Začnu opět školou, a to jedním aspektem, který jsem zatím ještě moc nepopisovala. Jsou to tzv. ESL učitelé neboli učitelé speciálně vyhrazení pro děti, které maji "English as a Second Language". Tohle úsloví může znamenat ledasco: může znamenat, že jste právě přijeli a neumíte anglicky vůbec nic (jako třeba Karlík) nebo to, že tu žijete celý život, chodili jste tu do školky atd., ale u Vás doma se mluví jiným jazykem (většinou španělsky). U kluků ve škole je ESL učitelkou paní Karen Barbour. Je to hřmotná paní, která na první pohled nevypadá nijak extra sympaticky, ale již po její sedmidenní práci s Vašíkem si nás zcela získala. Měla jsem s ní "zoom" hned první den školy (kdy - jak si možná vzpomínáte - nejely skoro žádné zoomové odkazy, a pokud jely, děti ničemu nerozuměly a my jsme s Honzou mezi nimi lítali jak hadr na holi, takže jsem byla úplně vyčerpaná a trochu zoufalá). Tehdy mě uklidnila, že to zvládnem, a ujistila mě, že má sice na starosti 15 dětí, ale Vašík je její největší prioritou, protože je ze všech dětí nejstarší a společně s Karlíkem jsou jediní nově příchozí do USA. Navrhla, že s ním bude pracovat individuálně půl hodiny dopoledne a půl hodiny odpoledne. Taky mě ujistila, že nemusíme dělat úplně všechny úkoly, které učitelé zadají. (To je pro mě při mé mírně perfekcionistické povaze trochu obtížné - mám pocit, že bychom alespoň měli dát najevo snahu. Zároveň je ale někdy nereálné, aby Václav udělal všechno, takže se učím, aby mě to nechávalo klidnou... zatím nepříliš úspěšně). Bohužel hned během prvního školního víkendu dostala její maminka mrtvici, a tak měla paní Barbour úplně jiné starosti a vzala si týden dovolenou. Od 8. září ale s Vašíkem podle svého slibu pracuje a je to skvělé. Tato skvělost má tři aspekty: ten nejdůležitejší je, že Vašík má sám ze sebe radost, že je schopen s ní komunikovat - paní Barbour se totiž umí pěkně naladit na Vašíkovu úroveň. Ze začátku se ho ptala na velmi jednoduché věci a postupně přitvrzuje. A když dopoledne zjistí, že Vašíka něco zajímá (třeba sněžní leopardi), nejen že mu hned promítne obrázky ze ZOO, kde se narodila mláďátka této šelmy, ale ještě najde do odpoledne elektronickou knihu o kočkovitých šelmách, kterou s ním pak čte. Druhý důvod, proč je práce s ní skvělá, je, že vím, že Václav je v téhle době aktivní - že opravdu něco dělá a nekouká jen otupěle do obrazovky (jako se to jemu i Martě stává v některých jiných hodinách, kdy prostě nevědí, která bije). A s tím souvisí i třetí důvod - během téhle doby vím, že se o něj nemusím absolutně starat, a můžu se úplně v klidu věnovat Karlíkovým úkolům nebo Martě - když něco potřebuje. Paní Barbour totiž všechno vyřeší za mě: když jí Vašík nerozumí, použije google translator, který to Vašíkovi řekne česky. Google translator mimochodem využíváme i my - a to alespoň při dělání úkolů čím dál více. Strategie je nezdržovat se nekonečným čtením zadání (je-li dlouhé) a přeložit si ho, ale pak zkusit vypracovat samostatně anglicky odpověď - bez google translatoru... to mi taky poradila paní Barbour. Co se týče Karlíka, s tím měla zatím jen jedno setkání, aby ho trochu omrkla a pravidelně s ním začně pracovat příští týden - bude to 5 minut individuální práce dopoledne a 15 minut v malé skupince odpoledne. 5 minut zní trochu srandovně, ale alespoň třeba bude Karel něco dělat - s vědomím toho, že to bude opravdu kraťoučké (což je zatím při každé zoom hodině jeho největší starost). U Marty ve škole si během prvních 10 dní školy taky zvládli všimnout, že je vhodným adeptem pro ESL učitele a přeřadili ji z "normální" literatury do "English Learners Class". Chodí tam jen 6 dětí (nebo už spíš studentů) a jsou na ně dvě učitelky, takže podmínky se zdají být skvělé, ale bohužel to zatím moc dobře nefunguje. Obě učitelky jsou původem z Mexika, obě mají přízvuk, jedna dokonce velmi silný, takže jí Marta vůbec nerozumí. Hlavní vyučující hodně mluví a na to, aby mluvili studenti, dojde jen zřídka - a to ještě mluví většinou ti, kteří anglicky umějí z našeho pohledu bezvadně (což jsou všichni kromě Marty a možná ještě jedné holky, které nefunguje mikrofon ani kamera, takže o ní vlastně nic nevíme). Když jsem se ptala, jestli by nebyla nějaká možnost individuální výuky jako mají kluci, bylo mi řečeno, že ne (je tedy pravda, že paní Barbour říkala, že je to výjimečná situace, protože k Václavovi prostě neexistuje žádná adekvátní skupina). Nemůžu ale říct, že by se paní učitelka nesnažila být vstřícná - např. nám poslala spoustu odkazů na webové stránky, kde se jde učit anglicky, ale proboha kdy, když škola je až do 15:30 a pak už všichni padají vysílením? V posledním mailu se mě paní Barbour ptala, jak to zvládám já - tak jsem jí napsala, že co se týče kluků, myslím, že už se to nějak usadilo a že dobrý, ale že mi dělá starosti Marta... a ona napsala Martině ESL učitelce, že by Marta potřebovala větší podporu. Trochu trnu, jak se to vyvrbí - jednak se bojím, aby se paní učitelka necítila dotčená, jednak se trochu bojím, s čím přijde... a jestli to Marta případně zkousne, protože zatím je to její skoro nejméně oblíbená vyučující a žádný čas navíc s ní asi trávit netouží. Jinak ale Marta tenhle týden vypadá mnohem vyrovnaněji a veseleji, za což jsem vděčná.
Ve středu odpoledne jsme vyrazili do Evanstonské knihovny, kde jsem Vašíkovi už předtím zřídila účet. Mají totiž ve škole každý den čtení a paní učitelka nám doporučila elektronické knihy právě z evanstonské knihovny. Chtěla jsem ale, aby děti chvíli hleděly i do něčeho jiného než do obrazovky, a tak jsme půjčily několik knih různých čtenářských úrovní (v Karlíkově knize je na každé stránce napsáno jen "slither, snake"). Dobré je, že to, že je kniha jednoduchá na čtení, nemusí vždy znamenat jednoduchý (nebo z Vašíkova hlediska nudný) příběh. Teď například čte zpracování skutečné historie Buffalo Billa, který jezdil s pony expresem a bránil zásilky před bandity. Kromě toho jsem půjčila obrázkovou knížku, která má na přední straně reproduktor a člověk ji může poslouchat a u toho prohlížet. Je to opět zpracování skutečného příběhu, tentokrát o vzniku knih "Medvídek Pú" (ačkoliv to až téměř do konce není zřejmé) a je to hrozně zajímavé.
Během některého z předchozích víkendů jsme podnikli dobrodružnou výpravu po bytech v našem domě - abychom se představili a případně navázali přátelství. Některá setkání byla trochu trapná, ale některá zas docela milá - např. setkání s dvěma ženami - matkou a dcerou - z Kuby, které bydlí nad námi. Dcera má 11 letého syna, což by mohl by mohl být potenciálně super kamarád, ale do parku by prý s námi nešel, na to je moc líný (říkala jeho maminka - možná to ještě někdy zkusíme probrat přímo s ním). Druhé příjemné setkání bylo s rodinou, která bydlí pod námi a je z Chile. Mají dvouletého syna, ale vypadalo to, že jeho maminka skoro nemluví anglicky, takže jsem to na nějaké společné akce moc nadějně neviděla. Byla jsem tedy dost překvapená, když mi za pár dní přišla smska, jestli nechceme jít do parku. V pátek jsme tedy vyrazili. Maminka se jmenuje Patricia a nakonec jsme se docela pěkně domluvily, jen se hodně stydí, protože je na tom s angličtinou jen o něco líp než já před 11 lety. Věkové rozpětí dětí je bohužel příliš velké na to, aby mezi nimi došlo k nějaké větší interakci, ale na občasný park a možná na nějakou společnou večeři se určitě domluvíme.
V sobotu bohužel pršelo, ale v neděli jsem se konečně dočkala nějaké "pořádné" přírody. Vyrazili jsme do State Parku Starved Rocks (2 - 2,5 hodiny autem... nikde blíž "pořádná" příroda není). Známe ho už z minula - tentokrát jsme ale zvládli projít delší trasy a během brouzdání v řece Illinois najít zatopený stůl a lavičku - a taky říční škebli (Karlík: "mami, už jsem se bál, že se začnu nudit, když v tom....škeble!") Jediná škoda byla, že tam bylo moc lidí. Budeme si to muset zopakovat v zimě.
Žádné komentáře:
Okomentovat