Tento týden jsme zahájili tím, že v pondělí (28. 9.) nebyla škola. Nebylo to však díky svatému Václavovi, ale díky židovskému svátku Jom kipur - nejsvětějšímu dni v roce (tzv. Den smíření - památka dne, kdy Bůh odpustil Židům zhotovení zlatého telete). Hodně studentů i učitelů z našeho školského okrsku je totiž židovského vyznání a stejně v tento den nikdy nechodili do školy, a tak je prý praktičtější vyučování v tento den rovnou zrušit. Bylo to příjemné - a klidně by to tak mohlo zůstat každý týden.
Na školu si už ale všichni začínáme zvykat - tedy kromě Karlíka. Tomu se do zoomů většinou nechce a když není "pod dozorem", většinou neposlouchá pana učitele, ale bojuje s virtuálními nepřáteli zcela mimo dosah obrazovky i veškerého vzdělávacího působení. Když nemá zoomy, má spoustu úkolů, které musí dělat se mnou (díky tomu, že neumí anglicky - jinak je systém na iPadu uzpůsoben tak, aby ho zvládly pokud možno i malé děti). Nejvíc času během dne tedy trávím s ním.
Naštěstí Marta i Václav jsou během vyučování hodně samostatní a většinu dne se obejdou beze mě... ne že by tomu, co se děje, úplně rozuměli, ale už si našli cesty, jak zjistit, co se po nich chce - alespoň u věcí, které mají odevzdat: Václav má domluvené s paní učitelkou, že jí dá vědět vždycky, když neví, co se po něm chce, a ona si ho pak vezme do tzv. "breakout room" (virtuální místnost, do které je možné "odejít" z hlavní skupiny), kde mu to znovu vysvětlí, případně použije google translator. Nejnáročnější jsou pro něj videa a čtení delších složitějších textů - to děláme spolu. Taky si musel hodně zvykat na to, jak tu funguje "čtení" a "psaní". V rámci čtení se teď děti soustředí na charakteristiky hlavních postav a na jejich vlastnosti: prvně měly psát jen pocity - "happy", "sad", "angry", teď jsou vedeny k tomu, aby nepojmenovávaly jen lokální pocity, ale celoživotní vlastnosti. Taky si začínají všímat toho, jak se postava během textu vyvíjí a jaké jsou její motivace. Vše mají zachycovat do tzv. "stop and jots" a podložit to ukázkami z textu. Václavův problém je, že anglické knížky, které čte, jsou určené mladším dětem a jsou tedy hodně jednoduché a soustředěné na příběh. Postavy v nich skoro žádné vlastnosti nemají, a pokud ano, rozhodně se nevyvíjí. Vyřešili jsme to ale šalamounsky: “stop and jots” si píše z českého Harryho Pottera a anglickou knížku čte prostě jen tak. V psaní zase píšou příběhy - začali tím, co se jim skutečně stalo, pokračují vymyšlenými příběhy, v nichž se soustředí na to, aby to bylo odvyprávěno pořádně dramaticky. Pravidlo zní soustředit se na barvitý popis pohybu postav (přiběhl, přiskočil, loudal se, … místo přišel) a na dialogy. Docela zírám, jak moc tyhle jednoduché rady pomůžou. A vlastně mě udivuje, že mi to nikdo nikdy ve škole neřekl… ale vím, že naši studenti teď mají slohu daleko víc, než jsme měli my, tak možná, že už se to dozvídají taky.
Martina strategie je fotit slidy, které učitelé promítají, aby se k nim pak mohla vrátit a přeložit si je. Většinou se to týká "science" a "social studies", zbytek jakž takž chytá v hodině. Nevím, jak děti, ale já jsem se toho z jejich úkolů už spoustu naučila: např. o americké politice - tj. pravomocech prezidenta, vlády, parlamentu a nejvyššího soudu, o americkém volebním systému atd.
Část úterý a středy jsem strávila sháněním úředního podpisu plné moci, kterou chci poslat rodičům, aby mi mohli vyzvednout řidičák. V Brně na úřadě potřebují, aby byla plná moc v češtině, rozhodně to nesmí být např. oficiální překlad plné moci psané v angličtině. Zde naopak ověřují pouze podpisy pod dokumenty, které jsou v angličtině, pod cizojazyčný dokument své razítko rozhodně nedají, i kdyby dostali oficiální překlad do angličtiny. Trochu patová situace. Naštěstí v Chicagu je český konzulát, takže stačila hodina cesty tam a hodina cesty zpět (a několik desítek minut čekání ve frontách na poště) a plná moc mohla spokojeně odcestovat do Brna. Šla jako “priority expres mail”, tak doufám, že dorazí.
Ve středu odpoledne jsme měli domluvenou schůzku s Karlíkovým spolužákem Eliasem a jeho maminkou Patrizií. Ti vzali s sebou do parku ještě spolužačku Brook a její maminku Susan. Karlíkovi se do vzájemné komunikace moc nechtělo, snažil se tedy předstírat, že si vystačí sám. Zároveň ho ale trápilo, když si Elias přestal hrát s ním a začal si hrát s Brook, se kterou se bez problémů domluví. Nakonec se do toho vložila Marta s Vašíkem, kteří jsou - navzdory své bídné angličtině - pro malé děti hvězdy - a zorganizovali tam docela dobrou honičku, do níž kromě všech výše zmíněných dětí zapojili ještě mladší sestru od Brook a jednu úplně cizí holčičku... a pak si k mému údivu parádně popovídali s babičkou této neznámé holčičky, ze které se vyklubala Polka. (Babička mi pak přišla říct, že mám “wonderful children”, čímž mi udělala radost.)
Na pátek jsme měli pro změnu smluvenou schůzku s Vašíkovou spolužačkou Lakshmi. Šli jsme s celou jejich rodinou do parku, kde se Marta s Václavem nejprve pokoušeli zorganizovat naši verzi baseballu, která se moc neujala, pak se ale iniciativy chopila Lakshmi, odešli jsme do jiného parku a tam se hrála hra “Wooden chips”, což je zdejší verze “Sto padesát žižli žoule”, jak jsme této hře říkali v dětství my. Jeden člověk má zavřené oči a snaží chytit ostatní, kteří pobíhají po prolízkách. Pokud se někdo rozhodne slézt z prolízek na zem (která je tu pokryta dřevěnými odřezky) a hledající řekne “wooden chips”, přechází baba na toho, kdo byl zrovna na zemi. Jinak se hraje tak dlouho, dokud hledající někoho nechytí. Já jsem si mezitím stihla docela dobře popovídat s Laksmininými rodiči - Barbarou a Pankajem - kteří oba učí na střední škole (angličtinu a dějepis). Bylo na nich v dobrém smyslu poznat, že jsou (američtí) učitelé, protože se celou dobu snažili, aby rozhovor neváznul a hodně se zajímali, jestli nepotřebujeme s něčím poradit, jak zvládáme školu a tak. Bylo to příjemné a docela jsem se divila, že se mi dařilo odpovídat celkem plynule a (podle mě) smysluplně... Vypozorovala jsem zajímavou věc - když se bavím s Američany, mluvím mnohem líp, než když se bavím např. s Patrizií z našeho domu. Američané mi totiž nahrávají slovíčka, např. tím, jak formulují otázku apod. S Patrizií musím všechno vymyslet sama, případně něco nahrát jí, a jde mi to bídně. Po cestě domů už se trošku osmělily i děti a bavily se s Laksmi a její sestrou o knížkách. Karlík se tentokrát neúčastnil, ani rozhovoru (což je samozřejmé), ani hry a střílel si opodál ze svých virtuálních zbraní.
V sobotu jsme se vydali do národního parku Indiana Dunes (před 10 lety to byl pouze “state park”). Jak název napovídá, jde o písečné duny na břehu Michiganského jezera v Indianě. Bylo to fajn, ale už jsme tu byli několikrát, takže nás to ani nepřekvapilo. Jediné, čeho jsme si minule nevšimli, jsou spousty zcela ideálních kamenů na žabky - takových, že se odrazí od hladiny i tehdy, když je házím já. Večer pak děti dostaly "záchvat šití" a ušili všem svým plyšákům oblečky.
V neděli jel Honza s Gianlucou Cusatisem na kolo (jeli už v 8, kdy byla ještě strašlivá zima) a já s dětmi jsem šla do kostela - poprvé do vnitřních prostor (předtím jsme byli vždy na zahradě). Honza říká, že pro něj je stav mysli při jízdě na kole podobný tomu, co já chápu jako modlitbu, takže jsme vlastně měli stejný program. (Nevím ovšem, jestli to platí i pro situace, kdy se Honza žene za rychlejšími cyklisty.) Odpoledne jsme měli jít s Cusatisovými grilovat. Gianluca ale na dopolední vyjížďce spadl, pohmoždil si rameno a musel zavolat ženě, aby ho odvezla k doktorovi (naštěstí to není nic vážného, ale asi to hodně bolí). Před námi tedy vyvstalo volné odpoledne. Vyjeli jsme si znovu do Ryerson lesa (30 minut jízdy), kde minule děti objevily skvělý strom, ale my jsme jim “nedali dost času, aby si pohrály”. Tentokrát si s sebou vzal Honza práci a já Martin iPad a přenosnou klávesnici na psaní blogu, takže děti měly na hraní skoro dvě hodiny (dokud jsme úplně nezrmzli), a asi si to parádně užily… Docela mě překvapuje, že si teď tady zase krásně hrají, lépe než dřív - v Brně si už Marta připadala na klučičí hraní velká a tady ze začátku taky. Teď se z ní ale klidně na dvě hodiny stane "hraničář", případně "horal" (který nesmí šlápnout z větve na zem, protože ta představuje zamrzlé moře, na němž by se probořil led) a vůbec ji to netrápí. Jsem za to vděčná - její přítomnost ve hře totiž výrazně snižuje míru konfliktů. A myslím, že nakonec i ona sama je spokojenější, než kdyby byla pořád "velká", a tudíž sama.
P.S.: Konečně z Amazonu dorazila žitná mouka, a já jsem se mohla pustit do chleba podle Grigoriho receptu. Byl skvělej, takže teď peču tak třikrát týdně. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.
Chceme recept na chleba, díky Vrbka :-)
OdpovědětVymazatJá se také přidávám, tenhle vypadá báječně!
OdpovědětVymazat