Už delší dobu pociťujem znechucení nad svými tlustými těly (jak říká Honza), a tak jednou z největších změn tohoto týdne bylo, že jsme začali cvičit "Jillian Michaels - 30 days shred". Je to takové půlhodinové "cvičení pro ženy" podle videa, které nám ale dá všem pěkně zabrat. Při jarní karanténně se nám docela osvědčilo. Tenkrát cvičili poctivě i Marta s Vašíkem. Teď cvičíme většinou jen my s Honzou, a to ještě ne každý den, děti se přidají jen příležitostně. Několik prvních dní nás tak bolely svaly, že základní úkony typu zvednout se z postele byly problém, ale teď už je to lepší.
Další změnou - tentokrát pro kluky - byl návrat paní Barbour. Její nemocná maminka, o níž se starala, zemřela, a paní Barbour se vrátila do školy. Pro Vašíka její návrat znamenal vítanou změnu - přesto, že pak musí dodělávat úkoly, které ostatní spolužáci dělali v době, kdy on byl s paní Barbour. Pro Karlíka to ale znamená dvakrát čtvrt hodinu zoomů navíc, což ho nijak netěší. Navíc jeho pan učitel prodloužil ranní zoomy a ještě přidal dvakrát týdně 20 minut procvičování písmenek dětem, které "potřebují větší podporu" (neboli jsou oproti spolužákům pozadu). To ale probíhá ve formě 2 děti a pan učitel a děti u toho můžou kreslit na obrazovku, takže je to interaktivnější a Karlíka to docela baví. Celkově je ovšem Karlík dopoledne na zoomu 2 a čtvrt hodiny s čtvrthodinovou přestávkou (půlhodinové ranní setkání celé třídy, pak navazující práce ve 4 členné skupince, po přestávce paní Barbour a ihned po ní "art", čili hudebka, drama nebo výtvarka). Odpoledne pak má zoom od 13 do 14 (nejprve procvičování písmenek s Mr Spicuzzou, pak tělocvik a pak paní Barbour ve skupince) a po hodinové přestávce následuje závěrečná půlhodinka s celou třídou. Mimo to je potřeba ve volném čase udělat 4 - 6 úkolů. Ten první týden mu to dalo dost zabrat, na paní Barbour (která taky začala procvičováním písmenek) se téměř neustále mračil a odpovídal jí tónem, který nikoho nenechal na pochybách, jak ho tato činnost otravuje. Od té doby jsme ale s paní Barbour společnými silami upravily strategii, slíbila jsem jí, že písmenka s ním budu víc procvičovat já a ona se tedy bude moct zaměřit trochu víc na komunikaci - takže čtou knížky o zvířatech, které Karlíka zajímají mnohem víc než písmenka, a trochu se o nich baví. Karlík tak např. odpovídá na otázky, jestli jí taky rád ryby jako medvěd na obrázku apod. Nejlepší samozřejmě je, když je to vtipné - např. když je tázán, jestli jí taky tuleně. A úplně největší bomba byla, když paní Barbour před Thankgiving přišla do výuky s kloboukem, který vypadal jako krocan. Po šíleném startu je to tedy myslím na dobré cestě.
Vrcholem týdne byla středa. Alespoň pro Martu a pro Honzu. Marta totiž byla svojí českou třídní pozvána na třídnickou zoom hodinu se svými českými spolužáky. Musela kvůli tomu vstávat v šest, ale asi si to náramně užila: nejprve se všichni zajímali, jaké to tady je, a na konci byli rozděleni do skupinek a Marta si tak mohla popovídat jen s kamarádkami. Prostě prima. Od té doby byla na třídnických zoom hodinách ještě dvakrát a vždycky je to dobré... občas se směje tak hlasitě, že to vzbudí i mě s Honzou. Kromě toho měla Marta tento týden i zoom s kamarádkou Jindřiškou. Myslím, že kontakty s českými kamarády jí i Vašíkovi hodně zvedají náladu.
Honzovi se ve středu podařilo dokončit program, který počítá to, co teoreticky odvodil asi před měsícem (nebo spíš pochopil, jak to teoreticky odvodil Gianluca Cusatis). Je to ten problém, u nějž měl pocit, že Gianlucovu práci zjednodušil, ale pak zjistil, že zaměnil u a v... Asi by bylo hezké, kdybych dokázala Honzovu práci popsat pomocí podstaty problému, který řeší, a ne různými náhražkami. Bohužel si ale jeho práci obvykle spojuju jen s lidmi, se kterými to řeší (takže např. vím, že dneska pracoval "na té práci s Le-m") a jen v ojedinělých případech vím alespoň téma (např. "buňky"). Zájemci o bližší seznámení s jeho prací se tedy budou muset obrátit přímo na něj. Každopádně důsledek středečního Honzova úspěchu (kromě jeho skvělé nálady) byl, že celé rodině koupil na oslavu Coca-Colu, což děti nadchlo.
Na sobotu jsem naplánovala výlet s duchovní tečkou na konci. Tyhle typy výletů se mi z nějakého důvodu opravdu daří. Už dvakrát jsme byli jen s Honzou na dvě noci poblíž kláštěra v Želivě (ubytování se jmenuje "Hide away" a provozují ho nějací Angličani). Poprvé jsme absolvovali skvělou prohlídku kláštěra a večeři v klášterní restauraci, podruhé jsme si udělali výlet na zapadlý židovský hřbitov, od kterého jsme nic moc neočekávali a nakonec byl senzační. Tuto sobotu jsme se vydali (samozřejmě i s dětmi) do Wisconsinu, kde jsme chtěli ujít asi 7 mil po tzv. Ice Age Trail (po jejíž jiné části jsme šli už při pobytu u Devil's lake) a skončit u katolické baziliky na Holly Hill (tj. Svatém kopci), kde shodou okolností měla být v 16:30 mše. Jediný háček celého plánu byl v tom, že trasa netvořila okruh, takže jeden dospělý musel vždy popojet autem dopředu a jít naproti zbytku rodiny. Rozhodli jsme se, že nejprve pojedu autem já, nechám ho v půlce a od půlky pojede Honza. Byl překrásný slunečný den, teplota lehce nad nulou, a já jsem po dlouhé době měla asi hodinu jen pro sebe, takže jsem vyrážela s více než radostnou náladou. Pár minut poté, co jsem vešla do lesa, jsem ale potkala lovce ve svítivě oranžovém obleku schovaného v "bunkru" z větví, který evidentně čekal, až bude moct na něco vystřelit. Naštěstí si za cíl nezvolil mě a ačkoliv moje cesta vedla těsně kolem něho, nic mi neřekl, a tak jsem šla - lehce znepokojeně - dál. Na konci lesa jsem pak z dálky zahlédla několik dalších střelců. Pár minut poté jsem u jedné chalupy potkala místní paní, která mi řekla, že dnes tu začíná lovecká sezóna, lesy jsou lovci úplně narvané a že chodit tam je hazard se životem. Vysvětlila jsem jí, že jdu naproti zbytku své rodiny, že nikde není žádná cedule o uzavření a že auto máme právě za tím lesem, ve kterém je hon. Dala mi alespoň svítivě oranžový nákrčník a přála mi, aby mě nezabili. Její znepokojení se na mě přeneslo a byla jsem dost na nervy - alespoň do té doby, než jsem potkala Honzu s dětmi, před kterými bylo potřeba se tvářit klidně. Abych to zkrátila - prošli jsme bez úhony a střelbu jsme zaslechli jen možná (přesněji slyšeli jsem dvě rány neznámého původu). Krajina byla řídce obydlená a moc hezká, listnaté lesíky se střídaly s loukami a poli, kopečky se střídaly s údolíčky a mezi tím vším se klikatila naše uzounká stezka. Když už se stmívalo, dorazili jsme k bazilice. Stojí spolu s klášterem na kopci, takže je vidět už zdaleka (jen se nám to nepodařilo fotograficky zachytit). Mše byla slavnostní - byl totiž předvečer slavnosti Ježíše Krista Krále, poslední neděle liturgického roku. Obřad proto provázalo vykuřování kadidlem a nebeské zpěvy jeptišek. Z kostela jsme pak šli ještě asi čtvrt hodiny temným lesem k zaparkovanému autu. Byla to moc krásná sobota.
Žádné komentáře:
Okomentovat