V pondělí k nám dorazily Joy, Grace a Sára Spaldingovy, to jsou dcery od Thawivann. Petra je pozvala na pečení lineckého. Nebyli jsme si jistí, že budou chtít přijít, ale asi to braly také jako únik z domu. Naznačovaly, že doma je to před Vánocemi složité, Thawivann je hodně úkoluje a nemají klid. Sára, ta nejstarší, už bydlí jinde, ale na Vánoce přijela k rodičům a nejspíš byla ihned zapřažena do domácích prací. Já jsem se takticky uklidil do práce, abych neotravoval, ale nakonec jsem se tam zasekl a přišel jsem už tak pozdě, že jsem je ani nestihl. Petra ale říkala, že se to povedlo. Napekly spoustu lineckého cukroví a hodně si u toho povídaly. (Petřina poznámka - protože jsem si hodně povídala se Sárou a nebyla moc pozorná, Marta na sebe vzala moji obvyklou roli kontrolora plechů v troubě a jen kmitala. Příjemně mě to překvapilo.)
Další den jsem opět unikl na univerzitu. Petra s dětmi dopoledne vyrazila do Ryerson, kde děti mají domeček z větví, kde si hrají na horaly. V průběhu jí ale volala Thawivann, že bychom mohli přijít na oběd, že se chystají grilovat a posedět u ohně na zahradě. Petra z toho byla trochu rozpačitá, děti měly po obědě domluvené hraní hry Among Us s českými kamarády. Navíc jsme měli nepříjemný pocit, že celá akce je možná hlavně Thawivanninou reakcí na naše pozvání holek k pečení cukroví. Nakonec jsme to nějak domluvili na pozdější hodinu a dostavili se (i se mnou) k nim na zahradu, jen co děti dokončily svoje herní setkání. Pomohli jsme zapálit oheň a Karel všechny oslnil tím, jak přikládal lopatou houby, které osekával ze špalků okolo. K jídlu byly grilované hot dogy a k pití teplý mošt. Bavili jsme se nakonec s Jonathanem, nejstarším synem, který bydlí v Saint Louis a na Vánoce také přijel k rodičům. Věnuje se svému PhD studiu zaměřenému na genetickou analýzu příčin a predispozicí rakoviny. Studuje to překvapivě na rybách. Bylo to zajímavé, ale ještě zajímavější bylo sledovat jeho diskuzi s Thawivann o houbách. Jonathanovi bylo totiž líto, že se pálí houby, které on by rád snědl. Podle jeho aplikace na mobilu byly totiž jedlé. Thawivann to považovala téměř za sebevraždu a snažila se mu to zakázat. Sice je nakonec nesnědl, ale bylo jasné, že Thawivanniny pokyny už na něho neplatí a je schopný ji velmi úspěšně ignorovat. Prostě se už opravdu osamostatnil.
Zlatým hřebem předvánočního období byla večerní návštěva botanické zahrady. Mají tam show zvanou Lightscape, která byla velmi rychle beznadějně vyprodaná. Petra s Martou ale vyjadřovaly silnou touhu se tam podívat. Sháněl jsem tedy lístky na různých internetový bazarech, bohužel bezúspěšně. Nakonec ovšem botanická zahrada nabídla k prodeji další lístky, a ty už se mi koupit podařilo. Bylo to ale pekelně drahé, takže jsme se rozhodli ušetřit alespoň za parkování. Jeli jsem tedy autem k zahradě, tam jsem vyložil rodinu a začal shánět parkovací místo v okolí. Rychle jsem ale zjistil, že to mají pojištěné a všude jsou značky se zákazem parkování právě v době Lightscape. Musel jsem jet hodně daleko, zaparkovat a pak sprintovat zpět. Skoro jsme to nestihli. Navíc jsme vypadali jako praví hamouni Češi, jediní ze všech jsme do zahrady vstupovali po svých. Brzy po vstupu bylo ale vše zapomenuto. Jednalo se o spoustu světelných instalací doplněných hudbou. Některé byly statické, jiné se naopak divoce hýbaly. Nejvíce se nám líbila japonská zahrada, neonové šňůry nebo obrovské květiny. Děti i my jsme byli nadšení.
Na středu byl naplánovaný velký úklid. Já jsem měl naštěstí moc práce, a tak jsem opět unikl. Petra zapojila děti a údajně jí hodně pomohly. (Petřina poznámka: ano, děti byly úžasné, Marta i Václav mj. bezvadně uklidili svoje pokoje, včetně utření prachu a umytí podlah. Karel taky vypadal, že pracuje.) Vrátil jsem se odpoledne do vycíděného bytu a zapojil se alespoň do přípravy jídla. Každý rok dělám bramborový salát a kapra. Toho jsme ale letos neměli, v běžných obchodech nebyl k sehnání a dál jsme už nepátrali. Takže Petra místo toho udělala řízky. Rybí polévku nakonec ale zvládla, jen nebyla kapří ale z aljašské tresky.
Na Vánoce jsme se všichni snažili držet půst až do večeře. Nakonec to nezvládl jen Karel, který měl dvakrát suchou bagetu. I tak je to celkem obdivuhodné. Místo výletu do Vranova na jesličky jsme vyrazili za kopci. Petra našla asi hodinu a čtvrt jízdy na severozápad oblast zvanou Glacier Park Recreation Area, která o sobě hrdě tvrdí, že jsou tam jediné kopce v celém Illinois. Byla strašná zima, asi mínus 10 stupňů Celsia, a k tomu dost foukalo, ale bohužel nesněžilo. Po dlouhé jízdě autem jsme vyrazili pěšky a rychle začali mrznout. Nakonec jsme zvládli celý plánovaný okruh (1.5 hodiny) celkem hravě až na Karla, který ke konci úpěl. Po cestě zpět jsme si pořádně zatopili a rozmrzali.
Doma děti stihly krátké online setkání s Martinem, Ivanou, Pavlem a Vrbkovými, kteří už měli rozbalené dárky a byli najezení. To byla chvíle, která nám opravdu zvýraznila časový posun (pak ještě silvestrovská půlnoc, ale o tom snad později). K večeři jsme usedali celkem pozdě. Zpívání koled zpestřil Václav na flétnu. Sice na ni půl roku necvičil, ale zvládl to perfektně. Po zpívání jsme ještě vyběhli ven, protože trochu nasněžilo. Oběhli jsme si náš dům a když jsme se vrátili zpět, čekaly na nás pod stromečkem dárky. U jejich rozbalování se zase předvedl Karel, který měl za úkol podle napsaných jmen určit, komu dárek náleží. Marta dostala bláznivý americký vánoční svetr, pastelky, 3D bludiště pro kuličku a jemnou deku. Václavův hlavní dar byla lego loď z Pána prstenů a audiokniha Pána prstenů. Karel dostal hraničářskou pláštěnku, dřevěný meč, audioknihu Hobit a kouzelnické šachy. Pláštěnku a meč od té doby nosí úplně všude. Večer mi Petra říkala, že se prý Marta bála, že tu nemůžeme mít pořádné Vánoce. Pak ale Petře
potvrdila, že to byly Vánoce přesně jak mají být. To byla opravdu pocta.
Na Boží hod jsme vyrazili do kostela. Byl velký problém něco sehnat, všechny mše byly zaplněné a nešlo se nikam registrovat. Nakonec Petra objevila volná místa v kostele svaté Gertrudy, asi dvacet minut autem směrem na Chicago. Vyklubal se z toho nádherný velký kostel, kde navíc hudbu zprostředkovala zpěvačka, klavír, trubka a pozoun. Já a myslím že i ostatní jsme byli hudbou nadšení, hlavně tou trubkou. Úžasně se rozléhala v tom prázdném kostelním prostoru. Myslím, že kdyby mladí křestané přesvědčující neznabohy k víře zahodili kytary a začali s trubkou, měli by větší úspěchy. Dalším vtipným prvkem mše byl Karel, který samozřejmě vyrazil v plné hraničářské zbroji, takže byl v kostele za hvězdu. Na konci se za ním zastavil i kněz a pochválil mu hraničářskou pláštěnku.
Odpoledne si děti už strašně toužily hrát s dárky, ale byli jsme ještě pozvaní k Gianlucovi Cusatisovi na zahradu a na procházku se psy. Přes jejich protesty a počáteční nechuť se i tato akce vydařila. Na zahradě jsme dostali horké kakao s marshmallowny a šlehačkou (vše smíchané v jednom hrnku). Gianluca rozdělal velký oheň, kde dospělí konverzovali, zatímco děti blbnuly se psy. Ti jsou sice velcí, ale pořád štěňata, takže chtějí stále dovádět, nejlépe se s lidmi přetahovat o plyšového hada. Zakončili jsme to dlouhou procházkou se psy po Skokie lagoons, po cestě jsme ještě ozdobili vánoční stromek pro zvířata.
Na Štěpána jsme chtěli odpočívat, což jsme také realizovali. Kromě online schůzky s Modřicemi jsme se flákali a nevytáhli paty z domu. Další den jsme měli v plánu vyrazit na 3 dny do Michiganu za Vasilinou a Gregorym, ale z plánu nakonec sešlo. Petru začalo bolet v krku a pak se přidal i Václav, že ho bolí hlava. Měli jsme trochu obavy, jestli to není covid, a tak jsme návštěvu raději zrušili. Nakonec to asi nic nebylo, neboť Petře se udělalo další den o hodně lépe a Václav se o své bolesti hlavy už nikdy nezmínil. Místo návštěvy jsme si tedy protáhli naše lenošení a vůbec nám nebylo špatně.
Žádné komentáře:
Okomentovat