Začnu poněkud neadventně: V průběhu několika minulých týdnů jsme dostali vyúčtování srpnové návštěvy u doktora, kterou jsme museli absolvovat kvůli škole. Je to jedna z věcí, o které by člověk v Česku ani nepřemýšlel a tady je jí docela zaskočen. Možná už jsem to psala, ale náš původní předpoklad byl, že pokud budeme chodit do nemocnice příslušející k univerzitě, budeme mít doktora zdarma, jinak budeme při každé návštěvě platit 20% ceny, avšak maximálně 1000 dolarů na jednu osobu ročně. Potom se ukázalo, že zdarma to nebude nikde. A nakonec se ukázalo, že prvních 200 utracených dolarů na každého platíme rovněž sami. Základní pediatrická prohlídka stála kluky 261 dolarů, Martu 295 dolarů. Kromě ní ale dělali každému dítěti nějaké krevní testy (230 dolarů na jednoho, ale z nějakého důvodu máme započítány jen dvě děti, Václavovi ale naúčtovali za 126 dolarů něco jiného). Dále nás pan doktor přemluvil, abychom děti nechali očkovat standardními vakcínami - hepavakcínou (81 dolarů za kus) a ADN vakcínou (63 dolarů), Martu kromě toho vakcínou proti rakovině děložního čípku (492 dolarů). Martě naúčtovali i "pohovor s panem doktorem" (asi na téma "Tvoje tělo v pubertě") za 35 dolarů. Uvědomuji si, že musíme vypadat jako úplní cvoci, že jsme děti nechali očkovat, ale ceny Vám bohužel předem nikdo neřekne. Ptala jsem se na ně pana doktora a on nevěděl. Řekl, že si myslí, že je vše hrazeno pojišťovnou. No, nebylo. Suma sumárum jsme v nemocnici se zcela zdravými dětmi strávili 3 hodiny, cena návštěvy byla 2500 dolarů, z toho jsme 1100 platili my a 1400 pojišťovna. A to vše proto (jak poznamenal Honza), aby děti mohly sedět celé dny před obrazovkami. Je to skvělá lekce pro každého Čecha, který by chtěl nadávat na to, jak vysoké částky ze svého platu odvádíme státu. Ano, ale nemusíme se bát, že nebudeme mít na doktora, ať bude náš stav jakkoliv vážný, za což jsem fakt vděčná.
A teď už trochu adventněji, i když se během druhého a třetího adventního týdne nic zásadního neudálo. Kromě školy jsme trochu pekli a chodili ven, co to šlo. Jednou bylo dokonce tak teplo, že jsme se vydali na pláž - samozřejmě to ani zdaleka nebylo na koupání, ale stavět z písku se dalo docela dobře. Kluci postavili každý své město, pak je spojili silnicí a tu "vydláždili" kameny, Marta si četla a já jsem se courala okolo, fotila maják, trochu se modlila nebo jen tak nechávala plynout myšlenky... je to skvělá prevence proti netrpělivosti a protivnosti (i když někdy ani ta nestačí). Vždycky si vzpomenu, jak jeden bývalý katolický politický vězeň vyprávěl, že byl na cele s nějakým filozofem, který byl sice ateista, ale od svých spoluvězňů si vyžádal hodinu denně ticha, během níž chodil a přemýšlel. Doporučuji.
Celá kindergarten věnovala poslední dva předvánoční týdny seznámení dětí se všemi různými svátky, které slaví v (převážně) zimním čase různé kultury. Do představování některých z nich se zapojili i rodiče Karlíkových spolužáků. Dozvěděli jsme se tak, že Indové slaví v listopadu pětidenní svátek Diwali (jehož principem je asi vítězství dobra nad zlem, ale ve změti bohů, která příběh provází, jsem se ztratila). Během slavnosti se zapalují lampy, nosí nové oblečení a děti se obdarovávají sladkostmi. Maminka Karlíkovy spolužačky Anandini natočila pro děti krátké instruktážní video, jak si vyrobit lampičku z papíru. Bylo to perfektní.
Židé slaví v prosinci Chanuku - svátek světel: je to upomínka na znovudobytí Jeruzaléma v r. 165 př. n. l. Po dobytí chrámu jej chtěli Židé znovu vysvětit a zapálit speciální svícen - menoru. Chrámového oleje ale bylo tak málo, že by to stačilo pouze na jeden den. Výroba posvátného oleje přitom trvá 8 dní. Díky zázraku však olej v menoře hořel celých 8 dní, dokud Židé nevyrobili nový. Stejně dlouho se slaví i Chanuka, každý den se zapaluje jedna svíce v menoře (pokud Vás - tak jako mě - matou 9 ramenné svícny, je to tím, že prostřední svíce slouží k zapalování těch ostatních). Paní učitelka z paralelní třídy dětem ukázala různé menory svojí rodiny - jednu dostali s manželem od rodičů při svatbě, další dostaly děti jako dárek od babiček po narození. Některé vůbec nevypadají tak, jak byste čekali. Kromě toho nám ukázala, jak se hraje tradiční jednoduchá hazardní hra "drejdl" - tu si mohly děti zkusit v rámci vyučování v online verzi. Co se týče dárků, dnešní americké židovské děti je dostávají, aby nebyly ochuzeny oproti ostatním, dříve ale dostávaly jen peníze ("chanuka gelt"). Během celých svátků se jí jídla připravená na oleji. Eyal (tatínek izraelské rodiny bydlící v našem univerzitním bydlení) si Chanuku moc pochvaluje - miluje totiž koblihy.
Čínani slaví v zimě Čínský Nový rok. Provází ho úklid a zdobení domů, průvody s draky, světly a ohňostroji a děti dostávají v červených obálkách peníze. Jako třeba Karlíkova spolužačka Tina.
Mexičané slaví Las Posadas. Znamená to něco jako "ubytování". Děti chodí v procesích od domu k domu a všude žádají o přístřeší (podobně jako Marie s Josefem). Nikde ale pro ně nemají místo, až v posledním domě, kde je pak velká hostina, v rámci níž děti rozbíjejí tzv. piňatas, ve kterých jsou sladkosti a drobné dárky. Večer se pak jde na půlnoční mši. Na internetu jsem si později přečetla, že svátek byl kreativně zaveden španělskými misionáři. Podle aztéckého kalendáře totiž na 12. prosince připadala oslava matky všech bohů. Tento den je tak blízko katolickým Vánocům, že misionáři převzali (přibližnou) dobu (se souhlasem samotného papeže), ale pozměnili obsah.
Někteří Afroameričané slaví místo Vánoc svátek Kwanzaa, který začíná 26. prosince a končí 1. ledna. Zavedl ho v roce 1966 jeden afroamerický doktor, aby dal černochům příležitost slavit něco vlastního a ne jen napodobovat většinovou kulturu. Svátek je směsí tradic z různých koutů Afriky, kde se v podobnou dobu slavila první úroda. Zdá se mi ale trochu vykonstruovaný a překombinovaný. Kromě vděčnosti za dary Země je totiž každý ze 7 dní "zasvěcen" jednomu principu: jednotě, sebeurčení (děti vyprávějí, čím by chtěly být), kolektivní práci a zodpovědnosti, kooperativní ekonomice (nakupuje se v místních krámech, aby byla ekonomicky podpořena komunita), smyslu, kreativitě (holčičkám se dělají korálkové účesy) a víře. Každý den se také zapaluje jedna svíčka na speciálním svícnu.
Kromě výše uvedených svátků se děti bavily ještě o Ramadánu (který se ovšem slaví víc na jaře) a svátku svaté Lucie, slaveném v Nizozemí. Všechny svátky mají společné slavnostní jídlo, ve většině z nich hraje roli světlo a v mnohých i úklid a dárky.
Na závěr celého programu se pan učitel ptal dětí, kdo slaví který svátek. V 16 členné třídě se slaví 4 různé svátky: Vánoce, Chanuka, Diwali a Čínský Nový rok. Díky tomu jsem změnila názor na to, zda Američané jsou nebo nejsou praštění, když na pohlednice nepíšou Veselé Vánoce, ale Happy Holiday. Nevnímám to už jako přehnanou politickou korektnost či strach, ale jako prostou ohleduplnost a respekt k tradicím ostatních. Koneckonců taky byste sousedovi nepřáli veselé Vánoce, kdybyste věděli, že je hinduista.
Ve čtvrtek, v předvečer předposledního dne školy, za mnou přišel Vašík, ať ho chodím při zoomech častěji kontrolovat. Se slovy "tak ahoj" chtěl zase odkráčet. Docela mi trvalo z něj vypáčit, co za tím vězí, a nakonec se ukázalo, že během zoomů hraje na internetu hry... což by se ovšem tím, že ho jednou za čas přijdu zkontrolovat, nevyřešilo, dokud bych ho nenachytala. Jeho neochota bavit se o problémech otevřeně mě někdy dost deptá. Po krátké diskuzi nám jako nejlepší nápad připadalo přejít v době, kdy se nudí, z hraní her na kreslení. V pátek to zabralo, tak uvidíme, jak to bude fungovat dál. Mimochodem Marta měla podobný problém při distanční výuce na jaře - tehdy neměla tolik zoomů, ale spoustu úkolů na internetu, a díky tomu poprvé v životě příležitost se toulat po virtuálním světě. Takže zkoukla kde co a pak nestíhala do školy. Byla z toho tehdy dost špatná a dalo jí zabrat, aby to zase zvrátila zpět. Tenhle týden si párkrát během nudných zoomů četla českou knížku, ale nakonec zjistila, že má pak ze sebe špatný pocit, a tak si to zakázala. Doufejme, že k tomu Vašík časem taky dospěje.
V sobotu 19. prosince jsme vyrazili do oblasti zvané Waterfall Glen. Je to les na jihozápadě od Chicaga, v němž je jeden 9 mílový turistický okruh a pak několik menších okruhů pro milovníky orientačního běhu. Na stránkách jsme si stáhli mapu středně těžké trasy (3,7 km kdyby se člověk přesunoval přímočaře od jedné kontroly k další) a začali se prodírat zdejšími listnatými hustníky. Vedla nás střídavě Marta s Václavem a docela jim to šlo. Sami by to ale nezvládli, lesy jsou opravdu husté, často je potřeba překonat nějaký vodní tok a kontroly se hrozně špatně hledají. Říkali jsme si ale, že bychom je někdy na jaře mohli nechat samotné projít si trasu pro začátečníky (i když je možná jeden z nás bude muset zpovzdálí sledovat, protože kdyby je někdo potkal samotné, mohly by z toho být oplétačky). Karlík si mezitím může hrát na nějakém paloučku a my můžem následovat příkladu politického vězně a hodinu "přemýšlet". Už se na to těšíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat