Tento týden se oproti tomu předchozímu nálada v mužstvu trochu zlepšila - tedy alespoň u Vašíka. Přispělo k tomu asi několik okolností: skvělá pondělní brněnská skautská online schůzka, středeční zoom s Honzíkem, Vojtou a Klárkou Vrbkovými a v neposlední řadě omezení mé účasti na Vašíkově škole... Václav mě v průběhu vyučování prostě přestal volat, a pokud mě zavolá, jde jen o nějaký technický problém, po jehož vyřešení mě ihned pakuje pryč. Díky tomu občas dělá "reading" místo "writing" apod., ale je to víc v klidu. Protože ale nedostávají od paní učitelky skoro žádnou zpětnou vazbu (např. se nikdy nedozví, jestli spočítané příklady byly správně), rozhodla jsem se, že mu budu večer kontrolovat matematiku, psaní a čtení (teď čtou "non-fiction", při níž si musejí každý den zaznamenávat, co nového se dozvěděli) a taky to, že odevzdal všechno, co měl. Zatím se zdá, že to akceptuje.
Možná, že na Václavově optimističtějším pohledu na svět měla podíl i americká skautská schůzka, na níž byli v pondělí i s Karlíkem. Dozvěděli jsme se o ní díky emailové skupině všech rodičů, kteří mají děti na Dewey school. V této skupině si několik maminek sjednávalo setkání, na nichž si budou jejich děti měnit pokémony, a dvě z nich se jen tak mimochodem zmínily, že se jejich kluci znají ze skautu. Rozhodla jsem se kout železo, dokud je žhavé a v neděli večer jsem si od jedné z nich sehnala kontakt na vedoucího, napsala mu a hned v pondělí večer kluci šli na první schůzku. Vašík byl nadšen - ačkoliv se mu tam původně nechtělo - protože hráli různé sportovní hry, které ho bavily. Karlík byl spíš naštvanej, protože na rozdíl od Vašíka jeho družinka celou dobu seděla a učila se zdravovědu. Schůzky se měly konat venku, jednou za 14 dní. Bohužel v průběhu následujícího týdne počty nemocných covidem začaly tak růst, že veškerá organizovaná činnost většího počtu lidí byla v Illinois zastavena. Mrzí nás to - ale doufáme, že nejpozději na jaře tam kluky zase budeme moct vyslat.
Ve středu 11. 11. se tu slavil "Veterans Day", a tudíž (opět) nebyla škola. Dopoledne jsme nejprve zoomovali s téměř všemi členy rodiny Vrbků (= rodina mé sestry), což je pro kluky z obou stran vždycky vítaná příležitost užít si těch pravých "klučičích vtípků" (např. Karlíkův stejně starý bratranec Vojta mu předčítal tzv. bobečkovou knihu, jejímž je autorem). Před polednem jsme se vydali na vyjížďku na kole. Minulý týden nám totiž Eyal (izraelský tatínek) nabízel, že si můžeme půjčit jejich kola. Na rozdíl od Thawivanniny rodiny má Eyalova rodina i dětské kolo - tak akorát pro Karlíka. Nebe bylo bez mráčku, ale byla pěkná zima, takže jsme jeli v bundách a rukavicích - nejprve po cyklostezce kolem jezera, pak na západ kolem Martiny školy až k řece a zpět po cyklostezce kolem řeky. Byla to trasa, kterou ujede Marta s Gemmou za hodinu, my s Karlíkem jsme jeli dvě hodiny, což bylo tak akorát, abychom úplně nezmrzli. Po cestě jsme si s Karlíkem zpívali anglickou písničku z kindergarten, v níž se na konci hádají slova, a bylo to prima.
Odpoledne jsme byli s Eyalem a Shalevem na hřišti a bylo to taky prima. Děti (kromě Karlíka) hrály hrály basket a my s Eyalem jsme se v rozhovoru nějak dostali k ortodoxním židům. Od Eyalovy ženy Nitzan Honza dříve pochopil, že prý ortodoxní židé neplatí daně - což Eyal popřel - nicméně potvrdil, že nemusejí do armády a stát platí mužům za to, že studují talmud. Myslela jsem si, že ženy jsou doma a starají se o četné potomstvo (Eyalovi dřívější zaměstnankyně měly 6 - 8 dětí). To jsem se ale spletla: ženy mají 3 měsíční mateřskou, poté dají dítě do jeslí a jdou do práce, zatímco muž doma (nebo jinde?) studuje Písmo... Když Eyal musel pro mladší děti do školky (která jakožto soukromá opět fungovala, podobně jako v Election Day), snažil se nás Shalev naučit pravidla amerického fotbalu. Bohužel se mu ale nepodařilo vysvětlit je všechna, takže jsme se s Martou jakožto Shalevovi a Vašíkovi protihráči neustále dostávaly do situací, které byly údajně proti pravidlům - pokud ovšem nejste tajný speciální hráč, jímž byl vždy Shalev. Bylo to vtipné. Shalevovi je osm a ještě potřebuje vyhrát za každou cenu. Přesto nás to ale docela bavilo. Jen si budem do příště muset nastudovat pravidla z internetu.
V pátek jsme před tradiční večeří a "ejmenováním" u Thawivann měli odpoledne schůzku s Lakshmi a její rodinou. Hrál se (obyčejný) fotbal a pak Marta s Vašíkem naučili Lakshmi a Shanti "cukr, káva, limonáda" - samozřejmě v anglickém provedení. Já a Karel jsme většinu času strávili na cestě domů na záchod a zpět.
Největší akcí týdne byla sobotní návštěva "Museum of Science and Industry" (což se dá volně přeložit jako "muzeum vědy a průmyslu"). Původně jsme si chtěli návštěvu nechat na zimu, nakonec jsme se ale zalekli, že muzeum díky nové vlně koronaviru (které ty předchozí nesahají ani po kotníky) dřív nebo později zavřou, a šli jsme už teď. Za vstupné naše rodina zaplatila 95 dolarů, ale stálo to zato - strávili jsme tam asi 5 hodin. Jedním z největších lákadel je německá ponorka U505 z druhé světové války, kterou Američané zabavili u pobřeží Afriky a podařilo se jim ji dopravit do Ameriky (bez toho, aby se potopila). Takhle to zní dost suše, ale Američané to umějí prodat. Nejprve jsme s dozvěděli, jakým byly německé ponorky obrovským problémem, protože likvidovaly lodě zásobující Anglii. Pak se je Američané naučili detekovat a začali je honit. Těmto specializovaným americkým jednotkám se říkalo "hunter killers". Jednoho dne měla jedna z těchto jednotek štěstí - nejen že zneškodnila ponorku U505, ale ke všemu se podařilo vyčleněné devítičlenné jednotce ponorku obsadit, vypnout všechny výbušniny, které tam Němci před opuštěním lodi nastražili, a získat tak mnohá cenná vojenská tajemství. K tomu všemu velké fotografie, vítězná, ale nenásilná hudební kulisa, možnost řídit "vlastní ponorku" (resp. dopravit ji do správné hloubky nabíráním a vypouštěním vody), možnost šifrovat a dešifrovat zprávy pomocí "Enigmy" a hlavně možnost podívat se, jak to v ponorce vypadá (úzké dvoupatrové postele - jedna pro dva námořníky, protože ti se střídají ve 12 hodinových službách, některé z postelí i v místnosti s torpédy, kde probíhá každý den nácvik útoku, ...). Před covidem si každý mohl projít celou ponorku, teď do ní lze pouze nahlédnout, ale stejně to stojí za to. Kromě ponorky se dětem moc líbila sekce o bouřích, kde člověk mohl simulovat laviny, tsunami, tornáda apod. a kde dokonce jednou za čtvrt hodiny létaly uvnitř velkého kovového kruhu blesky. Karlíka hodně rozesmutnila sekce o ledovcích. Promítali tam totiž film, který vznikl zrychleným pouštěním záběrů kamer, které autor namontoval v blízkosti největších ledovců, a nechal je běžet 10 let. Ve filmu ledovce doslova mizí před očima. Karlík se skoro rozbrečel ("já mám ty ledy docela rád"). Honza byl pak s Vašíkem ještě v sekci o vesmíru, my s Martou jsme byly na genetice. Spousta interaktivních věcí byla kvůli covidu mimo provoz, na druhou stranu tu ale bylo - asi taky díky covidu - méně lidí než před 11 lety, takže na to, co bylo otevřené, člověk nemusel stát dlouhé fronty. Dětem i nám se tu moc líbilo.
Ještě musím zmínit, že jsem měla tenhle týden dva zoomy se svými brněnskými studenty a oba mi udělaly radost. Jednak mě pozvali na "online-kávu" dva studenti, které už druhý rok neučím, jednak jsem byla na online třídnické hodině sekundánů, které jsem měla loni z matematiky. Byli sdílní a bylo to fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat