Díky tomu, že jsme kvůli nachlazení neodjeli do Michiganu, se před námi otevřel celý týden bez jakéhokoliv programu, což přineslo otázku "co s načatým životem". Vánoční nálada (alespoň mezi dětmi) totiž začala opadávat a začaly se opět objevovat konflikty. Ukázalo se ale, že nejlepší způsob, jak zamezit konfliktům mezi dětmi, je stát se jejich společným nepřítelem - což se mi mimoděk podařilo, protože jsem se rozhodla, že trochu zapracujem na české škole. Po návratu do ČR budou totiž děti muset dělat zkoušky, aby nemusely opakovat ročník. Pro Vašíka to znamená trénovat hlavně češtinu, pro Martu to bude znamenat naučit se skoro všechno, protože učební plány se téměř vůbec nepřekrývají - dokonce ani v matematice ne. Kupodivu ani jeden z nich moc neprotestoval, oba celkem pilně pracovali, ale uklidňovali se tím, že spolu halasně komentovali své utrpení a moji bezcitnost. Aby to nebylo nespravedlivé, s Karlíkem jsme trénovali písmenka a 20 minut denně dělal ST Math (= skvělý program s tučňáčkem na učení veškerých matematických základů, kde ovšem nemusíte umět číst ani psát; úkol je většinou "zjevný" na první pohled, k jeho splnění stačí na obrazovce přemisťovat číslice či obrázky). Kromě toho jsme byli jeden den v Lincoln zoo, jeden den ve Skokie lagoons - podívat se, jestli zvířátka snědla jabka a mrkve ze stromečku, který jsme jim připravili před týdnem... jabka byla pryč, mrkve všechny zůstaly. Dívali jsme se také na Mamma Mia - už podruhé, a Chatrč - krásný, inspirativní, i když lehce kýčovitý film o Bohu (jehož drsný začátek, kde unesou a zabijí malou holčičku, jsem pouze převyprávěla). Honza během všech těchto aktivit pracoval.
Volný týden byl také skvělou dobou na zoomování s kamarády z ČR, jejíž hlídací PES ukazoval tou dobou stupeň 5, takže se stejně nedalo nikam moc jet (pokud teda člověk není zrovna vlastníkem chalupy). Skypovali jsme i s rodiči a sourozenci. Veškerou touto komunikací jsme strávili odhadem 15 hodin - neuvěřitelné. Tím nejpodstatnějším, co jsme se dozvěděli, bylo, že celá moje rodina - oba rodiče, oba sourozenci, švagr a jeho maminka - onemocněla covidem. Štědrý večer totiž strávili společně, aniž by komukoliv cokoliv bylo, a asi tři dny poté se začali u některých z nich projevovat první příznaky. Zajímavé bylo, že byly u každého úplně jiné - někdo měl teplotu, někdo rýmu a dutiny, někoho strašně bolela hlava, časem někteří ztratili čich a přišly i dýchací potíže. Naštěstí to zatím vypadá, že nikdo nebude muset být hospitalizovaný, ale (mohu-li soudit) i tak jde o mnohem nepříjemnější nemoc, než je obyčejná chřipka. Lituju hlavně Jitku, která má doma tři děti v karanténně a za pár dní má nastoupit do porodnice na císařský řez se čtvrtým dítětem.
Na Silvestra bylo krásně, a tak jsme si vyrazili na výlet do Waterfall Glen, kde jsme už byli na orienťáku. Jeli jsme i s Honzou, který se rozhodl pracovat místo toho v sobotu, kdy mělo být škaredě. Tentokrát jsme šli celé 9,5 mílové kolečko, které vede kolem oploceného areálu Argon National Laboratory. Připadali jsme si trochu jako v amerických filmech či seriálech, v nichž se čas od času vyskytují super tajné laboratoře plné padouchů. Náš výlet ale probíhal v naprostém poklidu (hlavně proto, že velkou část kluci hráli dračák) až do té doby, než jsem si vzpomněla, že jsme ráno dali do trouby ořechové suchárky, zapomněli je vyndat a hlavně zapomněli vypnout troubu. Než bychom se dostali domů, trvalo by to 2,5 hodiny, a tak jsme se rozhodli zavolat sousedům, aby nám dali číslo na někoho, kdo je dnes "in charge". Ukázalo se, že je to Nikki, která ovšem bydlí jinde. Poté, co přišla, zjistila, že si vzala špatné klíče (čemuž se nedivíme, protože nám na začátku pobytu dali taky špatné klíče a zjevně si v nich ještě neudělali pořádek). Zavolala tedy superviserovi, který má univerzální klíče. Jestli nakonec otevřel on nebo jen poslal Nikki pro správné klíče, jsme se už nedozvěděli, nicméně byt byl zachráněn, suchárky vyndány a my jsme mohli výlet v klidu dokončit. Chtěla jsem zkusit s dětmi udělat nějakou rekapitulaci, jakou dělá vždycky na Silvestra náš kamarád Víťa, ale skončilo to jen vzpomínkami na to, co všechno bylo loni skvělé - a bylo toho hodně. Večer jsme byli pozváni k Thawivann na "malou párty", kde měli být kromě její rodiny 2 - 4 další lidé. Nakonec jich tam bylo včetně nás 12 (+5 členů Thawivanniny rodiny), ovšem jen z 5 různých rodin (+ Thawivanniny rodiny). Ve světle toho, jak účinně se během jedné návštěvy nakazila covidem moje rodina, nám to připadalo trochu nezodpovědné, ale už jsme tam byli, a tak jsme tam i zůstali. Nejprve se jedly dobroty a vykládalo se, pak jsme zpívali křesťanské písně spolu s dalšími zoomujícími členy recovery church (viděla jsem tak po 10 letech Carol Baker, s níž jsem se tehdy vídala každou středu na ženském "ejmenování") a nakonec "děti" (ve věku 10 - 28 let) hrály různé online i offline hry. Já jsem s Karlíkem docela rychle zmizela domů, ale podle vyprávění a videa si to Marta s Václavem hodně užili. Václav hrál šachy s třináctiletou Shannon, kterou ostatní vybrali jakožto nejlepší hráčku, a třikrát po sobě ji porazil. (Když pak prohrál v jakési jiné hře, měla z toho nezřízenou radost.) Honza s Thawivann a Johnem skládali puzzle a u toho si povídali. Půlnoc prý úplně zasklili, a tak ji mládež oslavila sama.
Marta měla poslední tři dny vánočních prázdnin tři zoomy se svojí třídní (mojí kolegyní) Peťou Smělíkovou a jejím synem Vítkem, na kterých trénovali anglický minulý čas. Zjistila totiž, že se to opravdu hodí. Po zoomech vypadala moc spokojeně - pochopila jsem z jejího líčení, že je to přínosné a zábavné... a taky je dobré, že tam není sama. K mému údivu poslední den kývla na Petin návrh, že by v tom mohli zkusit o víkendech pokračovat. Tak uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat