s'more”. (Nutno říct, že další večer se děti ptaly, jestli budeme zase dělat “s'mores”, takže doprovodná historka je pravdivá.) V sobotu jsme podnikli výlet kolem samotného jezera Devil's lake. Cesta šla částečně po skalách, ze kterých jsou moc pěkné výhledy na jezero i na hejna neznámých ptáků kroužících nad ním, částečně kolem jezera, ve kterém se zas dalo dobře brouzdat a házet žabky. Pan učitel Spicuzza byl trpělivý a klidně snášel všechny “herní” přestávky. Po pravdě jsme měli pocit, že se trochu divil, že naše děti zmizí do lesa a hrajou si tam (na hraničáře) tak dlouho, jak jen můžou, nebo že Karel si ořezává klacky opravdovým kapesním nožem, ake moc to nekomentoval. Říkal jen, že spousta dětí by se tu bez iPadu nudila. Doufejme, že se tím z našich dětí nestanou moc velcí mimoni - nebo že vždycky najdou nějaké další mimoně, se kterými by mohly tyto záliby sdílet. Po návratu do kempu jsme si ještě bez Mr Spicuzzi vyšli na procházku k jezeru, kde byl ostrůvek, na nějž se šlo dobrodit, a pak už nás čekal večerní oheň. (Oslovení “Mr. Spicuzza” nemá být žádný vtípek - říkají mu tak děti ve škole, a protože nám nenavrhl žádné jiné oslovení, říkali jsme mu tak i my). Po cestě od jezera jsme tedy posbíraly v lese pár tlustých větví a táhli je přes celý kemp k našim stanům. Tentokrát to nepřišlo trapné jen Martě, ale už i Honza zaznamenal, že nás všichni pozorují. Nedělali jsme ale nic zakázaného, jen neobvyklého - zdejší kempaři jsou totiž zvyklí si dřevo na oheň kupovat (první den Mr Spicuzza vybalil z kufru svého auta tři paklíky dřeva, které si přivezl z domu). Večer nás čekala zajímavá debata o politice, školství i dětství a rodině Mr. Spicuzzi. Jeho máma byla samoživitelka, měla 5 dětí, z toho nejmadší syn se narodil velmi předčasně a byl proto postižený. Ona sama měla ve 35 letech infarkt a doktoři jí řekli, že se musí šetřit, jinak taky může umřít a děti půjdou do ústavu. Přestala tedy pracovat a žila z podpory, což ona sama i malý Mr. Spicuzza brali jako ostudu (např. ve škole musel Mr. Spicuzza ukazovat zářivě růžový lístek s nápisem “oběd zdarma”), někteří jeho sourozenci se v tom ale naučili chodit a všechny výhody s radostí využívají (či zneužívají) až dodnes… alespoň dle líčení pana učitele. On je asi docela hrdý na to, že vystudoval několik škol, postavil se na vlastní nohy, odešel z maloměsta a je soběstačný. Je mu 49 let, žije sám, ale nepůsobí dojmem, že by ho to trápilo. Učitelem se stal proto, že viděl, jak se se školou trápil jeho starší brácha, silný dyslektik a dysgrafik, což tehdy učitelé ani jemu ani jeho mamince nevěřili (protože byla samoživitelka). Pak se do toho vložil jejich rodinný doktor, kterému už učitelé věřili - díky jeho profesi a tomu, že byl muž a běloch. Možná i proto se Mr. Spicuzza na vysoké škole hodně angažoval v boji za rovnoprávnost všech možných skupin a jistý aktivismus mu vydržel až dodnes. Koho volí nám sice neřekl (prý to učitelé nesmějí), ale z podrobné kritiky některých republikánských kroků to bylo více než zřejmé - např. podrobně rozebíral snahu obsadit uvolněné místo soudkyně nejvyššího soudu, aby nově jmenovaný člověk případně pomohl Trumpovi neuznat výsledky voleb - až je zpochybní. Zajímavý byl také jeho pohled na genderovou tématiku, o které jsme se bavili před měsícem s Grigorim: přístup škol (tj. to, že jsou děti již ve velmi nízkém věku tázány, jak mají být oslovováni - “he” nebo “she“) považuje za krok vpřed. Průměrný věk dožití transgender lidí je prý 35 let (kvůli častým sebevraždám) a obvykle to o sobě ví odmalička, takže čím dřív se mohou přestat “skrývat” se svým trápením a čím dříve si na to zbytek společnosti zvykne, tím líp. To, že dítě o sobě ví, že je kluk, i když se narodí jako holka, už od malička pro mě byla nová - a podstatná - informace. (Jen bych ji ještě potřebovala ověřit u nějakého odborníka.) Důchod hodlá Mr. Spicuzza strávit u svých známých v Coloradu - to mu celkem závidíme.
V neděli ráno nás Mr. Spicuzza opustil - spěchal na nějakou oslavu - a my jsme se rozhodli pro vycházku uzounkou lesní pěšinkou zvanou “Glacier Trail”. Kolem to bylo docela zarostlé, a tak si člověk v některých místech připadal opravdu jako by na něj mohl každou chvíli vykouknout mamut. Honza jel zaparkovat auto na konec trailu, abychom se nemuseli vracet, a chystal se nám jít naproti. Ukázalo se ale, že parkoviště na konci trailu je zavřené (kvůli covidu), a tím jsou zřejmě zavřené i stezky, které z něj vycházejí. To jsme ovšem nevěděli, já už jsem byla s dětmi na cestě a mobily tam neměly signál, takže Honzovi nezbylo než zaparkovat auto na kraji silnice a vydat se za námi. Během dopoledne začalo pršet a když jsme došli až k zavřenému parkovišti, lilo už jako z konve. Přesto jsme se ještě vydali odbočkou podél potůčku k vodopádu - a to byla možná úplně nejlepší část celého našeho putování: jednak proto, že okolí potůčku se postupně zužovalo v kaňon, na jehož konci už se muselo jít přímo vodou, jednak proto, že díky dešti a zavřenému parkovišti tam vůbec nikdo nebyl (až na jednu dvojici). Byli jsme od kolen (někteří od pasu) dolů promočení až na kůži, ale spokojení - ovšem jen do té doby, než jsme zahlédli auto rangera, které na nás zjevně čekalo. Ukázalo se, že někdo z místních nahlásil, že na kraji silnice stojí auto, a ranger šel obhlédnout, kdo porušuje zákaz. Byl ale vstřícný, nechal si všechno vysvětlit a řekl, že když je to náš první přestupek, nechá nás jít… Možná mu k tomu rozhodnutí pomohl i pohled na promočené děti. Cestou zpátky jsme projížděli kolem spousty malých farmiček, na jejichž pozemcích byly hrdě vztyčené cedule “Trump - Pence”. U nás v Evanstonu není taková cedule ani jedna - u všech domů je “Biden - Harris”. Vida, stačí 3 hodiny jízdy a všechno je jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat