Jen co začal týden, dostavil se můj starý známý pocit - vyčerpání z toho, že pořád někoho do něčeho tlačím (nebo motivuju, podle toho, na co mám): Karlíka, aby se ve škole snažil, všechny děti, abychom po škole šli aspoň na chvilku ven, ... Zkoušela jsem, co to udělá, když je tlačit nebudu, jestli budou spokojenější, ale nezdálo se mi, že by byli. A tak jsem se jich přímo zeptala. Prý se jim sice nikdy nikam nechce, ale nakonec jsou rádi, že jsme šli, "takže, mami, to prostě budeš muset takhle vydržet".
Vašík tenhle týden zase začal hrát při vyučování online hry - kreslení už nezabírá. Marta doporučuje dělat něco rukama, koupili jsme tedy plastelínu a uvidíme. Na hraní by nebylo nejhorší to, že Václav pak nedělá nic do školy, nehorší je, že se pak nevěnuje pořádně ani škole ani hraní, nic si vlastně pořádně neužije a je z toho (nebo ze sebe?) znechucený.
Ve středu nastaly hned tři události, které nám pozvedly náladu. První byla inaugurace Bidena. Všechny děti dostaly ve škole pár hodin volno, aby se mohly dívat. Nejdůkladněji to vzala jako obvykle Vašíkova paní učitelka, která pak s dětmi rozebírala vystoupení za vystoupením ještě několik dnů. Bidenova inaugurační řeč mě nedostala tolik, jako ta povolební, ale byla hezká, především svojí výraznou snahou spojit a nerozdělovat, a budovat, nikoliv bořit. To ocenila i Marta, která jinak naším zájmem o zdejší politiku okázale pohrdá.
Druhou zprávou, kterou jsme vnímali jako pozitivní, bylo oznámení, že od 16. února děti budou chodit do školy - resp. kluci jen na 2,5 hodiny odpoledne, Marta na celý den. Myslíme si, že u kluků by to mohla být změna k lepšímu - omezí se tím počet zoomů, den bude i díky přesunům méně jednotvárný. U Marty si tím nejsme tak jistí - do školy se totiž vrací jen někteří učitelé, takže i děti, které budou ve škole, budou mít část výuky po zoomu, a navíc to vypadá, že i ti učitelé, kteří ve škole budou, budou mít za úkol učit zároveň děti ve třídě a zároveň děti doma. Proto máme obavu, že možná celé vyučování bude vypadat jako doposud, jen s tím rozdílem, že místo toho, aby děti seděly u iPadu doma, budou u něj sedět ve škole, zarouškovaní, v přesně vyhrazeném prostoru (6 stop od všech ostatních dětí). Určitě tomu ale dáme šanci, doufáme, že se to během několika prvních týdnů nějak zaběhne a že třeba realita nebude tak hrozná, jak to z "prováděcích pokynů" zatím vypadá.
Třetí středeční příjemnou událostí byla večeře a "Bible evening" s Johnem a Thawivann u nás doma. Před nedávnem jsme se dohodli, že si "za domácí úkol" přečteme knihu Kazatel a pak se o ní budeme společně bavit. Honza úkol splnil, já jen napůl, při rozhovoru nic zásadního nepadlo, ale přesto to byl hezký večer.
Ve čtvrtek jsme vyrazili sáňkovat. Konečně totiž napadla trocha sněhu a paní Barbour (Vašíkova a Karlíkova učitelka angličtiny) nám nabídla, že si od ní můžeme půjčit boby. Půjčila nám rovnou troje - a protože celé odpoledne učila, nechala nám je opřené o vchodové dveře, my jsme přijeli, vystoupili z auta, vzali boby a odjeli, aniž bychom se s někým setkali. Byl to docela zvláštní zážitek, v Brně, řekla bych, nemyslitelný. V celém Evanstonu je všeho všudy jeden pořádný sáňkovací kopec, který se jmenuje Mount Trashmore a je velký asi jako polovina Kraví hory. (Co se názvu týče, jde zřejmě o slovní hříčku - kopec je vytvořen z bývalé skládky, proto "trash", a název zároveň odkazuje na známou horu Mount Rushmore, kde jsou ve skále vytesané obří portréty 4 amerických prezidentů.) Na kopci jsou tři sáňkovací plochy. My jsme jako nejlepší vyhodnotili tu středně prudkou, a protože jsme přijeli už celkem pozdě, jezdily na ní děti téměř samy. Karlík zde prolomil svůj strach ze sáňkování a Marta s Vašíkem celou dobu pořádaly bobovací závody inspirované filmem Kokosy na sněhu. Parádní odpoledne.
V pátek mělo být jasno, takže byla ideální příležitost vyrazit na pláž pozorovat východ slunce nad Michiganským jezerem. S touto myšlenkou přišel před Vánocemi John - prý je na to zima nejlepší, protože člověk nemusí vstávat tak brzy. Opravdu, dle googlu mělo slunce vycházet až v 7:12. Vstali jsme tedy v 6:20, nasoukali na sebe spoustu vrstev oblečení a vykutáleli se ven, do mínus 10 stupňů Celsia (to je ta stinná stránka pozorování východu slunce v zimě). Na nebi byl všeho všudy jeden jediný mrak, bohužel byl však přesně nad východním obzorem. Místo do 7:12 jsme tedy nakonec museli čekat do 7:30, kdy slunce konečně vykouklo i nad mrak. Do té doby jsme na pláži běhali, skákali, pili teplý čaj a dojídali poslední zbytky vánočního cukroví. Takhle zpětne viděno to byla docela romantika.
Po víkendu v Michiganu jsme si naordinovali klidný víkend, během něhož Honza celkem asi 5 hodin pomáhal Patrizii sestavovat skříň z Ikey, já jsem byla na nákupu, s dětmi v kostele a v botanické zahradě, Marta měla angličtinu s Peťou Smělíkovou a setkání s Joyce, děti trošku pracovaly na úkolech do české školy a všichni jsme se dívali na film "Sám doma" (nedabovanej mi přijde mnohem méně hloupej, než když jsem ho viděla loni v české verzi... navíc jsme zjistili, že dům hlavního hrdiny i kostel, kam chodil, jsou kousíček od nás - máme v plánu se tam podívat.) Prostě pohodička.
Žádné komentáře:
Okomentovat