Počínaje pondělkem 17. 8. už jsme nebyli v karanténě, a tak jsme se těšili, že využijeme pondělní pláž zdarma. (Jde o jednu jedinou pláž v celém Evanstonu, která je zadarmo pouze v pondělí, a to jen pro lidi, kteří prokážou, že v Evanstonu bydlí.) Dopoledne jsme si tedy odbyli nutné čtení anglických knih a po obědě vyrazili. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme na pláži uviděli ceduli hlásající, že voda je "zavřená" kvůli baktérii Escherichia Coli. Když už jsme ale byli na cestě, rozhodli jsme se prozkoumat jižní pobřeží Evanstonu, kde jsme doposud ještě nebyli. Narazili jsme na příjemný park, zaházeli si s ufem a narazili na placenou pláž cca půl kilometru od té neplacené, kde se do vody normálně mohlo. (Mimochodem toto pondělí se opakovala úplně stejná situace - jediná pláž v Evanstonu, na které byla baktérie, a proto se nemohlo do vody, byla ta, která je zadarmo.) Protože bylo šílené vedro, byla jsem ochotna zaplatit vstupné, což ovšem nejde. Vstupné na 1 den se neprodává. Je potřeba zakoupit pro každého žeton na celé léto, nebo zlevněný žeton na celý srpen za 18 dolarů. To ovšem nelze udělat na pláži, ale pouze v kancelářích. Aha. Časem jsem zjistila, že nejbližší kancelář byla kousíček, což jsem ale bohužel v daném okamžiku nevěděla a představa, že se vlečeme vedrem do města a zase zpět všechny kromě Karlíka odradila natolik, že jsme se rozhodli ho přehlasovat a zkusit štěstí zase až po zavírací době. Plavání po zavírací době má také tu výhodu, že si člověk může plavat kam chce. Dokud je na pláži plavčík, všichni se musí držet v poměrně malé oblasti vyhrazené 4 bójkami, přičemž u těch nejvzdálenější z nich obvykle stále dosáhnu na dno... Bohužel večer s odchodem plavčíka přišla paní hlídačka, která všechny lidi vyháněla ven z vody pokřikem "remove your body from the water!" Byli jsme strašně naštvaní, ale alespoň bylo jasné, že žetony prostě koupíme... a taky jsme si užili hezkou večeři v parku, kam nám Honza donesl těstovinový salát.
Protože jsem byla po karanténě a nepříliš slavném pondělku celá žhavá do nějaké větší "akce", vyrazili jsme v úterý do Chicago Botanical Garden, která je - jak víme z minula - krásná v každém ročním období i pro nebiology (biologové tam musejí být v sedmém nebi - celou dobu jsem tam myslela na kolegyni Zuzku). Byla to naše první jízda autobusem a nazačala příliš slavně. Neměla jsem totiž drobné a kartou platit nešlo. Řidič - obrovský černoch - na mě hleděl, co s tím jako udělám, ale neřekl ani slovo. Když jsme tak na sebe chvíli hleděli, zeptala jsem se ho, co mám tedy dělat. (Děti už byly v tu dobu zalezlé úplně vzadu v autobuse.) Odpovědi jsem nerozuměla, ale mávnutí rukou jsem si vyložila jako povolení k jízdě, a tak jsme šťastně dorazili. Podařilo se nám dokonce vystoupit na správné zastávce (zastávky hlásí v autobuse jen někdy a je potřeba zatáhnout předem za šňůru, jinak řidič vůbec nezastaví, takže je to trochu dobrodružství). Zahrada byla jako obvykle krásná, objevili jsme místa, na kterých jsem nikdy předtím nebyla, a díky kropičům trávníků (pod nimiž jsme probíhali) jsme ani neumřeli vedrem.
Ve středu jsem koupila žetony na pláže a absolvovala cestu do banky - potřebovala jsem, aby mě "přidali" k Honzovu účtu. (Tento úkon trval hodinu, paní totiž udělala dvakrát chybu při vyplňování a když uděláte chybu, musít všechno naklikat zcela od začátku... paní přitom asi osmkrát ocenila moji trpělivost a tvrdila, že se jí to obvykle nestává... Honza s ní při zakládání účtu strávil též hodinu). Na odpoledne nám Thawivann dohodila svoji nejmladší (13 letou) dceru Joy, že se s námi půjde koupat. Jak už jsem psala - Thawivann je naše kamarádka z minula. Má šest dětí, přičemž nejstarší dvě (28 a 26 let) už bydlí jinde, mladší čtyři (24, 21, 18 a 13 let) bydlí ještě doma. Thawivannin manžel je "finančník", takže Thawivann je celý život doma a její životní náplní je šířit křesťanství. Někdy je v tom docela úporná, na druhou stranu nám minule i teď opravdu hodně pomohla (a pomáhá) a máme ji i celou rodinu moc rádi. K její křesťanské výchově patří i to, že svoje děti trochu tlačí do kontaktů s námi, což pro ně podle našeho názoru není úplně atraktivní trávení volného času. Když jsme se to (nejprve opatrně a pak už docela na rovinu) snažili naznačit, řekl nám její manžel, že je potřeba pěstovat v dětech ctnosti a že jednou z nich je pohostinnost - kterou nám teď nabízejí opravdu vrchovatou měrou - a my už se tedy nebráníme. Pro naše děti je to totiž zatím jediný bližší kontakt s anglicky mluvícími lidmi a ačkoliv se do toho hlavně Martě ze začátku hodně nechtělo, myslím, že je to s každým dalším setkáním lepší: co se týče angličtiny i budování vztahu (během uplynulých 10 dnů se s Joy viděla už pětkrát ). Nicméně i tak mám pocit, že Joy spíš trénuje pohostinnost, než že by se z toho mohlo vyvinout opravdové kamarádství... přece jen, Marta je o rok mladší, člověk si s ní moc anglicky nepopovídá a navíc ve třinácti má pravděpodobně Joy své vlastní kamarádky... Každopádně plavání s Joy dopadlo docela dobře - ve vodě se dá blbnout téměř beze slov - a následující odpoledne, kdy mě Thawivann vzala autem na nákup, to děti zvládly u ní doma také dobře (nakonec skončili u stavění puzzle).
Ve čtvrtek proběhla plánovaná prohlídka dětí u doktora, který jim měl vydat potvrzení, že můžou do školy. Akce trvala se třemi dětmi dvě a půl hodiny, během toho každé dítě dostalo 1 - 2 očkování a byly mu odebrány 1 - 2 ampulky krve na testy na tuberkulózu. Na závěr jsme dostali potvrzení pro školu a ke každému dítěti srandovní papír o zvláštnostech jeho věkového období (např. Marta nemá řídit auto pod vlivem drog a alkoholu. Karlíka nám doporučují trestat - už nevím za co - tak, že bude odeslán do tichého koutku. Když jsem to dětem četla, Karlík nepochopil, že to myslím jako legraci a po nějaké své nepleše prohlásil smutně "tak jo, já jdu do koutku"... což vlastně bylo docela účinné řešení situace.)
Když už jsem u té výchovy - všeobecná depka z minulého týdne se během tohoto týdne přetransformovala v ponorkovou nemoc. Děti se hádaly kvůli úplně všemu, ať jsme řekli komukoliv cokoliv, vždycky to bylo nespravedlivé, protože jsme to měli přece říct i těm ostatním, a pokud to náhodou tentokrát bylo spravedlivé, tak v minulosti to určitě spravedlivé nebylo!!! Nejurputnější byl v tomhle ohledu Vašík, který ke konci týdne reagoval na něžné oslovení "Vašulko" prásknutím dveřmi, protože "mě už zase chceš určitě kritizovat". V pátek už jsme byla fakt zoufalá a málem jsem ho přizabila, což Honzu vedlo k tomu, že šel s dětmi sám na pláž a mě nechali doma. Trochu jsem uklidila a trochu jsem se uklidnila - a jako obvykle mě zase nepříjemně překvapilo, jak snadno se nechám vytočit. (Po kom to ty děti mají?) Při té příležitosti jsem si vzpomněla na knihu Positive Discipline od Jane Nelson, kterou jsem na tomto blogu doporučovala před 11 lety a která je stále nejlepší knihou o výchově, kterou znám (ale kterou jsem bohužel nechala doma) a stáhla si do mobilu za 13 dolarů její elektronickou verzi. V pátek jsem přečetla cca 30 stránek a počínaje sobotou (dnes je čtvrtek) je u nás celkem klid a mír. Každopádně to bylo dobře investovaných 13 dolarů.
V sobotu jsme všichni i s Honzou vyrazili do Chicaga - projít se kolem řeky, podívat se na mrakodrapy a pohrát si v tzv. Millenium parku, kde je lesklá obrovská "fazole" (oficiálně Cloud Gate), v níž se zrcadlí mrakodrapy, dvě obří obrazovky, které čas od času "plivou" vodu, a úžasný park s prolézkami pro děti všech věků (to vše zadarmo). Bohužel se ukázalo, že vše je kvůli koronaviru zavřené. Placené atrakce (minigolf apod.) zůstávají v provozu. Naštěstí mě Honza ještě předtím přemluvil, že se projdeme až na Navy Pier. Je to umělý poloostrov, na němž za druhé světové války trénovali vojáci nálety na lodě (?) - proto je prý teď okolo něj v jezeře spousta potopených letadel. Teď je z něj zábavní park, do kterého se mi moc nechtělo. Ale byli jsme blízko, a tak jsme šli. Nejdřív jsme se courali kolem jezera po částečně zatopeném chodníku, a pak děti završily své osvěžení na místě plném vodotrysků, které hlídala paní s cedulkou "Mask patrol" (která kontrolovala roušky). Děti se vymáchaly tak důkladně, že jim pak i při 31°C byla zima a bylo potřeba se trochu ohřát na sluníčku v parčíku, kde kolem poletovali obří motýli a vůbec to byla idyla... Honzův nápad zakoupit zmrzlinu ovšem uvítaly navzdory zimě s nadšením. K mému velkému údivu zvládly sníst celou zmrzlinu Breyers (1 libra = 454 gramů) téměř samy.
V neděli jsme byli v kostele - bohužel ne v tom, který máme hned naproti (je zavřený kvůli koronaviru), ale v jiném, vzdáleném asi půl hodiny chůze. Bylo to trochu zvláštní - vřelá atmosféra a aktivní sborečky, na které jsme si zvykli zde i v Minnepolis - padli za oběť covidu. Kostel byl téměř prázdný (musíte se registrovat předem a pouštějí pouze 70 lidí) a také nám chyběly texty všech čtení, modliteb i písní (které před 11 lety v tom kostele "naproti" vždycky dávali vytištěné) - a bez textu je dost těžké se nějak aktivněji účastnit, takže jsme si to spíš odseděli. Večer jsme byli pozváni na večeři k Thawivann a bylo to velmi příjemné. Možná to z Brna není zřejmé, ale tady je teď asi opravdu normální se s nikým nestýkat, takže takové pozvání se dá chápat téměř jako hrdinský čin... za který jsme velmi vděční.
Žádné komentáře:
Okomentovat