Konečně jsme se dočkali opravdové spousty sněhu! Padal celé úterý a pak znovu o víkendu. Napadlo celkem asi 30 cm, což - pravda - nezní nijak světoborně, ale důležité je, že neroztál, drží už asi 14 dní a občas ještě něco připadne. Při prvním chumelení jsme odpoledne vyrazili do parku - a byla to docela náročná cesta. Lidi ještě nestihli sníh odházet, takže jsme se "brodili závějemi”. V parku si děti mimořádně převzal Honza. Chystala se totiž sněhová bitva a na ty je Honza daleko lepší než já. Přesto prohrál 5:6. Já jsem si vyšla na vycházku po golfových hřištích, všechno vypadalo pod čerstvým sněhem jako znovustvořené a hrozně krásné. Není divu, že při prvním sněžení studenti všech věků přestanou dávat pozor a koukají z okna. Myslím, že to podvědomě vnímají jako zázrak - stejně jako já. Jak to vidí ti, co musejí sníh odklízet, nevím. Cestou jsem potkala jednoho běžkaře - právě vyjížděl z golfového hřiště na nedotčenou bílou ulici.
Začaly nám tedy ty pravé zimní radovánky. Václav začal budovat sněžný bunkr, s čímž mu Marta i Karlík vydatně pomáhali. Chodili tam dokonce o 45 minutové přestávce na oběd. Pro svůj bunkr si zvolili místo, na nějž sněžné pluhy nahrnovaly sníh ze silnice. To byla výhoda i nevýhoda - výhodou bylo, že o sníh nebyla nouze, při každém dalším sněžení ale pluhy bunkr částečně zničily a muselo se začít znovu. Po třetím zničení to děti přestalo bavit a přesunuly se pod obýváková okna. Tam si každý z nich postavil svůj sněžný dům (i se střechou) a Marta s Vašíkem své domy ještě chránili obrannou zdí. Taky jsme se znovu vydali sáňkovat na Mount Trashmore, ale děti byly trochu zklamané, protože oproti minulé výpravě tam bylo strašně moc lidí.
Jak už jsem psala v minulém blogu, o víkendu jsme shlédli film Sám doma. Ve filmu je scéna, v níž hlavní hrdina jde do kostela. Dětem se ten kostel zdál povědomý - tvrdily, že vypadá jako kostel v sousedním "městečku" Wilmette, a tak Honza zasedl ke googlu a zjistil, že mají pravdu. Kostel je od nás asi 3 km. Začali jsme tedy pátrat i po adrese domu hlavního hrdiny a i ten je nedaleko, asi 9 km od nás ve "městě" Winnetka (671 Lincoln Avenue). Na čtvrteční odpoledne jsem tedy naplánovala výpravu autobusem do Winnetky a pak pěšky přes obě "pamětihodnosti" až domů. Vašíkovi to ovšem nepřipadalo jako dobrý nápad a dával nám to najevo všemi dostupnými způsoby, Karlík zas smutnil, že s ním nikdo nehraje dračák (já ho s ním většinou hrát nemůžu, protože to prý není dostatečně bojovné). Cesta zasněženými uličkami by sama o sobě byla krásná, pokud by si ovšem člověk zvládl odmyslet chlapeckou část výpravy. Trochu jsem litovala, že jsem nešla sama s Martou nebo s Honzou... Taky byla třeskutá zima, asi -10°C. Díky všem nepříznivým vlivům jsem nakonec vyměkla a slíbila dětem, že u kostela zavoláme tátovi, aby pro nás přijel autem. Bohužel mi ale za pár minut volal zpět, že nemůže najít klíče od auta - zůstaly totiž od včerejška v batohu, který jsem měla s sebou. Nedalo se tedy nic dělat, museli jsme zatnout zuby a dorazit až domů - a kupodivu se tím nálada zlepšila. Ze začátku jsme běželi, abychom se zahřáli, pak už jsme jen rychle šli a představovali si teplou večeři a horkou čokoládu. Nakonec to bylo prima. Uvažuju, že bych na stejnou trasu někdy vytáhla i Honzu (resp. jen Honzu).
Korona-situace v Illinois se pomalu ale celkem vytrvale zlepšuje, a tak byla znovu otevřena některá muzea, např. Field Museum of Natural History, kde jsme byli v sobotu. Rozhodli jsme se jet autem, protože je to daleko rychlejší a i s placením parkovného to pro 5 lidí nevyjde dráž než MHD. Mělo to jen 2 háčky - najít místo k parkování a doběhnout z něj do muzea bez bund (protože v muzeu kvůli koronaviru nefunguje šatna a tahat s sebou celý den bundy se nám nechtělo). Chvíli to vypadalo docela dramaticky - Honza nás vyhodil poblíž muzea, takže jsme proti severáku kráčeli ve svetrech jen pár minut. Sám ale pořád nešel, ačkoliv čas, na nějž jsme měli koupeny vstupenky, se už nebezpečně blížil. Nakonec jsme šli dovnitř sami a Honza mezitím brázdil chicagské ulice. Zdálo se totiž, že na ulici se dá všude parkovat jen dvě hodiny a parkovací domy vypadaly zavřeně. Nakonec se jeden z těch zavřených zázračně otevřel, a tak Honza přišel jen o prohlídku starověkého Egypta (která mě ani Martu s Vašíkem zas tak moc neoslovila a ani Karlík se mi nezdál bůhvíjak zaujatý. Nakonec se k ní ale ve vzpomínkách pořád vracel.) Potom jsme všichni společně vyrazili do části zvané Evolving Planet, v níž se člověk "prochází po Zemi" od pravěku až do starověku. Je to velice působivé, procházet přesličkovými pralesy a vidět kolem sebe mamuty či dinosaury, a je to taky moc hezky udělané i co se týče "vzdělávací" hodnoty. Informací je tam tak akorát - asi tolik, kolik se toho člověk kdysi učil (to je neuvěřitelné, kolik jsem toho zapomněla!) - a to podaných co nejnázornější formou. Např. v části týkající se vymírání druhů po dopadu meteoritu v druhohorách byl svítící obrázek mnoha různých zvířat, na němž jich po zmáčknutí knoflíku zůstala jen asi desetina - stejně jako na Zemi. Taky tam byly krátké animované filmy, které vysvětlovaly, jak funguje přírodní výběr, jak se stejný druh může následkem geografického oddělení (např. oddělení litosférických desek) změnit ve dva hodně odlišné druhy atd. Honza, který četl knihu o evoluci, by určitě řekl, že to bylo strašně zjednodušené, ale pro základní představu to stačilo. Vrcholem "pravěké" části muzea je téměř kompletní kostra tyranosauřice Sue a 3D film o titanosaurech, který se nám ale líbil mnohem míň než výstava. Během odpoledne jsme pak ještě prošli část věnovanou Indiánům (v ní jsme zhlédli krátký film o tom, proč se lidé začali shlukovat do měst, a kdybychom chtěli, mohli jsme si na každém kroku přečít, jak by asi vypadal náš obvyklý den, kdybychom žili v té době), část věnovanou drahým kamenům (Karlík byl uchvácen velkými zlatými nugety), část o cestování Pacifikem (dozvěděli jsme se, že na Marshallových ostrovech Američané testovali atomovou bombu a málokteré tamní miminko se pak dožilo jednoho roku), o užitkových rostlinách (kakao, gumovník, ...). Na konci už jsme byli úplně uchození, ale stálo to za to. Myslím, že v rámci biologie a dějepisu by se dala v muzeu strávit spousta dní a kdybych bydlela v Chicagu, asi bych si pravidelné vzdělávací návštěvy naordinovala jako novoroční předsevzetí (na "x" let dopředu). Je to nádhera se něco dozvídat - škoda, že v době školní docházky si to často neuvědomujeme.
Začaly nám tedy ty pravé zimní radovánky. Václav začal budovat sněžný bunkr, s čímž mu Marta i Karlík vydatně pomáhali. Chodili tam dokonce o 45 minutové přestávce na oběd. Pro svůj bunkr si zvolili místo, na nějž sněžné pluhy nahrnovaly sníh ze silnice. To byla výhoda i nevýhoda - výhodou bylo, že o sníh nebyla nouze, při každém dalším sněžení ale pluhy bunkr částečně zničily a muselo se začít znovu. Po třetím zničení to děti přestalo bavit a přesunuly se pod obýváková okna. Tam si každý z nich postavil svůj sněžný dům (i se střechou) a Marta s Vašíkem své domy ještě chránili obrannou zdí. Taky jsme se znovu vydali sáňkovat na Mount Trashmore, ale děti byly trochu zklamané, protože oproti minulé výpravě tam bylo strašně moc lidí.
Jak už jsem psala v minulém blogu, o víkendu jsme shlédli film Sám doma. Ve filmu je scéna, v níž hlavní hrdina jde do kostela. Dětem se ten kostel zdál povědomý - tvrdily, že vypadá jako kostel v sousedním "městečku" Wilmette, a tak Honza zasedl ke googlu a zjistil, že mají pravdu. Kostel je od nás asi 3 km. Začali jsme tedy pátrat i po adrese domu hlavního hrdiny a i ten je nedaleko, asi 9 km od nás ve "městě" Winnetka (671 Lincoln Avenue). Na čtvrteční odpoledne jsem tedy naplánovala výpravu autobusem do Winnetky a pak pěšky přes obě "pamětihodnosti" až domů. Vašíkovi to ovšem nepřipadalo jako dobrý nápad a dával nám to najevo všemi dostupnými způsoby, Karlík zas smutnil, že s ním nikdo nehraje dračák (já ho s ním většinou hrát nemůžu, protože to prý není dostatečně bojovné). Cesta zasněženými uličkami by sama o sobě byla krásná, pokud by si ovšem člověk zvládl odmyslet chlapeckou část výpravy. Trochu jsem litovala, že jsem nešla sama s Martou nebo s Honzou... Taky byla třeskutá zima, asi -10°C. Díky všem nepříznivým vlivům jsem nakonec vyměkla a slíbila dětem, že u kostela zavoláme tátovi, aby pro nás přijel autem. Bohužel mi ale za pár minut volal zpět, že nemůže najít klíče od auta - zůstaly totiž od včerejška v batohu, který jsem měla s sebou. Nedalo se tedy nic dělat, museli jsme zatnout zuby a dorazit až domů - a kupodivu se tím nálada zlepšila. Ze začátku jsme běželi, abychom se zahřáli, pak už jsme jen rychle šli a představovali si teplou večeři a horkou čokoládu. Nakonec to bylo prima. Uvažuju, že bych na stejnou trasu někdy vytáhla i Honzu (resp. jen Honzu).
Korona-situace v Illinois se pomalu ale celkem vytrvale zlepšuje, a tak byla znovu otevřena některá muzea, např. Field Museum of Natural History, kde jsme byli v sobotu. Rozhodli jsme se jet autem, protože je to daleko rychlejší a i s placením parkovného to pro 5 lidí nevyjde dráž než MHD. Mělo to jen 2 háčky - najít místo k parkování a doběhnout z něj do muzea bez bund (protože v muzeu kvůli koronaviru nefunguje šatna a tahat s sebou celý den bundy se nám nechtělo). Chvíli to vypadalo docela dramaticky - Honza nás vyhodil poblíž muzea, takže jsme proti severáku kráčeli ve svetrech jen pár minut. Sám ale pořád nešel, ačkoliv čas, na nějž jsme měli koupeny vstupenky, se už nebezpečně blížil. Nakonec jsme šli dovnitř sami a Honza mezitím brázdil chicagské ulice. Zdálo se totiž, že na ulici se dá všude parkovat jen dvě hodiny a parkovací domy vypadaly zavřeně. Nakonec se jeden z těch zavřených zázračně otevřel, a tak Honza přišel jen o prohlídku starověkého Egypta (která mě ani Martu s Vašíkem zas tak moc neoslovila a ani Karlík se mi nezdál bůhvíjak zaujatý. Nakonec se k ní ale ve vzpomínkách pořád vracel.) Potom jsme všichni společně vyrazili do části zvané Evolving Planet, v níž se člověk "prochází po Zemi" od pravěku až do starověku. Je to velice působivé, procházet přesličkovými pralesy a vidět kolem sebe mamuty či dinosaury, a je to taky moc hezky udělané i co se týče "vzdělávací" hodnoty. Informací je tam tak akorát - asi tolik, kolik se toho člověk kdysi učil (to je neuvěřitelné, kolik jsem toho zapomněla!) - a to podaných co nejnázornější formou. Např. v části týkající se vymírání druhů po dopadu meteoritu v druhohorách byl svítící obrázek mnoha různých zvířat, na němž jich po zmáčknutí knoflíku zůstala jen asi desetina - stejně jako na Zemi. Taky tam byly krátké animované filmy, které vysvětlovaly, jak funguje přírodní výběr, jak se stejný druh může následkem geografického oddělení (např. oddělení litosférických desek) změnit ve dva hodně odlišné druhy atd. Honza, který četl knihu o evoluci, by určitě řekl, že to bylo strašně zjednodušené, ale pro základní představu to stačilo. Vrcholem "pravěké" části muzea je téměř kompletní kostra tyranosauřice Sue a 3D film o titanosaurech, který se nám ale líbil mnohem míň než výstava. Během odpoledne jsme pak ještě prošli část věnovanou Indiánům (v ní jsme zhlédli krátký film o tom, proč se lidé začali shlukovat do měst, a kdybychom chtěli, mohli jsme si na každém kroku přečít, jak by asi vypadal náš obvyklý den, kdybychom žili v té době), část věnovanou drahým kamenům (Karlík byl uchvácen velkými zlatými nugety), část o cestování Pacifikem (dozvěděli jsme se, že na Marshallových ostrovech Američané testovali atomovou bombu a málokteré tamní miminko se pak dožilo jednoho roku), o užitkových rostlinách (kakao, gumovník, ...). Na konci už jsme byli úplně uchození, ale stálo to za to. Myslím, že v rámci biologie a dějepisu by se dala v muzeu strávit spousta dní a kdybych bydlela v Chicagu, asi bych si pravidelné vzdělávací návštěvy naordinovala jako novoroční předsevzetí (na "x" let dopředu). Je to nádhera se něco dozvídat - škoda, že v době školní docházky si to často neuvědomujeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat