Po návratu ze Smoky Mountains jsme se od neděle do pátku snažili dohonit školu. Týdenní absence, která má jiné důvody než zdravotní problémy či úmrtí v rodině, je totiž oficiálně neomluvitelná a Vašíkova paní učitelka bere tento předpis
dost vážně. Chtěli jsme tedy alespoň vzbudit dojem, že se snažíme. Nakonec byla
se vším nejdřív hotová Marta, s Karlíkem jsme skončili až dnes (po 8 dnech) a
Vašíkovi pořád něco chybí (a není to proto, že by nic nedělal).
Kromě školy jsme
se taky intenzivně připravovali na sobotní Halloween. Honza zinicioval několik
podvečerních vycházek po okolních čtvrtích, na nichž jsme obhlíželi halloweenskou výzdobu a snažili se ji zdokumentovat. Na rozdíl od našeho prvního
pobytu v Americe už nás nešokuje téměř nic, ani nafukovací mumie vylézající z
hrobek. Vyděsil nás jen první vlkodlak, který na nás začal vrčet... Naopak mě
napadlo, že je to možná dobrá prevence proti strachu - když se děti naučí nebát
se tohoto, nebudou se bát snad už vůbec ničeho. Kromě vycházek jsme zakoupili a
vydlabali tři dýně, uvařili dýňovou polívku, upekli dýňový koláč a dýňová
semínka (ta měla největší úspěch) a nachystali tři kostýmy - netopýra, pavouka a
mozkomora. V sobotu odpoledne jsme se sešli v parku u Bahai Templu s Patrizií,
Julianem a poprvé i s jeho tatínkem Bernardem, Marta s Václavem udělali mladším
klukům pětiminutovou dobrodružnou cestu za sladkostmi, vypili jsme si horkou
čokoládu (uvařenou na plynové bombě) a dali si Patríziin jablečný koláč, a pak
jsme vyrazili "trick-or-treatovat" do přilehlých ulic. Ty už nepatří do
Evanstonu, ale do dalšího "města" - Wilmette. Z vycházek po výzdobách nám ale
připadalo, že ve Wilmette se na Halloween "hraje" víc - a je to logické, v naší
části Evanstonu bydlí (alespoň za normálních podmínek) spousta studentů...
Obvykle "trick-or-treatování" vypadá tak, že děti chodí po ulicích, klepou na
dveře, řeknou "trick or treat" a dostanou od domácích nějakou sladkost. Letos
ale město vydalo pokyny, jak trick-or-treatovat bezpečně, tak, aby se co nejvíc
zamezilo přenosu koronaviru: žádné klepání na dveře, sladkosti mají být
vystaveny venku na předzahrádkách, v jednotlivých sáčcích nebo taštičkách, v
bezpečných vzdálenostech od sebe navzájem. Děti mají mít roušky i pod maskami a
všichni mají dodržovat "6 feet distance". Svým způsobem to ale bylo letos díky
těmto opatřením mnohem srdečnější, než si to pamatujeme z minula - spousta lidí
seděla v převlecích na verandách (protože nemohli být doma) a užívali si
halloweenskou atmosféru, někteří měli sladkosti ve velkých čarodějných
kotlících, ti ještě kreativnější si nainstalovali z verandy 6 stop dlouhou
trubku, kterou posílali dětem sladkosti rovnou do taštiček. Převleky většinou
nebyly moc strašidelné, spíš nápadité - od dinosaurů, přes zahradníky, roboty,
princezny až po superhrdiny. Potkali jsme i rodinku, kde byla maminka i všechny
holčičky přestrojené za geishy. "Trick-or-treatovat" chodí totiž jen menší děti.
Ty větší (např. Martiny spolužáci) mají kostýmy mnohem strašidelnější (Marta
jich pár viděla na předhalloweenských zoom hodinách). Ti ale už nechodí po
domech, spíš se asi obvykle setkávají s kamarády na nějakých halloweenských
párty, jejichž program nám zůstal utajen... Trochu jsem se bála, jaké to bude -
přece jen jsme nevěděli, jak se "správně" chovat a chodit po domech úplně cizích
lidí a prosit o sladkosti mi připadá jako docela náročný společenský úkol i v
jazyce, který ovládáte - ale nakonec to bylo moc fajn. Velkým dílem k tomu
přispěla Marta, která šla vždycky první, hlasitě zdravila a děkovala a byla moc
milá. Klukům pak stačilo držet se jejího vzoru. A ještě větším dílem k tomu
přispěli neuvěřitelně milí obyvatelé Wilmette.
Abychom neslavili všechny svaté
jen "po americku", vypravili jsme se v neděli na hřbitov, resp. na hřbitovy. Na
první jsme dojeli ve 3:52, ale zavírali ho ve čtyři, takže jsme udělali jen
okružní jízdu autem (jezdit po hřbitově autem je tu úplně normální). Druhý
zavírali naštěstí až v pět, takže jsme se po něm mohli projít i pěšky. Hřbitovy
tu vypadají jako jeden velký trávník, ze kterého buď ční jednoduché náhrobní
kameny nebo jsou na zemi připevněné malé destičky, často jen 20 x 40 cm.
Jednotlivé hroby od sebe nejsou nijak oddělené. Nejtypičtější nápis je např.
"mother - Anne Brown", obvykle (ale ne vždy) je tam i rok úmrtí, někdy i rok
narození. Žádné fotografie, žádné akademické tituly, žádné okázalé projevy
smutku, žádná soutěž o nejkrásnější údržbu. A taky žádné svíčky (nevíme, jestli
se to tu vůbec nedělá, nebo jestli je to tím, že rodina žije většinou tak daleko
od svých předků, že jet na dušičky na hřbitov by znamenalo např. 10 hodin v
autě). Kromě nás byla na hřbitově ještě malá smečka psovitých šelem,
pravděpodobně kojotů.
Honza mě o víkendu taky vytáhl na soukromou vyjížďku na
kole - do Botanical Garden a zpět. Bylo překrásné počasí, všude se třepotala
halloweenská výzdoba a zářily předvolební cedule a my jsme si užívali po téměř
čtvrt roce dvou hodin bez dětí (pokud nepočítám ten den, kdy jsme vstávali v pět
a snažili se získat řidičák)... Další den jel Honza na krátkou projížďku nejprve
s Martou a pak s Vašíkem, ale to už tak krásně nebylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat