Byl to nejlepší týden našeho dosavadního pobytu zde. Mimo jiné jsme během něj pochopili (nebo se tomu alespoň přiblížili), jak vypadá "správný" les - že to zdaleka nejsou jen stromy, ale taky bujná vegetace pod nimi. Taky jsme si perfektně odpočinuli od intelektuálních činností i od nesnází, které s sebou nese snaha o sociální kontakty. Nikdo na nikoho neječel (ani já ne) a nikdo se nevztekal. Nebyl potřeba žádný multitasking, nebylo potřeba s nikým držet krok. Zkrátka ideální dovolená.
Great Smoky Mountains se rozprostírají kolem hranic států Tennesee a North Carolina, 10 hodin jízdy na jih od Evanstonu. Takhle dlouho jezdíme jen k moři a osvědčuje se nám taktika vyrazit cca ve 4 ráno, protože docela dlouhou část cesty děti spí a je klid. Tentokrát jsme vyjížděli asi o půl páté a měli tak možnost projíždět Chicagem za tmy, ale ještě bez provozu. Pohled z Lake Shore Drive na osvětlené mrakodrapy a mosty nad Chicago River by stál za ranní vstávání, i kdybychom nikam dál nejeli. Děti se vzbudily kolem osmé a od té doby jsme celý zbytek cesty tam i zpět poslouchali audioknihu Harryho Pottera (přinejmenším prvních 5 dílů je na youtube a Karlík to "sjiždí" už několik týdnů). Bylo to prima - což jsme si uvědomili ještě víc v momentech, kdy se audiokniha vypla - pak totiž do minuty došlo k nějakému konfliktu. Do kempu jsme dorazili až o půl páté odpoledne - nejvíc nás zdržela zácpa v šíleném městě Pigeon Forge těsně před Great Smoky Mountains. Město vypadá jako jeden velký zábavní park a je tam narváno k prasknutí, auty i lidmi, covid-necovid. Spaní jsme měli rezervované v kempu Elkmont, kde se v podvečer procházeli divocí krocani (došlo nám, proč je typickým slavnostním jídlem - např. na Thanksgiving day - krocan... pravděpodobně se "v dávných dobách" procházeli všude). Děti hbitě postavily stan a během nezáživného vybalování jsme je poslali pro dřevo na večerní oheň. Za chvíli však byly zpátky s tím, že jim nějaká rangerka říkala, že nemají být v lese samy, protože tam může být medvěd. Když se na stejné místo vydal o chvíli později Honza, opravdu medvěda potkal - ten se na něj ale jen zadíval a odběhl, takže Marta s Vašíkem, které tam Honza zavolal, už ho neviděli a hrozně toho litovali. Před setměním jsme se ještě vydali na vycházku k potůčku lemovanému neprostupným houštím rododendronů, připravili si nad ohněm smore's (to je ta americká pochoutka, kterou nás naučil Mr Spicuzza u Devil's lake) a vyslali děti spát. Mysleli jsem si, že je budeme brzy následovat, ale byli jsme pozváni k sousednímu ohni na drink. Naši sousedé byli Indové. Ukázalo se, že drinkem myslí whiskey s colou (Honza tvrdí, že whiskey byla 15 let stará, takže ji pil samotnou... jako jediný). K tomu rozbalili několik balíčků chipsů a různých dalších indických dobrůtek, takže jsem se po skromné večeři docela najedla. Nejstarší z nich byl majitel několika benzínek v Alabamě a jednoho motelu v Michiganu. V USA už je asi osm let, ženu a děti má ale v Indii - čeká, až dostane zelenou kartu a oni budou moct přijet za ním. Prý si s nimi ale každý den "zoomuje". Kromě něj byla u ohně jeho sestra a dva indičtí studenti techniky, jejichž snem je získat práci v Silicon Valley. Nepřipadali mi ale jako nějací snílci, kteří nestojí nohama na zemi - prostě jen chtějí zkusit prorazit a buď se to povede nebo ne. Majitel benzínek v jejich životě figuruje asi trochu jako starší bratr, který na rozdíl od nich umí vařit (což je podstatné, chcete-li přežít) a ví, "jak to ve světě chodí". Musím říct, že jsem jejich odvahu a odhodlání opustit navždycky svoji zemi a zkusit štěstí jinde obdivovala... Spát jsme šli příjemně líznutí.
Druhý den ráno jsme vše sbalili a přesunuli se do kempu v Cades Cove - ten byl totiž výchozím místem našeho plánovaného třídenního puťáku. Po návratu z "divočiny" jsme v něm pak měli rezervované další dvě noci. I puťákové noclehy je potřeba si dopředu rezervovat - nemůžete totiž spát úplně kdekoliv, pouze na vyhrazených tábořištích. Okruh, který jsme vymysleli, měl ale první myslitelné tábořiště asi jen 3 míle od auta a další tábořiště zase bylo moc daleko. Rozhodli jsme se tedy udělat si před puťákem ještě výlet k vodopádu Abram Falls a teprve pak vyrazit do "skutečných" hor. Výlet k Abram Falls sice znamenal popojet ještě asi pět mil autem, ale to nám připadalo jako kousíček. To jsme ovšem nevěděli, že údolím vede pouze jednosměrná silnice (tzv. Cades Cove Loop), kterou lidé chápou jako vyhlídkovou trasu, takže se na ní jede neuvěřitelně pomalu, abyste měli čas se kochat pohledem okolo. K východišti trasy na Abram Falls jsme jeli hodinu. Cesta k vodopádům vede podél krásného potoka Abrams Creek, na němž údajně žije vydra. Protože Karlík je taky tak trochu vydra, museli jsme přislíbit, že na cestě zpět uděláme přestávku na hraní na kamenech v potoce. Než bys řekl švec, přebrodil se Karel přes celý (poměrně široký a prudký) potok na druhou stranu a vyšplhal tam na kládu, jejíž jeden konec byl na břehu a druhý ponořený ve vodě. Při cestě zpátku mu ale ujela noha a sletěl do vody, proud se ho snažil strhnout, ale on se naštěstí stihl zachytit klády rukama, a zůstal tak, než pro něj Honza doběhl. Voda nebyla hluboká, takže nešlo o život, ale kdyby ho proud strhl, určitě by to bylo mnohem nepříjemnější. Takhle vyvázl jen s odřeným břichem. Abrams Falls i celá trasa stojí za to, jen je tam hodně lidí, protože tam i zpět je to jen 5 mil. Takže jsme se dost těšili, až vyrazíme do divočiny. Projet druhou půlku Cades Cove Loop nám ale trvalo hodinu a půl a než jsme se pak na parkovišti v kempu přebalili, bylo pět hodin (chicagského času, tedy šest hodin zdejšího času). Nasadili jsme batohy a vyrazili vzhůru, opět podél potoka, tentokrát Anthony Creeku. Ačkoliv jsme šli docela ostrým tempem - děti krásně šlapaly, takže jsem byla ze všech nejpomalejší - přece jen se nám nepodařilo potřebné 3 míle ujít dřív, než padla tma. S baterkami to šlo o dost pomaleji - jednak terén nebyl úplně jednoduchý a kluci se taky trochu báli... a popravdě my taky - abychom tábořiště nepřešli. Naštěstí ale na tábořišti už stály dva stany jiných skupin, v nichž se svítilo, takže v 6:50 (chicagského času) jsme spokojeně odložili batohy, postavili stan, zavěsili jídlo a hygienické potřeby na strom kvůli medvědům (mají tu na to na tábořištích takové chytré "udělátko", takže není potřeba s sebou vláčet žádné "bearboxy"), navečeřeli se a šli spát... Protože se v pěti už moc nevejdeme do stanu (resp. možná bychom se vešli, ale já z toho mám "trauma" z dětství), musí Honza spát venku. První noc s ním spali venku i Marta s Václavem, dnes už toho ale měli dost, a tak spali ve stanu.
Další den jsme vyrazili zase vzhůru na hřeben. Čekalo nás osm mil. V nižších polohách je les - obzvlášť kolem potoků - plný rododendronů, výše už rododendrony mizí a zůstávají jen nízké listnaté stromy a nějaké kytky. Na hřebeni jsou na některých místech dokonce holinky, ze kterých je krásný rozhled na severozápad do Tennesee i na jihovýchod do Severní Karolíny. Překvapilo nás, jak je hornatá. Kromě toho jsem celý den nevycházela z údivu, jak je to putování jednoduché - měla jsem trochu strach, jak sbalíme všechno jídlo a ještě teplé bundy pro děti (průměrná teplota v říjnu zde bývá přes den kolem 12°C, přes noc cca 4°C, ale my jsme měli štěstí - skoro celou dobu jsme přes den chodili v tričkách s krátkým rukávem) a jestli to všechno unesem. A taky jsem podvědomě počítala s tím, že bude potřeba pořád někoho motivovat k chůzi. Sbalili jsme se ale úplně bez problémů (Marta i Václav kromě svého oblečení nesli i nějaké společné jídlo, Karlík všem pláštěnky a jednu karimatku) a alespoň dva první dny nebylo potřeba motivovat vůbec nikoho. Naopak, Karel skákal jako kamzíček, jako by ani nevěděl, že jde, protože Václav mu celý den vykládal dračák. Ani večer a ráno nebyly nijak složité - večer se děti samostatně vrhaly na stavění stanu, ráno vstávaly s úsměvem na tváři, takže stačilo vykopat ze spacáku sebe. Pravda, třetí den už to tak úplně růžové nebylo, ale i tak byla radost s nimi putovat... Hřeben, po kterém jsme druhý den šli, je součástí trasy zvané Appalachian trail, která se táhne ze státu Main na severovýchodním pobřeží USA přes celé spojené státy až do Georgie a měří 2193 mil. Víme to od chlapíka, který spal ten den na stejném tábořišti jako my (Derick Knob). Měl za sebou už 2000 mil, denně ujde kolem 17 mil a celou trasu chce dokončit 5. listopadu (zvládl by to i dřív, ale chce si na pár dní zaskočit za přítelkyní). Čas od času teď na něj myslíme. Jmenuje se Spencer a před nedávnem vystoupil z armády, kde sloužil 10 let v ponorce. Zajímavá osobnost. Nějak mám pocit, že na lidi, kteří nemají žádné extra pevné vazby ani plány do budoucna, tu člověk narazí častěji než u nás. Na jednu stranu jim to dává obrovskou svobodu, na druhou stranu ta neukotvenost může leckoho lekat... ale je neleká. A nemám pocit, že by tu neukotvenost udržovali proto, aby měli stále možnost volby a nezavřeli si žádné dveře (jako to dělá spousta mladých lidí u nás) - tito lidé se volbám nevyhýbají, vstupují do dveří a zase z nich v pravý (nebo možná nepravý, kdo ví) čas vycházejí.
Třetí den jsme se vzbudili se svítáním, sbalili se a bez snídaně se vydali na cestu. Měli jsme totiž před sebou 15 mil - většinou z kopce - a nechtěli jsme zase zatmět. Vařili jsme asi až po hodině a půl chůze. Hřeben byl tak krásný, že se nám strašně nechtělo sestupovat, ale nedalo se nic dělat. Sestupovali jsme opět podél krásného divokého potoka plného vodopádů - Middle Prong Little River. Do jisté fáze jsme u něj byli sami, takže jsme se stihli vykoupat a pohrát si (jak kdo), níže už jsme potkávali skupinky až davy lidí, kteří si vyšli na procházku z parkoviště v údolí. Údolím vede široká prašná cesta pro auta, kterou bylo potřeba projít, než se naše trasa zanořila opět do lesa. Před úplným umořením nás zachránila další brodicí a koupací přestávka. Pak jsme se opět vydali vzhůru do lesů k našemu poslednímu puťákovému tábořišti u bezejmenného, ale vydatného potoka, v němž děti objevily raka. Večer u ohně jsme zpívali různé písně opěvující divoký západ. Během dne se totiž ukázalo, že u Karlíka fungují jako solidní náhražka dračáku, do kterého se už Vašíkovi nechtělo a s dospělými ho Karlík hrát nechce, protože to prý není dostatečně bojovné. Tentokrát jsme spali venku všichni.
Ráno jsme se plazili jako šneci - nějak nám došla energie. Nicméně do oběda jsme měli za sebou i posledních pět puťákových mil a ocitli se zase v kempu v Cades Cove. Celkem jsme na puťáku ušli 50 km a vystoupali (i sešli) 2200 m, na což jsme docela hrdí. Po obědě Honza vyrazil na protější hřeben (Rich Mountain), který vypadal z výhledů na Apalachian trailu lákavě. Já jsem měla v plánu s dětmi relaxovat někde na sluníčku - děti chtěly k potoku, já jsem chtěla na místo s výhledem, ideálně k nějaké chalupě, která tu zbyla po původních osadnících z 19. století - takových chalup totiž stojí v Cades Cove několik a když jsme kolem nich projížděli před pár dny autem, vypadaly zajímavě. Nakonec jsme zvládli obojí. Znamenalo to bohužel jít většinu času pěšky po Cades Cove Loop, kde se vedle nás sunula krokem nekonečná řada aut - ale borovice naštěstí voněly silněji než výfuky. Nejprve jsme došli k John Oliver Cabin, kde jsme si dali oběd, děti kreslily a já jsem si četla z brožurky moudra o zdejším údolí. Nejzajímavější byla část o chestnutech (což je nějaký druh kaštanu) - v 19. století se tady totiž lidi i zvířata každý podzim nadlábli chestnuty k prasknutí. Jedli je všichni - od medvědů až po veverky a díky nim byli na zimu pěkně tlustí. Lidé se vydávali do hor s celými rodinami a vozíky i na několik týdnů a sváželi chestnuty ve velkém. Pak ale z Evropy přišla nějaká choroba, která velkou část chestnutů zahubila a zvířata musela přejít na žaludy, které jsou hořčí a méně výživné. Navíc kvetou dříve než chestnuty, takže se občas stane, že květy na jaře pomrznou a zvířata mají na podzim smůlu - přežijí jen ta nejšikovnější, která si dokážou sehnat něco jiného. Hned po přečtení tohoto článku jsme uviděli na stromě veverku, jak trhá, loupá a žere jakýsi veliký ořech - chestnut to asi nebyl, ale i tak jsme ji pozorovali s obrovským napětím. Po cestě k potoku jsme pak potkali ještě pár srnek a když jsme si dosyta vyhráli, vydali jsme se zkratkou přes údolí na druhou část Cades Cove Loop, která nás zavedla zpět do tábora. Byl už podvečer, okolní hory byly krásně osvětlené a z lesů se vycházela napást celá stádečka jelenů. Když už nás silnice přestávala bavit a vypadalo to, že tábor je blízko, rozhodli jsme se odbočit po lesní cestě a zkusit, jestli náhodou nepovede správným směrem. Nevedla - zato jsme na ní narazili na medvěda (který tedy nebyl na ní, ale u ní) - k velké radosti dětí, které se už bály, že za celou dobu žádného neuvidí. Medvěd mě přiměl k rozhodnutí vrátit se zpátky na silnici a pokorně po ní dojít až do kempu.
Poslední den ve Smoky Mountains jsme chtěli prozkoumat okolí hory Mount Le Conte, která leží v severovýchodnější části národního parku. V jejím těsném sousedství leží hora Cliff Top (1996 m.n.n), na niž vedou dvě trasy, každá z jiného údolí a obě (dle doporučení na internetu) měly stát zato. Honza nás tedy dovezl na začátek Alum Cave Trail a sám odjel do protějšího údolí na začátek Rainbow Falls Trailu. Po cestě jsme se ještě zastavovali ve Visitors centru, kde měli mít (podle vyprávění Lakshminých rodičů) nějaké brožurky pro děti, za jejichž vyplnění lze získat odznak rangera, o která Karlík velice stál, Vašík spíše stál a Martě to bylo ukradené. Bylo nám jasné, že je to trochu na poslední chvíli, ale do té doby jsme v žádném Visitors Centru nebyli a trochu jsme doufali, že když jsme strávili tři dny na puťáku, nebude pro nás vyplnění knížečky nic těžkého. Podmínky získání odznaku jsou ale koncipovány pro trochu jiný druh návětšvníků než jsme my - základem je projít trasu kolem centra dlouhou asi 1 míli, na níž nafotíte potřebné fotky (např. rangera, americkou vlajku, most, koš na odpadky chráněný proti medvědům atd.) a složíte báseň a i vyplnění knížečky vyžadovalo víc času, než jsme si mohli dovolit (pokud jsme chtěli stihnout vyšplhat na Cliff Top). Marta s Vašíkem tedy Karlíkovi slíbili, že mu doma vyrobí "odznak horala" za to, že spal v divočině, a svůj slib opravdu splnili. Karlík si knížečku vyplnil doma - je moc hezká, ale mám pocit, že pro nás je zbytečná - snaží se inspirovat děti k tomu, co dělají naše děti samy od sebe, tedy např. pozorovat různá zvířata, jakkoliv jsou malá. Výstup na Cliff Top nám dal docela zabrat, bylo to 8 kilometrů a 930 výškových metrů. Po cestě občas poprchávalo, občas nás obklopila mlha, o to překvapivější byly ale pohledy, když se mlha roztrhla. Na rozdíl od hřebene, kde jsme byli na puťáku, je Cliff Top skalnatější a někde je potřeba se přidržovat řetězů. V horních částech přechází listnatý les do lesa jehličnatého a podrost už netvoří rododendrony, ale pěkně huňatý mech. Pod vrcholem hory jsou chatky, v nichž se dá zřejmě přespat, a poněkud spletitá síť tras, kde se nám skoro podařilo zabloudit - což by znamenalo riziko, že mineme Honzu ... nutno říct, že ani jeden z nás neměl ve Smoky Mountains signál a že máme jen jedny klíče od auta, takže kdybychom se minuli, byl by to opravdu problém. Ale naštěstí jsme se neminuli a závěrečný výstup na vrchol už jsme podnikli všichni dohromady. Dolů jsme sestupovali "Honzovou" cestou Rainbow Falls Trail, jejímž největším lákadlem je vysoký, ale nepříliš vydatný vodopád. Nám se ale nejvíc líbila část, kdy jsme procházeli spáleným lesem (zřejmě od blesku). Poslední tři čtvrtě hodiny už jsme toho měli plné zuby, ale Honza se vytasil s písní "Jupí, čerte, jdi radši dál", která klukům připadala ohromně vtipná, a tak jsme se dostali k autu ještě za světla. Po cestě do kempu jsme museli na chvíli vyjet z parku a projet nechutně turistickým městem Gatlinburg, kde byla hlava na hlavě (většina bez roušek) a atrakce na atrakci. K ránu začalo lít, takže jsme mokré věci naházeli do auta, ale než jsme stačili vyjet, pršet přestalo. Uvařili jsme tedy ještě kaši, abychom měli dost sil na desetihodinové poslouchání Harryho Pottera (a Honza samozřejmě na řízení). Do Evanstonu jsme dorazili k večeru, ukrutně špinaví, trochu mokří, ale ohromně spokojení... (A Harry nás natolik chytl, že ho "musíme" doposlouchat - Honza teď umývá nádobí a dělá další jednotvárné činnosti zásadně se sluchátky na uších.)
Žádné komentáře:
Okomentovat