Ve čtvrtek 27. 8. zde měla začít škola. Na začátku týdne nám ale k tomu, aby do ní naše děti vzali, chyběly stále dvě věci - test z angličtiny a prohlídka u očního lékaře. Test z angličtiny začínal v pondělí v 9 hodin na zdejším "školském úřadě", který je od nás vzdálený asi tři čtvrtě hodiny chůze. I když vůbec neumíte anglicky a v testu úplně pohoříte, neznamená to, že Vás do školy nepřijmou. Test by měl sloužit jen jako vstupní informace učitelům, co můžou čekat. Paní v telefonu avizovala, že Martin test může trvat cca 1,5 hodiny. Byli jsme zvědaví, co tam s ní budou tak dlouho dělat (i kdyby měla vytvořit věty se všemi slovíčky, které zná, zabralo by to jen zlomek tohoto času) a v duchu jsme ji dost litovali. Realita ale předčila naše očekávání. Marta i Václav absolvovali test ze slovíček, poslechu, čtení a mluvení, Martě to vše trvalo 2,5 hodiny, Václavovi asi o půl hodiny méně. Tématem čtení byly různé druhy fotoaparátů, tématem poslechu oční bulva (naštěstí tam byl obrázek). Karlík, který kromě "yes" neuměl vůbec nic, byl také otestován. Paní mu anglicky četla příběh a pak z něj vybírala slova, která měl ukazovat na obrázku. Navzdory anglickým instrukcím časem pochopil, co má dělat, a tak ukazoval náhodně. Paní mu jako správná Američanka vždycky řekla "good job", takže měl jako jediný pocit, že to perfektně zvládl... Musím přiznat, že si děti získaly můj hluboký obdiv za to, že se nezhroutily a všechno nějak dokončily. Připomnělo mi to můj obvyklý hororový srpnový sen, kdy jdu učit, nevím kam, nevím koho a nevím co - resp. vím, že třeba zeměpis - a než stihnu vyblekotat první větu, hrůzou se probudím. (Vždycky jsem nesnášela improvizace!) Děti se nemohly probudit, ale mohly se zhroutit - a neudělaly to.
Cesta zpátky byla úmorná, protože bylo strašné vedro, Karlík měl hlad a Václav si strhl obrovské puchýře na obou rukách - v rámci závodu s Martou, kdo vydrží déle ručkovat na prolízkách. Doma jsme do sebe museli rychle hodit oběd, a pak jsme odklusali k očnímu lékaři (půl hodinka chůze). Ukázalo se, že všechny děti mají oči v pořádku - což Martu dost zklamalo, protože už rok touží po brýlích. My jsme ale byli rádi, protože takhle stála prohlídka každého dítěte pouhých 99 dolarů. Já jsem pak s dětmi zamířila na pláž (kde se Václav nemohl moc koupat, protože ho bolely stržené puchýře), Honza šel během odpoledne vyzvednout ještě do jednotlivých škol pomůcky. K těm patří mj. iPady či Chromebooky, protože přinejmenším na začátku školního roku bude výuka probíhat distančně. Večer jsme spočítali, že Honza za tento den nachodil cca 12 mil. (Bohužel v pondělí nebylo vybavení pro kluky ještě nachystáno, a tak Honza musel ve středu podniknout celou cestu znovu.
Vyzvednutím vybavení jsme ukončili fázi dostávání dětí do školy a mysleli jsme si, že teď už to bude jednodušší. Např. to, že každé dítě dostane od školy elektroniku, která mu umožní účastnit se vyučování, nám přišlo skvělé (na jaře jsme doma trochu trpěli nedostatkem notebooků). Celé úterý a středu jsme ale byli bombardováni emaily - nejprve těmi, které nám oznamovaly, že v nejbližší době dostaneme email s rozvrhem, potom emaily s rozvrhem a potom emaily, ve kterých se rozvrh upřesňoval a ve kterých chodily odkazy na "zoom" (což je platforma pro virtuální konference, vyučování, setkávání) - přičemž kvůli každé hodině přišel samostatný mail. Kromě toho jsme se měli přihlašovat do různých platforem, stahovat dětem na jejich zařízení různé aplikace apod. V úterý a středu jsme tím strávili všechen volný čas. Honzovi zbývaly na práci tak 2 hodiny denně.
Ve čtvrtek nastal první školní den. V Americe se chodí do školy už od 5 let - a to do tzv. Kindergarten, po níž následuje první třída. Na rozdíl od našich předškoláků jsou tu ale na "kindergarteňáky" docela velké nároky - např. je asi docela běžné, že už při vstupu do školy umějí počítat do sta a znají celou abecedu. Alespoň se mě na to ptal pan doktor při prohlídce. Karlík nic z toho nezná a ani ho to nezajímá (i když teď to vypadá, že se to začíná měnit). Zato zná díky svým starším sourozencům perfektně Ninjago, Vinnetoua, Harryho Pottera a Pána Prstenů a dokáže si na to vše hrát sám celé hodiny. Teď tedy tento neohrožený bojovník nastupuje do tzv. elementary school. Ta zahrnuje všechny třídy od "kindergarten" (K) až po 5. třídu, takže Karel je na stejné škole jako Václav (který jde do 4. třídy). Po elementary school následuje middle school, které zahrnují 6., 7. a 8. třídu (Marta chodí do 7.) a pak se jde na high school, která trvá 4 roky. Na univerzitu se chodí v osmnácti, o rok dřív než u nás. Na elementary school trvá vyučování od 9 do 15:15 s třičtvrtěhodinovou či hodinovou přestávkou na oběd, na middle school trvá vyučování od 8:30 do 15:35. Toto časové rozmezí mělo být platné i pro distanční vyučování, a to hned od prvního dne. Naštěstí se Honza rozhodl, že první školní den nepůjde do práce a bude nám k ruce. A ještě že tak, protože téměř žádný zoomový odkaz nefungoval, takže to byla taková všeobecná zkouška
nervů. Honza běhal od Václava k Martě, já od Karlíka k Václavovi. Celá
akce trvala opravdu od 9 do cca 15:15, s hodinovou přestávkou na oběd.
Zajímavá byla zpětná vazba od učitelů - já bych na jejich místě měla
pocit, že jsem to totálně zvorala a omlouvala bych se až za hrob, oni
nás ujistili, jak je skvělé, že jsme to nakonec společnými silami
zvládli a že jsme se toho za ten den jistě mnoho naučili o emocích a že
nám děkují a že to nemáme vzdávat. Bylo to pro mě poučné.
Druhý den už odkazy docela
fungovaly, Honza už běhal kolem dětí jen půl dne a Martu i Vašíka už
jsme někdy nechávali u obrazovky samotné i když bychom u nich v tu dobu
mohli být. (Od tohoto pondělí už Honza chodí do práce a my nějak bojujeme se školou sami.) Nemám nejmenší tušení, kolik toho děti rozumí - odhaduju, že jednotky
nebo desetiny nebo setiny procent. První dva dny se strašně moc mluvilo a skoro
nic nedělalo, což bylo dost frustrující. U Vašíka se ale už začíná trochu konkrétně pracovat - je to asi tím, že mají skoro ze všeho stejnou paní učitelku, a tak se stačilo představit jen jednou, stanovit si pravidla chování na zoomu jen jednou atd. Marta má z každého předmětu někoho jiného a ačkoliv dnes, kdy to píšu, je už 7. den školy, téměř v žádném předmětu se ještě nedostaly dál než ke sdílení pocitů ohledně distanční výuky, hrám na vzájemné poznávání atd. Samo o sobě to není špatné, ale když máte už ve 3. předmětu napsat 3 věci, které Vás charakterizují a pak hádáte, který spolužák je který, ztrácí to poněkud na atraktivitě... obzvláště, když mají spolužáci vypnuté kamery, takže místo nich vidíte na obrazovce jen kreslené obrázky a navíc když se všichni navzájem znají (tedy kromě Marty). Myslím, že našim dětem pomůže, až bude trochu víc konkrétní
práce, kterou můžou - na své úrovni - udělat a nebudou totálně out. Např. minulý pátek měla Vašíkova třída napsat "cokoliv o čemkoliv" a pak si
to vzájemně četli. Vašík sice nepochopil, co má dělat, ale doběhl si pro
mě a pak splácal zcela samostatně 5 vět o tom, jaké má rád sporty a
myslím, že ze sebe měl fakt radost, že to zvládl. Taky by pomohlo, kdyby se čas na zoomu zkrátil na polovinu - sedět 6 hodin u počítače a poslouchat nesrozumitelný jazyk je úplně na zbláznění. Karel naštěstí má den rozdělený na 4 kratší zoomy (asi 20 - 30 minutové) a pak má zadané úkoly, které může plnit na svém iPadu. Např. včera měli doma hledat nápisy s číslicemi, fotit je (iPadem) a poslat panu učiteli. Zdá se mi to fajn, ale díky tomu, že od 9 do 15 běhám mezi Václavem a Martou - a vařím oběd, který má Marta v jiný čas než kluci - to většinou dopadne tak, že Karel stráví skoro všechen volný čas koukáním na různá videa, která se naučil si na iPadu najít.
K jeho úkolům se občas dostaneme až po skončení vyučování. V tu dobu je už byt pokryt špinavým nádobím, které se přes den nashromáždilo a které nikdo nestihl umýt, natožpak utřít a uklidit. No, nevím. Občas si říkám, do čeho jsme ty děti navezli a modlím se za prezenční vyučování - nejen kvůli angličtině (zatím mám silné pochybnosti o možnosti naučit se anglicky ze zoomu, na němž je 20 lidí), ale hlavně kvůli kamarádům. Ti se přes zoom hledají fakt těžko. Ale jsme teprve na začátku - třeba se nějaká cesta najde. Co se týče angličtiny, s tou by mohla pomoct tzv. "ESL teacher", neboli učitelka, která na každé škole funguje pro děti, které mají "English as a Second Language" (= angličtinu jako druhý jazyk). Kvůli různým peripetiím to zatím nefunguje, ale o tom až příště.. .
Protože toho Honza za poslední dva týdny moc nenapracoval, chtěl si udělat pracovní sobotu. Nakonec ale strávil dopoledne nákupem (skvělý obchod s téměř českým chlebem je cca 45 minut chůze) a odpoledne cyklovýletem s Gianlucou Cusatisem, se kterým tu spolupracuje, a jeho studenty. Profesor Cusatis pozval všechny na do speciálního zmrzlinářství, kde si nabíráte sami nejen různé druhy zmrzliny, ale i různé druhy "posypátek". Já jsem byla s dětmi v sobotu v Lincoln park ZOO. Byly sice otevřené jen venkovní výběhy, všude se muselo samozřejmě v rouškách a bylo doporučeno udržovat vzdálenost 6 stop od ostatních návštěvníků, ale i tak to bylo fajn. Uprostřed prohlídky nás najednou oslovil cizí pán, jestli naši kluci nechodí na Dewey school. Ukázalo se, že je to tatínek od Vašíkovy spolužačky Lakshmi, která Vašíka poznala. Taky se ukázalo, že bydlí asi minutu od nás. Bohužel jsem zatím neměla odvahu zeptat se, zda by s námi nechtěli něco podniknout - je to tu teď s tím setkáváním fakt těžké. Na pláži nebo v parcích jsou sice vidět skupinky lidí v družném hovoru, ale ti se zjevně znají už déle. Nevím, jestli by se Lakshmini rodiče necítili takovým návrhem ohroženi. Ale dříve či později to asi s někým zkusím...Největší atrakcí byly japonští makaci, kteří měli dvě mláďátka. Ta skákala svým maminkám, tatínkům a sourozencům po hlavách, po zádech atd. Naše děti obdivovaly, jakou mají opičí maminky trpělivost a trošku mi naznačovaly, že bych si z nich měla vzít příklad. Návštevu ZOO jsme zakončili nákupem plyšáků v giftshopu - děti dostaly v Brně před odjezdem od babičky a dědečka 50 dolarů na cokoliv, a protože tady ještě pořád nemáme zas tak moc hraček a máme hodně místa, připadalo mi, že si to pro jednou můžou dopřát. Jen Václav trochu váhal, jestli to není vyhazování peněz, ale nakonec je právě on se svým sněžným leopardem nejspokojenější.
Pro velký úspěch sobotního cyklovýletu si Honza vyjel v neděli na kolo s Gianlucou Cusatisem znovu. Tentokrát jeli sami dva a najeli za 3,5 hodiny asi 50 mil. Honzu to fyzicky docela odvařilo, ale po společenské stránce to asi bylo fajn - a dostalo se nám pozvání na oběd (za čtrnáct dní). Já jsem byla s dětmi v kostele - tentokrát v tom naproti našeho domu. (Asi jsem se minule špatně podívala na webové stránky.) Mše byla venku před kostelem - kvůli koronaviru - a opět se na ni muselo předem registrovat. Byli jsme velmi pěkně přivítáni paní Angelou, která tu vede hudební sekci - dokonce se pokoušela naučit naše jména. Na jednu stranu je to milé, na druhou stranu jsem aspoň ze začátku radši, když můžu být anonymní. Pak jsme byli jiným pánem "vyzpovídáni", zda nejevíme žádné známky onemocnění, a uvedeni na svoje židličky, které byly přesně 6 stop od židliček ostatních (keep safe distance). Při mši se krásně zpívalo i hrálo, za knězem poletoval kolibřík a byla by to paráda, kdyby nebylo šílené vedro. Martě se v tom vedru v roušce udělalo špatně a kluci se po mě plazili jako svízel přítula. Ale nakonec jsme to doklepali do konce a šli se ještě před obědem zchladit do jezera. Byly obrovské vlny, největší, jaké jsme zažili, takže se v celém Evanstonu mohlo do vody jen na jedné jediné pláži, která je asi nějaká bezpečnější (je to ta, která je vždy v pondělí zdarma, ale vždycky jsou na ní baktérie... tentokrát byla neděle, takže baktérie měly volno). Ačkoliv je voda docela studená, nemohla jsem děti dostat z vody - vždycky, když už se chystaly odejít, přišla zrovna super velká vlna, na kterou přece ještě musely počkat. Odpoledne nás čekaly ještě dva videohovory - jeden měly děti s kamarády (především s klukama Kyncolvýma), druhý jsme měli s rodiči - a pak už jsme museli upalovat na grilování, kterým jsme se rozhodli splatit Thawivannině rodině večeři u ní. Tentokrát se k nám přidala i nejstarší dcera Sára, která už bydlí jinde, a bylo to příjemné - kluci všech věků (5 - 24 let) hráli fotbal, softbal a fresbee, my jsme si povídali - jen Martu, chudinku, bolelo břicho. Asi je toho na ni moc. Ani se jí nedivím.
Žádné komentáře:
Okomentovat